Článek
Od září 2027 se změní způsob hodnocení v 1. třídách. Pročetli jsme stovky komentářů na sociálních sítích, které se věnují známkám i slovnímu hodnocení. A opakovaně v nich zaznívá i tahle obava:
„Slovní hodnocení děti rozmazluje.“
„Navíc oni ani ty slovní hodnocení nejsou upřímný. Nikdo nenapíše ‚má IQ sotva 80, zřejmě genetická zátěž, látku nezvládá‘.“ — VK
„Když je pedagog idiot, bude podle toho vypadat i hodnocení. Slovní tuplem… Takže si budeme mazat med kolem pusy a čekat, až dítka narazí později hlavou o zeď.“ — Eloragh
A víte co? Některým podobným obavám rozumíme. Nechceme dětem ani rodičům mazat med kolem pusy.
Když dítě něco ještě neumí, má právo to vědět. Když věci nejdou, jak mají, nemá smysl předstírat, že je to v pořádku. Když se něco nedaří, kvalitní hodnocení má být upřímné, popisné a motivační.
Otázka, kterou si klademe, zní:
Jak dětem sdělovat, co se jim nedaří?
Melissa Kamins a Carol Dweck to zkoumaly už v roce 1999. V experimentu nechaly 67 dětí ve věku 5 až 6 let procházet situacemi, ve kterých se jim něco nepovedlo. Všechny děti se dozvěděly, že udělaly chybu. Lišilo se ale, co přesně dospělí hodnotili: dítě samotné, výsledek jeho práce, nebo postup, kterým pracovalo.
A pak přišel další úkol, který ukázal zajímavý rozdíl. Děti, které předtím slyšely kritiku zaměřenou na svou osobu, po další chybě hůř hodnotily nejen svůj výkon, ale také samy sebe. Častěji se obviňovaly a méně vytrvaly při hledání řešení. Děti, u kterých kritika mířila na způsob práce, reagovaly lépe.
A výzkumnice udělaly další experiment. Tentokrát děti nekritizovaly, ale chválily. A znovu buď dítě samotné, výsledek, nebo jeho postup. Výsledek byl překvapivě podobný: ani pozitivní soudy o dítěti typu „jsi v tom opravdu dobrý“ nepřipravily děti na další chybu tak dobře jako pochvala zaměřená na jejich postup.
Zdá se tedy, že hlavní rozdíl není mezi pochvalou a kritikou. Zásadní je, CO vlastně hodnotíme.
Věta, která nálepkuje dítě: „Jsi nepozorný a tak ti matematika nejde.“
Věta, která popisuje práci: „Ve třech příkladech jsi přehlédl správné znaménko.“
Věta, která ukazuje směr: „Než začneš počítat, dvakrát si zkontroluj znaménko v příkladu.“
Nezataují, nenálepkují a nemažou med kolem pusy. Soustředí se na práci a další postup. A můžeme jít ještě dál. Děti totiž často dobře vědí, co se jim nepovedlo. A sebehodnocení dobře zvládnou samy, pokud už vědí, jak na to.
Jak tedy dětem říkat, co se jim nedaří? Je nutné rozlišovat mezi hodnocením práce a hodnocením samotného dítěte. Můžeme jasně pojmenovat chybu i to, co dítě JEŠTĚ neumí. Ale z „tohle se ti nepovedlo“ nedělejme „takový jsi“.
Pravda o tom, co se dítěti ještě nedaří, není pravdou o tom, jaké dítě je.
Zdroj: Kamins, M. L. & Dweck, C. S. (1999). Person Versus Process Praise and Criticism: Implications for Contingent Self-Worth and Coping. Developmental Psychology, 35(3), 835–847.
Autoři: Pavlína Loňková, Daniel Pražák
