Článek
Dne 21. 8. 1968, asi v 7.15 v kuchyni rodinného domku ve Vysokém Mýtě v Žižkově ul. 368/IV proběhl tento rozhovor:
· Já (věk 8 let a necelý měsíc): „Dobré jitro.“
· Dědeček: „Dobré jitro. Tak nás, Danečku, okupovali.“
· Já (s trochou klukovského bojovného „ajfru“): „Němci! Že jo!“
· Dědeček: „Ne, Rusové, Sověti…“
· Já: „Ale děde… ale… Vždyť Rusové nás přece osvobodili!? Učili jsme se to ve škole. To přece není možný!“ Následovaly slzy.
A tak jsem absolvoval první politické školení. Lektorem byl můj dědeček, major ve výslužbě, veterán Velké války a masarykovec František Roček (1894 - 1976). Normálně děda často říkával: „O tom radši před dětma nemluvte. Jsou ještě malý a nerozuměly by tomu.“ Nyní ale mluvil a vysvětloval.
Když na tuto dobu s odstupem 55 let vzpomínám, uvědomuju si, že vše skutečně začalo již počátkem r. 1968.
Narodil jsem se do běžné (dnes bychom řekli středostavovské) rodiny. Taťka - podplukovník Československé lidové armády, vzděláním farmaceut. Jeho snem bylo stát za tárou v lékárně na malém městě a připravovat babičkám mazání na bolavé klouby. Jenže po čistkách v armádě po r. 1948 (děda byl naštěstí v 55 letech „jen“ penzionován) bylo třeba zaplnit mnohočetné mezery. Proto byl táta za užití osvědčené metody „cukroví + bič“ přinucen po absolvování základní vojenské služby u armády zůstat. Nikdy však nebyl „zelenou gumou“. Sloužil v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) a na starosti měl zdravotnické zásobování. Náčelníkem ÚVN tehdy byl generálporučík MUDr. František Engel (1909 - 1972). Ten spolu s Ludvíkem Svobodou absolvoval anabázi „Buzuluk - Praha“. Kolegové a známí mého taťky byli špičkoví a dodnes známí lékaři: MUDr. Bohumil Eiselt, CSc. (ortopedie), MUDr. Zdeněk Kunc, DrSc. (neurochirurgie), MUDr. Bedřich Placák (chirurgie), MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (neurochirurgie) a mnozí další. Maminka pracovala jako - dnes bychom řekli asistentka - v první Stálé manželské poradně ve Slezské ulici. Vzděláním byla sociální pracovnice. Jenže v 50. letech kdosi „moudrý“ ustanovil, že za socialismu není sociálně potřebných. Tak jaké sociální pracovnice? Ty přece vaří rumfordské polévky pro žebráky a nezaměstnané v kapitalistických zemích. Teprve v letech 60. se zjistilo, že i za rozvinutého socialismu může sociální pracovnice najít uplatnění třeba v péči o seniory či občany s hendikepem.
Bydleli jsme v krásném prvorepublikovém bytě na Karlově náměstí, kde v přízemí byla známá restaurace a bufet Černý pivovar. Byl to ovšem „dvoj-byt“, neboť po vzoru stalinských komunálek v jednom ze tří pokojů přebýval pan Luděk Adamíra. Vysoký a statný pán, starý mládenec. Měla-li by se vysílat reportáž o vzorném socialistickém soužití, tak by štáb musel s kamerami a mikrofony do našeho dvoj-bytu. Vždy o Vánocích jsme, sestra a já, dostali od pana Adamíry bílou obálku s nápisem „Zuzance“, „Danýčkovi“ a v ní bylo 10 tuzexových bonů.
Než zpět k počátku roku 1968. Vidím rodiče a pana Luďka, jak sedí kuchyňského stolu s novinami (a se zapálenými cigaretami - o škodlivosti kouření se tehdy tolik nemluvilo a nepsalo). Slyšel jsem slova a jména, která mně vůbec nic neříkala (neboť mým největším zájmem byly vláčky TT Zeuke a knížky „Vezeme se“ a „Svět na kolejích“): Lednové plénum, Novotný (o něm jsem věděl, že je „pan prezident“), Dubček, Husák, Smrkovský, ÚV, akční program, Svoboda, Černík, Kriegel, Císař, Kolder, Biľak…
První máj 1968! Jeden ze dvou, možná tří průvodů, kterých jsem se zúčastnil (druhý byl v r. 1981, tehdy - jsa student prvního ročníku VŠE - jsem se bál na Letnou nepřijít a kdy byl vymyšlen tento slogan: „Ekonomů víc a více, to je náš dar republice. Ať žije KSČ!“). Leč První máj osmašedesátého - zde žádné direktivy a nařízené slogany pro lid obecný nebyly. Matně vidím tátu a sebe, jak vybíháme z Černého pivovaru a jdeme Spálenkou na Národní třídu. Taťka mě vzal na ramena a ukazoval na Dubčeka, ale já byl z toho „voľaký zmätený“. Všichni ti pánové resp. soudruzi na tribuně mně připadali stejní, a tak mám v paměti pouze „bílou“ hlavu prezidenta Svobody.
Střih další: „Mejtský“ děda sedí u stolu, před sebou má „Dva tisíce slov“ a počítá, kolik těch slov v textu pana Vaculíka skutečně je. Článek vystřihl, ale dost nešťastně. Nebyl totiž otištěn na jedné stránce a děda, bůhví proč, neuschoval celé Literárky.
Červenec 1968. Dovolená v Jugoslávii. Po prvé moře. „Na obzoru uvidíš, že Země je opravdu kulatá“, slibuje mně táta. Mám-li odpovědět, jak jsem byl vychováván, odvětím, že na křesťanských zásadách nikoli. Následuje udivený dotaz „a na jakých, proboha?“ „Na skautských“. Což tazatele většinou upokojí. Rodiče, coby vášniví skauti (své členství obnovili v r. 1968, mám ještě jejich legitimace s podpisem Antonína Suma - tajemník Jana Masaryka), tehdy preferovali táboření pokud možno mimo kemp. Stany jsme proto rozbili u vesničky Drveník. Já se učil plavat a sestra si vrazila do paty ostny z mořského ježka. Taťka spolu s kolegou farmaceutem, jehož rodina jela s námi, nabrousili, nahřáli a vydezinfikovali skalpel, připravili si obvazy a provedli operaci. Přemýšlím, zda by to dnešní podavači „Modafen - chřipka z těla ven“ uměli. Ale třeba jim křivdím. Vždy večer dospělí zapnuli malé tranzistorové rádio a poslouchali zprávy v srbochorvatštině. Nerozuměli všemu, ale mamka později vyprávěla, jak pochopili, že vedení KSČ obdrželo z Varšavy ostrý vytýkací dopis, čili známý „Dopis pěti“.
Nu, a pak již 21. srpen v „Mejtě“. Babička, která prožila dvě války, moji sestru a mne vysílala do samoobsluhy „ke Kulhavejm“ u zastávky pro mouku, rýži a cukr. Celý den jsme poslouchali rádio a já stál v pozoru v koupelně, neboť hospodyňky a lidé, kteří nejsou v práci, byli vyzváni, aby na minutu či dvě přerušili práci. Dědeček mě pochválil, že je to tak správně. Večer jsme určitě telefonovali z pošty rodičům do Prahy („kabina 2, máte tady tu Prahu“), jsou-li v pořádku.
V září 1968 jsem nastoupil do třetí třídy. Mezi námi dětmi se říkalo, že si musíme dávat pozor na jistou spolužačku, protože její rodiče údajně s okupací souhlasí.
Děda s babičkou k nám do Prahy jezdili vždy na Vánoce a nejinak tomu bylo i v zimě 1968 - 69. Když dědeček uviděl rozstřílenou fasádu Národního muzea, přišel domů s popelavou tváří a nemluvil. Neboť to, že někdo střílí na MUSEUM REGNI BOHEMIAE, skousnout neuměl. Na jaře 1969 se vraceli s babičkou vlakem do Vysokého Mýta a u Kolína jej postihl infarkt. Spouštěčem byla kolona sovětských tanků a vojenských vozidel, kterou spatřil z vlaku.
Na kotoučovém magnetofonu jsme o Vánocích poslouchali nepovolený „Silvestr 1968“ s povídkami pánů Šimka a Grossmanna „Dům ve společné péči nájemníků“ a „Jak jsme přechovávali bělogvardějce“. „Nechtěl bys´ přiložit, Igorku?“ „Blázníš? V srpnu?“ „Byla jsem slepá, soudruzi. Ale vy jste mi ukázali, kde je mé místo. Jsem jedna z vás. Jsem proletářka. Říkejte mi Anno!“ Já nechápal, proč se dospělí nezřízeně smějí při „Říkejte mi Anno!“ Vždyť to je přece „souhlas na tři“ z křížovek a tedy vůbec nic k smíchu. „Dospělí jsou zvláštní“, řekl jsem si spolu s Malým princem. Taťka pak předčítal svému strýčkovi - špatně již slyšel - nahlas texty písniček Karla Kryla.
Možná, že to bylo v prosinci (a nebo až v r. 1969?), kdy moje sestra - dnes profesionální zpěvačka - vystoupila na školní besídce s písničkou „Arrivederci Hans“. „… tak jdi už vážně pryč, já nebudu tvou, já nebudu tvou, tak běž! Tak neváhej vrátit se domů…“ Paní učitelka Mudrová (hudební výchova) její výkon okomentovala s úsměvem a stručně: „Vybrala sis moc dobře.“
V lednu 1969 Jan Palach. Náčelník ÚVN generálmajor Engel poskytl zaměstnancům, kteří chtěli být na pohřbu, nemocniční autobus. Přibližně v tu dobu jsem se ptal v kuchyni u ledničky mamky: „A proč Dubček ty zlý nevyhodil?“ Zlí byli Kolder, Biľak, Hoffmann, Švestka, Kapek… Protože jsem si myslel, že šéf přece může podřízené jednoduše vyrazit. „No…, právě to měl udělat“, odvětila vážně máti. „To byla velká chyba, že je nevyházel.“
Hokejové mistrovsví. Bylo ve dnech 15. - 30. března ve Stockholmu. Zápasy s „Rusákama“, jak se tehdy říkalo, jsem asi sledoval, ale přísahat bych na to nemohl. Možná jsme dokonce měli jarní prázdniny. Každopádně jsem - protože už tehdy mne zajímala také architektura a dějiny - namaloval podle obrázku v knize „Procházky Prahou“ Národní muzeum. Taťka pak doplnil na fasádu tečky a „4 : 3., 2 : 0“ Plakátek vylepil na zdaní sklo Trabantu 601, kterým jsme jeli z Mejta do Prahy.
Dubnové plénum ÚV KSČ. Dne 17. 4. 1969 se Gustáv Husák stává prvním (poději generálním) tajemníkem. „Já tento národ musím zachrániť, aj keby mi mali všetci napľuť do očí.“ Paní učitelka Markéta Cuhrová (nedivil bych se, kdyby byla příbuznou architekta a vězně 50. let Jaroslava Cuhry) se nás následující den ptala, zda víme, co důležitého se stalo? „Vyhodili Dubčeka!“, vykřikl jsem. Seděl jsem v druhé nebo třetí lavici u dveří. Paní učitelka s brýlemi, v bleděmodrém svetříku a v šedé sukni smutně kývla, že je to tak.
Muzeum 1968
