Článek
Obrazy Vltavy, Sázavy a Otavy Václava Špály znají a okamžitě poznají i ti, kteří umění příliš neholdují. Za mého dětství a mládí, tj. v 60. - 80. letech, visely zarámované Špálovy reprodukce v čekárnách u lékařů, určitě jsme měli nějaké ve škole, byly na úřadech, v nemocnicích… Jako kluci jsme se hihňali nad koupajícími se ženami, jež Mistr často maloval ve 2. desetiletí minulého stol. Zvláště Špálova ultramarínová modř byla a je nepřehlédnutelná. V roce 2019 v létě jsem si dokonce zajel do Prácheňského muzea v Písku, abych si jeho „říční“ obrazy prohlédl (Václav Špála: Na Otavě).
Špálu známe jako pootavského malíře (z písecké výstavy).
Proto jsem nemohl vynechat výstavu „Václav Špála: Kytky“, kterou pořádá pražské Museum Kampa v objektu bývalých Sovových mlýnů. Kytic Špála namaloval bezpočet. Kritikové mu vytýkali, že je maluje rutinně, pro kšeft. Čemuž se malíř bránil. Já - být na jeho místě - to klidně přiznám. Vždyť i kumštýř musí platit nájemné a z vody a vzduchu rovněž nežije.
Václav Špála (1886 - 1946). I méně zběhlí v počítání si odvodí, že minulý rok uplynulo 140 let od jeho narození a tento rok, a to dne 13. 5. 2026, si připomeneme 80 let od umělcova úmrtí. Nejsem kdovíjakým příznivcem nynější vlády, avšak když ministr kultury sděloval důvody, které ho vedly k odvolání ředitelky Národní galerie Praha, nemohl jsem zvolat „Kategoricky nesouhlasím!“ Pokud je mi známo, tak větší výstavu Špálova díla galerie v minulém roce nepořádala a nechystá ji ani tento rok. Přitom by se s velkou pravděpodobností jednalo o projekt, který by veřejnost uvítala. Národní galerii Praha by se tak na vstupném, tržbách za tištěné publikace a drobné předměty podařilo naplnit výsledkový řádek „Výnosy z činnosti“ víc než dostatečně. V této souvislosti si neodpustím poznámku. Před dvěma léty jsem chtěl jít na výstavu NG do Valdštejnské jízdárny. Návštěvu jsem si naplánoval na Velikonoční pondělí. Ani ve snu mne nenapadlo, že ve sváteční den bude mít příspěvková organizace Ministerstva kultury zavřeno s odůvodněním, že pondělky jsou obvyklým zavíracím dnem. Svátek - nesvátek. Znovu se potvrdilo, že co stát řídí - špatně řídí (většinou, výjimky jistě existují).
Václav Špála - autoportrét.
Špála se narodil ve Žlunicích u Nového Bydžova (Královéhradecký kraj, okres Jičín). Vyučil se uměleckým zámečníkem. Na podzim 1903 začíná studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. K jeho spolužákům patřili Vincenc Beneš, Emil Fila, Otakar Kubín, Willy Nowak a Antonín Procházka. Mladý malíř se tak připojil ke skupině Osma (fauvismus, expresionismus). V r. 1911 pobýval ve Francii, v r. 1913 v Itálii. Za Velké války narukoval, avšak větší část aktivní služby strávil v nemocnici Siófóku u Balatonu. Z armády ho ze zdravotních důvodů propustili. V r. 1918 se oženil s Janou Ryhlíkovou.
První samostatnou výstavu měl Špála v r. 1917. Stal se členem skupiny Tvrdošíjní (Čapek, Zrzavý, Kremlička). Od 20. let již vystavuje pravidelně a o zakázky nemá nouzi. Velký rozruch vzbudily jeho nekonformní, expresionisticky laděné ilustrace Babičky (Němcová) vydané v r. 1923 nakladatelstvím Aventinum.
V Praze si malíř kytek postavil vilu s ateliérem ve Střešovicích. Za Druhé války pobýval v Pyšelích, kde mohl malovat své posázavské obrazy. Výstavy? Např. 1925, 1933, 1935 - S.V.U. Mánes. Historik umění Antonín Matějček (1889 - 1950) vydal o Špálovi monografii již v r. 1935. Obecně lze říci, že malíře ovlivnily směry, jako expresionismus, fauvismus a kubismus. Stvořil však svůj vlastní „malířopis“, který na první pohled rozezná i český či moravský umělecký laik.
Malíř si svá díla pečlivě zaznamenával od r. 1926 do zeleného sešitu s názvem Obrazy mého majetku. Známkoval je (stupnice I. - IV., později I. - III.). Z necelých 800 květinových zátiší jen 32 ohodnotil nejvyšší známkou I., tedy jako „vzácné“ či „primissima“. Špála byl činný i jako teoretik umění a publicista (Přítomnost, České slovo, Pokroková revue…). V letech 1936 - 39 předsedal spolku Mánes.
Po válce prezident Beneš Václava Špálu jmenoval jistě po zásluze národním umělcem. Malíř umírá, jak již jsem uvedl, dne 13. 5. 1946 po operaci žaludku. Pochován je na Vyšehradském hřbitově. Malířem byl i jeho syn Jan Špála (1920 - 1970).
Takto hodnotil v Národních listech Špálu kritik J. R. Marek (r. 1935): „Ovšem ono záměrné a důsledné omezení na tak úzkou, tvárně barevnou škálu, nese v sobě nebezpečí jednotvárnosti a opakování. Ta ultramarínová posedlost zvláště v kyticích, na jedno brdo komponovaných, až do toho džbánu lidové keramiky a po ten kostkovaný ubrus na stole, nepůsobí, tolikrát viděna, již jako variace, ale jako manýra. Až příliš je zřejmá: ty kytice chytily publikum, a po zásluze; jenže malíř pak jen vyřizuje zvýšenou poptávku a netvoří z nutnosti vnitřního přesvědčení.“
Špála (r. 1938): „Vytýká se mi, že tak často maluji kytice. Ale vždyť je to věc, která žije s námi, je částí našeho života a svojí působivou mocí vzněcuje naši duši a přímo volá po tom, abychom její krátký život a kouzlo si prodloužili a v obraze měli pak stále před sebou její půvab a zjev, který by nás pak stále provázel ve dnech veselých i smutných.“
Jan Skřivánek, kurátor výstavy (r. 2026): „Budeme-li na Špálovy kytice pohlížet jako na současné umění, můžeme v nich najít řadu momentů, které jsou veskrze aktuální. Ať je to zájem o temporalitu věcí a sekvenčnost (postupný záznam proměn naaranžovaných květin v sérii několika po sobě následujících obrazů), systematičnost a dlouhodobost jeho ponoru do tématu (řadu let po sobě maloval obdobné série obrazů, jak to odpovídalo vegetačnímu cyklu jednotlivých druhů květin), intersexualita jeho obrazů, které jsou skoro vždy obrazy obrazů, nebo umanutá snaha nacházet krásu a tichou radost ve světě, který je trhán na kusy.“
U některých kytek Špála vybral jako pozadí svůj „říční“ obraz.
Pro mne je rozhodující, že Špálu mám rád. A byl-li by tuctovým a jen pro výdělek tvořícím umělcem, nacisté by jej určitě nezařadili do škatulky „Entartete Kunst“ čili „Zvrhlé umění“. Překvapením pro mě bylo i nebylo, že ke zvrhlíkům počítal Špálu protektorátní ministr Emanuel Moravec.
Obrazy květin představují zhruba polovinu malířovy tvorby a své poslední dílo s č. 1771 nazval Polyantky, dle jiného (obrazu). Musel jsem se dovzdělat u AI: „Polyantky (mnohokvěté růže) jsou nižší, velmi odolné keřové růže, které kvetou bohatě a opakovaně v trsech od léta až do podzimu. Vyznačují se menšími květy, kompaktním vzrůstem (výška 60 - 90 cm) a vysokou odolností vůči chorobám, což z nich činí ideální volbu pro záhony, lemy cest a kombinace s trvalkami.“
Čekají nás 4 dny velikonočního volna. Kdo má chuť, může se na Kampě Špálovými kytkami kochat. Výstava končí v neděli dne 17. 5. 2026.
Zdroje
· Václav Špála: Kytky. Vydalo Muzeum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, 2026. Text Jan Skřivánek.
