Kostel P. Marie v Klášterci n. Ohří - rokokový maloměstský skvost

Je tomu asi rok a půl, když jsem autobusem projížděl Kláštercem nad Ohří směrem ku Praze. Po pravé straně jsem si všiml růžovo-okrově-bílé fasády barokního kostela se dvěma věžemi. Okamžitě mne napadlo, že jde o volnou kopii novoměstského kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze projektovaného Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Když jsem si dohledal informaci na Wikipedii, má domněnka se potvrdila. „Vzorem byl Koschovi (architekt) kostel Jana Nepomuckého na Novém Městě v Praze.“ A tak jsem si v sobotu 7. 3. 2026 udělal do Klášterce výlet. Na webových stránkách farnosti bylo uvedeno, že mše je vždy šestého dne v týdnu od 9.30. Bohoslužba se sice nekonala, prý bude až za teplejšího počasí. Ale pan kostelník, který přišel kostel vyvětrat, mne ochotně vpustil dovnitř a dokonce jsem mohl vystoupat na chrámový kůr. Za což vše mu patří můj velký dík.

Kostel Panny Marie, někdy s dodatkem Ochranitelky nebo Utěšitelky. Nebo Navštívení Panny Marie. Hřbitovní, resp. filiální kostel k nedalekému farnímu chrámu Nejsvětější Trojice. Původně však byl založen jako poutní, neboť zde byla a stále je na hlavním oltáři vystavena dřevěná soška Panny Marie z 15. stol. Klášterecký pan farář a můj křestní jmenovec Daniel Heiden ji odkoupil spolu s obrazem P. Marie okolo r. 1650 za 30 říšských tolarů od malostranských augustiniánů u sv. Tomáše. Bohužel jsem si podrobnější informace dohledal až při sepisování tohoto článku. Kdybych tak učinil dříve, mohl jsem kláštereckou Panenku Marii poprosit o přímluvu. Již asi 3 roky mne obtěžují sklivcové zákalky. Ty jsou v mém seniorském věku běžné (plovoucí mušky a proužky před okem), nikoli nebezpečné, avšak občas dost otravné. Zdejší Bohorodička má, alespoň podle legendy, v gesci právě oční neduhy.

Kostel je názorný příklad, jak regionální umělci přebírali a po svém si upravili vzory, které vytvořili jejich kolegové z první ligy. Zde se architekt, jak již zmiňuji výše, bezpochyby inspiroval novoměstským kostelem sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Navrhl jej Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751) a patří mezi jeho nejlepší realizace. Podobnost obou architektur je natolik zřejmá, že ji pozná i laik.

Klášterecký chrám se stavěl v létech 1743 - 60 a dvě věže kryté cibulovitými báněmi přidali až v r. 1831. Tehdy už bylo baroko pasé. Nikoli však na venkově a v menších městech, a tak se zřejmě jen dostavělo to, co bylo v původním projektu.

Kostel P. Marie navrhl Jan Kryštof Kosch (1703 - 1784). Ten pocházel z rozvětvené stavitelské rodiny. Měl bratrance zcela shodného jména a příjemní, a tak občas dochází ke zmatkům a záměnám. Byl totiž ještě Jan Kryštof Kosch (1698 - 1778), který působil v Kadani. Zatímco „náš“ Kosch žil, pracoval, tvořil a zemřel v Klášterci.

Kostel, byť veliký není, je barokně dynamický i rokokově hravý. Elipsa hlavní lodi je symetricky doplněna eliptickými poli podkruchtí a presbytáře. Části bočních stěn jsou konkávně prohnuté směrem dovnitř. Ke vstupnímu průčelí přiléhají dvě nakoso koncipované věže. Presbytář (místo pro hlavní oltář) doplňují dvě menší protilehlé sakristie. Sv. Jan na Skalce má dispozici obdobnou, byť rafinovanější a větší. Klášterecký kostel není orientovaný, tj. jeho závěr s hlavním oltářem nesměřuje k východu, ale k severozápadu.

Hlavní portál - vstup do chrámu s nakoso postavenými pilíři - má rokokové tvary a zdobí jej vedle kamenných váz dva andílci a Bohorordička, všichni nenuceně usazeni na zvlněné římse. Zlacený nápis v kartuši pod vrcholovým štítem DEI ET MARIAE CONSOLATRICI HONORI znamená „Ke cti Boha a Marie Utěšitelky“. Latinské „consolatrix“ označuje tu, která přináší útěchu. Mně jako auditorovi účetních závěrek při čtení podobných textů v latině vždy vytane na mysli účetnický termín „reconciliation“, tedy odsouhlasení zůstatků. Když auditor provede rekonciliaci, musí se dvě čísla „usmířit“. Přímá slovní příbuznost tu však není. Jde o jiný latinský kořen (reconciliatio), ale obraz smíření je překvapivě podobný. Znal jsem rovněž řádovou sestru, jejíž jméno bylo Reconciliatrix, čili Usmiřovatelka.

Interiér - toť pozdní barok. Rokoko kombinované s klasicismem, přičemž návštěvník je překvapen především bohatou malířskou výzdobou. Loď, presbytář i podkruchtí jsou sklenuty plackami na nakupených pilastrech, u dvou bočních kaplí stavitel použil valenou klenbu. Zde ještě tolik, že pilastr připomíná sloup, vždy však vystupuje ze stěny (vnitřní nebo vnější) a má hlavici i patku. Placka nebo také česká placka je typ klenby oblíbený v baroku a připomíná kopuli.

Období pozdního baroku spadá v našich zemích přibližně do doby vlády Marie Terezie a Josefa II. (1740 - 1790). Zahrnuje různé podslohy, z nichž neznámější je rokoko. To můžeme zjednodušeně pospat jako hravý, zdrobnělý a rafinovaný barok. Zároveň se do zemí podunajské monarchie dostává z Francie klasicismus, který se projevuje uměřeností a střízlivostí, v architektuře často trochu fádními fasádami s řadami shodných oken. Rokoko a klasicismus mnohdy splývají, pěkným příkladem je colloredovský zámek v Dobříši nebo tereziánská dostavba Pražského hradu. Tu navrhl oblíbený architekt Marie Terezie Nicolo Pacassi (1716 - 1790). Podíváme-li se na známé hradní panorama, tak za čtyřpodlažními křídly bychom očekávali vedle reprezentačních prostor kanceláře a úředníky sepisující dekrety našich dvou největších panovníků doby osvícenství. Mimochodem! Marie Terezie byla ještě panovnicí barokní a k reformám ji vedla především neukojitelná touha pomstít se pruskému Fritzovi a získat zpět Slezsko.

Dalšímu podslohu pozdního baroku říkáme luisézní. Podle francouzského krále Ludvíka XVI. (seize = francouzsky 16). Projevuje se zvláště dekorem staveb a interiérů (girlandy a festony = závěsy z listů, reliéfy s profily římských imperátorů atp.). Správně bychom ovšem měli mluvit o stylu Marie Antoinetty, neboť její manžel umění příliš neholdoval. Pro pozdní barok byly příznačné rovněž malby iluzivních, především antických architektur. V kláštereckém mariánském kostele je najdeme jak na veliké fresce kryjící klenbu centrálního prostoru, tak na hlavním oltáři i na čtyřech oltářích bočních. Samozřejmě, že architektura je doplněna stafáží.

Freskovou výzdobu si vzal na starosti Josef Hager (1726 - 1781). Malíř pozdního baroka, který ve znázorňování iluzivních architektur vynikal. Vymaloval např. zámecké interiéry v Měšicích u Prahy (hlavní sál), kostel Nanebevzetí P. Marie ve Slatinách (okres Jičín), kostel sv. Šimona a Judy v Praze (u Milosrdných), strop knihovny pražského kláštera servitů na Starém Městě, interiéry rokokového zámku generála Laudona v Bečvárech, spolupracoval s F. X. Palkem při výzdobě kostela sv. Mikuláše na malé Straně, jeho menší fresky najdeme u sv. Markéty v Břevnově…

Přebohatá výmalba interiéru kostela v Klášterci nad Ohří odpovídá jeho zasvěcení Panně Marii. Nad varhanní kruchtou malíř zpodobnil narození Panny Marie a presbytář vyplnil iluzivní architekturou oltáře. Nejrozsáhlejší je freska v kupoli či placce hlavního prostoru. I zde vidíme iluzivní architekturu doplněnou o postavy utíkající se pro pomoc k Panně a Bohorodičce. „V průhledech mezi sloupy a na stupních před architekturou umístěné figurální výjevy znázorňují různé druhy lidského soužení, v nichž trpící vyhledávají útěchu a pomoc P. Marie.“ Dále jsou součástí nástěnných maleb čtyři evangelisté a alegorie čtyř světadílů. Fresky měl původně vymalovat Siard Nosecký (1693 - 1753), malíř strahovských premonstrátů, neboť klášterecký farář Josef Arnošt Hüttel měl v pražské kanonii bratra. Avšak Nosecký byl vytížen a proto zakázku získal rovněž velmi zaměstnaný Hager. Dobová je povětšinou i sochařská výzdoba a štuky. Je ale možné, že některé plastiky pocházejí ještě z původní hřbitovní kaple. Kostel vysvětili 4. 7. 1760, takže malířské práce musely být prováděny koncem druhé poloviny 50. let 18. století.

V Klášterci je barokních památek víc než dost. Zámecká salla terrena, sochy v zámeckém parku, kašna na náměstí, farní kostel Nejsvětější Trojice, sloup Nejsvětější Trojice, budova fary… Já se však věnuji pouze jedinému kostelu, neboť vzhledem k inspiraci slavnou svatojánskou předlohou si samostatné pojednání zaslouží.

Málem bych zapomněl! Ke kostelu patří i hřbitovní kaple a pískovcové sochy andělů na ohradní zdi. Směrem do ulice je pod střešní římsou kaple zlacený nápis „Siste et Deum precare velis, pie viator, ut animae fideles requiescant in pace.“ Posbírav v paměti utkvělé trosky vědomostí z latinských lekcí paní prof. Dvořákové (vždyť i auditor si může přečíst Vergilia v originále), přeložil jsem takto: „Zastav se, zbožný poutníku a pomodli se k Bohu, ať věrné duše odpočívají v pokoji.“

Zdroje