Díkůvzdání čsl. lidu Stalinovi. Jak 3 umělci pomalovali 70 m čtverečních.

Můj pracovní den - nejsem-li na služební cestě - začíná tak, že si k běžné administrativě naladím Český rozhlas 3 (stanici Vltava) a jedním uchem poslouchám ranní blok pořadu „Mozaika“. Náplň? „Kulturní zpravodajství a publicistika. Moderují Naděžda Hávová a František Šedivý. Hudební výběr od klasiky po jazz.“ Tak to stojí na https://program.rozhlas.cz/. Už několikrát jsem se nechal inspirovat k návštěvě výstavy, památky nebo k napsání článku, který pak nabídnu Týmu Médium.cz. Nepachtím se za lajky, sledovaností a za provizí z reklamy. Psaní mě baví, uklidňuje a rád si dohledávám podrobnosti. Nyní jsem v rozumné míře (ne v psaní, to by byl podvod) zapojil AI. V únoru mne v „Mozaice“ zaujal čtyřdílný cyklus „Ztracený generalissimus“. Podtitul „Vydejte se s reportérem Vojtěchem Kovalem a kurátorem Ondřejem Horákem po stopách obřího obrazu Josifa Stalina, který zmizel neznámo kam.“ Ihned jsem věděl, že je to téma pro článek.

K socialistickému realismu (SORELA), který stejně neumím definovat, mám nevyhraněný vztah. V Československu zvláště 50. léta patřila k opravdovému temnu. Ale to neznamená, že by vše, co v této neveselé době vzniklo, muselo mít nutně punc nekvality nebo kýče. Zajímám se o architekturu a tak mohu potvrdit, že v seriózních dokumentech o československém poválečném stavitelství nalezneme Dům kultury v Ostrově (1954 - 1955), sídliště Poruba (1951 a dále), pražský hotel Internacional (1952 - 56), rozdělovské věžáky v Kladně (1953 - 1957), kulturní dům Radost v Havířově… Ostatně nemýlím-li se, tak mnou zmíněné stavby byly prohlášeny kulturními památkami.

S malířstvím je to už horší. Zde jde mnohdy o - nebojím se to napsat - kýčovité mazanice obvyklé pro autoritářské a diktátorské režimy jakéhokoli typu. V 90. letech byla v Rudolfinu výstava, kde návštěvníkům kurátoři představili výtvory realismu nacionálně socialistického a realismu socialistického. Mnohá výtvarná díla (zvláště obrazy) byla zaměnitelná. Pionýr či HJ-Junge s trubkou, vožď nebo Führer držící v náručí děcko… Když jsem byl v r. 2014 v Pitěru (Leningradu) a prohlížel jsem si některé veřejné stavby, napadlo mne, že kdyby na informační cedulce stálo „Projekt vypracovalo Studio Alberta Speera“, odvětil bych „Koneckonců, proč ne?“ Nebo Turecko. Není diktaturou v pravém slova smyslu, ale ke vzorové demokracií má daleko. Před 10 lety jsem navštívil město Çannakale na pobřeží Dardanel. Pan průvodce nás zavedl k pevnosti, kde je nyní muzeum válek. Na vrátnici byla neskutečně barevná freska zpodobňující prezidenta Erdoğana jako slunečního boha Helia.

O monumentálním obrazu „Díkůvzdání československého lidu Stalinovi“ z r. 1952 jsem nevěděl. Jde zřejmě o největší plátno, jaké kdo kdy na území v bývalého Československa stvořil. Muchův cyklus „Slovanská epopej“ se skládá z 20 velkoformátových obrazů, avšak ani jeden z nich - pokud jde o plochu v m2 - Díkůvzdání konkurovat nemůže. Obraz-moloch mne fascinoval natolik, že jsem si objednal a přečetl knihu Ztracený svatý (2021, Slovenská národná galéria). Jejími autory jsou Ondřej Horák (*1976, výtvarník, ilustrátor, kurátor), Alexandra Kusá (*1973, slovenská historička umění) a Markéta Peringerová (*1987, teoretička umění, pedagožka).

Autoři Díkůvzdání byli tři, neboť počátkem 50. let se heslo „Sovětský Svaz - náš vzor“ bralo velmi vážně. Soudružka Malininová učila české zemědělce, jak dojit krávy po novu a pokud jde o umění, přebíral se model, kde autorem díla nebyl jedinec, neboť to byl buržoazní individualismus. Bylo třeba malovat, sochat a stavět v kolektivu. I to byl jeden z několika důvodů, proč je veleobraz společným dílem tří malířů. Šéfem skupiny byl Jan Čumpelík (1895 - 1965), dalšími členy byli Alena Čermáková (1926 - 2010, tehdy končila studia) a Jaromír Schoř (1912 - 1987).

V Moskvě se připravovala v areálu výstaviště VDNCh (ВДНХ) zemědělská výstava. VDNCh = Výstava úspěchů národního hospodářství (Выставка достижений народного хозяйства). Koncepce i jednotlivé objekty = stalinský empír jak vyšitý. Při vstupu stojí dodnes socha Lenina. Na konci areálu se měla tyčit velká Stalinova socha. I to byl ideologický záměr. Leninem vše začalo, Stalin vše završil. Dále již jít nelze. Nedaleko VDNCh najdeme známé sousoší Věry Muchinové Dělník a kolchoznice. Dnes lze celý areál, pokud jde o využití, zhruba přirovnat k  pražskému Výstavišti.

V r. 1950 vyhlásilo Ministerstvo zemědělství soutěž na obraz, který měl na moskevské výstavě v r. 1952 reprezentovat Československou republiku. Vítězem klání se stal Jan Čumpelík, který na sebe upozornil angažovanou tvorbou již dříve (portréty Gottwalda, obrazy Na úsvitu únorového dne, Vám poděkování a lásku Vám atd.). Protože dílo mělo být monumentální, Čumpelík si vybral jako spolupracovníky Alenu Čermákovou a Jaromíra Schoře. Rozměry 870 × 800 cm čili 69,6 m2! Námět byl předepsán. Oslava generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina. Autoři měli - na rozdíl od řady tehdy žijících skutečně velkých umělců - k dispozici vše, oč požádali. Nebylo jednoduché kvůli rozměrům plátna najít vhodný ateliér. Pracovali v jednom z pavilonů Výstaviště, za mého dětství a mládí PKOJF čili Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Čumpelíkův záměr? Lidé oblečení v krojích a vzhlížející ke Stalinovi měli reprezentovat jednotlivé kraje a profese Československa budujícího socialismus. Malíři používali skutečné modely, které nejprve nakreslili nahé a teprve potom je oblékali. Přípravné kresby se dochovaly v archivu Vojenského historického ústavu Praha. A tak můžeme vidět v pravém dolním rohu muže s demižonem vína, a napravo od něj - ne, není to vtip - soudružku družstevnici se selátkem v náručí.

Malovali usilovně od r. 1951, avšak termín výstavy se nestihl. A upřímně řečeno, soudruzi si nebyli zcela jisti, jak by kremelský hospodář veledílo SORELY přijal. V jedné ze Stalinových monografií byl citován jeho falešně skromný výrok (cituji přibližně): „Co je Stalin ve Straně? Jen malý prst…“. Jenže vožď podle Chruščova také řekl „Takhle pohnu malíčkem, a bude po Titovi. Padne!“ Skončilo to tak, že Díkůvzdání obecenstvu předvedli na výstavě Československo-sovětské přátelství ve výtvarném umění. Tu pořádal Svaz československo-sovětského přátelství v rámci Měsíce československo-sovětského přátelství. Pro expozici vybrali novorenesanční palác Žofín na stejnojmenném vltavském ostrově, jehož Velký sál byl pro obří plátno ideální. Lustry ovšem museli snést. Václav David (1910 - 1996), poslanec, diplomat (1953 - 1968 ministr zahraničí) a člen ÚV KSČ obraz označil za „…nezapomenutelný, při nímž bude stát hluboce dojat, vzrušen a šťasten každý náš člověk, hovořící o tom, čím je nám tento génius lidstva.“ Ve skutečnosti již od počátku Díkůvzdání vzbuzovalo rozpaky. A bylo dost kritizováno. Za neživotnost, schematičnost, hlavně však za podobu s barokními freskami svatých. Schodiště, na němž vožď stojí, nevede do sálu sjezdového paláce nebo do pracovny, ale do barokního nebe s nažloutlými oblaky. Svatý Josef Vissarionovič. „Komunismus a baroko pěkně spolu“, „Nabubřelost, prázdný teatrální patos“, psalo se v kritikách.

Každopádně žofínská výstava byla první a poslední událostí, kde bylo možné Díkůvzdání shlédnout. Pak bylo srolováno a uloženo. Kde? Právě po tom pátrají autoři dokumentu na ČR Vltava i knihy Ztracený svatý. Nenašli nic. To, že by plátno či jeho část byly skryty někde na půdě nebo v muzejním depozitáři, již pravděpodobné není. Matka historie si však libuje v paradoxech. Čumpelík měl přidělený ateliér v Letohradské ulici 5 na Praze 7. Autor Díkůvzdání zde mimo jiné pořádal velmi rozpustilé večírky s děvčaty, jichž se účastnili straničtí funkcionáři. Po Čumpelíkově smrti v r. 1965 ateliér podědil Mikuláš Medek (1926 - 1974), významný a ve světě známý grafik a malíř, jinak bratr Ivana Medka z Hlasu Ameriky - Vídeň. V knize i v dokumentu se spekuluje, že Medek mohl v získaném ateliéru srolované plátno či výřezy z něj najít a použít je pro cyklus 12 obrazů Hosté bez hostitele. Ten totiž malíř v nové dílně postupně tvořil. Názvy jednotlivých obrazů: Pohled na svatého, Svatý nahý v trní, Pohled na hladového svatého I., Pohled na hladového svatého II., Opilý svatý… Měli bychom však použít italské přísloví „Si non e vero, e bene trovato“ („Není-li to pravda, je to dobře vymyšleno.“), neboť při prosvícení Medkových pláten se zatím nenašlo nic.

Nyní k Janu Čumpelíkovi. Narozen r. 1895 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi. Dle toho, co jsem o něm přečetl, to nebyl zlý a nesmiřitelně fanatický člověk. Myslel to upřímně. Vystudoval za první republiky v ateliéru prof. Nechleby. Nebylo mu proti mysli malovat celebrity tehdejší doby, kterým šlo o portrét a nikoli o štětec a paletu známého a špičkového umělce. Po válce, zřejmě z hlubokého přesvědčení - nebyl však tehdy zdaleka jediný - uvěřil. A také ucítil příležitost. Začal malovat (nikoli špatně) prostý lid ze slovenského venkova. K tomu nějaký ten Gottwald, dělník či plakát k Vítěznému únoru. V první půli 50. let mohl aktivní občan obdržet darem Čumpelíkův obraz z r. 1951 Na úsvitu únorového dne. Milicionář strážící továrnu. Strana zavětřila a po Čumpelíkovi chňapla. Stal se celebritou a možná si mnul ruce, jako to on, průměrný a dosud spíše kritizovaný kumštýř, úspěšnějším kolegům z branže natřel. V roce 1952 vstoupil do vzniklého Armádního výtvarného studia (AVS). Bylo kopií sovětského vzoru, neboť v Moskvě fungovalo Studium armádních umělců M. B. Grekova. Členové AVS měli tvořit v nejčistší formě socialistického realismu a zpracovávat témata spojená s armádou. Zde vzniklá díla sloužila pro výzdobu armádních objektů (třeba PVS, což byly politicko-výchovné světnice) nebo jako dary. Čermáková a Schoř do této poněkud bizarní instituce založené z iniciativy generála Alexeje Čepičky přistoupili o rok později. Co mne překvapilo, že AVS bylo zrušeno až v r. 1995.

V 60. letech dělníkům se samopaly, chrovodům a častuškám odzvonilo a zavanul čerstvý vítr. S + Š složili Honky tonky blues, Kádár a Klos točí Obchod na korze, Hegerová zpívá Milorda… Čumpelík byl - po kolikáté již - kritizován a tak mu nezbylo, než se stáhnout do ústraní a malovat zátiší a květiny. Koneckonců jepičí život a jáma pamětnice jsou jevy příznačné i pro mnohé z celebrit současných.

Napadlo mě, že Ladislavu Mňačkovi (1919 - 1994), když psal povídku „Jak chutná moc“, možná vytanul na mysli právě tvůrce Díkůvzdání. Výňatek z dialogu ve vinárně mezi fotografem Frankem (hlavní postava) a prorežimním malířem: „Neutečeš! Teď budeš sedět, jinak tě na tu židli přibiju. Myslíš si, že nikdo neví, proč ti porota každoročně udělovala ceny za ty tvoje mazanice? Kolik státních objednávek na nádražní haly, idiotské fresky, restaurační síně, kterýmis zasvinil celou zemi od západu na východ, jsi dostal jen díky jemu? Myslíš, že nikdo neví, za co? Já to vím moc dobře!…Frank se vracel do smuteční síně. Zlobil se sám na sebe. Neměl se dát tak vyprovokovat. Proč? A co má co vyčítat druhým, rozčiloval se, že někdo dělá monumentální mazanice?“

Nyní k možným inspiračním zdrojům pro Díkůvzdání. Opět jde o spekulace. Čumpelík je mrtvý (1965), paní Čermáková rovněž (2010) a Jaromíra Schoře také převezl stařec Charón přes řeku zapomnění Léthé (1987). Takže zeptat se koho nemáme. Ti tři Stranou pověření určitě věděli, jak zpodobňují Stalina v zemi Sovětů. Bílá uniforma byla závazně doporučena. Různých barvotiskových reprodukcí bylo dost a dost. V knize i v dokumentu se jako potenciální inspirace předkládá barevná pohlednice Des Kaisers Dank (Díky císaři), kterou mohl malý Čumpelík vidět třeba u maminky v kuchyni zastrčenou za sklem kredence. Stařičký mocnář Franc Josef stojící na schodišti se vlídně sklání ke svým národům, jejichž zástupci mu děkují. Už při vystavení Díkůvzdání kritici na podobnost s obrazem starého Procházky poukazovali. Prý projev rakušáctví, klerikalismu. Dokonce chtěli kremelského nájemníka upozornit a požádat jej, aby řešil základní otázky umění za socialismu.

Mne okamžitě napadl obraz jiný. Jean-Léon Gérôme (1824 - 1904) byl francouzský malíř, který se zaměřil převážně na historické výjevy a portréty. V knihách o starověkém Egyptě bývá často reprodukce jeho obrazu Napoleon Bonaparte před sfingou v Egyptě (1867 - 8). Pro tento článek je však významný rovněž často reprodukovaný obraz Přijetí Ludvíka II. de Bourbon-Condé králem Ludvíkem XIV. ve Versailles (140 × 96 cm). A Čumpelík ve Francii, byť krátce, byl. Rozdíl oproti Díkůvzdání? To, co namaloval Gérôme, sice veledílo není. Mazanice a kýč však také ne. Malíř zde věrně zobrazil událost, která se odehrála. Vojevůdce zvaný Velký Condé byl králem skutečně ve versailleském zámku přijat a na okázalost a etiketu si panovník „Stát jsem já“ potrpěl. Koneckonců jsme přece v baroku. Teatrum mundi. Čumpelíkův Stalin je schematický, neživotný, s nepřítomným pohledem. O ty, kteří mu vzdávají možná naivní, ale upřímné díky, se vůbec nezajímá.

Stalina popsal v několika málo verších Osip Mandelštam (1891 - 1938). Wikipedie jej právem označuje za jednoho z největších ruských básníků 20. stol. Báseň je geniálním zhutněním mnohasetstránkových učených monografií o krutém, paranoidním a kníratém Kavkazanovi. Posuďte sami (překlad Václav Daněk):

„Žijeme a necítíme pod nohama zemi, na pár kroků nic z našich slov slyšet není, a kde ještě zbývá vůle na kus řeči, kremelského Kavkazana věnčí. Jeho tlusté prsty jsou jak mouční červi, slova - činky, od nichž se ti neuleví. Smějavé jsou jeho švábí fousy, v plném lesku holínky se nosí. Tlupa krátkokrkých vůdců se v něm vidí, on se baví službičkami pololidí. Tamten píská, mňouká, tamten vzlyká, on sám hřímá jen a podotýká. Za výnosem výnos jak perlíkem vtlouká - těm do čela a těm pod nos, do slabin či oka. Tu poprava je, a tam veselice a široká náruč Osetince.“

Básník Mandelštam umírá 27. 12. 1938 v lágru Vtoraja rečka u Vladivostoku.

Akademický malíř Jan Čumpelík 12. 10. 1965 v Praze. Rudé právo dne 14. 10. 1965 otisklo na straně č. 4 v rubrice Světem kultury a umění tuto noticku: „Laureát státní ceny Jan Čumpelík, nositel řádu práce, akademický malíř, zemřel v Praze po delší nemoci ve věku 70 let. Absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, ateliér prof. Nechleby, a po krátkém pobytu v Paříži rozhodl se čerpat z inspiračních zdrojů lidového umění, krojů, keramiky a malby na skle. Podnikal proto časté studijní cesty po Moravě a Slovensku a obrazy vzniklé z těchto popudů jsou také jeho nejcennějším přínosem do české malby. Pohřeb zesnulého se koná v pátek 15. října ve 12 hodin ve strašnickém krematoriu.“

Zdroje