Nicolau Nassoni přeměnil Porto v nejbaroknější město Portugalska

Baroko, které se zrodilo v Itálii, stalo se slohem celoevropským. Stěží najdeme zemi starého kontinentu, kde by nezapustilo své kořeny. Dokonce i v Turecku, kde jsem byl jako archeologický a památkový turista nejméně šestkrát, jsme si prohlíželi mešitu, jejíž interiér byl ovlivněn rokokem. Tj. pozdní fází slohu, který v našich zemích ještě před sto lety staromilci pejorativně označovali jako parukový nebo copový. Ve většině zemí rozevlátý styl plný emocí vykvetl v odnože národní, a tak máme barok český a moravský, bavorský, francouzský, ruský, vídeňský… A také španělský a portugalský.

Poslední mnou jmenovanou barokní varietu jsem obdivoval v březnu 2026 na poznávacím zájezdu do portugalského Porta. Druhé největší město a přístav v nejzápadnější zemi Evropy, která je v mnohém blízká Česku. Asi 240 tisíc obyvatel, ovšem bez přilehlé metropolitní oblasti. Portem protéká řeka Douro vlévající se do Atlantiku.

A právě zde rozvinul svůj talent architekt, malíř a dekoratér Nicolau Nassoni (Niccoló Nasoni, 1691 -1773). Portugalci ho pokládají za jednoho z národních umělců, i když se narodil v Itálii. Je to stejné, jako u našich Dientzenhoferů nebo u sochaře Brauna. Jejich mateřštinou byla němčina, avšak dějepisci umění je označují jako české umělce s bavorskými, resp. tyrolskými kořeny. Na Wikipedii píší, že Nassoniho architektonický rukopis je originální, energický a teatrální. Nezbývá než souhlasit. Vždyť barokní doba (17. - 18. století) velkým a velkolepým divadlem (theatrum mundi) byla. Každý člověk měl osudem, či spíše Pánembohem přidělenu roli, již byl povinen odehrát. Císař, král, biskup, farář, měšťan, řemeslník, sedlák, podruh i poslední žebrák ze zapadlého panství.

Nassoni se narodil ve městě San Giovanni Valdarno v Toskánsku, což je obec nedaleko Sieny. V letech 1713 - 1720 se v Sieně vyučil u malíře Giuseppe Nicola Nasiniho. V tomto raném období vytvořil např. katafalk pro Ferdinanda Medicejského v městské katedrále a navrhl triumfální oblouk ke slavnosti spojené s intronizací nově ustaveného arcibiskupa. Současně studoval architekturu. Později působil jako malíř v Římě a na středomořském ostrově Malta (1723 - 25). Novým velmistrem řádu maltézských rytířů se stal portugalský šlechtic Dom António Manoel de Vilhena (1663 - 1736). Nassoni navrhl slavnostní dekoraci k okázalému průvodu uspořádaném na jeho počest. Divadelní pojetí festivity nadchlo hraběte Francisca Piccolominiho a Niccoló získal zakázku na výzdobu stropů zasedací síně (Trůnního sálu) a chodeb Velmistrovského paláce v La Vallettě. Fresky vymaloval také v dalších městských budovách, např. v Palazzo Spinola.

Nassoniho pobyt na Maltě skončil předčasně kvůli ne zcela jasným problémům s dluhy nebo konfliktem s místními úřady či dokonce se samotným řádovým velmistrem. Možná strávil i několik měsíců ve vězení. A tak dal umělec La Vallettě vale a na pozvání Doma Jerónima de Távora e Noronha (1690 - 1754), děkana katedrály v Portu (jeho bratra Roque de Távora poznal na Maltě), se přestěhoval v r. 1723 nebo 1725 do velkého portugalského přístavu. Zde zůstal až do své smrti v r. 1773. Dvakrát se oženil, a to s paní Isabellou Castriotto Ricciard z Neapole a po její smrti (1730) s Portugalkou Antónií Mascarenhas Malafaia. Práce v Portu měl tolik, že se mu podařilo učinit z něj nejbaroknější portugalské město.

Právě zde uvedl do nevelké země zámořských objevů iluzivní malířský efekt zvaný quadratura. Nástěnná, většinou nástropní malba, kdy se architektura otevírá do nebe a freska vytváří zdání (iluzi) velikého prostoru. Časté bývají iluzivní kupole na plackou zaklenutém stropě. Další jeho specialitou byla talha dourada, zlacená dřevořezba, tj. zdobení dřeva zlatými plátky. Ta je typickým prvkem portugalského baroka. Užívala se k výzdobě oltářů, retáblů (oltářních nástavců), soch, baldachýnů, kazatelen… Důvod této zlaté přebujelosti? Můj kamarád katolický farář by řekl O.A.M.D.G., čili Omnia Ad Maiorem Dei Gloriam. Vše k větší slávě Boží. Nebo ecclesia triumphans, čili církev vítězící, triumfující. Zde se Nassoni inspiroval tvorbou italského barokního malíře iluzí Andrea Pozza. Jako architekt i malíř měl Nicolau velký vliv zejména v severním Portugalsku. Nezaložil však vlastní školu ani systematicky nevychovával žáky. Jedním z jeho pokračovatelů byl malíř a architekt José de Figueiredo Seixas (+1773), který v Portu pod jeho vedením pracoval.

Nassoni musel být silně věřící, a to v barokním pojetí. Neboť ho na vlastní přání pohřbili v neoznačeném hrobě v kryptě kostela Clérigos. Kdyby mu přeložili české verše Duchovního menuetu, určitě by s nimi souzněl. „Umříti musím, tenkráte zkusím, jaký ten první den kvartýr bude, když duše od těla, tělo do popela, síla (h)erbům (tj. světské moci), krása červům pokrm bude.“

A jaké Nassoniho stavby jsem viděl? Jsou rozesety po celém Portu a jeho okolí, k některým jsem se nedostal a jeden zámek je asi 100 km na západ. Tak alespoň několik slov a obrázků. U nich jsem na spojení několika mnou učiněných fotek do jedné využil AI (chatbot Chat GPT). U staveb, které jsem navštívit nestihl, ale přesto jsou Nassoniho špičkovými díly (např. palác Freixo nebo Casa da Prelada) jsem postupoval tak, že jsem si stáhl fotografii z Wikipedie (většina Nassoniho staveb má vlastní hesla) a AI požádal, aby podle fotky vytvořila kresbu barevnými pastelkami. Ještě je třeba poznamenat, že Nassoniho vliv byl skutečně značný a tak u některých staveb jeden zdroj uvádí, že jde o jeho dílo, další pramen přisuzuje dílo jinému staviteli, avšak s poznámkou, že se Nassonim inspiroval. Příkladem budiž poutní komplex ve městě Lamego. Protože náš pan průvodce autora stavby nezmínil, požádal jsem o pomoc AI. „Nicolau Nassoni“, byla kategorická odpověď. Vyjádřil jsem pochybnost a AI mne odměnila uznalým souhlasem, že je vidět, že přemýšlím, neboť různé zdroje uvádějí odlišná jména a že Nicolau byl zřejmě ideovým původcem, že ve skutečnosti navrhl jen některé části rozsáhlého komplexu, atd. atd. Čili AI není vševědoucí. Vždy je třeba správně položit otázku a odpověď musí tazatel kriticky a opatrně vyhodnotit, popř. reagovat upřesňující otázkou, vyjádřením pochybností atp. Ostatně již René Descartes (1596 - 1650) formuloval svůj slavný výrok takto: „Pochybuji, tedy myslím. Myslím, tedy jsem.“

Lodžie portské katedrály Nanebevzetí P. Marie. Katedrála je románsko-gotická, v barokní době se výrazně upravovala. Nassoni navrhl okázalou lodžii na severní straně a podílel se na výzdobě interiéru. Neodpustím si poznámku. U označení portugalských katedrál velmi často najdeme slovo Sé, čili Sé do Porto, Sé de Lamego… Původem z latinského „sedes“ = sídlo (a také sedadlo, stolec), protože katedrála spolu s přilehlým palácem byla sídelním místem (chrámem) biskupa či arcibiskupa.

Palác São João Novo, 1727. Některé zdroje uvádějí, že palác navrhl António Pereira působící v Portu a v Lamegu. Jde však o typicky nassoniovskou stavbu. Mne zaujaly detaily, které bych klidně mohl pokládat za secesní, třeba od Antonia Gaudího nebo za kubistické od Gočára.

Gotická katedrála v Lamego - přestavba a výmalba interiéru. Městečko asi 130 km západně od Porta. Katedrála Nanebevzetí P. Marie, častěji jen Sé de Lamego, prapůvodně z počátku 12. stol. Nasoni je autorem barokní výzdoby, oltářů i dekorace ambitů.

Lamego je však známé především poutním místem Santuario Nossa Senhora dos Remedios, čili P. Marie ustavičné pomoci. Typický a nádherný příklad barokně-teatrálního pojetí katolické víry. Mohutné, několikapodlažní schodiště s bohatou sochařskou výzdobou, modrobílé kachle azujelos, fontány, obelisk, balustrády, kaple… Kulisa, jež poutníka dovede k veliké bazilice. Stavbu zřejmě projektoval António Mendes Coutinho. Nicolau navrhl některé části monumentálního schodiště a zvláště pak fontánu dos Remédios (1738 - 9). Celkově však jde o architekturu nassoniovského typu.

Biskupský palác v Portu, 1734. Rozlehlá rezidence portského biskupa. Spolu s katedrálou je viditelná např. při plavbě po řece Duoro. Jedna z prvních Nassoniho stavebních realizací, neboť z malíře a dekoratéra se architektem stával postupně. Stavba byla náročná, nákladná a dokončena byla až koncem 18. století za vedení stavitele Miguela Francisca da Silvy. Dovnitř jsem se bohužel nedostal, neboť u katedrály jsem byl v době polední siesty a ta se na Pyrenejském poloostrově přísně dodržuje.

Kostel Bom Jesus v Matosinthos, 1743 a násl. Jde o významné poutní místo v severozápadním předměstí Porta, kam jsem došel z Muzea současného umění pěšky. Cíl procesí a slavností konaných na počest Ježíše z Matosinhosu (Senhor de Matosinhos). V 18. stol. byl kostel Nassonim přestavěn a získal elegantní a reprezentativní podobu. Stavbu financovali portugalští Brazilci. Trojlodní prostor, strop je z dřevěných kazet. V presbytáři se nachází hlavní zlacený vyřezávaný oltář (talha dourada, viz výše) a stejně okázale jsou zdobeny i oltáře postranní. Nalezneme zde Jesseho (Ježíšův) strom, byť ve skromnějším provedení, než u sv. Františka v Portu (viz můj článek „Kostel sv. Františka v portugalském Portu - 300 kilo barokního zlata“).

Kostel Clérigos, monumentální žulová zvonice kostela Clérigos a sídlo Bratrstva kleriků v Portu, 1732 - 1779. Portugalsko bylo zemí navýsost katolickou a kněží (kleriků) zde bylo bezpočet. Místní občané založili počátkem 18. stol. bratrstvo (dnes spolek), jehož členové si vytkli cíl pečovat o chudé, nemocné a přestárlé kněze. Na výzdobu kostelů se spotřebovávaly stovky kilogramů zlata, popř. stříbra, avšak pro mnoho kleriků byly chudoba, nemoci a chybějící střecha nad hlavou nikoli výjimečnou situací. Činnost Bratrstva se rozrůstala a bylo třeba vybavit je hmotným zázemím. Již zmíněný katedrální děkan Jerónimo de Távora e Noronha Bratrstvo vedl a Nassoni získal svou životní zakázku. Nejprve se vystavěl kostel, poté budovu Bratrstva (byly zde i prostory pro ubytování kněží) a vše zakončila stavba zvonice. Ta se stala dominantou města, jeho symbolem. Výška 75 m by byla pozoruhodná i dnes (brněnská AZ Tower: 109 m), a to zvláště u církevní stavby. Všechny tři budovy tvoří jeden celek. Kostel (1732 - 1749) má bohatě propracované západní průčelí se schodištěm a jeho půdorysem je protáhlá elipsa. Následuje obdélný dům Bratrstva (1750 - 1758, dnes muzeum) a komplex zakončuje již zmíněná 75 m vysoká zvonice o šesti podlažích (1753 - 1763).

Kostel Santa Marinha ve Vila Nova de Gaia, 1745. Drobná stavba na levém břehu Porta, dnes farní. Chrám vykazuje typickou bujnost a lehkost barokní a rokokové architektury, nejde však o novostavbu, ale o přestavbu původní renesanční kaple. Nassoniho autorství nebývá zpochybňováno.

Průčelí kostela Misericórdia v Portu, 1749. Jde o chrám z druhé půle 16. stol., tedy z doby renesanční. V 18. století byl v zanedbaném stavu a hrozil zřícením. Proto Nassoniho pověřili renovací a zbudováním okázalého západního průčelí. Jde patrně o nejzdobnější Nassoniho fasádu spolu s obdobnou u kostela Clérigos (viz výše). Interiér přístupný nebyl.

Palác Freixo - Palácio do Freixo, 1742 a násl. Stojí na pravém břehu řeky Duoro, dnes jde o jeden z nejluxusnějších městských hotelů. Rezidenci si u Nassoniho objednal již zmíněný mecenáš a přítel Jerónimo de Távora e Noronha. Palác se pokládá za stavitelovo nejlepší světské dílo a protože budova je obklopena nádhernou zahradou, Nassoni zde dostal možnost předvést se jako všestranný umělec. Pojetí je barokně divadelní. Vstupní nádvoří, hlavní budova, balustrády, vnější schodiště, terasovitá zahrada, malé pavilony, bohatá sochařská výzdoba. A to vše může turista obdivovat třeba při plavbě po řece Duoro. Čili jde o stavbu, kde vnější, teatrální efekt hraje důležitou roli.

Quinta da Prelada, před 1758. Bohužel ani tuto rafinovaně pojatou příměstskou vilu jsem navštívit nestihl. Původně venkovská usedlost, dnes při severozápadním okraji vnitřního města. Tvoří ji panský dům, zahrada a fontány. Stavbu si u Nassoniho objednaly šlechtické rodiny Noronha a Menezes, zůstala však nedokončena. V zahradě měl vzniknout největší labyrint na Pyrenejském poloostrově, dále byly v plnu obelisky, sochy a jezero s malým zámečkem. Pozoruhodný je hlavní kamenná brána bohatě zdobená propracovaným rodovým erbem. Po stranách dva sloupy nesoucí dvojici kamenných mořských panen.

Casa do Despacho třetího řádu sv. Františka, 1746 - 1752. Kostelu sv. Františka jsem věnoval samostatný článek (viz poznámka výše), avšak ten Nassoni neprojektoval. Naproti hlavnímu západnímu průčelí je však drobná dvoupodlažní stavba z šedého granitu o pěti osách s portálem ozdobeným erbem (znakem) františkánského řádu. Sloužila jako správní budova řádu a v podzemí se nacházejí hrobky františkánských řeholníků.

Casa de Mateus, 1739 - 43. Tento zámek na okraji obce Vila Real asi 100 km východně od Porta je jednou z nejznámějších a nejnavštěvovanějších barokních staveb v Portugalsku. Proto jsme jej vynechat nemohli, byť trochu pršelo. Projekt si u Nassoniho objednal António José Botelho Mourão, třetí morgado (pán, správce rodového majetku) Mateus (1688 - 1746). Hlavní komplex tvoří tři budovy: panské sídlo, vinařství a kaple. Čestný dvůr se schodištěm, bohatě zdobené průčelí, balustrády, obdélný dvůr, k tomu kaple de Nossa Senhora dos Prazeres (P. Marie Radostné). Interiéry jsou zajímavé vyřezávanými stropy a velkou knihovnou, kde vzácným tiskem je jedno z prvních vydání Dona Quijota od Cervantese. Jezero před zámkem a zahrada jsou až z pozdější doby (19., 20. stol.). Dnes objekt spravuje Fundação (Nadace) da Casa de Mateus. Nelze nezmínit rovněž vinařství a řemeslně vyráběné marmelády a zavařeniny značky Casa de Mateus. Já zde pořídil jako dárek malou kazetu se třemi lahvičkami portského vína. Mimochodem! Když jsem si prohlížel detaily hlavní zámecké fasády (štíty, věžičky, komíny, balustrády), položil jsem si otázku, za Nassoniho expresivní architektonický rukopis nevyužil, byť třeba podvědomě, na přelomu 19. a 20. věku jako jeden z mnoha inspiračních zdrojů Antonio Gaudí i Cornet (1852 - 1926). Doloženo to samozřejmě není, jde pouze o moji úvahu.

Jak článek uzavřít? Město Porto (angl. Oporto) je opravdu velkou aglomerací. Pravý břeh řeky Duoro, toť vlastní Porto. Na levém břehu dostupném řadou krásných mostů je Vila Nova de Gaia. Porto + Gaia = Portugal, Portugalia čili Portugalsko.

Zdroje