Josef Šíma: Mezi světy. Výstava v Plzni

Tento článek sepisuji rychleji, než mívám u odbornějších témat ve zvyku. Nejsem lapač lajků či srdíček, byť „to se mi líbí“, popř. hezký vzkaz od čtenáře potěší. Píšu, protože mě tato činnost uklidňuje a zároveň se jako senior snažím zpomalit rok co rok se zrychlující odumírání Poirotových malých šedých buněk. V tomto příspěvku jde o to, že pokud mne někdo sleduje nebo si zrovna tento text přečte, mohl by se inspirovat. Výstava „Josef Šíma. Mezisvěty“ pořádaná Západočeskou galerií v Plzni končí v neděli 1. 3. 2026. Od Hlavního nádraží to není daleko. Bývalé masné krámy citlivě zrekonstruované a přeměněné v r. 1972 na výstavní síň. Pražská ul. č. 353/18. Pěkný příklad toho, že systém před r. 1989 zločinný a zavrženíhodný jistě byl, ale ne vždy a všude.

Josef Šíma (1891 - 1971). Jméno moderního malíře, rodáka z východočeské Jaroměře, jsem znal. Okamžitě se mně vybavily jeho „Lodě“. Když jsem byl malý kluk, tak byla mojí nejoblíbenější knížka „Vezeme se“ od Františka Pilaře s nádhernými dvoustránkovými barevnými ilustracemi Václava Junka (1913 - 1976). Dějiny dopravy. Malíře a nikoli kontroverzního podnikatele! S „Vezeme se“ jsem chodil i spát. Protože jsem jisté nadání ku kreslení a malování měl, taťka mně občas něco málo z dějin malířství pověděl. Vyprávěl také o Šímovi a jeho „Lodě“ mi v jedné knížce ukázal. Já byl nadšený. Neboť ten, kdo maloval lodě (a vlaky), měl u mě vyhráno. Navíc Josef Šíma je generačně blízký Jindřichu Štyrskému (1899 - 1942) a Marii Čermínové - Toyen (1902 - 1980), přičemž Štyrský je s velkou pravděpodobností mým prapra….předkem. Jeho rod pocházel ze Skutečska, kde se v matrikách toto neobvyklé příjmení vyskytuje v různých obměnách. Jak to pan farář slyšel, tak to do matriky zapsal. A můj prapradědeček František Stirský byl ve Skutči řídícím učitelem a celý náš rod ze skutečského regionu pochází. I příjmení „Šíma“ se v našem rodopisu vyskytuje (tátův bratranec), ale spojovat je se slavným malířem by bylo hodně odvážné. Mohl se však znát s mým dědou z matčiny strany Františkem Ročkem (*1894), neboť Josef Šíma Velkou válku absolvoval na italské frontě a můj dědeček rovněž. Oba se pak po vyhlášení republiky stali vojáky v nově budované československé armádě a sloužili na Slovensku. Šíma vojáky v r. 1919 opustil, můj děda zůstal a dotáhl to až na majora. Na pobyt na Slovensku, a zvláště v Košicích často vzpomínal.

Šíma pocházel z rodiny, kde se umění pěstovalo. Tatínek byl učitelem kreslení na řemeslnické škole. K jeho žákům patřil mimo jiné František Kupka narozený v r. 1894 v nedalekém Opočně. Múzu malířství Řekové bůhvíproč neměli, takže musím napsat, že Šíma pokřtěný Josef Jan Radim navázal již v dětství a mládí přátelství s patronem malířů sv. Lukášem. Po maturitě v Brně studoval v Praze na UMPRUM a na Akademii výtvarných umění. Za První války sloužil v Haliči a v Itálii a po vzniku republiky a nedlouhém armádním slovenském intermezzu (viz výše) se vrací do Brna. Zde zakládá s výtvarníky Jaroslavem Králem (malíř) a Eduardem Milénem (malíř, grafik) Klub výtvarných umělců Aleš. Byl i aktivním členem Devětsilu (levicový umělecký spolek, Jiří Wolker) a znal se z mnoha umělci a literáty meziválečného Československa.

V r. 1920 Karel Čapek sepsal svoji dystopickou hru R.U.R. a Šíma navrhl scénu. Snad užitečná vsuvka: výraz „dystopický“ se dnes hojně používá, ale já se musel dovzdělat. Jde o umělecké zobrazení fiktivní, avšak pochmurné, negativní společnosti v budoucnu. Orwell a 1984, Bradbury a 451 stupňů Fahrenheita atd. Lze užít rovněž adjektivum „antiutopický“.

V r. 1920 Šíma odchází do Francie, kde se pomalu leč jistě jako výtvarný umělec prosazuje. Ovšem nikoli pod jménem Šíma, ale pěkně po francouzsku Joseph Sima. V r. 1926 se stává občanem země galského kohouta, přičemž úspěchy slaví zvláště jako knižní ilustrátor. Na svoji vlast však nezanevřel, naopak. Navazuje kontakty se Zrzavým, Voskovcem, s Teigem, Hoffmeistrem… Příbuzné a přátele v Československu navštěvuje a domácí tisk zásobuje zprávami u uměleckém dění ve Francii. V r. 1930 se stává členem spolku Umělecká beseda. Za Druhé války se usadil na zámečku v Treignac a později v Nice. Což byla neokupovaná „Pétainova“ zóna. Zapojil se do odboje. Od r. 1944 je poradcem pro kulturní záležitosti na naší ambasádě v Paříži. Samozřejmě, že spuštění železné opony vykonalo své, ale já se pamatuji, že o Šímovi - byť jen letmo - nám vyprávěli na základní i na střední škole. A to nikoli ve stylu je to „zvrhlé umění“ ale „je to známý český malíř“. V r. 1963 vytvořil návrhy vitráží (skleněných výplní) pro kostel sv. Jakuba v Remeši (Reims). Jde o gotický kostel z přelomu 12. - 13. století upravovaný za Ludvíka XIV.

Josef Šíma Umírá 24. 6. 1971 ve věku 80 let. Pohřben je na hřbitově Thiais, což je dnes jihovýchodní předměstí Paříže.

Kam zařadit jeho obrazy? Abstrakce, surrealismus, symbolismus… Výstavy jeho děl bychom mohli navštívit i v dobách vlády jedné strany. Např. počátkem 60. let Anna Masaryková, historička umění a vnučka TGM, jednu zorganizovala právě v Západočeské galerii v Plzni. Je škoda, že se neuskutečnily Šímovy návrhy pro výzdobu Vřídelní kolonády v Karlových Varech. Vřelý vztah měl Šíma k poezii, proto ilustroval sbírky básníků, jako byli Tristan Tzara, Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert… Zkrátka a dobře jeho tvorba byla mnohovrstevnatá a snad proto kurátoři plzeňské výstavy vybrali název Josef Šíma. Mezi světy. Samozřejmě že se Štyrským a s Toyen se znali, jejich vztahy lze označit jako „respektující se kolegové“. Na plzeňské výstavě bylo několik Štyrského obrazů a tuším, že jeden také od Toyen.

Já byl ale potěšený, že jsem viděl obraz „Lodě v přístavu“ (1922 - 23), neboť jsem se okamžitě přenesl do svého dětství a vzpomněl sem si na taťku. Výstavu v plzeňských masných krámech lze jen a jen doporučit a pokud článek obyčejného laika někoho z čtenářů k návštěvě „nakopne“, budu jen rád.