Nový zámek v Rudolticích určitě stojí za návštěvu

„Habent sua fata libelii“ čili „Knihy mají své osudy“ je citát gramatika Terentiana Maura z 2. stol. n.l. Dovolím si jej poupravit na „Habent sua fata itinera officialia“ čili „Služební cesty mají své osudy“. Ve středu 11. 2. 2026 jsem byl pracovně v Lanškrouně. Už od rána jsem se necítil dobře, probdělá noc, mírný tlak v pravém podžebří a nechuť k jídlu. V pátek jsem zežloutl a v sobotu jsem ležel na lékařském lůžku a pan primář zákrokem ERCP vypudil kamínek ze žlučovodu. Péče výborná, VFN v Praze, 4. interna, ale o tom jindy.

Nyní ke služební cestě. Když jsem se ve vlaku do Třebové podíval na mapu, zjistil jsem, že necelých 6 km jihozápadně od Lanškrouna jsou Rudoltice (v Čechách). Obec s necelými 2 tis. obyvatel. V nemocnici se paní doktorka divila, že jsem nebyl unavený. No, trochu asi ano, ale ve věku necelých 66 let je těžké rozeznat, kdy jde o běžnou seniorskou únavu a kdy o příznak nemoci. Každopádně jsem oněch 6 km bez problémů ušel, abych konečně shlédl slavný rudoltický Nový zámek.

Fotografií stavby bude tentokráte méně, neboť z okázalé stavby pro barokního magnáta zbylo jen torzo. Pokud by se ovšem zámek dochoval v původní podobě, byl by jistě zmiňován v našich i v zahraničních publikacích o barokním slohu. Už proto, že jej navrhl slavný Domenico Martinelli (1650 - 1718).

Nejprve ke stavebníkovi neboli investorovi. Byl jím Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna (1662 - 1712). To, že se k jeho jménu přidává „Bohatý“, mluví za vše. V německy psaných textech bychom knížete našli pod jménem Johann Adam I. Andreas von Lichtenstein der Reiche. Dvorský či zemský úřad nezastával žádný (s výjimkou čestných postů „tajný rada“ a „císařský komorník“), byl ale finanční odborník a věnoval se obhospodařování rodinného majetku. Měl rád umění, které štědře podporoval. Ve Vídni si nechal zbudovat palác, který patří ke špičkové barokní světské architektuře města na modrém Dunaji. Projekt vypracoval, jak jinak, Domenico Martinelli. Jeden palác knížetipánu nestačil. Proto pověřil Domenica Egidia Rossiho a Martinelliho zbudováním letní rezidence v Rossau (dnes 9. městský okres).

Mimochodem! V Praze máme dva Lichtenštejnské paláce. Jeden stojí na Kampě (původně Kaiserštejnský) a navrhl jej Giovanni Battista Alliprandi (1665 - 1720). Dnes slouží Úřadu vlády ČR. Druhý najdeme na Malostranském náměstí přímo proti hlavnímu průčelí kostela sv. Mikuláše. Od konce 18. stol. má klasicistní podobu a dnes ho využívá Hudební a taneční fakulta AMU. Domy původně zde stojící vlastnil nechvalně známý Karel I. z Lichtenštejna (1569 - 1627). Císařský komisař a královský místodržící v Čechách po r. 1620. Je zván „krvavý“, byť se snažil nejhorším habsbursko-normalizačním pobělohorským excesům zabránit. Byl však také členem mincovního konsorcia (spolek pro záměrné znehodnocení měny, vedle Lichtenštejna Pavel Michna z Vacínova, Albrecht z Valdštejna, Jan de Witte, Jakub Baševi a další). Zastávám názor, že pánové Kožený, Kellner, Šrejber a spol. byli žabaři a čučkaři proti privatizátorům pobělohorským.

Domenico Martinelli. Architekt i kněz. Narozen 30. 11. 1650 v toskánském městě Lucca. Tatínek Paolini jej vycvičil v zeměměřičství. V r. 1673 vysvěcen na kněze. Odchází do Říma a zde studuje architekturu, geometrii a matematiku na Akademii sv. Lukáše. V r. 1683 byl jmenován profesorem architektury a seznamuje se s předními staviteli konce 17. stol. (Contini, Fontana, Rainaldi, de Rossi). Ve Věčném městě potkal hraběte Ferdinanda Bonaventuru Harracha (1636 - 1706) a mezi pány přeskočila jiskra. Hrabě zve Martinelliho do Vídně, aby mu přebudoval městský palác. Zároveň Domenico přebírá přestavbu paláce Kouniců (poději majetek Lichtenštejnů). Pro uměnímilovného Johanna Adama (viz výše) buduje letní palác v Rossau. V práci architekta pokračuje na Moravě a ve východních Čechách (Rudoltice). Diplomat Dominik Ondřej hrabě Kounic (1654 - 1705) vzal Martinelliho do Holandska, kde studuje stavby hospodářských budov a větrných mlýnů. Vrací se, a to na samém konci. 17. stol., na Moravu a pro Kounice buduje svou zřejmě nejznámější stavu, a to reprezentativní slavkovský zámek. Poté opět Řím, přednáší na Akademii sv. Lukáše a zároveň dostává zakázky od Kouniců a Lichtenštejnů na tzv. architekturu minor (kostelíky, kaple atd.). Angažoval se i na stavbě známého premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce. Po smrti Dominika Ondřeje odchází do Říma, kde opět učí na Akademii. Poslední roky svého života tráví v Lucce. Zde také 11. 9. 1718 ve velmi skrovných, ba chudých poměrech umírá. V Praze Martinelli otisk nezanechal s jedinou výjimkou: je zmiňován jako možný spoluautor stavby Šternberského paláce na Hradčanech (dnes jedna z budov Národní galerie).

Nyní již o zámku zvaném též Nový zámek nebo Zámeček. Záhadologové by doplnili přívlastek „prokletý“. Někdy okolo r. 1696 se uměnímilovný kníže Johann (viz výše) obrátil na slavného římského architekta Carla Fontanu (1638 - 1714), aby mu vpracoval projekty pro zámky v Lanškrounu a Moravském Šternberku. Zde je užitečné připomenout, že Fontana je také autorem návrhu Martinického paláce v Loretánské ul. v Praze (dnes kasárna Hradní stráže). Plány římského stavitele se inspiroval Domenico Martinelli, který o rok později předkládá návrh pro rudoltický zámek. Dne 8. 6. 1699 byl slavnostně položen základní kámen. Stavbu dokončili v r. 1714. Byla pojata velkolepě, sloh bychom mohli označit za přechod mezi raným a vrcholným barokem. Čtyřpodlažní mohutná budova obdélného půdorysu s ústředním rizalitem a se čtyřmi nárožními rizality-věžicemi bez vnitřních dvorů. Zámek tak připomínal okázalou barokní pevnost. Byl ovšem zamýšlen jako typický „maison de plaisance“, tj. jako dům pro potěchu určený k pozdně jarním, letním a časně podzimním pobytům.

Bohužel zasáhly lidská nepozornost a příroda. Požár krovu v dubnu 1714 způsobil svojí nepozorností jeden z tovaryšů. Opravy se provedly, jenže v r. 1719 uhodil do střední části zámku blesk a následoval opět oheň. Stavba pak sloužila jako jedna ze správních budov Lanškrounsko - Lanšperského panství. Třetí požár následoval v r. 1756. A tak se rozhodlo, že zámek, který „užitek nepřinášel a oprava by se nevyplatila“, bude zbořen. Tehdy se šetřilo více než dnes a proto se kvalitní materiál z bouračky využil na stavby v okolí (např. rudoltický kostel sv. Petra a Pavla). Zůstala jen jihozápadní nárožní věž (rizalit) a rozsáhlé sklepy. Ty posloužily k uskladnění sudů piva z pivovaru v Lanškrouně. Za knížete Aloise I. Josefa (1759 - 1805) zámecké torzo opravili, v přízemí se čepovalo pivo a v prvním patře byl taneční sál. Později venku vystavěli altán, kuželnu a dřevěný taneční parket. Zámecký vrch se zbytkem zámku se stal pro místní oblíbeným výletním místem.

Po Druhé světové válce věž i s okolními pozemky získala rodina Žákova, která v přízemí obnovila restauraci. Tu v 50. letech uzavřeli, a v r. 1965 celý objekt získalo město Lanškroun. Stavba pomalu leč jistě chátrala, a to až do r. 2004. Hrozilo její zřícení. Tehdy se o záchranu torza významné barokní památky zasloužili architekt MgA. Přemysl Kokeš a jeho společník Mgr. Jiří Vávra. Zámecká věž i sklepení byly opraveny a vyčištěny. Budova má novou střechu, omítku i okna. K slavnostnímu otevření došlo dne 7. 7. 2007. Od té doby se na Zámečku pořádají v sezoně zábavné akce, ve věži i sklepení jsou výstavky. Oba pánové založili korporaci Nový zámek s.r.o., která je vlastníkem objektu.

Závěrem kuriozita, která mne napadla již v raném mládí. Domenico Martinelli navrhl elegantní zámek ve Slavkově u Brna. Pro rod Kouniců. V r. 1805 Napoleon svedl zřejmě svoji nejslavnější bitvu, které Francouzi (a jiní) říkají La Bataille d´Austerlitz“. Pro nás bitva u Slavkova. Rozdíl v názvu je proto, že ve slavkovském regionu se kdysi nacházela osada Novosedlice. Žilo zde mnoho Němců a ti říkali: „Ich bin aus Neusedlitz“. Aus Neusedlitz → Ausedlitz → Austerlitz. Jiní tvrdí, že Slavkov si Němci upravili na Slauster… V r. 1876 se k lingvistické hádance vyjádřil F. Palacký (Nuzedlic, Nausedlitz…). Každopádně Korsičan ze zámeckého balkonu oznámil svým vojákům oslnivé vítězství a na kounickém sídle strávil dvě noci. Od 29. 11. do 1. 12. 1805. Samotná bitva tří císařů se odehrála o den později (2. 12. 1805).

Napadlo někdy někoho, že zastřešení ústředního zámeckého rizalitu, kde se nahází hlavní oválný sál, nápadně připomíná Napoleonův pověstný dvourohý klobouk?

Zdroje