Sv. Jan na Skalce - nejkrásnější stavba Kiliána Ignáce Dientzenhofera

Před několika lety byl na Václavském náměstí v Praze stánek, u něhož se pořádala anketa týkající se Nového Města. Slečna se ptala, co je na této části Prahy zajímavé. Odvětil jsem, že na Novém městě jsem žil 23 let a že pozoruhodnosti jsou tři. Základní síť náměstí a ulic vytýčená lokátory Karla IV., která dodnes vyhovuje i velkoměstské dopravě. Na druhé místo jsem umístil stavby z období přibližně 1890 - 1939. Novorenesance a další neostyly (Národní muzeum, ČVUT…), secese (Peterkův dům, Topičovo nakladatelství…), kubismus, moderna, rondokubismus (dům Diamant, Mozaretum, Legiobanka…) a funkcionalismus (Baťův palác na Václavském náměstí, SVU Mánes…). Místo třetí - nikoli však co do významu - přisoudil jsem novoměstským kostelům. A to těm, které založil Karel IV. (např. sv. Štěpán, sv. Jindřich, klášter Na Slovanech) a těm, které pocházejí z doby vrcholného baroka.

V barokní podskupině první místo zaujímá - myslím, že objektivně - kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Najdeme ho ve Vyšehradské ulici, přímo naproti závěru gotické pseudobaziliky P. Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů v areálu kláštera benediktýnů v Emauzích (Na Slovanech). Od severní části svatojánského kostela táhne se zahrada podél západní fasády paláce Mladotů ze Solopisk, kterému však Pražáci říkají Faustův dům, Fausťák. Z Karlova náměstí je do zahrady, kde se již za socialismu pořádaly výstavy skalniček, vstup ke kostelu nádhernou rokokovou branou. Od Vyšehradské ulice je úzká zahrada oddělena vysokou zdí končící schodištěm, kudy je do kostela přístup od západu. Součástí areálu je i malá zahrada na jižní straně kostela s novobarokní budovou bývalé fary. Takže to máme Mladotovský palác - Faustův dům, brána, západní úzká zahrada a barokní zeď, zahrada s novobarokní farou a kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce.

Alois Jirásek začíná svoji pověst Faustův dům takto: „Starobylý ten dům stál na Skalce na konci Dobytčího trhu, v nároží proti klášteru Na Slovanech. Chmurná byla také zahrada za domem i po jeho boku, směrem k cestě zrovna proti klášteru Na Slovanech.“ Pojďme si tedy po tomto pozoruhodném komplexu budov, kostela a zahrad udělat procházku.

Mladotovský palác, čili Faustův dům, Karlovo náměstí čp. 502/40. Když se podíváte na Wikipedii, z výčtu majitelů domu vám bude přecházet hlava. O tajemné pověsti si dům svojí historií přímo říká. V dobách pradávných zde mělo být staroslovanské obětiště. První gotický palác patřil v době Karlově opavskému a ratbořskému knížeti Janu I. Ratbořskému (1332 - 1380/82). Jeho příbuzný Václav II. Opavský (1397 - 1445/49) měl v domě provozovat alchymistickou laboratoř. Jan Kopp z Raumenthalu (1482 - 1562) byl dvorním lékařem císaře a českého krále Ferdinanda I., a i on v domě prováděl různé chemické experimenty. Edward Talbot - Kelley (1555 - 1597). Angličan z Worcesteru. Rudolfínský zlatoděj, vědec, okultista, dobrodruh, možná špion královny Alžběty I. a hlavně šejdíř, který dlouhými vlasy zakrýval uříznuté uši (trest za padělání). Nejprve obalamutil Viléma z Rožmberka a poté přichází na dvůr Rudolfa II., kde se stal císařským radou. Jeho alchymistické čáry byly výnosné a prosto si mohl v r. 1587 (?) dům koupit. Nevyzpytatelnému císaři však došla s šibalem bez boltců trpělivost a Kelley byl uvězněn na hradě Hněvín. Skonal v blízkém Mostě a na hněvínském hradě mu postavili sochu.

V r. 1724 dům zakoupili a nechali přestavět vladykové Mladotové ze Solopisk. Ferdinand Antonín Mladota (1652 - 1726) se zabýval fyzikou, a to optikou, elektřinou a magnetismem. Některé jeho pokusy dokonce končívaly explozí slyšitelnou v okolí. Ferdinand měl syna Josefa Petra (? - 1786), který byl nejvyšším dveřníkem Království českého, vystudoval chemii, a i on prováděl v novoměstském domě hlučné kejkle. Snad se pokoušel proměnit břidlici na zlato. Hosté svobodných pánů ze Solopisk spatřili i mechanické figuríny, vždyť Jirásek ve své faustovské pověsti sděluje: „I vypravovali plní úžasu o … chlapci, jenž sám bubnuje, o divných sochách, tiše zpívajících, o kovové panně, jež je vodou polila, o zázračné klice u jednoho z pokojů, že sršela jiskrami a dala ránu tomu, kdo se jí dotkl, o jizbě, do níž se od stropu schody samy spustily a samy opět ke klenutí zvedly, o divných nástrojích a čarodějných knihách.“

Barokní úpravy domu proběhly v letech 1736 - 50 a také po roce 1769, kdy v části domu byla zřízena fara pro sousední novostavbu kostela sv. Jana Nepomuckého. Řada stavebních změn a rozšíření Faustova domu spadá až do 19. stol., kdy zde byl Soukromý ústav pro hluchoněmé. Od r. 1901 palácový komplex se dvěma dvory patří Všeobecné, dnes Všeobecné fakultní nemocnici. Nejpozoruhodnější částí domu je nárožní vížka pocházející již z gotické či renesanční stavby. Snad právě zde nacházela se pověstná ložnice, odkud dírou ve stropě ďábel unesl nejprve doktora Fausta a poté peněz chtivého studenta. Ten se v domě usadil a stejně jako doktor Faust „Strojil tu kouzla, bádal v čarodějných knihách, čerta si tu zavolal…“ Konec nemohl být jiný. „Vše vypadalo tak, jako by tu byl někdo zápasil. A ve stropě! Koberec ležel na zemi stržený, roztrhaný a černá díra zela volně. Na jejím okraji, na stropě zhlédli skvrny, jako by krev tam stříkla. A ne černá, ale svěží, nedávno prolitá.“

Brána do zahrady, zahrada a západní zeď. K nárožní vížce přiléhá jedna z nejkrásnějších rokokových bran v Praze. Vede do úzké zahrady, ve které se ještě dnes pořádají výstavy skalniček a která je z jedné strany lemována boční fasádou Faustova domu a z druhé strany ji od Vyšehradské ulice odděluje vysoká zeď s balustrádou se zbytky sochařské výzdoby. Vstupní brána je triumfální oblouk v barokním pojetí. Jeden hlavní, vyšší vstup, dva nižší po stranách. Prolamované, zvlněné římsy jsou ukončeny prejzovými stříškami se soškami sedících andílků, přičemž ústřední brána je korunována zlatou, zřejmě svatojánskou, hvězdou. Opomenout nelze reliéf nad hlavním vstupem znázorňující sv. Jana s krucifixem v pravé ruce. Samotná brána je lemována dvěma dvojicemi sloupů a v kartuši je zlacený nápis „AEDES IOANIS S.NEPOMUCENI čili svatyně (kostel) sv. Jana Nepomuckého. Když jsem se AI zeptal, proč je „aedes“ také komár, dozvěděl jsem se, že řecky „ἀηδής“ (čti „aédés“) je otravný, nepříjemný. Kdežto latinské „aedes“ (čti „édes“) je chrám. K pobavení: Ve Fausťáku pracovala mamka coby důchodkyně na právním oddělení nemocnice. Poslal jsem jí pohled z dovolené, kde jsem uvedl FN s polyklinikou…“. Máti se zděsila. „Vždycky s měkkým „i“!“ Odvětil jsem, že tam léčí skoro vše, tak by mělo být „y“ tvrdé. Třeba jako polyfunkční, polymer… Chyba lávky. Na poliklinice sice léčí hodně nemocí, avšak původně šlo o městskou, obecní nemocnici. A obec je řecky „polis“. Každopádně je brána natolik pozoruhodná, že budějovická firma Plus Model s.r.o. má ve své nabídce její model, který si lze sestavit. A kdo ji navrhl? Zřejmě Antonín Schmidt (1723 - 1783), nikoli nevýznamný architekt pozdního baroka. Ve starší literatuře se brána přisuzovala přímo Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi.

Zahrada za branou vede k severnímu vchodu do kostela a jsou v ní torza barokní sochařské výzdoby. I zde lze citovat Jiráska: „Nikdo jí nehleděl. Neměla záhonů, neměla políček s kvítím nebo zeleninou. I stezky v ní zmizely. Zarostly trávou. Všude jen tráva, bujná, vysoká tráva, že v ní tonuly kmeny starých javorů, lip i ovocných stromů, jejichž kmeny i haluze zarostly lišejníky a mechem. Jen na jaře, když rozkvetly, když bujná tráva byla poseta pampeliškami jako zlaťáky, když se pak probělávala kozím pyskem a bolehlavem, vypadalo tu veseleji. Ale na podzim, když listí padalo, když zaválo celou zahradu, když nebe, chmurami těžké, níže se klenulo a vichr vál holými korunami, kdy za časných soumraků se pod nimi tmělo i po celém domě!“

Vysoká zeď oddělující zahradu od Vyšehradské ulice je zdobená výklenky (nikami) a balustrádou se zbytky barokní sochařské výzdoby (vázy, sochy). Končí mohutným dvouramenným schodištěm, po kterém lze, je-li otevřena tepaná branka, vystoupat k hlavnímu západnímu vstupu do svatojánského kostela. Schodiště se však většinou neužívá a na nedělní mši lidé přicházejí z Karlova náměstí již zmíněnou branou, zahradou a bočním, severním vstupem do kostela. Schodiště zdobí vázy a dvě sochy andělů. Architektem zdi, schodiště a úprav západního křídla Faustova domu byl pravděpodobně již zmíněný Antonín Schmidt. Mladotové - možná kvůli zálibám alchymistickým - uvítali každý groš, a tak od nich západní křídlo paláce odkoupila arcibiskupská konzistoř. Potřebovala obydlí pro administrátora nového kostela. S tím souvisely i Schmidtovy úpravy.

V článku o Faustově domě jsem se rovněž dočetl, že jeden z farářů - administrátorů - slul prapodivnou zálibou. Měl rozsáhlé sbírky funerálních předmětů, tj. artefaktů souvisejících se smrtí. Kolující povídačky mu přisoudily roli upíra, jenž spí v rakvi v místnosti plné křížů, lebek, kostí, hnátů a kusů šibenic. Jde zřejmě o povídačku z agentury „jedna paní od jiné paní slyšela, že prej…“, ale každopádně známe velebníčkovo jméno: Karl Friedrich Jänig (1835 - 1914). Německý duchovní ze vsi Bělá - Malonty na Šumavě. Na internetu je článek o jeho působení v Římě. Mne zaujalo, že obnovil bratrstvo sv. Jana Nepomuckého v kostele San Lorenzo in Lucina. V tomto kostele jsem při své římské cestě byl, a to proto, že zde jsou dva důležité náhrobky. Nocolas Poussain (1594 - 1665), slavný francouzský barokní malíř. A hlavně! Hrob českého skladatele a Mozartova přítele Josefa Myslivečka zvaného Il Boemo (1737 - 1781). Je zajímavé, s jakými souvislostmi se člověk při psaní článků na Médium.cz setká.

Jäning se z Říma vrací do Prahy a v r. 1889 je jmenován administrátorem u sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Zasloužil se o opravu kostela a oslovil architekta Antonína Wiehla (1846 - 1910), aby mu jižně od chrámu postavil faru. Wiehl je znám svými novorenesančními stavbami (Wiehlův dům v Praze, budova dnešního Smetanova muzea, vyšehradský Slavín…). Zde však stavitel respektoval barokní ráz komplexu a navrhl novobarokní budovu (1902 - 4). V přízemí trojosá lodžie, k faře patří také zahradní pavilon a vstupuje se do ní branou se svatojánským reliéfem. I farská budova je kulturní památkou, měl by zde být hotel u sv. Jana, ale nyní zdá se být stav domu s č.p. 1991/28 poněkud tristní.

Nakonec zlatý hřeb. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Dnes jsme postiženi, pokud jde o dobu barokní, mánií zavanou Santini. Jan Blažej byl geniální. Avšak nebyl jediný. Jemu na roveň postavený je Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751). Syn Kryštofa, který byl geniální rovněž. Pro mne - milovníka baroka - je sv. Jan na Skalce nejkrásnější a nejvyspělejší Kiliánovou stavbou. Obdivoval jsem ji už jako kluk, byť jméno Dientzenhofer jsem neznal. Prof. PhDr. Mojmír Horyna: „Bohatstvím formálních motivů, dokonalým promyšlením objemových i prostorotvorných možností náročného dispozičního typu a v neposlední řadě i skvělým provedením stavby, se řadí kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze mezi nejznamenitější díla svého autora a tedy i nejvýznamnější architektury evropského baroka.“

Zahrada - plácek před novobarokní farou (dnes hotel) byla jedním z rejdišť našich klukovských her. Vstup uzavřený nebyl a rostl zde velký kaštan, takže jsme tam chodili hlavně na podzim.

Dientzenhoferové. Rozvětvený rod stavitelů, resp. architektů pocházející z Bavorska. Otec Kryštof měl několik bratrů a mnozí z nich se ve stavitelství uplatnili. Praha vydrancovaná válkou Třicetiletou nabízela od druhé půle 17. století řadu příležitostí architektům, sochařům, malířům a dalším uměleckým i technickým profesím (řezbáři, truhláři, kovotepci, kameníci, tesaři). Stavět chtěli všichni, kdo na to měli. Císařpán, církev, pobělohorská šlechta domácí i přivandrovalá, bohatí měšťané… Barok, nejprve sloh triumfující katolické církve a kořistnické šlechty (Klementinum, Valdštejnský a Černínský palác…) se ze své poněkud humpolácké okázalosti proměňuje do slohu, který nadšeně přijímají i v poslední horské vísce, kde si po novu upravují gotický kostelík nebo si zřídí u zázračné studánky kapli. Právem se mluví o českém a moravském baroku. Jde o specifickou odnož tohoto celosvětového slohu. Adjektivum „celosvětový“ je v pořádku, neboť barokní paláce a kostely najdeme i v jižní a střední Americe a ve východní Asii (koloniální barok). V zemích Koruny české ujala se zvláště větev baroku dynamického, radikálního, velkého. Komplikované půdorysy vzájemně se prostupujících elips, zvlněná průčelí, bohatě profilované římsy, Braunovy sochy světců v rozevlátých drapériích, šerosvitné Brandlovy obrazy, Reinerovy fresky, kde nebesa se otvírají a k pozemšťanům sestupují svatí nebo olympští bohové… K tomu si musíme představit okázalé slavnosti církevní i světské, které se neobešly bez hudebního doprovodu (u nás skladatelé Vejvanovský, Černohorský, Zelenka, Tůma,…).

Málokdo se zapsal do české krajiny tak, jako Kilián Ignác. Jeho staveb, převážně kostelů a klášterních budov, najdeme po Čechách i na Moravě desítky. Právě vztahu mezi stavbou a krajinou se v 17. a 18. století věnovala velká pozornost. Vyřízené aleje, zámecké zahrady francouzského typu, poutní areály viditelné zdaleka, ale i drobné kaple a kapličky, sochy svatých v polích, boží muka, křížové cesty…

Korporaci zvanou dnes spolek znali již ve starém Římě (tres faciunt collegium). V době barokní bylo častým typem spolku náboženské bratrstvo. Dnes bychom řekli fan klub určitého světce nebo světice. Oblíbená byla bratrstva mariánská a na druhém místě nacházela se v Čechách bratrstva svatojánská. Byť společenská nerovnost lidí byla podle tehdejšího učení přirozená a daná Bohem (jedni řídí, druzí se modlí a zbytek pracuje), tak v náboženském bratrstvu si byli jeho členové rovni. Pan hrabě zastávající vysoký zemský úřad i řemeslníček z Nového Města. Baroko žilo slavnostmi. V Čechách byla největší světskou festivitou pražská korunovace Karla VI. na českého krále v r. 1723. Pokud jde o církev, byla jí bezpochyby opět pražská oslava svatořečení Jana Nepomuckého neboli doktora Johánka či Jana z Pomuku v r. 1729. Generální vikář pražského arcibiskupa a notář umučený v r. 1393 z rozkazu krále Václava IV. A to nikoli proto, že by odmítl vyzradit zpovědní tajemství svěřené mu královnou Žofií, ale z důvodů mocensko-politických (stvrzení volby kladrubského opata, králova animozita vůči arcibiskupovi Janu z Jenštejna). Pro církev však byla legenda o neporušení zpovědního tajemství stěžejní, vše navíc zmotal pábitel Václav Hájek z Libočan a po něm motanici převzal a rozvedl Bohuslav Balbín. Protože legenda neštymovala se skutečností, stvořili se Janové dva. Jan Nepomucký stal se světovou celebritou à la Madona nebo Justin Bieber. Jeho kult rozptýlil se po katolické Evropě a velmi živý byl i v latinské Americe. Ve svatovítské katedrále má doktor Johánek skvostný náhrobek, a právě jemu zasvěceny jsou významné kostely a kaple v Čechách a na Moravě. Vedle novoměstského zbudoval Dientzenhofer mladší krásný svatojánský kostel na Hradčanech pro sestry voršilky. Moravu ozdobil architektonickým klenotem Jan Blažej Santini. Jde o poutní svatojánskou kapli na Zelené Hoře u Žďáru na Sázavou. Spočítat svatojánské kostely, kostelíky, kaple a sochy na návsích a mostech snad ani nelze.

Investorem kostela na Skalce bylo Bratrstvo pod ochranou Panny Marie ku cti svatého Jana Nepomuckého. Tento spolek vznikl v r. 1969, tedy v době, kdy Jan na svou kanonizaci teprve čekal. Po svatořečení mělo bratrstvo cca 1100 členů, převažovali laici, přičemž mezi nimi byli i vysoce postavení příslušníci české šlechty a bohatí měšťané. Již počátkem 18. století se na Skalce stavěla kaple. Členové bratrstva se však rozhodli, že oslaví svatořečení zbudováním velkého chrámu. 31. 8. 1730 biskup a pozdější pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayernu vysvětil pro nový kostel základy. K dokončení stavby došlo v r. 1738. Vnitřní výzdoba se protáhla, přece jen, náklady byly značné a snad je to i dobře. Neboť budova je vrcholně barokní, avšak ineririér (oltáře, sochy, fresky, obrazy, zpovědnice…) náležejí již době rokoka. Ještě 15 let po dokončení stavby chyběl hlavní oltář. V r. 1776 Antonín Schmidt staví vysokou ohradní teď a dvouramenné schodiště. Kostel byl několikráte opravován (střecha, regulace Vyšehradské ulice), avšak ojedinělý soubor vnitřního vybavení a výzdoby zůstal zachován. Při bombardování Prahy v únoru 1945 byla poničena freska v presbytáři, ohradní zeď, schodiště a okna. Dnes je kostel po velké rekonstrukci, poškozené byly zvláště dřevěné krovy. Za socialismu - pokud pamatuji - byl sv. Jan na Skalce většinou uzavřený. Vzpomínám si na pěknou událost až z počátku tisíciletí: Známý herec četl v kostele úryvky z českého kázání při vysvěcení poutního kostela sv. Jana na Zelené Hoře (27. 9. 1722).

A nyní ku stavbě. Podélná loď orientovaná od západu na východ má půdorys osmiúhelníku, přičemž protilehlé strany jsou projmuty dovnitř (konkávně). Západní vypouklé průčelí lemují dvě vysoké a nakoso umístěné věže. Na závěr o dvou klenebních polích navazují dvě symetricky shodné sakristie. K osmiúhelníku lodi se připojují ovály. Západní s varhanní kruchtou a východní presbytář. Obdobné schéma s proláklými stěnami osmiúhelníku použil Kilián Ignác u kostelů sv. Vojtěcha v Počaplech, u sv. Bartoloměje v areálu jezuitského konviktu v Praze a u Všech svatých v Hejtmánkovicích. Vnější fasády sv. Jana zdobí římsy, pilastry, oválná a kasulová okna (kasule = kněžský ornát, tvar kasulového okna jej připomíná). Okázale pojal architekt západní průčelí. Prolamovaný segmentový štít zakončující vypouklou mezivěžní část je okrášlený sochami. Ležící alegorie Víry a Fámy a prostřední kamenný jehlan, před nímž spočívá český lev. Na vrcholku jehlanu zlatý jazyk (Janova relikvie) ve svatozáři. Zde sluší se dodat, že sochařská výzdoba je až z r. 1880 (Bernard Otto Seeling, český sochař a restaurátor), avšak jde o volné kopie původních plastik od F. Ignáce Platzera. Detailní rozbor stavby náleží odborníkům. Pohyb, dynamika, sofistikovaný půdorys, bohatě profilované římsy, zdobené hlavní průčelí a dvě vysoké věže.

Úchvatný je vnitřek. Ústřední osmiúhelný prostor je zaklenut českou plackou. Jinak doporučuji prohlédnout si fotky, neboť popsat architekturu interiéru na nad moje síly. Pro auditora účetních závěrek, jímž jsem, je důležité ocenění stavby, doba, po kterou se odepisuje, správné rozlišení mezi opravou a technickým zhodnocením, vlastník, výnosy z nájemného a ze vstupného… Stačí tedy výrazy, jako symetrie, pilastry s iónskými hlavicemi, čtyři edikuly (vnitřní „kaple“ pro oltáře a zpovědnice) propojené oblouky, bohatě profilované římsy, štuk, velká okna a světlo. Pohyb, pohyb a zase pohyb.

Fresky: František Antonín Müller (1693 - 1753). Velkoplošnou klenbu hlavního prostoru zdobí - jak jinak - Apoteóza sv. Jana Nepomuckého. Jan v rouchu kanovníka vynášen jest do nebe, čemuž asistují andílci a andělé. Spodní část fresky obkružuje architektura se čtyřmi skupinami pozemských prosebníků (matky s dětmi, nemocní…). Malíř se inspiroval freskami svého kolegy Václava Vavřince Reinera. Další malby jsou nad varhanní kruchtou a v presbytáři (výjev z mučení sv. Jana za účasti krále Václava IV.).

V každé knize o českém barokním umění najdeme fotografii bronzové sochy sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Mučedník - maje v rukách krucifix - stojí v pokrouceném postoji jako … jako svatý na mostě. Proč o tom píši? Protože na hlavním oltáři kostela je dřevěná socha světce od Jana Brokoffa (1652 - 1718, otec slavného F. M. Brokoffa) z r. 1682. A právě dle této sochy nechal baron Mathias Gottfried Wunschwitz v r. 1683 v Norimberku odlít mostní sochu. Ta stala se poté pravzorem pro stovky, ba tisícovky „svatých Jánů“ nejen u nás, ale po celém světě. Brokoffův dřevěný model byl původně v zámku Wunschwitzů v Poběžovicích, potom v kapli jejich domu na Václavském náměstí a v r. 1819 sochu tajně přenesli ke sv. Janu na Skalce. Lidé ji pokládali za zázračnou a transport z kaple, kde byla volně přístupná, jim vadil. Když jsem kostel v sobotu 11. 9. navštívil a pořizoval fotky, hlavní oltář byl bez sochy. Předpokládám, že ji restaurují nebo že byla zapůjčena na výstavu.

Krásná je rokoková kazatelna z doby okolo r. 1760, jejíž plastickou výzdobu dodala díla F. I. Platzera. Reliéfy zobrazují výjevy ze života sv. Jana (např. zpověď královny Žofie). Hlavní oltář s výklenkem pro sochu je plný rokajových kartuší, rozvilin, reliéfů a rozeklaných říms. Rokoko se vším všudy. Sochařské práce (sv. Ludmila, sv. Václav, shluk andílků) dodal opět Platzer.

Další oltáře již jen vyjmenuji: sv. Josefa, Nejsvětějšího srdce Páně, Neposkvrněného početí Panny Marie a oltář Panny Marie Staroboleslavské. Sochařská výzdoba: dílny Platzera a Jana Antonína Quitainera.

Když jsem si dohledával informace ke kostelu, objevil jsem upoutávku na Svatojánský varhanní cyklus 2025. Jde o koncerty, jejichž garantem je česká varhanice MgA. Linda Sítková, PhD. Koncert 19. 10. jsem nestihl, ale další budou v neděli 9. 11. a 14. 12. 2025 vždy v 18 hodin.

Svatý Jan musel mít i smysl pro humor. Historik J. F. Beckovský (1658 - 1725) v „Poselkyni starých příběhů“ uvádí, co přihodilo se jisté dvorní dámě zimního krále Fridricha, když se jako kalvinistka svatojanskému hrobu v katedrále posmívala: „A pak zlolajícná žena jak jenom k dveřům kostelním ze všech nejprvnější přiběhla a ven vystoupiti chtěla, od prudkosti vichru do země hubou hned poražena byla a v pádu všechna obnažená dlouhou chvíli na zemi ležeti zůstala. Služebnice její k ní přistoupivše, její hanebně obnažené tělo přikrýti všemožně se snažily, však nikterak to způsobiti nemohly, protože všechny její šaty od toho vichru dopuštěním Božím nad hlavu vyzdvižené a předivně stočené byly. Posledně nevědíce jinou sobě radu dáti, tak v šatech zamotanou od zemi, ač dost těžce a pracně, zdvihly, její nahotu jak mohly přikryly.“

Zdroje

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Faust%C5%AFv_d%C5%AFm

· Mariana Kučerová: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém Městě v Praze (bakalářská práce, UK v Praze, Katolická teologická fakulta, 2014)

· KARL FRIEDRICH JÄNIG: dostupné na https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=janig

· Mojmír Horyna, Jaroslav Kučera: Dientzenhoferové (Nakladatelství Akropolis, 1998)

· Markéta Žižková: Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy (bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta - Ústav hudební vědy, Brno 2011)

· Toulky českou minulostí, 349. schůzka: Příběh Edwarda Talbota (ČR 2)

· Alois Jirásek: Staré pověsti české - Faustův dům (např. na https://literatura.sije.cz/stare-povesti-ceske/faustuv-dum.php)

· Chat GPT