Zámek Hořín u Mělníka je rokokový skvost aneb „Popel jsem a popel budu“

Rokoko. Jako kluk jsem měl knížku „Rozum do kapsy“ z edice OKO. Dětská encyklopedie s minimálním ideologickým podbarvením. Na jedné dvoustraně byl přehled uměleckých slohů. U rokoka bylo napsáno, že jde o zdrobnělinu baroka. Autor se dobře trefil. Rokoko se projevilo hlavně v malířství, uměleckém řemesle, v nábytkářství a v módě. Rokoková architektura existuje, ale někdy je těžké rozeznat, zda jde o stavbu ještě barokní, rokokovou nebo klasicistní.

Když ve Versailles v r. 1715 zemřel Ludvík XIV., prototyp absolutistického monarchy („Sát jsem já!“), velké, pompézní, okázalé (ale i tak krásné) baroko postupně vystřídal styl drobnější, jemnější, intimnější, rafinovanější. Roje „prdelatých“ andílků, zlacený bílý štuk a pozlacené řezby, kde častým motivem je mušle nebo ornament nepravidelného tvaru připomínající ušní boltec zvaný rocaille (rokaj = rokoko). Pastelové barvy, asymetrie v symetrii (dva osově shodně umístěné oltáře, avšak s odlišným dekorem), gobelíny, čalouněné židle, pohovky, chaise-longue s prohýbanými nožkami, intarzované komody a psací stoly, porcelánové sošky, vázy a stolní nádobí. K tomu napudrované paruky s mašlí, pánské klobouky „na tři facky“, záplavy krajek, krinolíny, pštrosí péra vetknutá v složitých účesech u dam, oduševnělá, někdy ale i hodně frivolní konverzace v salonech, cembalo, harfa a houpavý menuet plný úklon… A také eroticky odvážné obrazy koupajících se nymf a jen mírně oděných antických bohů a bohyní obcujících na bájném Olympu. Stejně tak je bohatá až přeslazená výzdoba rokokových kostelů (Bavorsko). Roje andílků, zlacené štuky, kartuše s latinskými nápisy, bachraté kazatelny, na klenbách iluzivní fresková výzdoba, kde z modrého nebe s nažloutlými oblaky sestupují svatí. Přičemž Panenka Maria může mít klidně módní klobouk a krinolínu. To vše je rokoko.

Ve Francii povýšilo na samostatný umělecký sloh. Doba Ludvíka XV., vévodkyně de Pompadour („Po nás potopa.“), částečně i Marie Antoinetty a její pastýřské trianonské vesničky ve Versailles. Ve střední Evropě řadíme rokoko k pozdní fází baroka. Je spojené s vládou Marie Terezie (1740 - 80) a doznívá za panování jejího ad absurdum osvíceného a racionálního syna Josefa II. (1780 - 90). Pozdní fázi rokokové doby v Čechách skvostně vypodobnil Alois Jirásek v prvním dílu své kroniky F. L. Věk.

Snad ještě tolik, že to, co prošlo v rokokové Francii (některé obrazy Françoise Bouchera nemají daleko k pornografii), by ve střední Evropě vyvolalo skandál. Neboť zde vládla rukou pevnou již zmíněná tchyně Evropy a má oblíbenkyně Marie Terezie. Nebyla proti luxusu, dvorským slavnostem, lovu, módě či hudbě a proti dobrému jídlu. Naopak! Ale lechtivé dvojsmysly, erotické hrátky v umění (natož ty skutečné, mimomanželské) a frivolní konverzaci nesnášela. Zcela nepřípustný byl byť i jen náznak ironie a žertování, pokud jde o náboženství. Konkrétní aktér - a mohl být i z nejvyšších dvorských kruhů - by ihned pocítil císařovninu nemilost. Příkladem budiž rokoková Eminence kardinál a vídeňský vyslanec Francie Louis de Rohan, kvůli jehož lascivním móresům jej císařovna nesnášela.

Vysloveně rokokových zámků v Čechách mnoho není. Napadají mě Nové Hrady u Vysokého Mýta (hrabě Jan Antonín Harbuval-Charmaré), zámek Stekník na Žatecku, colloredo-mansfeldská Dobříš, Bečváry u Kutné hory generála Laudona…

A lobkovický zámek Hořín u Mělníka. Lze říci, že se jeho střechy a fasády třpytí ve stylu pozdního baroku a vrcholného rokoka a pozoruhodný je především svými interiéry. Zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého a dva tzv. Kamenné pokoje v přízemí. Ty jsou - hrajme si rokokově s jazykem - ze všech rokokových zámeckých komnat v Česku nejrokokovatěšjí. Skutečný skvost! Bohužel již za Druhé světové války se v hořínském zámku usídlili nacisté a při majetkovém zemětřesení v únoru 1948 byl lobkovický majetek zestátněn. V zámku bylo školící středisko a poté zemědělské učiliště. Po roce 1989 mělnicko-hořínští Lobkovicové dostali rozlehlý objekt i se zahradou a dalšími pozemky zpět, ovšem ve stavu nikoli nepodobnému devastaci. Chátrání pokračovalo i v období budování kapitalismu v Čechách.

Ale nejprve něco k zámecké historii a k popisu stavby. Koncem 17. stol. si zde nechal Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic (1659 - 1710) zbudovat malý lovecký zámek. Stavebník byl jeden z nejbohatších magnátů v Českém království, zastával řadu zemských úřadů (např. nejvyšší purkrabí). Byl synem ještě slavnějšího Humprechta Jana Černína, budovatele mohutného paláce na Hradčanech. Stavitel zámku v Hoříně byl také celebritou. Giovanni Batista Alliprandi (1665 - 1720). Projektoval např. Šternberský palác na Hradčanech, Lobkovický na Malé Straně (velvyslanectví SRN), zámky v Liblici a snad i v Týnci u Klatov… V létech 1713 - 20 zámek Hořín rozšířil neméně slavný František Maxmilián Kaňka, jehož zákazníkem byl Heřmanův syn František Josef hrabě Černín z Chudenic. Dalším majitelem sídla byl František Antonín. Ten pověřil stavitele Christiana Spannbruckera ještě jedním rozšířením. Zámeckou kapli sv. Jana Nepomuckého navrhl Anselmo Lurago. Komtesa Marie Ludmila z Černína se provdala za Augusta Antonína knížete z Lobkovic a zámek tak přechází do majetku mělnicko-hořínské větve tohoto slavného rodu. Poslední stavební úpravy vnějšku spadají do konce 18. stol. Lobkovicové pak zámek drželi až do roku 1945.

Hořínský zámek je pozdně barokně-rokokový komplex typu „maison de plaisance“. Dům pro potěchu. Tak se označují zámecká sídla aristokracie neurčená k celoročnímu pobytu. Např. česká šlechta trávila zimu a časné jaro v palácích v Praze a Vídni. Zámek pro potěchu bývá na půdorysu podkovy a jejích variant. Nejdůležitější je hlavní trakt (někdy s oválným ústředním rizalitem), jehož jedna strana hledí do zahrady francouzského typu. K němu přiléhají dvě symetrická křídla určená pro byty služebnictva, konírny, stáje, kanceláře atd. Protože zámek mnohdy býval i hospodářským centrem panství. V knihách nebo filmech je často scéna, kdy král doporučí šlechtici, aby se odebral na své statky. A právě takovým statkem maison de plaisance mohl být.

Hlavní trakt hořínského zámku je třípodlažní s ústřední patrovou nástavbou o třech okenních osách završenou trojúhelným štítem (tympanonem). Dvě symetrická boční křídla jsou ukončena protilehlými dvoupodlažními pavilony připojenými k hlavní budově krytými přízemními chodbami. Následuje proluka a další dvě křídla zakončená pavilony. Lze také říci, že rozlehlý čestný dvůr (cour d´honneur) přibližně ve tvaru oválu je rámován centrální budovou a dvěma křídly, která připomínají obepínající paže. Prostor mezi krajními pavilony uzavírá kovová mříž s hlavním vjezdem na zámecký dvůr. Zahradní průčelí hlavní budovy je třípodlažní, opět se středovou nástavbou a s tympanonem. Nechybí přízemní trojosá lodžie s balkónem. Celou rokokově bohatě hravou stavební kompozici završují mansardové, většinou prejzové střechy s vikýři se zvlněnou římsou a malebné komíny.

Interiéry přístupné nejsou, a tak je třeba pátrat na netu nebo v odborných publikacích (např. Umělecké památky Čech, svazek první A - J, Academia 1977 nebo Ilustrovaná encyklopedie českých zámků od Pavla Vlčka, Libri 2001). Nejhodnotnější je kaple sv. Jana Nepomuckého umístěná v levém oktogonálním pavilonu jihozápadního křídla a dva tzv. Kamenné pokoje v přízemí hlavního traktu. Kapli (dnes filiální kostel) navrhl Anselmo Lurago, jinak zeť Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Stavěla se v létech 1744 - 47. Nástropní fresku s výjevy ze života sv. Jana vymaloval Jan Petr Molitor. Rokokový oltář zdobí sochy od Ignáce Františka Platzera, štukovou výzdobu provedl Carlo Guiseppe Bossi nebo Spinetti. Lurago - Molitor - Platzer - Bossi - Spinetti: pro milovníky kumštu známá jména umělců nikoli sice první, ale určitě druhé, tj. velmi dobré kategorie.

Pokoje, kterým se říká Kamenné, jsou dva. Najdeme je v přízemí hlavní budovy a vyzdobit si je nechala v létech 1760 - 63 Marie Ludmila Černínová z Chudenic (1738 - 1790), která se provdala za Augusta Antonína knížete z Lobkovic (1729 - 1803). Hořínské statky mu přinesla spolu s dalšími nemovitostmi věnem a tím se majetek dostává do lobkovického držení (viz výše). Svatba proběhla v neděli 16. 9. 1753 na svátek sv. Ludmily v svatojánské zámecké kapli a sláva to byla dle dobových zpráv převeliká. Manželé měli 19 (!) dětí, čímž překonali i Marii Terezii a jejího chotě Františka Štěpána (16 dětí). Dospělého věku se však dožili pouze dvě dcery a dva synové. Ostatní potomci zemřeli většinou hned či několik málo let po narození.

Pokoje jsou klenuté a vyzdobené nástropními a nástěnnými asymetrickými štukaturami s rostlinnými motivy. Nástěnné štuky tvoří různě veliké, obdélné rámce, v nichž malíř Ondřej Pečina freskami zachytil krajinné motivy a drobná zátiší. Na jedné malbě vidíme i pohled na Mělník. Štukatér byl až z Itálie, a to již zmíněný Carlo Giuseppe Bossi (1737 - 98, pracoval mj. pro Lobkovice i v Praze).

Roku 1767 dokončili zámeckou knihovnu, kde pozlacovací práce obstaral mělnický rodák Josef Antonín Dittman. 36 rokokových kamen vyrobil hrnčíř a kamnář Josef Zung a nábytek opět rokokového stylu dodal truhlář Jiří Skalník z Hořína.

Zámek nikdy nebyl radikálně přestavován, takže se až do dnešní doby dochoval v intaktní barokně-rokokové podobě. Lobkovicové zde rádi pobývali, vždyť Mělník je na dohled. Dochovalo se (do r. 1945) i mnohé z vnitřního vybavení (kachlová kamna, nábytek), což je patrné z prvorepublikových černobílých fotografií a pohlednic.

Jiří Stránský nazval svůj známý román Zdivočelá země. Stejně se jmenuje i televizní seriál Hynka Bočana. Pro období 1945 - 1989 přiléhavý název. „Proč jen mou zem, tak zkouší Bůh, dobrým vše vzal a zlým přál sluch.“ Nejprve na Hoříně hospodařili nacisté (1944, nucená správa) a poté přišel rok 1948, kdy postátnění či združstevnění unikly jen šicí stroje a jízdní kola v domácnostech babiček občanů mé generace. Stát v zámku zřídil školící centrum a později zde provozoval zemědělské učiliště. Rokokový skvost chátral, byť průvodci na státních hradech a zámcích povinně tvrdili, že „Náš socialistický stát vynakládá nemalé prostředky na záchranu a obnovu památek, které dnes slouží pracujícímu lidu.“ Wikipedie v heslu „Lobkovicové“ se vyjadřuje takto - na Hořín pasuje jak ulité: „Za období čtyřiceti let byly téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkowiczká sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek.“

Majetkové zemětřesení po r. 1989 nebylo prosto řady privatizačních kauz, odklánění majetků, sudů v Orlíku, výroků „Myslím to upřímně“ a „Křišťálovější než křišťál“. Avšak bylo to poprvé v dějinách Čech, Moravy a Slezska, kdy gigantické majetkové přesuny probíhaly na základě sice nedokonalých a horkou jehlou spíchnutých zákonů, avšak zákonů přijatých demokraticky zvoleným parlamentem. Ukradené se většinou, byť třeba s prodlevami a ve stavu zuboženém, původním vlastníkům vrátilo.

Já byl po r. 1989 v Hoříně několikrát a zámek - tehdy již lobkovický majetek - byl vždy uzavřený. Chátral i nadále. Nikoli úmyslně. Starobylá šlechta si svých rodových statků většinou váží a pečuje o ně, jenže na rekonstrukci rokokové rezidence pro potěšení neměli prostředky ani páni z rodu, jehož heslem je „Popel jsem a popel budu“. Od léta 2024 zámek vlastní firma Zámek Hořín s.r.o., jejímž jediným společníkem je DECO invest s.r.o. Na informační tabuli u zámku píší: „Záměrem je v období 2024 - 2025 provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování, obnovu a částečnou modernizaci této cenné kulturní památky. Vzhledem k dlouholetému chátrání a zatékání do nosných konstrukcí je zámek natolik poškozen, že si tyto práce vyžádají víceleté úsilí. … Zámek bude po obnově sloužit veřejnosti pro ubytovací a hostinskou činnost a bude taky pronajímán pro společenské a kulturní akce.“

V obci je od konce 18. stol. i hřbitov. A v něm, jak jinak, lobkovická hrobka. I to dokládá, že páni z Lobkovic měli k Hořinu silný vztah. Jde o pohřební kapli Nejsvětějšího jména Ježíšova, dokončena byla v r. 1849. Oktogonální půdorys s plechovou kopulí, na vyvýšené terase se schodištěm, dominanta obce. Ohradní zeď, v níž jsou umístěné hrobky, je z konce 19. stol. Navrhl ji Josef Schulz, známý neorenesanční architekt (Národní muzeum, Rudofinum, úpravy Národního divadla). Seznam pochovaných je na Wikipedii, zde jen tolik, že tu najdeme hrobku devatenáctinásobných rodičů Marie Ludmily, rozené Černínové z Chudenic a Augusta Antonína Josefa z Lobkovic (viz výše). Stav kaple byl díky okázalému nezájmu za vlády jediné strany tristní, navíc ji poškodily povodně v r. 2022. Nyní postupně mělničtí Lobkovicové celý objekt renovují a zároveň jej doplňují o nové prvky.

Svůj elaborát, jsa opatrný a kritický optimista, zakončím úryvkem z mého milovaného Švejka, neboť v Haškově opus magnum je skutečně skoro vše. Polní kurát Otto Katz (byť v humorném kontextu, rozmluva s přísným pánem): „Člověk přichází častokrát do takové situace, že mu zbývá jedině naděje. Jak krásné je to slůvko ,doufej’ z toho trojlístku, který povznáší člověka z chaosu života: ,víra, naděje, láska’.“

Poznámka: Protože nejde o článek do odborné publikace ČAV, používám u jmen rodů ryze českou verzi (Černín, Lobkovic, lobkovický…) a nikoli transkripci německou (Czernin, Lobkowicz apod.).

Zdroje