Článek
K ruské mentalitě patří odjakživa podivná patologická porucha. Trpí neustálým pocitem ohrožení a všude vidí nepřátele. Dokonce ani svým spojencům tak úplně nevěří. Stačí, aby si spojenec dovolil nebýt zcela bezpodmínečně oddán a stane se nepřítelem raz dva. Před Rusem je radno mít se na pozoru, jen pouhým slovem se snadno zařadíte mezi jeho nepřátele. A s těmi se oni nemažou.
Takovým nepřítelem se novináři Alexandru Mitrofanovi, etnickému Rusovi, aktuálně stal papež František. Není to jeho první nepřítel, za posledních 20 let, co jeho komentáře čtu, se na této pozici už vystřídala celá řada osobností a papež Fanda si tak nemá k čemu gratulovat. Kdyby ale četl pana Mitrofanova jako já, jistě by si rozmyslel, co má a nemá říkat. Především nemá vzpomínat na stovky let mrtvé ruské osobnosti. Jestli je totiž Rus Mitrofanov na něco obzvláště alergický, jsou to proruské řeči. A zmínit se pozitivně o caru Petru I. nebo o Kateřině Veliké je v jeho očích drzost nejvyššího kalibru. Rozpálil se do běla, popadl brk a na odvetu nečekal. Jeho slova si otec František za rámeček nedá. Snad se nad sebou zamyslí a propříště si dá pozor na pusu, protože naštvat pana M. dvakrát za sebou nechce nikdo.
Vemte si prosím příklad a před panem Mitrofanovem se v žádném případě nezmiňujte o Ciolkovském, Mendělejevovi nebo caru Mikulášovi. Začal by se na vás zlobit a to on vskutku umí. Mrtví ruští velikáni jsou prostě tabu.
Rozumíte? Tabu!
