Článek
Prakticky od začátku války na Ukrajině slýcháme od určitého názorového spektra výzvy k zastavení toku zbraní na Ukrajinu. Má to prý zajistit mír.
Lidi, kteří tyto názory hlásají, jsme se vcelku korektně naučili nazývat chcimíry, méně korektně dezoláty, zcela nekorektně filckami atd. Naposledy se k nim přiřadil i saský premiér.
Zkusme se prosím na chvíli oprostit od emocí a nad touto argumentací se zamyslet. Především si musíme odpovědět na otázku, zda je tento názor legitimní. Tady bude odpověď jednoduchá - zcela jistě ano. Žijeme přece v demokratických zemích a mít různé názory na různé věci je nejen našim právem, ale i povinností. Jediný správný názor by znamenal degeneraci svobodné společnosti a byl by pro ni větší hrozbou než občasné výkřiky extrémistů. Další věcí je, že s Ukrajinou nemáme žádnou formální spojeneckou smlouvu a Kyjev tak nemá na naši pomoc žádný automatický nárok. Fakticky se jedná o akt naší dobré vůle.
Takže ano, tento legitimní názor má právo zaznít a nejsme povinni se nechat z Kyjeva poučovat, co můžeme nebo nemůžeme říkat. Tím spíše se za něco omlouvat.
Když se do podstaty tohoto názoru ponoříme nezaujatě a hlouběji, zjistíme - možná ke svému úžasu - že má svoji vnitřní logiku. A nejen to, dokonce uvidíme konzistenci s Chartou OSN a běžnou praxí mezinárodní práva a jeho výkonu.
Jak je to možné? Inu snadno. Jde o to, že mezinárodní společenství v minulosti použilo právě tuto metodu, jak deeskalovat situaci v různých lokálních konfliktech. Logika je prostá: když do krizové oblasti zastavíme přísun zbraní, nebudou se mít čím zabíjet a konflikt dříve nebo později samovolně uhasne. Že to v praxi fungovalo málokdy? Jistě, ale i tak se k zbrojním embargům v podobných situacích zpravidla automaticky sahá. Je to lepší, než nedělat vůbec nic.
Odpůrci dodávek zbraní tedy říkají - když se k této metodě běžně přistupovalo v lokálních konfliktech, proč ji nepoužít na Ukrajině? Vždyť co je to jiného než lokální konflikt? Přestaneme posílat zbraně a Ukrajina zbavená možnosti obrany začne jednat o míru. Jak prosté, milý Watsone.
Navenek to celé zní logicky.Ďábel je ovšem skryt v detailech.
Ukončení vyzbrojování Ukrajiny by téměř jistě neukončilo válku jednáním, ale ukončilo by ji dobytím a obsazením Ukrajiny ruskou armádou. Ruská vůle k válčení by totiž neochabla, naopak by ochabl zájem o jakékoliv jednání, když Ukrajina pozbude klacek, který zatím třímala v ruce. Proč jednat s někým, kdo stojí před porážkou a nemá se čím bránit? Takového nepřítele je třeba dodělat. Jen trvalý přísun zbraní vedl k tomu, že Moskva celou dobu nabízela jednání o míru. Nedělá to z dobré vůle, ale z obavy, že by jednou objem západní pomoci Ukrajině překonal její vlastní kapacity a ruská armáda by byla donucena k ústupu.
Kdo tedy v současné době volá po zastavení dodávek zbraní Ukrajině, pak jakkoliv to myslí dobře a jde mu skutečně o mír, tak tím reálně nahrává Moskvě. Naopak dodávání zbraní dává Ukrajině možnost rozhodnout, jestli chce vést politická jednání jako rovný s rovným, nebo dá přednost boji. A tady je opět prostor pro nás, abychom kromě zbraní přesvědčili Ukrajinu, že politická jednání nejsou ničím, co by ji jakkoliv oslabovalo. Naopak, když k nim přistoupí suverénně, se sebevědomím strany, za níž stojí mezinárodní právo, sympatie svobodného světa a zbrojní a ekonomická základna Západu, může to mít větší efekt, než posílání dalších a dalších vln na ruská minová pole.
Ukrajina jednoduše zbraně potřebuje. Nejen pro samotnou obranu, ale i proto, aby ji v budoucích jednáních brala druhá strana zcela vážně.
