Výstava „Kosmova Kronika v rukopisech“ - Zrcadlová kaple Klementina

Pozoruhodná klementinská výstava „Kosmova kronika v rukopisech“, kterou jsem zhlédl dokonce dvakrát (jednou sám a po druhé jsem doprovodil budějovického kamaráda) v rámci projektu KOSMAS 900, mě „nakopla“ k tomu, aby si informace o našem nejstarším kronikáři, kterého známe jménem, setřídil pro sebe i pro článek na Médium.cz. Zde tedy předkládám výsledek.

„Sciant omnes in Christo fideles, quod compositor huius chronicae, venerabilis decanus ecclesiae Pragensis Cosmas, obiit die XXI mensis octobris, anno dominicae incarnationis MCXXV, eodem videlicet anno, quo dux Sobezlaus, frater ducis Vladislai, in solium ducale sublimatus est. Cuius anima requiescat in pace. Amen.“

Zkusím posbírat zbytky svých znalostí latiny a věty přeložit, a to pokud možno bez asistence chat GPT: „Ať vědí všichni věrní v Kristu, že skladatel této kroniky, ctihodný děkan pražského kostela Kosmas zemřel dne 21. října roku 1125 od vtělení Páně, a to v témže roku, kdy kníže Soběslav, bratr knížete Vladislava, usazen jest na knížecí stolec. Ať jeho duše odpočívá v pokoji. Amen.“

Než začnu psát o kronikáři Kosmovi, dovolím si informaci, kterak jsem jako ekonom, auditor a účetní k latině přišel. Dávno, dávno již tomu, ještě za panování Gustáva Husáka a spol., přečetl jsem nahlas škobrtavě a s chybami jeden latinský citát. Mamka se pokřižovala: „Proboha! Co jsem to porodila!“ Neb oba moji rodiče (táta *1928, máti *1930) byli absolventy klasického gymnasia ve Vysokém Mýtě a dokonce i za německé okupace zůstal jazyk starých Římanů součástí učebních osnov. Navíc taťka vystudoval farmacii a maminka navštěvovala dvouletou sociálně-zdravotní školu jako nástavbu. Z čehož vyplývá, že moji rodiče latinu ovládali.

I přihlásil jsem se do Státní jazykové školy a na kurs k paní profesorce Dvořákové jsem - obdobně jako skladník ve šroubárně - docházel 4 roky. Vergilia v originále bych nezvládl, ani Ciceronovy řeči proti Catilinovi nebo Augustinova „Vyznání“ . Leč jednoduché nápisy na podstavcích soch a na chrámových freskách přeložím. A hlavně! Díky latině jsem se - alespoň v to doufám - naučil rozumět většině cizích slov. Pokud bych měl na základce po dva roky dvě hodiny základů latiny týdně, měl bych na střední a vysoké o dost méně potíží s francouzštinou a angličtinou. Když jsme v 90. letech jezdili na Istrii do jednoho kempu, můj německý švagr se skamarádil s Francescem Milána. Ten neuměl německy ani anglicky a švagr neznal italštinu. Protože Ital měl českou přítelkyni, byla komunikačním jazykem čeština. Francesco jednou řekl: „My mít na škole latina, jen základ. A čeština bejt podobná. Vy mít taky nominativ, genitiv…, tři rody, slova volně skládat…“ Když propukla diskuse ohledně „-ová“, argumentoval jsem, že přechylování není nic, za co bychom se měli stydět. Neboť přechyluje i vznešená latina: Livius - Livia, Augustus - Augusta, Claudius - Claudia atd. Navíc i v latině platí, že - až na několik málo výjimek - se text vysloví tak, jak je napsán a pořádek slov ve větě je volný. Stejně jako v češtině. Protože lingua latina nemá diakritiku, byla by ideální i pro digitální svět.

A nyní k muži jménem Kosmas. V tomto roce tam někde nahoře slaví svatovítský kanovník dvě výročí. Narodil se (snad) v roce 1045 (980 let) a zemřel 21. 10. 1125 (900 let). Dožil se tedy osmdesátky! Rok svého narození totiž nepřímo zmiňuje v závěru své kroniky, kde se označuje za osmdesátiletého starce. Na svět přišel za vlády českého Achilla knížete Břetislava (1034 - 1055) a se světem pozemským se rozloučil v roce, kdy na knížecí stolec usedl Soběslav I. (1125 - 1140). Byl-li Kosmovým otcem Polák zajatý Břetislavem při jeho polském tažení, nevíme. Neboť originál Kosmovy kroniky se nedochoval. Známe ji jen z opisů, které si historikové rozdělili do skupin A, B a C. Některé jsou neúplné, skoro každý kopista něco přidal a něco ubral. Zmínka o polských příbuzných je pouze ve dvou rukopisech. Spíše se Kosmas narodil v Praze a jeho otcem byl kněz či jiný hodnostář církve. Neboť v 11. století celibát povinný nebyl a klerikové se běžně ženili. Důvodem pro kněžský původ je Kosmovo vynikající vzdělání. Proto jeho otcem nemohl být obyčejný sedlák. Lidí, kteří v Čechách a na Moravě uměli číst a psát, ve druhé půli 11. století bylo maximálně pár stovek. Všichni tak či onak spjati s církví, neboť i vládnoucí kníže byl negramotný. U vladaře včetně císaře se důraz kladl na fyzickou přípravu, náboženskou výchovu a na znalost jazyků. Čtení a psaní se za nezbytné nepovažovalo.

Kosmas v jedné z posledních kapitol své kroniky uvádí: „Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis, ó Múso, dosti nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách dialektiky a gramatiky!“ Takže středověký Erasmus, studium v zahraničí, a to ve vlámském Lutychu (Liège). Při tamní katedrále byla proslulá škola, kde se vyučovala gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Mimochodem! Kosmas - pokud studoval astronomii - zřejmě musel vědět, že Země je koule. Jako placku si naši planetu představovali lidé prostí, neučení, pokud vůbec o tom, jaký má tvar, přemýšleli. Koule z pohledu církve byla v pořádku, neboť odpovídala pozorováním (z připlouvající lodi lidé v přístavu viděli nejprve stěžeň a teprve poté trup, při částečném zatmění Měsíce měl stín zaoblený tvar…). Rozhodující bylo, aby Země nacházela se pěkně po ptolemaiovsku uprostřed všeho vesmírného dnění. Vždyť „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“

Kosmovi se v Čechách špatně nežilo. Byl kanovníkem u svatého Víta na Pražském hradě, tedy knězem u biskupské katedrály. Rotunda založená sv. Václavem okolo r. 930 byla ve druhé půli 11. století přestavěna na trojlodní románskou baziliku. Na její severní straně nacházel se rajský dvůr obehnaný čtyřmi křídly s arkádami a kapitulními budovami. Bohoslužby v katedrále, správu majetku a výuku zajišťoval sbor kanovníků, jenž se institucionalizoval do církevní právnické osoby zvané kapitula. Každý kanovník měl na Hradě svůj vlastní dům. Kosmas byl dokonce kapitulním děkanem, tj. jako druhý po proboštovi organizoval chrámové bohoslužby. Protože ke kapitule náležely i knihovna a skriptorium a nemusel se starat o záležitosti „co budu jíst“, „kde budu bydlet“, mohl se pan děkan věnovat činnosti kronikářské.

Slavnou Kroniku Čechů (Cronica Bohemorum) sepsal až na sklonku svého života. Přibližně v létech 1119 - 1125. Vedle vlastních zážitků mohl využít i dokumentů z kapitulní knihovny a z knihovny kláštera v Břevnově. Ta měla víc jak sto svazků, což na tehdejší dobu bylo stejné, jako dnes dejme tomu 100 tisíc. Za Kosmova dlouhého života se v Čechách na knížecím stolci vystřídali: Břetislav I. - Spytihněv II. - král Vratislav I. - Konrád I. - Břetislav II. - Bořivoj II. - Svatopluk II. - Vladislav I. - Bořivoj II. - Vladislav I. - Soběslav I. (nastupuje v roce Kosmovy smrti). A biskupové? Hyza - Šebíř - Gebhart - Kosmas (shoda jmen, o kronikáře se nejdná) - Heřman - Menhart.

Označit Kosmu za dějepisce zcela správné není. Byl intelektuálem své doby, doby, ve které se ovšem takové slovo neužívalo. Přečetl toho hodně, znal dobře nejdůležitější díla antického Řecka a Říma. Což prokazuje častými odkazy na řeckou a římskou mytologii nebo na postavy ze starověkých dějin. Takto třeba popisuje sled bájných přemyslovských knížat: „Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. …“ Člověk, který věděl, že Ceres měla dceru Proserpínu (Persefoné), kterou unesl vládce podsvětí Pluto (Hádes) a stal se tak Cereřiným zetěm, toho z antické mytologie musel znát dost. Ve své kronice rovněž velmi rád veršuje, a to většinou ve zjednodušené podobě klasického hexametru. Třeba Libušina věštba o založení Prahy: „Spatřuji hrad, který pověsti nebes se dotkne, ve hvozdě leží místo, je vzdáleno ode vsi této na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny.“ Nebo verš o sexuálních hrátkách, které ukončily dívčí válku: „Již jste si pohráli dost, již jste dosti jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“

Ctihodný pan kapitulní děkan je prvním, jenž podává ucelený konvolut našich nejstarších pověstí. Pravda, o jisté hadačce a Přemyslovi referuje již Kristián. Ovšem dodnes nevíme, zda je tato legenda z konce 10. století či zda jde o starobylý text doplněný o pasáže pozdější nebo dokonce o falsum až z doby Karla IV. Mnozí si však určitě pamatujeme, že Kosmu využil jako pramen Alois Jirásek ve Starých pověstech českých: O Čechovi - O Krokovi a jeho dcerách - O Bivoji - O Libuši - O Přemyslovi - Libušina proroctví - O Křesomyslu a Horymírovi - Lucká válka - Durynk a Neklan. Zde Kosmas čerpal z „bájného vypravování starců“, čili dobře ví, že jde o příběhy typu „kdo nevěří, ať tam běží“. Dále kronikář vycházel z informací, které již pokládal za věrohodné a protože žil dlouho, mohl psát také o tom, co sám prožil.

Samozřejmě že i on - jako mnozí před ním a po něm - neubránil se porušování zásady psát o dějích minulých „sine ira et studio“ (Tacitus), čili nestranně. Vždyť žil v určité době, měl nějaké názory a oblíbence, jeho bydliště Pražský hrad bylo mocenským centrem, zemi vládl ten či onen kníže a na biskupském stolci seděl zcela konkrétní biskup. Spoléhat se na Kosmu, zvláště pokud jde o události z konce 9., 10. a z počátku 11. století, je dosti ošidné. Starý pán letopočty a příbuzenské vztahy zmotal a popletl. Musíme mít na paměti, že, pokud jde o zemi českou, lze tuto dobu popsat jako „mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Z husté páry občas vynoří se nějaká zřetelnější kontura, událost, postava, aby opět v mlžném oparu zapadly.

Kronika se člení do tří knih: I. Od potopy světa, resp. od praotce Čecha po knížete Oldřicha (1035), II. Od knížete Břetislava I. po Vratislava krále (1092) a od knížete Břetislava II. do Kosmovy smrti (1025). Kosmas nechce jen vyprávět, co se u nás (ale i jinde v Evropě) událo. Píše i pro své potěšení, stejně jako třeba já a mnozí jiní na platformě Medium.cz. Čtenáře chce poučit, dát mu praktické i morální rady a rád se blýskne svými znalostmi. Umí také pobavit. A tak v Kronice Čechů najdeme příhody veselé, na církevního hodnostáře někdy i dosti rozpustilé. Známé je vyprávění o rázné markraběnce Matyldě Toskánské zvané Matylda z Canossy (1046 - 1115). Náš král Přemysl II. Otakar (*1233) se k pobavení celé Evropy oženil ve svých 19 letech s Markétou z Babenbergu starší o necelých 30 let. Tehdejší kronikáři si smlsli. Přemek však měl k věkově nerovnému sňatku dobrý příklad. Matylda pojala za druhého manžela v r. 1089 Welfa II. z Bavor. Bylo jí 43 let a vévodovi asi 17. Kosmas takto popisuje postelové tělocviky: Přišla noc, vstoupili do ložnice, položili se oba na vysoké lože, vévoda Velf bez milostné touhy s Matyldou pannou. … třetí noci ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina. „Hle“, pravila, „cokoli jest ukryto, všecko je ti odkryto a není místa, kde by se jaké kouzlo ukrývalo“. Ale on s ušima schlíplýma stál jak nějaký mrzutý oslík anebo jako řezník, který, brouse si dlouhý nůž, stojí v krámě nad tučnou krávou z kůže staženou, chtě z ní vyvrhnouti droby. Dlouho seděla žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří, řkouc: „Táhni mi, obludo, odsud a nehanob království mého. Stojíš za míň než mol, než na břeh vržená řasa! Spatřím-li zítra tě zas, pak bídnou zahyneš smrtí“. Takto byv pohaněn vévoda Velf utekl a odnesl všemu svému lidu hanbu na věky. To stačí, že jsem stručně pověděl - a kéž bych to ani nebyl pověděl.“

Zde sluší se dodat, že pan kanovník měl za manželku paní Božetěchu, což víme z verše kapitoly XLIII. Je věnována roku 1117. „A téhož roku zemřela Božetěcha, jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých, v den třetí a dvacátý v lednu.“ Měli syna Jindřicha, který stal se rovněž kanovníkem. Někteří historikové razili názor, že olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083 - 1150) byl Kosmovým synem, ale zřejmě jde o konkrétní příklad rčení „přání je otcem myšlenky“. O poněkud italském manželství Kosmy a paní Božetěchy skvostně (a třeba i pravdivě) bájí Vančura ve svých Obrazech: „Milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč? Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu.“

Když jsem se dotázal umělé inteligence na kvalitu páně děkanovy latiny, potvrdila mně, co jsem si myslel. Jde o latinu středověkou, která jemností vytříbeného jazyka Cicera a Caesara zcela logicky nedosahuje. Avšak jde o styl učený, bohatý, o jazyk vzdělaného intelektuála patřící k tomu nejlepšímu, co na konci prvního kvartálu 12. století bylo Evropě čtenářům k dispozici. To, že Kosmas nepsal nadarmo, ukazují jeho pokračovatelé, jako třeba Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský, kronikáři Vincencius, milevský opat Jarloch, biskup Jan IV. z Dražic a další.

Na výstavě v barokní kapli Zvěstování Panny Marie - známe ji spíše jako kapli Zrcadlovou - lze až do 23. října shlédnout za vitrínami různé rukopisy Kosmovy kroniky. Ty jsou rozptýleny v 8 knihovnách Evropy a společně se takto vystavují poprvé. Pro zájemce je vyjmenuji. Lipský rukopis (pol. 12. stol., Univerzitní knihovna v Lipsku, se známým, byť fiktivním obrázkem kronikáře). Budyšínský rukopis (poč. stol. 13. stol., Národní knihovna ČR, na první stránce je vlepený rovněž velmi známý obrázek praotců Čecha a Lecha). Stockholmský rukopis (13. stol. Královská knihovna ve Stockholmu). Vídeňský rukopis (13. stol., Rakouská národní knihovna). Dražický rukopis (knihovna Metropolitní kapituly u sv. Víta). Muzejní rukopis (poč. 15. stol., Knihovna Národního muzea). Brněnský - Třebíčský rukopis (pol. 15. stol., Archiv města Brna). Mnichovský rukopis (2. pol. 15. stol., Bavorská státní knihovna). Fürsternberský rukopis (15. stol., Würtenberská zemská knihovna). Roudnický rukopis (přelom 15. - 16. stol., Lobkowiczská sbírka). Břevnovský rukopis (16. - 17. stol, Národní knihovna ČR). Přepis Stockholmského rukopisu (první pol. 17. stol, Rakouská národní knihovna). Šternberský rukopis (přel.17. - 18. stol., Národní knihovna ČR). Jak již jsem připomenul v úvodu, rukopisy se od sebe liší, nemusí být vždy úplné, opisovatelé tu přidali, tu ubrali… Co mne překvapilo, byla vystavená faksimile Kodexu Gigas (Ďáblova bible) ze Stockholmu. Vůbec jsem nevěděl, že součástí největšího středověkého rukopisu na světě z první třetiny 13. stol. z kláštera v Podlažicích u Chrudimi je vedle textů Bible, spisů Josepha Flavia, různých zaklínadel, lékařských textů atd. rovněž Kosmova Kronika česká (tj. její Stockholmský rukopis).

Do tisku se kronika dostala poprvé až v r.1602, nejlepší textová rekonstrukce je od moravského historika Bertolda Bertholze (1862 - 1936) z r. 1923. Do češtiny Kosmu poprvé přeložil v r. 1874 historik Václav Vladivoj Tomek(1818 - 1905), který - jsa zřejmě předchůdcem lidí objektofilních (milujících např. vysavač nebo mixér) - zamiloval se do dvojitého W. To používal až do své smrti a číst jeho texty v originále je někdy utrpení.

Co napsat závěrem? Vypomohu si větou z úvodu k první knize Kroniky, kterou děkan Kosmas adresoval Šebířovi, proboštu kostela mělnického: „Kdo chce, ať čte, a kdo nechce, ať to odhodí.“

Zdroje