Být jenom poslancem nic neznamená?

Na nedění demonstraci na Staromák jsem jít nechtěl. S přibývajícími léty mně velká shromáždění lidí začínají vadit, ale kamarád mne přemluvil. Když jsem poslouchal řečníky a četl si dnešní komentáře, uvědomil jsem si, že zatím nikdo v kauze Pavel - Macinka - Turek nepoukázal na jednu dle mého soudu zásadní skutečnost.

Někteří tvrdí, že vše je v Bibli. Jiní totéž tvrdí o Švejkovi. Jsa milovník Haškova opus magnum, dovolím si ocitovat jeden z výroků poručíka Duba. Před vojáky držel řeč na téma, že Rusové při ústupu zakládají hanbince s personálem pohlavně nakaženým, aby způsobili rakouské armádě ztráty. Před návštěvou těchto místností lajtnant Dub vojáky varoval. Vypravil se na okulární vizitaci, zda se jeho upozornění respektuje a skončil v chambre séparé se slečnou Elly. Zde byl v podroušeném stavu vyzvednut dobrým vojákem Švejkem. Když vystřízlivěl, pronesl: „Logicky soudě, provedl jsem hloupost, kterou vynahradím před tváří nepřítele.“

Obdobnou sebereflexi bych očekával u Filipa Turka. „Logicky soudě, provedl jsem hloupost, kterou vynahradím svou prací v Poslanecké sněmovně.“ Já - a nejsem jediný v Česku - si opravdu nepřeju, aby ministerský post zastával člověk, který - ať už to kdykoli myslel jakkoli - zveřejnil na sociálních sítích hlášky typu „Popálit cikáně je polehčující okolnost.“, „Obama je negr.“ či „A já se ptám, co kdy ženy dokázaly, že se opovažují rozhodovat o dětech historicky nadřazeného mužského pohlaví?!“ Pro milovníky Bible a pro ty, kteří tvrdí, že to Turek mysel jen jako vtip, dodávám Ježíšova slova z Matouše: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“ (Mt., 12.34).

Zakopaný pes je však ještě jinde. Filip Turek byl řádně zvolen poslancem Poslanecké sněmovny České republiky. Což nikdo nezpochybňuje. A to je mu málo? Že se stal z vůle lidu jedním ze dvou stovek zvolených a vyvolených? Vždyť poslanci (a senátoři) rozhodují o tom, jakými zákony se bude řídit Česká republika a jejích 10,9 milionu obyvatel! To je přece setsakra velká zodpovědnost! Jenže se nemohu zbavit dojmu, že někteří zastupitelé (politická strana nerozhoduje) a tedy i pan Turek svůj mandát berou jako přívažek k aktivitám jiným. Jako pouhý doplněk k zaměstnání nebo k různým dalším funkcím. Jinak řečeno poslancování je pro ně „nic moc“ šolich.

Je to už asi 15 let, co jsem přišel pracovně do styku s člověkem, který byl v té době senátorem. Paní v kanceláři to komentovaly v jeho nepřítomnosti takto: „Ale jó, vobčas do tý Prahy jede, ale tak jednou za měsíc, možná ani to ne. Jinak je tady s náma.“ Docela ve mně zatrnulo. „Vobčas do tý Prahy jede…“

Čemu už vůbec nerozumím, je souběh ministerské a poslanecké funkce. Žil jsem v domnění, že demokracie je založena na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Že tak to vymyslel Charles Louis Montesquieu (1689-1755). Zde ale žádné oddělení nevidím. Paradoxně by mohla nastat situace, kdy poslanec-ministr bude ve sněmovně sám sebe interpelovat. Kamarád právník mně vysvětlil, že v některých zemích kumulaci dokonce nařizuje zákon. Možné to je, ale stejně… Práce ministra a práce poslance, jsou-li vykonávány zodpovědně, určitě nerovnají se 8 hodin denně a dost. AI mně dala tuto odpověď: „Vláda vychází z parlamentu. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Vláda musí mít důvěru poslanců. Proto je běžné a dokonce žádoucí, aby ministři byli zároveň poslanci - zajišťuje to politickou odpovědnost vlády.“ Ne, že by mě to uspokojilo, ale budiž. Což však nic nemění na tom, že každý poslanecký mandát sám o sobě je jednou z nejzodpovědnějších profesí, jakou občan demokratického státu může vykonávat. A to nemluvím o souběhu tří či čtyř funkcí (zde opět padni, komu padni): poslanec, krajský zastupitel, ministr, ředitel té či oné instituce… Vybavil se mně známý herec, který se ucházel o mandát. Když se ho kdosi zeptal, zda stihne řídit divadlo, hrát a senátorovat, spustil - jsa otázkou velmi dotčen - tirádu o umění zorganizovat si čas. V dobách Jana Husa se tomu říkalo mnohobročnictví (pluralitas beneficiorum) a byl to jeden z největších nešvarů, kterému musela nakonec učinit přítrž samotná církev.

Jinak to fungovalo za vlády jedné strany. Federální shromáždění a národní rady zasedaly dvakráte do roka, na jaře a na podzim. Zákony se schvalovaly v této nakašírované imitaci demokracie jednomyslně. Nějaká výjimka by se jistě našla, ale ta jen stvrzovala pravidlo.

Poslanecká sněmovna má sídlo v Thunovském paláci na Malé Straně. Jde o pozdně barokní až klasicistní třípodlažní budovu. Na tympanonu (trojúhelný štít nad hlavním vstupem) je tento latinský nápis: „SALUS REI PUBLICAE SUPREMA LEX ESTO“. Česky „BLAHO REPUBLIKY (STÁTU) BUDIŽ NEJVYŠŠÍM ZÁKONEM.“ „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ (Marek, 4.23.) Nebylo by od věci udělat mezi všemi poslanci anketu, zda vědí, pod jakým živým latinským slovem v době zasedání denně procházejí a co znamená.

Zdroje