W. A. Mozart - Idomeneo (král krétský)

Kdesi jsem četl, že v nebi andělé Pánubohu hrají Bacha. Jakmile odejde, mrknou na sebe a začnou s Mozartem. Pánbůh stojí za dveřmi, poslouchá, usmívá se a dává si rukou takt.

Idomeneo - Únos ze serailu - Figarova svatba - Don Giovanni - Cosi fan tutte - La clemenza di Tito - Kouzelná flétna. To jsou nejznámější a stále hrané opery Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791). Viděl a slyšel jsem skoro všechny, mnohé dokonce několikrát. S jedinou výjimkou. A tou byl Idomeneo. Když v ranní Mozaice na ČRo 3 oznámili, že ve středu 25. 9. bude ve Státní opeře premiéra, ihned jsem navštívil stránky Národního divadla a koupil si vstupenku na první říjnový večer, tj. na středu 1. 10. 2025.

Kamarád řekl: „Ale přečti si kritiky.“ Ty kdovíjaké nebyly. Třeba od paní Věry Drápelové na iDNES. Už samotný titulek! „RECENZE: Mozart na psychiatrii. Idomeneo bloudí na cestě do hlubin mozku,“ se závěrem „Opera Národního divadla za svého současného vedení už předvedla ještě větší průšvihy než je Idomeneo, který by jako metaforické putování do hlubin lidského mozku mohl být zajímavý. Jevištně i pěvecky ale zůstal někde na cestě.“ Nebo paní Radmila Hrdinová ze serveru Novinky.cz: „Stylizovaný jazyk inscenace ale naráží na popisnost některých projekcí i herectví směřující až ke hranicím parodie. Náročným sólovým partům dostála se ctí jen švédská sopranistka Rebecka Wallrothová jako Idamante.“

Jsem původním vzděláním ekonom a profesí auditor účetních závěrek. Věku seniorského (*1960). Pokud jde o klasiku, označil bych se za poučeného laika, amatéra a diletanta v nehanlivém významu těchto slov. V rodu Stirských se muzice věnoval můj skutečský prapradědeček a řídící učitel František, pradědeček Emanuel sbormistroval litomyšlský Vlastimil, znal se s B. Smetanou a vysokomýtský děda Stanislav - právník - byl klavíristou par excellence. Sestra Zuzana je profesionální zpěvačkou (sbor FINE GOSPEL TIME). Neteř Roxana vystudovala na Pražské konzervatoři a na AMU obor harfa a hraje se zahraničními i českými orchestry včetně České filharmonie.

Mozart je stále mým nejoblíbenějším skladatelem, byť za největšího pokládám J. S. Bacha. V nedávné repríze rozhlasového dokumentu o Glenu Gouldovi (1932-1982) jsem se dozvěděl, že tento vynikající bachovský klavírista pronášel provokativní výroky, jako třeba „Mozart se po svých 25 letech opakoval - jako by byl svým vlastním epigonem.“ Nebo „Mozart zemřel příliš pozdě, spíše než příliš brzy.“ Chlapec ze Salzburku se narodil 27. 12. 1756 a premiéra Idomenea byla 29. 1. 1781. Takže Idomeneo do Gulodovy zvláštní škatulky - byť velmi těsně - pasuje, neboť Wolfi operu skládal v průběhu roku 1780.

Objednal si ji hudbymilovný Karl Theodor Falcký (1724 - 1799), který usedl na bavorskou kurfiřtskou sesli v r. 1787. Zde drobná poznámka. Nový vládce byl z pobočné větve Wittelsbachů. Když v r. 1787 zemřel bavorský kurfiřt Maxmilián III. Josef, našeho krále a římského císaře Josefa II. chytil fantas, že Bavorsko k podunajskému soustátí připojí. To se zcela logicky nelíbilo Prusku a důsledkem byla Válka o bavorské dědictví zvaná také Bramborová. Moc se nebojovalo, vojáci se živili bramborami, vše skončilo v r. 1779 Těšínským mírem a Karl Theodor byl jako kurfiřt potvrzen. Rakousko dostalo náplast, a to Innskou čtvrť (Innviertel) s centrem v Braunau am Inn. Čili Hitler byl spíš Bavorák než Rakušák.

Novopečený pán země dirndlů, klobás a piva si objednal operu, a to u mladého Mozarta. Salzburský arcibiskup Hieronymus Franz de Paula Josef, hrabě Colloredo (1732-1812), Wolfgangův zaměstnavatel a pán, tím příliš nadšený nebyl. Neboť vztahy mezi církevním knížetem a komponistou byly napjaté. Leč bavorskému sousedovi odříci nešlo. Karl Theodor si vybral vyprávění o Idomeneovi. Něco se převzalo od Homéra, zbytek se dotvořil. Čili Wolfgang byl pověřen složit tzv. operu seria. Jsme ve druhé půli 18. století a v době krinolín a napudrovaných paruk byla opera „in“. Divák mohl zhlédnout buď operu vážnou (seria), kde námětem byly upravené příběhy z řecké nebo římské mytologie a dějin. Olympští bohové, stateční héroové, bohy a všemocným osudem stíhaní pozemšťané, římští císaři, zhrzené milenky, hrdinské tenorové árie, dramatické i jímavé party pro hlasy ženské… Skutečné drama per musica. Ale vše muselo skončit dobře, usmířením rozzlobených bohů, milostí udělenou císařem a často i sňatkem hlavních protagonistů. Běžné bylo angažování kastrátů. Protipólem opery seria byla opera buffa, tj. zpěvohra komická. Jako třeba Figarova svatba. Nebo německý Singspiel (hra se zpěvy). Z nich postupem času povstala opereta a z té zase muzikál. Obvyklým jazykem zpěvoher byla italština, neboť - jak vysvětluje císaři kapelník Giuseppe Bono ve Formanově Amadeovi - „Němčina je poněkud ostrá pro zpěv“ (což si ovšem Wolfgang nemyslel).

Děj Mozartovy první významné opery složitý není. Idomeneo je krétský král. Vnuk bájného Mínoa. Na Krétě, zřejmě v paláci Knósos, se vše odehrává. Král se účastní desetileté Trojské války, a to na straně Řeků. Po dobytí města dostává svůj podíl na kořisti včetně zajatců. Mezi nimi je Ilia, půvabná dcera trojského krále Priama. Je ihned odeslána lodí na Krétu. Zde se do ní zamiluje Idomeneův syn princ Idamante. Problém je v tom, že Idamanta vášnivě miluje Elettra (Elektra), dcera mykénského krále Agamemnóna pobývající na Krétě v exilu. V Mykénách to tehdy bylo divoké. Bratr Elettry Orestes probodl mečem svoji matku Klytaimnéstru a jejího milence Aighista. Ti však zase zavraždili krále Agamemnóna, když se vrátil z Trojské války. Mykény bohaté zlatem ale také rudé krví. Mezitím se loď s  Idomeneem dostává do strašlivé bouře. Král v úzkosti slíbí vládci moří Neptunovi, že mu obětuje prvního člověka, kterého na krétském břehu potká. K jeho zděšení je jím syn Idamante. A začíná drama. Idomeneo odmítá syna obejmout a ten si myslí, že jej otec zavrhl. Král, aby se vyhnul splnění slibu, posílá Idamanta s Elettrou do Řecka. Mykénská princezna si činí naděje, že se během plavby do ní Idamante konečně zamiluje. Jenže Neptun se ošálit nedá a v krétském přístavu se objeví ohyzdná mořská obluda. Král Idomeneo se nabídne vládci moří jako zástupná oběť, ten však trvá na splnění slibu. S tím se totiž v homérském starověku nežertovalo. Slib byl slib, přísaha přísahou. Idamante se rozhodne, že bude s netvorem bojovat. Zajatkyně Ilia mu vyzná lásku. Eletra propadá zoufalství a vzteku. Princ potvoru zabije a dozví se, proč jej vlastní otec odmítal obejmout. Rozhodne se oběť podstoupit, aby už konečně na Krétě zavládl klid a mír. V tu chvíli ozve se mocný Neptunův hlas, jenž žádá, aby se Idomeneo vzdal trůnu a předal ho Idamantovi. Král souhlasí, mocní bohové jsou usmířeni a drama per musica končí slavnostním sborem. Neboť tak, podle pravidla „konec dobrý, vše dobré“, musí opera seria končit.

Pro Mozarta byl námět zajímavý. Hudbou, áriemi a sbory (opery skládal velmi rád) mohl prokreslit „sofoklovská“ dramata a postavy, kterých je v příběhu plno. Zajatá princezna se zamiluje do syna vítěze, který ji odvedl do své země jako válečnou kořist. Pyšný otec učiní nerozvážný leč nezrušitelný slib, který pak odmítá splnit. Pak je tu mykénská princezna a její zhrzenost z neopětované lásky. Statečný bohatýr zabije mořskou obludu a je připraven položit se na obětní oltář. Protože Wolfgang skládal Idomenea v Mnichově (arcibiskup mu musel, ač nerad, povolit dovolenou), dopisoval si s tatínkem Leopoldem, jak mu to s komponováním jde. Proto víme o zrodu opery skoro vše. Libreto sepsal jezuita Giambattista Varesco (1735-1805), salzburský dvorní kaplan a básník, avšak s užitím staršího vzoru. Mozart musel taťku Leopolda úkolovat, aby požádal libretistu o úpravy textu. Překvapilo mě, když jsem si přečetl stať v programu, jaké detaily musí dobrý skladatel opery řešit. Třeba že mnoho samohlásek „i“ působí zpěvákům potíže nebo že není lehké zpívat trylek na „o“. Role Idomenea byla svěřena Antonu Raffovi (1714-1797), výbornému německému tenoristovi. Jenže mu již bylo 66 let a na zvládnutí nelehké role mocného krále byl starý. Prince Idamanta zpíval jeden z posledních velkých kastrátů Vicenzo dal Prato (1756-1828).

Premiéra opery za přítomnosti kurfiřta Karla Theodora se uskutečnila 29. 1. 1781 v Cuvilliés-Theater v Mnichově. Úspěch byl veliký. Rokokové divadlo vzalo za své za války při bombardování. V roce 1956-58 si jej mnichovští vystavěli znovu, a to podle původních nákresů. Po rekonstrukci počátkem tohoto tisíciletí scénu otevřeli 14. 6. 2008, a to logicky Idomeneem. Salzburský „Mufti“ (tak Mozart arcibiskupa Colloreda nazýval) operu v Mnichově rovněž zhlédl. Alespoň to píší v programu. Představení nijak nekomentoval, což se dalo očekávat.

Mozart se do Salzburku již nevrátil, ale odjel přímo do Vídně. Zde došlo k poslední hádce s arcibiskupem a spor skončil slavným kopancem, který Wolfgangovi uštědřil hrabě Karl Joseph Felix, hrabě Arco (1743-1813), Colloredův dvorní maršálek. Jenže ono to vše bylo poněkud složitější. Kníže Colloredo, schopný a osvícensky založený zeměpán, Mozarta platil. To, že je geniální muzikant, možná tušil, ale sám hudbě příliš nerozuměl (zvláště ne té nové), byť nebyl špatným houslistou. Potřeboval skladatele, který mu napíše a secvičí krátkou mši nebo „táflmuzik“ k banketu, když se v Salzburku objevil významný host. Mladý, lehkomyslný, rozevlátý a svobodomyslný kumštýř Mozart si s něčím, jako je dochvilnost, spolehlivost a včasný návrat z poskytnuté dovolené hlavu nelámal. V Salzburku narazila kosa na kámen, kdy každý z aktérů sporu měl svůj kus pravdy.

A nyní k pražskému středečnímu provedení. Kritizuje se španělský režisér Calixto Bieito (*1963) a scéna od Anny-Sofie Kirsch. Mně hodně netradiční, minimalistické a ne vždy srozumitelné pojetí nevadilo. Sice jsem příliš nechápal, proč se Idomeneo producíroval po jevišti s manažerským kufříkem (napadl mne i kufřík jaderný), proč sboristé jedli jablka, házeli cosi do tašek a hráli si s plastovými kanystry. Vzteklá Eletra si zase na hlavu nasadila nákupní tašku. Posuvné a různě osvětlované panely-hranoly se mně docela líbily. Netvrdím tedy, že by mě výprava uchvátila. Ale zároveň mně nepopudila. Říkal jsem si, že je třeba ocenit, když někdo takové vylomeniny umí vymyslet, navrhnout a zrealizovat. Žijeme ve zmatené a těžko srozumitelné pozdní moderně, v době digitální, jsme přehlceni informacemi, skandály, média nás zásobují kuriozitami… A tomu odpovídaly i idoméneovské kulisy. Vždy, zhlédnu-li takto „praštěnou“ výpravu, vzpomenu si na západočeského freskaře Františka Julia Luxe (1702-1764). Když v Santiniho Mariánské Týnici vymaloval Navštívení Panny Marie, vidíme jednu rokokovou dámu, která navštívila jinou, aby si u pohárů s vínem zdrbly. Přitom třeba klobouk Ježíšova máti určitě nenosila.

Co mne překvapilo, že Idomeneo se nehraje ve Stavovském divadle tradičně s Mozartem spojeným. Výkon orchestru, který řídil Konrad Junghänel (*1953), špatný dle mého soudu nebyl. Pěvecké výkony si hodnotit netroufám, nejsem natolik odborník, abych poznal světlost či temnost hlasů, jak činí ve své recenzi třeba Ivan Žáček na serveru operaplus.cz. Líbil se mně Idomeneo - americký tenorista z Minnesoty Evan LeRoy Johnson, byť kritikové píší, že jeho projev byl silácký. To ano, slyšet jej bylo. Ale vždyť jde o antického héroa a ne o mladého Werthera zmítaného nenaplněnou láskou. Uchvátily mne sbory. Být Mozartem, napsal bych jich víc. Ale i ve druhé půli 18. století byly důležité peníze a rozpočet, k čemuž skladatel rovněž musel přihlédnout.

Řekl bych, že nejdůležitější na Idomeneovi - bez ohledu na kulisy, kostýmy, výkony zpěváků a orchestru - je něco úplně jiného. Ještě před týdnem bych tvrdil, že první skutečně velkou Mozartovou operou byl Únos ze serailu. Nyní už vím, že tomu tak není. Idomeneo není běžným zpívaným opusem typu „recitativ - árie“, „recitativ - árie“. Důležitou roli mají vedle árií dueta, sbory a orchestr a recitativy nejsou jen jednoduše zpívané texty určené k posunutí děje. Každou postavu skladatel svojí hudbou tak či onak vykresluje. Idomeneo je mostem mezi vznešenou barokní operou seria a zpěvohrou zcela nového typu. Mozart v Mnichově vystavěl základy, na nichž v dalších letech zbudoval svého Figara, Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu.

Amadé si svého Idomenea považoval a nikdy se za něj nestyděl jako za dílo operního eléva. Naopak! Ve Vídni však za jeho života opera uvedena nebyla. Jen v r. 1786 bylo v paláci knížete Auersperga jedno privátní představení. V Praze byly některé části opery na programu slavnostního koncertu 13. 1. 1792. Šlo benefici ve prospěch vdovy Konstancie a Mozartových dvou malých synů (Mozart zemřel 5. 12. 1791). Jednu ze sopránových rolí převzala Wolfiho přítelkyně z Bertramky paní Josefína Dušková (1754-1824). V Praze byl vydán v r. 1797 první kompletní klavírní výtah z opery. Jeho autorem byl přítel manželů Duškových a varhaník u sv. Víta Johann Wenzel (1762-1831). První kompletní pražské provedení Idomenea se uskutečnilo až v roce 1887 ve Stavovském divadle. Bylo to za víc než sto let po světové premiéře. Další premiéry byly v r. 1931 a 2010.

Arthur C. Clarke, slavná povídka „2001 Vesmírná odysea“. Hlavní hrdina kapitán David Bowman zůstává v lodi Discovery sám a blíží se k planetě Jupiter. Čas si krátí poslechem hudby. „Začal romantiky, ale zavrhoval je jednoho po druhém, když ho začaly tísnit jejich emocionální výlevy. Sibelius, Čajkovskij a Berlioz mu vydrželi po několik týdnů, Beethoven o něco déle. Konečně našel klid a mír, tak jako už tolik lidí před ním, v abstraktní architektuře Bachově, ozdobené Mozartovými ornamenty.“

Zdroje