Článek
Ota Foltýn je z hlediska faktů člověk na jedničku. Ano, jeho výroky se mohou někoho dotknout, ale hodnotíme-li čistě faktickou a praktickou část jeho osobnosti, nikoliv politickou korektnost, pak mu není co vytknout. V prvé řadě je třeba si uvědomit, kým je nenáviděn. Policisté jsou automaticky nenáviděni zloději a vrahy, protože stojí na opačné straně a policista je pro ně přirozený nepřítel. Dobří lidé jsou nenáviděni lidmi špatnými ze stejného důvodu. O dezolátech jsem toho v minulých článcích napsal mnoho, a pokud byste si měli ze všech článků včetně tohoto zapamatovat jen jeden jediný bod a všechno ostatní navždy zapomenout, mělo by to být to, že pro dezoláta nemá pravda vůbec žádnou hodnotu, ba naopak je v mnoha případech zcela nežádoucí. Vysvětlíme si, co vlastně Otakar Foltýn řekl a co naopak neřekl, ale je mu to podsouváno. Dále rozvedeme témata, která zmínil jen stručně, a vyvrátíme několik rozšířených mýtů. Začneme přesnou citací jeho věty či souvětí, které vyvolalo největší rozruch a které pana Foltýna vlastně v očích veřejnosti definovalo.
„Proč vůbec někdo může obdivovat, omlouvat, anebo dokonce blahořečit tak neuvěřitelně zvrhlý režim, jako je například současný Putinův režim? Velmi často to jsou lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, anebo prostě jenom měli životní smůlu. Anebo jsou to prostě jenom svině.“
Co tím vlastně říká? A co tím neříká? Pojďme to rozebrat ze všech úhlů.
V prvé řadě bere skupinu „sviní“ kvantitativně jako zcela marginální (realita je dle mého soudu trochu krutější). Většina populace samozřejmě tak zvrhlý režim, jako je ten Putinův, neblahořečí a neomlouvá. Těch se tedy jeho výrok netýká vůbec. A pouze z těch, kteří tak činí, malá část je takto nelichotivě označena. Ostatně proto tento motiv dal až na samotný konec výčtu. Nyní je vhodné určit, zda se jedná o popis reality, anebo účelový útok na takovou skupinu ze strany pana Foltýna. A půjdeme na to hodně od lesa.
Nejdříve si ukážeme, jaký je rozdíl mezi faktem a názorem
Fakt je objektivní ověřitelné tvrzení o realitě, které je univerzální a nezávisí na pocitech, postojích, ideologii,… Lze ho pozorovat, měřit nebo odvodit pomocí vědeckých metod. Naproti tomu názor je subjektivní vyjádření, které je závislé na osobě, nelze ho objektivně vyvrátit nebo potvrdit. Je tedy závislý na pozorovateli a jeho zkušenostech, emociální inteligenci, vkusu,… Pojďme se nyní bavit jen o faktech.
Faktem je, že v Rusku již x volebních období vládne stejný diktátor, který je bývalým agentem KGB a v této zemi neexistuje žádná reálná opozice. Dopředu víme, kdo vyhraje volby a že toto vítězství bude drtivé. Taková situace není v žádné demokratické zemi na světě. Tento režim fyzicky likviduje své vlastní občany, aniž by se objektivně dopustili něčeho špatného (Anna Politkovská, Boris Němcov, Alexej Navalnyj, Sergei Magnitskij,…), případně se třeba i dopustili něčeho špatného (Jevgenij Prigožin), ale likviduje je způsobem, který je necivilizovaný a zcela bezohledný k nezúčastněným osobám (posádka letadla). Je to režim, který kriminalizuje názory, a to i takové, které nejsou společnosti nijak škodlivé a pouze se nehodí režimu. Kritika režimu je nepřípustná. Korupce v zemi je dle žebříčku TI nejvyšší na evropském kontinentu (v evropské části žije necelých 80% obyvatel). Uznávám, že žebříček sám není výsledkem metod exaktních věd a korupci nelze měřit korupciometrem, rozdíl mezi Ruskem a zeměmi EU je objektivně značný. Index vražd je cca 6.8 (ČR 0.9, průměr EU 1.2). Rusko patří mezi 4 země, které v tomto století anektovaly cizí území (…, Izrael, Maroko, Turecko) a to hned 2× a rozpoutalo na evropském kontinentu největší konflikt od 2. světové války. Jakou může mít občan západního státu motivaci velebit takový režim? Pokud se podíváme na migraci občanů západních zemí, Rusko si reálně vybrala jen zcela nepatrná hrstka, přičemž i v ekonomicky mnohem chudších zemích žije daleko více jejich občanů, než kolik se rozhodlo emigrovat do Ruska. Někdo samozřejmě přesto může mít názor, že Rusko a jeho režim jsou fajn, ale navzdory výše uvedeným faktům. Dokázal by takový obdivovatel vysvětlit proč? Komu imponuje vraždění politicky nepohodlných lidí? Není možné, že u části z nich platí to, co řekl Otakar Foltýn? To ještě uvidíme, důkaz žádný zatím nemáme, takže zatím můžeme s jistotou říct pouze to, že pan Foltýn hanlivě nenazval lidi s jiným názorem a dokonce ani zdaleka ne všechny ty, kteří jsou na tom až tak špatně, že opravdu velebí totalitní režimy. To, že se potrefené husy ozvaly, to už je věc jiná…
Mimochodem většina dezolátů by v Rusku za podobná vyjádření, jakých se dopouští u nás vzhledem ke státu, šla sedět (viz články 207.3, 280.3, 280.4, 275.1 ruského trestního zákoníku).
To ale zdaleka nebyla jediná věc, o které hovořil. Hovořil i o lidech „padlých na poli informační války“, které nazývá zombíky. A to jsou přesně ti lidé, o kterých je zde, na mém blogu, celou dobu řeč – dezoláti. Jen jinak nazvaní. K tomu dodal jednu velmi podstatnou věc, o které jsem psal už ve svém prvním článku a kterou ani mnozí lidé jinak stojící na stejné straně nejsou schopni vstřebat, ale která je v přístupu k dezolátům (nebo zombíkům, chcete-li) zcela zásadní. Tvrdí, že pokud bychom chtěli změnit jejich uvažování a postoj, stálo by to příliš mnoho času a peněz a on tolika prostředky nedisponuje, tudíž je považuje za již padlé a nelze s nimi dále pracovat, přičemž se chce zaměřit na ty, kteří ještě „padlí“ nejsou a vykopat mezi nimi a zombíky hluboký příkop.
Nehoráznost – pomyslí si jistě spousta z vás. Je to tedy člověk, který chce kopat příkopy namísto toho, aby lidi spojoval? Ano, přesně tak! Ani jeho to jistě netěší, ale jinou možnost opravdu nemáme. Jak jsem psal již dříve, dezoláty nelze přesvědčit fakty, protože mají jinou definici toho, co je pravda. Je zcela lhostejné, jak moc kvalitní fakta předložíte, oni nemají samotnou schopnost změnit názor. Abyste dokázali na základě faktu změnit názor, potřebujete dostatečnou inteligenci k vyhodnocení, že je předložený výrok skutečně pravdivý. Ani to však nestačí – vyžaduje to ještě klíčovou charakterovou vlastnost: sebereflexi a ochotu přiznat si, že váš předchozí postoj byl chybný. Dezolát v drtivé většině nedisponuje ani jednouz nich. Změnit názor dezoláta tedy prakticky není možné, respektive možné jen výjimečně. Stejně tak jako nenaučíte užovku jezdit na kole bez ohledu na počet pokusů a délku tréninku. Ano, existuje spousta teoretiků, kteří s tímto tvrzením nebudou souhlasit a vychrlí na vás různé teoretické metody, jak lze nějakého pokroku přece jen dosáhnout. A ano, takové metody skutečně existují (dnes se jimi určitě nebudeme zabývat), ale jsou zhruba na úrovni obrany proti útoku nožem. Pokud máte proti sobě průměrně stavěného chlapa s odhodláním, který drží v ruce dlouhý ostrý nůž a vy na něj jdete beze zbraní, jistě, existují techniky, které v různých kurzech sebeobrany vyučují, ale vaše reálná schopnost odolat takovému útoku je mizivá. Není to vaše vina, není to vaše neschopnost, prostě jen situaci nemáte ve svých rukou. Uspět samozřejmě můžete, ale jen velmi výjimečně a se štěstím. Naprosto to samé platí o snaze jakkoliv změnit dezolátův pohled na svět, pokud ho chcete měnit jiným způsobem, než ho uvrhnout do ještě většího extrému (což lze naopak velmi snadno).
Stejný teoretik vám řekne, že nálepkování (generalizace, paušalizace, předsudky,…jakkoli to nazvete) je špatné. NE! To si někdy vymyslel nějaký hyperkorektní rádoby humanista a jediný efekt, který to má, je ten, že sami sebe připravíte o schopnost popsat realitu. Na světě existují různé patologické skupiny lidí. Jsou to vrazi, zloději, podvodníci, manipulátoři, lháři, násilníci,…je jich spousta. Je špatné označit lidi vraždící za vrahy? Lidi, kteří kradou, za zloděje? Lidi, kteří lžou, za lháře? Ne, je to popis reality. A to bez ohledu, zda se takový vrah, zloděj nebo lhář cítí nebo necítí dotčeně. Stejně tak vzniklo označení „šmejdi“ pro lidi prodávající důchodcům extrémně předražené hrnce (existuje ten fenomén ještě vůbec?). Ano, nálepkování je špatné, ale je špatné pouze v případě, že jako vraha označíte člověka, který nikoho nezabil, za zloděje člověka, který nic neukradl a za lháře člověka, který nelhal. Dezolátem se člověk nerodí, stává se jím z vlastní vůle a neexistuje s výjimkou politické korektnosti důvod, proč ho jakkoliv šetřit a zrovna tak neexistuje důvod, proč se vyhýbat takovému označení (jinými slovy přetvařovat se a tedy být pokrytcem). Abych svá slova podložil něčím konkrétním, uvedu tedy reálný příklad, kterých jsou ale jinak spousty. Ostatně o mnohých z nich jsem se již zmiňoval v článku Dezoláti a jejich nenávist k Ukrajincům. Pokud by mi někdo chtěl vytýkat, že dělám přesně to samé, co kritizuji (což je naprostý nesmysl), rád bych zdůraznil: já jsem NIKDY nebojoval proti nálepkování jako takovému. Naopak. Já prosazuji nálepkování. Problém dezolátů není v tom, že nálepkují, jejich problém je v tom, že na modrou krychli dají nálepku „žlutá koule“ a na červený kvádr „zelený jehlan“.
Turista Sváťa
Pokud vám jeho jméno nic neříká, pak vezte, že turista Sváťa je mladý kluk (23 let) se smyslem pro dobrodružství a neodolatelnou touhou prozkoumávat různá místa, lidi, kultury. A to ne tak, že by zaplatil statisíce za luxusní dovolenou, ale cestuje velice skromně s nízkým rozpočtem, spí, kde se zrovna dá, jí, co mu zrovna přijde pod ruku a je jedlé, nevadí mu různé nepohodlí a v neposlední řadě se stejně odvážně popral i s daleko silnějším nepřítelem, než jsou puchýře na nohou z dlouhé pěší chůze – rakovinou. Tento kluk není nijak politicky angažovaný, s úsměvem na rtech vychází se všemi lidmi různých kultur, které na svých cestách potkává. O svém cestování se s fanoušky dělí na Youtube (čistě cestovatelský vlog, žádná agitace) i sociálních sítích. Nedávno se vydal i na Ukrajinu, což je pro něj jen jedna z mnoha zemí, které kdy navštívil. No a samozřejmě natočil, jak to tam vypadá včetně vybombardovaných domů a azbukou psaných nápisů na zdi „takto vypadá ruský mír“. Popsal, jak místo na něj působí a to je vlastně všechno. Ale to úplně stačilo. Stačilo to k tomu, aby se na něj vrhli dezoláti a zasypali ho nenávistí a přáním smrti. On jim neřekl, že jsou svině, on jen natočil video z Ukrajiny. A oni mu na oplátku přáli smrt. A to jsou lidi, kteří kvičí, jakmile jim někdo do očí řekne, že jsou dezoláti. To jsou lidi, kteří se cítí dotčeně, že někdo nálepkuje a pohrdá jimi, zatímco oni mají představu, že jsou sami normální. Pokud máte pocit, že je normální přát mladému klukovi, který nikomu neublížil, smrt, jen proto, že natočil pár záběrů z Ukrajiny, pak se nedivte, že člověk, který normální na rozdíl od vás je, vás považuje za verbež, o kterou by si kolo neopřel. Ale tohle všechno je plně v souladu s tím, co jsem napsal již dříve. Pokud někdo žije v představě, že budeme na dezoláty milí a oni budou milí na nás, měl by se hodně rychle probudit. Takhle kauzalita nefungovala, nefunguje a nikdy fungovat nebude (ideálním příkladem je Donald Trump, kterému všichni podstrojují a našlapují kolem něj po špičkách a výsledek se jaksi nedostavil). A (nejen) pan Otakar Foltýn to moc dobře ví.
Pojďme se dále podívat, jak vypadá tolerance ze strany dezolátů
Každý si může přečíst reakce na foto slečny Kateriny Demetrashvili, která je údajně přítelkyní pana Foltýna. Jelikož do vztahu druhých mi nic není, nijak jsem toto tvrzení neověřovat a pokud skutečně tvoří pár, budiž jim přáno. Pokud je vám odporné na takový odkaz byť jen klikat (protože ano, vody dezolátů jsou stokou toho nejhoršího, co lze na sociálních sítích navštívit), přináším nijak necenzurovaný a neselektivně vytvořený výpis. Ačkoliv se sám ideologicky s Piráty (jichž je členkou) rozcházím, stále jde o osobu, která nikomu neublížila a na nikoho neútočí.
Tolerance dezolátů
To je vodotrysk tolerance, co? Z těch lidí doslova pryští „jiný názor“, že? A tyto lidi mám brát jako rovnocenné? Jo a ještě je nemám nazývat dezoláty, protože je to bolí?
Pokud chcete vidět, jak hrdinní dezoláti bojují proti zlému mainstreamu, který prý lže, ačkoli to nejsou schopni nijak dokázat, jak jsme si posledně dokázali, vypadá to asi takto. Krásný projev jiného názoru, viďte…Možná by si zasloužili podobné zacházení, co říkáte?
Co z toho vyplývá? Že samotný odlišný názor stačí k nenávisti ze strany dezolátů. A to obrovské. Není to o tom, zda jste hodní nebo zlí. Je úplně jedno, jestli každý den použijete slovo „dezolát“ 1 000× nebo vůbec. Jejich nenávist to nijak neovlivňuje. Nehledě tedy na to, že třeba pan Ševčík se takto vyjadřuje běžně a asi nelze očekávat, že by u dezolátů nějak narazil, že? Takže o čem se chceme bavit? Pokud máte jiný názor, budete jimi nenáviděni. Tečka. Kdyby slečna Demetrashvili byla ztělesněním svatosti, stejně by jejich nenávisti neunikla. Podobně jako neunikl Sváťa nebo třeba Patrik Kořenář, když se o nich zrovna nějak vyjádřil. Nebo kdokoliv, kdo napsal nebo řekl cokoliv, co se jim nelíbí. Je třeba si uvědomit, že zde skutečně máme vysoce toxickou skupinu lidí a vyzývat k toleranci a k nerozdělování na „my a vy“, je v takovém případě naprosto absurdní. Není o čem…
Jak by měly vypadat ony příkopy?
Slyšel jsem různé opravdu bizarní bláboly, že chce Foltýn stavět koncentráky nebo že chce nějak perzekuovat oponenty. Tohle je další z typických projevů zoufalé argumentace, která samozřejmě stojí na ničem. Prostě je třeba Foltýna prezentovat jako někoho, kdo je zlý člověk a že k tomu využijeme manipulaci? To vůbec nevadí, víme přece, že dezolé na fakta nehledí a faktem se stává automaticky vše, co nám vyhovuje, no ne?
Co tedy?
Pokud budeme dělat, že je dezolátství standard, přehlížet ho nebo ho dokonce podporovat, je to stejné jako kdybychom totéž činili s neonacisty (nebo jinou společensky vysoce závadnou skupinou). Postupem času totiž dochází k jevu zvaném gradace. Přeměna z umírněného … (doplňte si sami) se stává extrémista mnohem častěji, než je tomu naopak. Jakmile patologická skupina necítí ve společnosti žádný odpor nebo je tento odpor nedostatečný, vždycky začne gradovat. Přejde od slovních útoků k fyzickým, jak správně popisuje pan David Svoboda. Kdo se pak má zastat případných obětí? Nebojme se dezolátovi říct, že je dezolát, nebojme se zdokumentovat jeho případnou záškodnickou činnost (jako třeba strhávání registračních značek Ukrajincům), kterou proti své oběti učiní, nebojme se ho udat, nebojme se mu říct, že jeho názor je hloupý ani to, že on sám je hloupý. Pokud má někdo na rameni vytetovaný hákový kříž, společnost se nezdráhá ho kritizovat, několik zápasníků například kvůli takovému symbolu přišlo o zápas či sponzory. Jen proto, že jsme si uzákonili, že tohle je špatně, ale stejné projevy nenávisti, lhaní a výzvy k protiprávnímu jednání u jiných se tolerují. Proč ta tolerance? Bojíme se označit za šmejda závadného jedince či skupinu jen proto, že nejsou na „seznamu zakázaných látek“? Dezolát není kamarád. Maximálně jím někdy v minulosti byl. Než se stal dezolátem. Je to člověk, který lže, který nenávidí lidi, kteří mu nic neudělali, který se snaží druhým ublížit a nabádá druhé, aby byli stejně toxičtí. Jakou hodnotu má přátelství s dezolátem? Dle mého soudu nulovou.
Nějaký bezbřehý lidumil by mohl namítat, že bychom se měli snažit vycházet co nejlépe úplně s každým. Myslím, že v historii neexistuje žádná významná osoba natolik naivní, která by si myslela, že to lze někam dotáhnout s takovým přístupem. Nehlásal to Konfucius, nehlásal to Martin Luther King, ani Marcus Aurelius, ani Mahátma Gándhí. I Ježíš, který měl k něčemu takovému asi nejblíž, měl jasno mezi zlem a dobrem:
„Nemyslete si, že jsem přišel na zem přinést mír; nepřišel jsem přinést mír, ale meč.“
A mimochodem…autorem výroku
„Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi.“
byl Tomáš Garrigue Masaryk. O Winstonu Churchillovi ani nemluvě (ten už je ale zcela jiná kategorie). Nesnažme se být papežštější než Papež.
Dezolát by nikdy neměl dostat funkci, kde může rozhodovat o druhých. A to nejen z nějakých ideologických důvodů ale i čistě praktických. Jelikož je mimo jiné člověk, na kterého vůbec nemají žádný vliv fakta, jak již bylo řečeno. Člověk, který nedá na fakta, obecně nemůže rozhodovat a to ani tehdy, pokud stojí ideologicky na naší straně barikády. Schopnost vycházet z reality je pro řídící funkce zcela nezbytný základ. Dáme-li takovému člověku možnost rozhodovat, naděláme si do vlastního hnízda. Je to úplně stejné jako bychom si třeba do auta namontovali vadné čidlo pro snímání plnícího tlaku turba. Řídící jednotka pak systém uvrhne do nouzového režimu, protože ze senzory přichází nesprávná data. Dezolát nesmí dostat funkci! Může smažit hranolky, točit volantem, sedět na recepci a vydávat klíče. Nesmí rozhodovat! Ne, tohle není myšleno jako kádrování ze strany režimu. Tohle má být součást osobní zodpovědnosti každého z nás (zaměstnavatelů, voličů,…).
Jak při každodenním setkání jednat s člověkem, pro něhož jsou fakta míň než špinavý hadr?
Odpovědí je akademická debata. Pokud jste někdy studovali, dobře víte, že profesoři u zkoušky moc nedají na to, kolik jste jim řekli slov. Zajímá je, zda jste téma pochopili a zda o něm víte dostatek na to, abyste mohli projít. Tedy alespoň pokud se jedná o exaktní vědy. U matematiky nebo fyziky můžete klidně filosofovat, ale k ničemu vám to nebude. Oni chtějí výsledek i to, jak jste k němu došli. A chtějí i formální důkaz. Pokud ho nedodáte, můžete tak učinit v opravném termínu a pokud ani tehdy ne, tak máte smůlu. Stejně byste měli přistupovat i k dezolátům a jejich tvrzení. Máš tvrzení? Dolož ho! Nepřeskakujte témata, nenechte za zahltit „filosofováním“ stejně tak jako se jím nenechá oblbnout váš profesor u zkoušky z vyšší matematiky. Pokud dezolát není schopen předložit platný argument, ok, ať si nechá svůj názor a vy svůj. Neprošel! Dlouhá debata není sama o sobe ztrátou času, ztrátou času se stává tehdy, když vzduchem nelétají argumenty. Což bývá na druhou stranu v debatách s dezoláty hned na začátku. Nemáš argument = nemáš nic!
Proč jsou dezoláti tolik přecitlivělí, když jde o ně samotné?
Dezoláti velmi rádi rozdávají rány, ale už je nedovedou přijímat. Ba naopak jsou k sobě sama extrémně přecitlivělí a dotýká se jich úplně všechno. Tato skutečnost vychází ze samotného jádra toho, proč se dezoláty stali – chronická frustrace. Normální člověk má na čem stavět. Někdo má hezkou ženu, někdo je úspěšný manažer, někdo prostě dělá to, co ho baví, někdo je bohatý,…prostě má něco, co ho naplňuje a co ho činí rezistentním proti frustraci. Dezolát nemá nic a potřebuje svou frustraci nějak vybít a svou neschopnost hodit na někoho jiného. Prostě předstírat, že za jeho stav může někdo jiný. A vy mu teď popíšete nějaký reálný princip, jak se věci mají. Ať už argumentujete ve prospěch mainstreamových médií, kdy mu ukážete, že není schopný uvést konkrétní lži, které mají tato média šířit, nebo mu ukážete, že jeho oblíbené Rusko je stoka, která negeneruje žádné produkty, které by za něco stály nebo mu předložíte data, že Ukrajinci jsou ekonomicky pro stát přínosem. Tím mu rozbijete ten pokrytecký svět, který sám v sobě budoval pro ochranu svého ega. Útok na tento falešný svět bere jako útok na sebe sama. Zkuste krásné ženě říct, že je ošklivá. Vůbec ji to neurazí. Ona ví, že jste to řekli jen proto, abyste ji urazili, nikoliv proto, že by ošklivá opravdu byla. Má sebevědomí (podpořené tisíci muži, kteří ji v minulosti řekli opak) a je klidná, maximálně vás setře nějakou hláškou. Dezolát toto sebevědomí nemá a podvědomě tuší, že ty výmluvy, které v sobě buduje, jsou falešné. Proto si každou výtku si bere hrozně osobně. Veškerou svou energii upíná do představy, že on není vinen za svou situaci a že patří do hrstky lidí, kteří prokoukli svět. Útok na dezolátství je útokem na jeho identitu. Jakmile mu chcete dokázat, že jeho představa je souborem nesmyslů, bere to jako útok na svoji podstatu. A stáváte se nepřítelem. Buďte na to hrdí.
Proč jsou ale oni sami tolik alergičtí na samotný pojem „dezolát“?
Denně potkávám spousty různých dezolátů (naštěstí většinu jen ve virtuálním prostoru). Jejich přístup je dvojí. Jedni (a těch je naprostá většina) jsou doslova alergičtí na slovo dezolát a čertí se kdykoliv toto slovo vidí. Druzí o sobě prohlašují, že jimi jsou a jsou na to hrdí. Oba týmy však mají jedno společné – dezoláta definují jako člověka, který si dovolil mít jiný názor než mainstream (a to přesto, že oni sami jiný názor než ten svůj absolutně neuznávají). Můžete libovolný počet krát vysvětlovat definici toho slova, stejně tak jim můžete vysvětlovat, že se skutečně nejedná o člověka a s jiným názorem, ale člověka podlého a prolhaného, který šíří dezinformace o druhých a tím je poškozuje či se různě snaží zkreslovat realitu. Přesto to nemá vůbec žádný praktický dopad. Toho stejného dezoláta potkáte druhý den a znova na vás vysype, že dezolát je ten, kdo má jiný názor. Proč to tedy nezabírá? Proč ten člověk není schopen přijmout fakt ohledně této definice a to i přesto, že nikdo konkrétní nebyl jmenován a tudíž nelze rozporovat, zda o něm platí slova vyřčená v definici? Odpověď je jednoduchá. Žádný zloduch si o sobě nemyslí, že je zloduchem. Pokud by dezolát přijal, že dezolátství nespočívá v jiném názoru, ale v celé paletě společensky škodlivých a nemorálních vlastností, de facto by přijal, že je špatným člověkem. Ale výše jsme si už dokázali, že špatnými lidmi jednoznačně jsou. No a tím jsme se dostali k odpovědi na původní otázku ohledně Foltýnova výroku.
Závěr
Dokázali jsme si tedy na konkrétních příkladech, že nenávist dezolátů k lidem, kteří se v ničem neprovinili, je obrovská a reálná. Tolerance k jinému názoru prakticky neexistuje. Sebereflexe neexistuje. Nelze tedy dospět k jinému závěru než tomu, že všechny zmiňované výroky pana Otakara Foltýna jsou pravdivým popisem reality.
Je suis Otakar Foltýn!
