Koncert v Rudolfinu dne 26. 1. 2026

V pěně dní, byť nikoli úplně, zapadla informace, že v úterý 27. 1. 2026 uplynulo 270 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791). „Moji Pražané mi rozumějí!“ Známý, byť nedoložený výrok mistra vídeňského klasicismu. Je ostudou, že Mozart nemá v Praze pořádnou sochu. Sochu, která by kolemjdoucím a turistům mimo jiné připomněla, že světová premiéra opery oper Don Giovanni byla právě ve stověžaté matičce měst. Neboť na fakt, že Mozartově hudbě pražské obecenstvo (a nikoli jen to vzdělané a poučené) porozumělo dříve, než se tak stalo ve Vídni, můžeme být právem hrdi.

Má neteř Roxana v rodině zvaná Sany mě na pondělí 26. 1. 2026 pozvala do Rudolfina. Šlo o neveřejnou produkci - pozdně novoroční koncert organizovaný energetickou společností E.ON. Sany dobře ví, že Mozarta mám rád a když k tomu ještě vystupovala jako harfová sólistka v jeho koncertu pro harfu, flétnu a orchestr C dur, nemohl jsem nejít. Dále byla na pořadu 8. symfonie v neobvyklé tónině h moll od Franze Schuberta (1797 - 1828) zvaná Nedokončená. Koncert byl krásný! Byť eonské obecenstvo - na firemních akcích tohoto typu jde bohužel o častý jev - si neuvědomilo, že minimálně od počátku minulého století platí pravidlo, že potlesk následuje až po provedení celého díla. Nikoli po jednotlivých větách. Ještě štěstí, že na programu nebyla Mozartova serenáda v B dur Gran Partita. Ta má totiž vět 7! 😊

V literatuře odborné i populární se dočteme, že jakmile se chlapec ze Salzburgu osamostatnil od dohledu pedantického otce Leopolda (1719 - 1787) a začal žít s manželkou Konstancií ve Vídni (od r. 1781), jeho životní styl a mravy měly k usedlému taťkovi pečlivě evidujícímu své příjmy a výdaje daleko. Mít Mozarta jako souseda bych snášel velmi těžko. Večírky - když zrovna nekoncertoval - byly bujaré. Víno, ženy a zpěv nechyběly. Pokud jde o finance, tak s nimi si Wolfi hlavu nelámal. Příjmy měl i v posledním roce svého krátkého života nadprůměrné. Jenže se řídil úslovím „Pánbůh dal - Pánbůh vzal“. O jeho dluzích se ve Vídni vědělo a klevetilo. Myslím, že to, jak Miloš Forman Wolfiho vypodobnil v Amadeovi, nebude daleko od pravdy. Byť samotný příběh (geniální Mozart versus průměrný Salieri) je smyšlenkou, kterou do života uvedl A. S. Puškin ve své aktovce Mozart a Salieri (1831). Antonio Salieri (1750 - 1825) byl poctivý, kvalitní a uznávaný muzikus. K tomu výborný pedagog! Vždyť se u něj učili Beethoven, Schubert, Liszt a Meyerbeer. Oba pánové se vzájemně respektovali. Je však možné, že Mozart - jsa náchylný k různým šprýmům a fekálnímu humoru - si občas z pana dvorního skladatele utahoval. Avšak šlo o intriky, škorpení a půtky, které v umělecké branži panují odedávna. Salieri po Mozartově smrti coby producent veřejných koncertů Mozartova díla rád uváděl a vážil si jich. Stejně tak božský Amadé ani v nejmenším nepovažoval Antonia ze severoitalského Legnana jen za snaživého hudlaře a šmidrala bez špetky nadání.

Také Salieriho poznámka v Amadeovi, že Josef II. neměl hudební sluch, je nepravdivá. Habsburkové byli povětšinou hudebně nadaní, někteří dokonce komponovali (Leopold I., Ferdinand III.). Za Leopolda I. si kdosi povzdechl: „Kdyby veškeré úřady ve Vídni byly tak obsazeny a v takovém pořádku jako dvorní kapela, byla by Vídeň rájem na zemi, útulkem spravedlnosti a všech jiných ctností.“ Josef II. určitě hudebním analfabetem nebyl. Muzice rozuměl a měl ji rád. Rodovou anomálií byl mocnář František Josef I. Říkalo se, že „Gott erhalte“ pozná jen proto, že ostatní kolem něj vstávají.

S návštěvami kostela to Wolfi nepřeháněl, i když poctivě věřícím katolíkem byl. Avšak vynechat nedělní mši pro něj větším problémem nebylo. Takže Mozart svatoušek bez bázně a hany nebyl. Jenže! Stačilo, aby hodil na notový papír čtyřminutové moteto „Ave verum corpus“ (K. 618) a ten nahoře mu musel odpustit hříchy minulé, současné i budoucí. Kompozicí, pro které lze použít „Ego te absolvo…“ („Dávám ti rozhřešení…“), bychom mezi cca 626 skladbami vídeňského mistra našli víc. Určitě k nim patří také již zmíněný koncert pro harfu, flétnu a orchestr C dur, kterému Ludvig von Köchel (1800 - 1877) přidělil číslo K 299.

Mozart opus složil při své poslední návštěvě Paříže v r. 1777 - 8. Tehdy mu bylo 21 - 22 let, avšak ostražitý tatík Leopold jej nenechal vycestovat samotného. Doprovodem mu byla milovaná maminka Anna Maria (1720 - 1788). Nebyla již nejmladší, ve městě nad Seinou se nakazila tyfem a zemřela. V Paříži Mozart zkomponoval několik významných děl a výšeuvedený dvojkoncert byl jedním z nich. Zajímavé je, že Wolfgang tóninu C dur nepreferoval (zdála se mu jednoduchá) a v oblibě neměl ani harfu a flétnu jako sólové nástroje. Což mu ovšem nebránilo ve složení majstrštyku. Objednatelem skladby byl vévoda a flétnista Adrien de Bonnieres de Guines (1735 - 1806), jehož dcera Marie Louise Philippine byla dobrou harfistkou. Sluší se rovněž poznamenat, že Mozart určitě musel znát minimálně z doslechu a partitur harfového virtuosa a skladatele Jana Křtitele Krumpholtze (snad 1747 - 1790). Žádná literatura o harfě se bez pasáže věnované tomuto českému muzikantovi neobejde. Pro harfu složil 56 sonát a 6 koncertů.

Koncert C dur je třívětý, první allegrová věta má obvyklou sonátovou formu a věta závěrečná je rondem. Absoluci musel Pánbůh Mozartovi udělit za druhou větu „Andantino“. Je to jedna z nejkrásnějších skladatelových pomalých vět. Však ji také Forman v Amadeovi využil. Jde o scénu, kdy si Salieri prohlíží Mozartovy autografy donesené mu manželkou Konstancií. Při této sekvenci pár taktů z pomalé části koncertu zazní. Jde o dialog mezi flétnou a harfou, oba nástroje mají rovnocenné postavení a jak řekl polní kurát Lacina ve Švejkovi: „Tomu odpusť bůh všechny hříchy“. Výrok mlsného kuráta se ovšem týkal kuchaře, který v důstojnické kuchyni připravil vynikající ledvinky à la madeira.

Schubertova Nedokončená (symfonie má jen dvě věty) v h moll patří mezi ty skladby, o kterých si mnozí myslí, že je naznají. Ale stačí několik taktů a uvědomí si, že melodii už někde slyšeli. V číslování skladeb prvního velkého romantika je menší zmatek a tak h moll symfonie je někdy uváděna pod č. 7. Není Schubertovou poslední symfonií, napsal ještě 9. v C dur, které se říká Velká. A nedokončil jich víc, dočetl jsem se v programu, že čtyři.

Nedokončená v h moll je z r. 1822. Proč ji Franz ponechal jako torzo, nevíme. Důvodem mohly být zdravotní problémy (syfilis) nebo partituru odložil a věnoval se jiným skladbám. Někteří muzikologové tvrdí, že už další věty komponovat nechtěl. Což ovšem zpochybňuje dochovaná část Scherza (3. věta) i fakt, že záměrně dvouvětá symfonie by byla velmi neobvyklá. Klasická sonáta pro orchestr mívá věty čtyři: rychlá (sonátová forma) - pomalá (např. variace) - taneční (menuet, scherzo) - rychlá (sonátová forma, popř. rondo). Pořadí vět občas skladatelé změní. Např. Haydnova symfonie č. 49 f moll La Passione (Vášeň) začíná pomalou větou, někdy komponista vynechá třetí taneční větu (Mozart a jeho Pražská symfonie č. 38 in D), Berliozova „Fantastická“ má 5 částí… Ale dvě věty opravdu spíše svědčí o nedokončenosti díla než o záměru.

Partitura h moll symfonie byla nastudována až v r. 1865, její rukopis do té doby vlastnil Schubertův přítel Anselmo Hüttenbrenner. Premiéra byla v Redutovém sálu vídeňského Hofburgu dne 17. 12. za řízení dirigenta Johanna von Herbecka (1831 - 77). Nedokončená patří k nehranějším Schubertovým skladbám a zároveň k největším symfoniím, jaké kdy byly napsány. Tónina h moll je opravdu hodně zvláštní, není totiž jednoduché v ní hrát. Vybavila se mně Velká mše h moll od J. S. Bacha a slavný Dvořákův violoncellový koncert. Haydn napsal 104 symfonie, Mozart 41 a Beethoven 9. Ani jeden z vídeňského trojlístku klasiků tóninu h moll nepoužil.

První věta Allegro moderato je temná, dramatická a hodně emocionální. Skladatel zařadil do orchestru i trombóny, což neobvyklost a pochmurnost skladby ještě zvyšuje. Typicky schubertovskou zpěvnou melodiku uslyšíme až ve druhém tématu. Jinak řečeno operní pojem „drama per musica“ zde sedí. Druhá, pomalá věta v tempu Andante con moto má jednoduché schéma A - B - A a je v tónině E dur. Chat GPT mně sdělil, že působí jako usmíření před bouří. Ale i zde, a to ve střední části B, slyšíme opět tragiku a napětí. Pokud AI užila výraz „usmíření před bouří“, pak logicky vyplývá, že další - a to bouřlivé věty - měl skladatel v plánu. Když BBC Music Magazine zveřejnil dirigentskou anketu s 10 největšími symfoniemi, Nedokončená mezi nimi chyběla. Což ovšem její význam a popularitu vůbec nesnižuje.

Nyní k interpretům. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řídil Jiří Habart. Narodil se v r. 1992 ve Frýdku-Místku a je jedním z našich nejmladších dirigentů. Na harfu hrála má neteř Roxana Hädler, dcera mojí sestry a zpěvačky Zuzany Stirské a jejího manžela Bernieho z Bavorska. Je harfistkou Státní opery Praha a Filharmonie Hradec Králové. Koncertuje buď jako sólistka nebo s našimi orchestry vč. České filharmonie a často také v zahraničí. Vyhrála několik mezinárodních soutěží. Kvalitní partnerkou jí byla flétnistka Karin Vozárová z městečka Nová Baňa (asi 50 km na východ od Nitry, nyní Konzervatoř Brno). Protože jsem hudební diletant a amatér (v nepejorativním významu těchto slov), výkon odborně pospat neumím. Koncert i symfonie se mně moc líbily, neboť málo platné, slyšet jakoukoli skladbu in natura (i s pokašláváním obecenstva mezi větami a laděním orchestru) je přirozenější, než formálně dokonalé a vycizelované nahrávky na CD. Snad ještě tolik, že měl-li bych si já vybrat nějaký nástroj, zvolil bych takový, který lze uložit do pouzdra a v jedné ruce ho kamkoli donést (třeba flétna sl. Karin, housle). S harfou je to složitější. I když… Drahé Stradivárky za pár set miliónů Kč lze klidně zapomenout v hospodě nebo v hotelu. Zapomenutá či ztracená velká koncertní harfa je však jev zcela jistě výjimečný.

Anekdota na závěr? Ve druhé půli 18. století byl mezi lidmi všech vrstev v oblibě rozverný, fekální humor. Mozart možná dostal do vínku koprolálii, tj. nutkání vyjadřovat se vulgárně. Jde o jeden z projevů Tourettova syndromu, což je neurologická porucha. Některé pasáže z jeho dopisů se proto buď necitují nebo je útlocitnější autoři uvádějí v poznámkách a s částečně vytečkovanými náznaky slov. Je však možné, že v době napudrovaných paruk a menuetů lidé jen docela obyčejně nebyli „cimprlich“. Za reálného socialismu nás učili, že dopis je třeba ukončit pozdravem „Míru zdar!“ nebo „Za trvalý mír!“ Mozartova maminka Anna Maria jistě válkychtivá nebyla. Dopisy manželovi Leopoldovi zakončovala prý rodinným a velmi láskyplným pozdravem „Kaď do postele, až to bude bouchat!“

Zdroje