Kostel sv. Františka v portugalském Portu - 300 kilo barokního zlata

„Jednotná v rozmanitosti.“ Motto Evropské unie určitě platí i pro umění starého kontinentu. S dovětkem, že výjimky existují. Tak třeba baroko nenajdeme, až na nějakou tu drobnost, v Řecku. Lomená gotika se Itálie jen lehce a dosti jinak dotkla (např. milánský dóm). Architektonický kubismus je zase specialitou Česka. I tak ale platí, že jednotlivé umělecké slohy, od předrománského až po „ismy“ století 20., zasáhly Portugalsko i evropskou část Ruské říše, Švédsko na severu a Itálii na jihu. Čechy a Morava bezesporu náležejí k okruhu západnímu. Počátkem 90. let jsem si přivydělával jako průvodce Prahou. Vybavuji si údiv jedné Francouzky, když zjistila, že v Praze jsou gotické a barokní katolické kostely. Očekávala pět zlacených bání, ikony a ortodoxní kříže.

Baroko zasáhlo celou Evropu jako mohutná vlna tsunami. Zde platí jednota. Jen země jako třeba Makedonie, Albánie, Řecko a Island lze poněkud zjednodušeně nazvat baroku prosté. Zároveň však uměnovědci rozlišují baroko italské a římské, španělské a portugalské, francouzské, britské, německé, bavorské, ruské… A samozřejmě české. Každá větev tohoto slohu plného emocí a okázalosti má svá specifika. Své velké i místní umělce. Tady už panuje různorodost. Poslední celoevropsky dlouhotrvající sloh se zrodil v lůně pozdní renesance a manýrismu ve 2. půli 16. století v Itálii. Odtud se po kontinentu doslova a velmi rychle rozprskl. Tzv. koloniální barok vykvetl také v zámoří, neboť dvě ryzí katolické země, Španělsko a Portugalsko, měly v latinské Americe a v jihovýchodní Asii své kolonie.

Co bylo baroknímu člověku při vší různorodosti společné? Vysvětlil bych to na jednom obrazu a na jedné básni. Obraz španělského malíře Juana de Valdéz Leala (1622 - 1690) najdeme v kostele sevillského Hospital de la Caridad. „Finis gloriae mundi“. „Konec světské slávy“. V odkryté pohřební truhle bez víka leží církevní hodnostář - biskup. Z kostí odpadává maso, na těle se pasou červi a nekrofilní hmyz, rakev a biskupská berla jsou zpuchřelé, mitru a nádherná roucha rozežírají moli. Vedle latinského nápisu čteme zde ve španělštině „NI MAS, NI MENOS“ (“přesně tak”).

A v našem středoevropském Česku? Takto se u nás v 18. století veršovalo: „Slejchával jsi dosti, že světské marnosti, tak dlouho zde stojí až ti hrob přistrojí. Není to ten poklad, štír, žába, mrzký had; nejsou to ty perly, za tvým krkem červi? Jakýž to tovaryš, ještěrka, brouk a myš? Jaké to tvé lůžko? Smradu všudy husto. Muziky tu není, bojí se kvílení, žádná symfonie, když tvé tělo hnije. Neslyšíš než ten hlas: odkud vzat jdi tam zas, to jest ten konec tvůj; z země jsi, již jsi hnůj.“ Různé a přece stejné.

Na další důležitý rys baroka upozornil v Portu náš pan průvodce. „Horror vacui“. Umělec tehdejší doby měl skutečně strach z prázdna. Proto se snažil každou viditelnou píď prostoru zakrýt sochou, malbou, řezbou, dekorem… Dnes je - pokud jde o stavitelství a interiéry - v módě minimalismus. Zato „horror silentii“ („strach z ticha“) - toť skutečná a nefalšovaná obsese dnešní doby. Článek píšu v pražské kavárně za hudebního doprovodu, který bych si klidně odpustil. Puštěná televize či rozhlas, hlasitá muzika, toť běžná norma v mnoha restauracích, kavárnách, barech, bistrech, nákupních centrech… Nemohu nevzpomenout na katedrálu v Bayeux v Normandii. V chórové části měli stojánek s nápisem „N´ayez-pas peur de silence!“ „Nebojte se ticha!“ Naše společnost se však ticha bojí.

Tyto myšlenky mně táhly hlavou, když jsem si ve čtvrtek dopoledne dne 19. 3. 2026 prohlížel interiér kostela sv. Františka v Portu. Jedna z nejokázalejších barokních církevních prostor v Evropě. František z Assisi hlásající skromnost a pokoru by se při spatření opulentní chrámové výzdoby plné zlata musel obracet v hrobě. Jenže můj kamarád - katolický farář - by řekl „Omnia ad maiorem Dei gloriam“. „Vše k větší slávě Boží“. Tak to určitě v 18. století cítili investor stavby, její projektant i poslední učedník, který dle pokynů mistra dlátem zpracovával nebo štětečkem zlatil dřevěný hranolek. Navíc kostel byl učebnicí pro negramotné, kterých i v osvíceném 18. stol. bylo stále dost. Nelze proto hodnotit hledisky dneška to, co bylo vytvořeno před třemi sty lety.

Mne jako ekonoma a auditora účetních závěrek napadlo něco jiného. Na výzdobu jednoho nevelkého chrámu v Portu se užilo mnoho kilogramů zlata a stříbra. Tyto kovy pocházely z portugalských kolonií, hlavně z Brazílie. Obětovaly se Pánubohu a jeho slávě. Nikoli však božstvům ekonomickým. Čili nerazily se z nich mince, za něž by se dovezly technologie, budovaly manufaktury, silnice, přístavy, skladiště, velkostatky, stavěly se školy, nemocnice… Je to jedna z mnoha příčin, proč nikoli chudé Portugalsko bylo předstiženo zeměmi, jako Anglie, Nizozemí a Francie. Vždyť portský kostel sv. Františka přeplněný bujnými dekoracemi nebyl v nejzápadnější zemi Evropy zdaleka jediný.

Avšak přes veškeré toto mudrování je to krása nesmírná. Pojďme si ji tedy prohlédnout. Igreja de São Francisco - kostel sv. Františka. František (1182 - 1226) narozený v Assisi (210 km severně od Říma). Mystik a zakladatel františkánského řádu zvaný též prosťáček Boží. Je prvním člověkem, u kterého se na těle objevila stigmata, tj. Kristovy rány. Bujarý život v mládí, účast na vojenském tažení, nemoc a následné prozření. Osud podobný třeba Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu. František hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání se do vůle Boží. Když jeho kázání nechtěli naslouchat lidé, odešel do lesa a kázal zvířatům. V mnoha galeriích najdeme obraz „Svatý František káže ptáčkům“. Regule nové řehole menších bratří čili františkánů budoucí světec sepsal v r. 1209. Zemřel 3. října 1226, přikryt vypůjčeným pláštěm, údajně v kapli Porciunkule nedaleko Assisi. Heslo řádu je PAX ET BONUM - Pokoj a dobro.

Do Porta františkáni přicházejí okolo r. 1223 a začínají si stavět kostel. Protože investorem byl žebravý řád, šlo o architekturu neokázalou, prostou. Při severní stěně stál klášter, který však v r. 1832 vyhořel. Na jeho místě si portští obchodníci postavili rozlehlý Burzovní palác. Ten je zvenku pěknou ukázkou klasicistní architektury. Uvnitř jsou místnosti a sály vyzdobené sice velkolepě, avšak mne - byť návštěva Palácio da Bolsa patří k povinnému portskému penzu - příliš nenadchly. Exotický Arabský sál o rozloze 315 m2 je inspirován maurským uměním. Já jej vyhodnotil jako zajímavý, avšak poněkud kýčovitý.

Než zpět k františkánské architektuře. Jde o trojlodní baziliku (hlavní loď převyšuje lodi boční) s příčnou lodí. Stavbu jednoduchého svatostánku františkáni zahájili okolo r. 1244. Za vlády krále Fernanda I. (1345 - 1383), jenž menším bratřím poskytoval zvláštní ochranu, začali stavět chrám, který se dochoval dodnes. Práce byly dokončeny až ve druhé dekádě 14. století. K dalším úpravám došlo v 15. a 16. století, avšak nejvýznamnější přestavba pochází z období baroka. Na počátku 18. století byl celý vnitřek radikálně upraven. Od té doby můžeme hovořit o „kostelu pokrytém zlatem“. Dotazem AI jsem zjistil, že na výzdobu sv. Františka použili cca 300 kg zlata. Při ceně 146 USD za jeden gram mně vychází 43 800 tis. USD, tj. cca 920 mil. Kč.

Neskutečně opulentní výzdoba stěn hlavní lodi, oltářů a kleneb je praktickou ukázkou nikoli strachu, ale spíše fobie z prázdna. Barokně okázalý je již západní vstup do kostela s točitými sloupy a se sochou sv. Františka. Nad ní je gotické kruhové okno zvané rozeta (kružby připomínají květ rozvité růže). Gotický portál nalezneme na jižní boční lodi, tj. na straně, která je obrácená k řece Douro.

Zde je třeba vysvětlit pojem retábl, retabulum. Jde o oltářní nástavec, který stojí na obětním stole (menze). Bývá bohatě zdobený a často jsou v něm zabudovány relikvie a svatostánek sloužící k uložení posvěcených hostií (tabernakulum). A právě na oltářních retáblech se u sv. Františka barokní řezbáři a sochaři vyřádili nejvíce. Oltářů je v kostele celkem 12. V chóru jeden hlavní a dva postranní, jeden v jižní části příčné lodi, čtyři při stěně severní a čtyři při jižní stěně postranní lodi.

Nejznámější a nejcennější je postranní oltář ve střední části severní boční lodi (č. 3), kde mezi přebohatými řezbami retáblu najdeme rodokmen Ježíšových předků. Říká se mu Jesseho strom, přičemž Jesse (Jišaj, Izaj) byl otcem krále Davida. A Ježíš, jak známo, pocházel z rodu Davidova. Např. Matoušovo evangelium začíná tímto veršem: „Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova…“ Do dnešní podoby oltář upravili v letech 1718 - 21 řezbářský mistr Filipe da Silva a jeho pomocník António Gomes. Jde o nejkrásnější příklad Jesseho stromu na iberském poloostrově.

Další retábly vznikaly postupně mezi léty 1724 - 1765. Raději jejich zasvěcení neuvádím, neboť pod různými hesly jsem nalezl odlišné informace. Jména umělců - řezbářů: Luís Pereira da Costa, Manuel da Costa Andrade, Francisco Pereira Campanhã a jiní.

Před kostelem je náměstíčko, na jehož severní straně najdeme další kostel Terciářů sv. Františkaz konce 18. století. Stavět se začal v r. 1792, plán vypracoval a stavbu vedl italský architekt Luigi Chiari. Jde o první klasicistní stavbu v Portu. Kostel přiléhá k budově zvané Casa do Despacho, jejíž půdorys navrhl Nicolau Nasoni (1691 - 1773) a která byla postavena na místě, kde se dříve nacházel útulek pro chudé a první zařízení ve městě určené pro pomoc ženám. Dnes se v jednopatrovém domku nachází muzeum a prodávají zde vstupenky do hlavního kostela. V podzemí si lze prohlédnout katakomby, které františkáni využívali k pohřbívání až do roku 1845.

O architektu Nasonim chystám samostatný článek. Zaslouží si jej. Závěrem již jen tolik, že o kostele sv. Františka v portugalském Portu přemýšlím a píšu, jak jsem již zmínil, v kavárně velkého pražského nákupního centra. Potřeboval jsem si odskočit. Musel jsem seběhnout o patro níž. Karel Poláček napsal povídku „Teta Valérie“. Cituje zde verš „Chvilka posezení, v tichém zapomnění. Odvrhnuv veškerou tíž, odejdi již.“ Na toaletách pražského konzumního chrámu se žádné tiché zapomnění nekonalo. Neboť i zde nechyběla hudba z reproduktorů a vtíravý hlas reklamy. „Aha“, pomyslel jsem si. „Horror silentii.“

Zdroje