Filipov u Čáslavi - jediná novogotická vesnice v Čechách

Pokud by mně někdo před sobotou 20. září 2025 tvrdil, že v Česku je novogotická vesnice, nevěřil bych. Neogotický hrad, zámek, kostel, dům… Novogotická škola, radnice, zvonice, hrobka, budova továrny… To vše určitě ano. Ale vesnice? Byť malá?

Nyní bych už klidně řekl, že vesnici, která je neogotické architektury plná, v České republice skutečně máme. Je jí Filipov. Asi 4,5 km na jihovýchod od Čáslavi. Přesněji řečeno jde o část města Čáslav v okrese Kutná Hora. Avšak s vlastním katastrálním územím o rozloze 2,96 km2, kde ve 30 domech žije 182 obyvatel (údaj z r. 2021). Protože na město Žižkova hrobu Filipov přímo nenavazuje, není s ním spojený, vypadá opravdu jako samostatná vesnička. Filipovem prochází okresní silnice z Čáslavě do Třemošnice i dvoukolejná železniční trať (bez zastávky) č. 230 Kolín - Kutná Hora - Čáslav - Světlá n. Sázavou - Havlíčkův Brod.

První písemná zmínka o „filipovském“ osídlení je z roku 1368 a  vztahuje se k hospodářskému dvoru zvanému Šintlochy, kolem něhož postupně vznikala další stavení. Stávala zde i kaple, kterou nechali zbudovat na počátku 18. století majitelé osady mniši cisterciáci z kláštera ve Žďáru nad Sázavou.

Od cisterciáků vesničku koupil v r. 1760 Filip Nerius hrabě Krakovský z Kolowrat (1688 - 1773). Přejmenoval ji po sobě na Filipov a vystavěl si zde zámek. Šlo o patrové stavení se zabudovanou původní kaplí uprostřed, se dvěma křídly a možná i s věží. Jak přesně barokní sídlo vypadalo, nevíme. Na jihovýchodní straně byla zřízena zahrada s poměrně bohatou sochařskou výzdobou. V úpravách zámku a zahrady pokračoval i Filipův syn Leopold Vilém (1728 - 1809).

Nyní o panu hraběti Filipovi. Zvláštní je druhé jméno Nerius. Kanonizovaný Ital z Florencie Filip Neri (lat. Nerius, 1515 - 1595) založil v r. 1575 řád oratoriánů. Přesněji Kongregaci oratoře sv. Filipa Neriho. Ta existuje dodnes, v domech čili oratoriích, které jsou základní organizační jednotkou, pospolu žijí kněží i laici. Řeholní oděv předepsaný není, sliby poslušnosti, chudoby a čistoty se neskládají. Oratoriáni se věnují výuce, správě farností, vědám a charitě. V Římě najdeme ústředí (řádový představený neexistuje) „Oratorio dei Filippini“, jehož budovu navrhl slavný Francesco Borromini (1599 - 1667). V Česku žádné plně fungující oratorium není.

Pan hrabě zastával řadu vysokých postů ve správě Českého království. Umělá inteligence a odkazy na internetu mně sdělily, že mimo jiné spravoval úřad nejvyššího mincmistra, byl nejvyšším zemským sudím a v letech 1748 - 1771 dokonce nejvyšším purkrabím Českého království. Zajímalo mne, jak se zachoval v r. 1741. Události z konce tohoto roku a z počátku roku následujícího jsou totiž jednou z dosti nehezkých skvrn v našich dějinách. Habsburskému soustátí vládne od r. 1740 mladá Marie Terezie. Evropští vládci po smrti jejího taťky a císaře Karla VI. ucítili kořist. Francie, Bavorsko, Prusko… Co na tom, že císařpánu Karlovi slíbili, že budou respektovat Pragmatickou sankci. Tento dokument z r. 1713 ustavil nedělitelnost habsburských držav a umožňoval nástupnictví Habsburků i v ženské linii, nebyl-li k dispozici arcivévoda. Po koruně českého krále bažil bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697 - 1745). Spolu s Francouzi vtrhl do Čech a nechal se na Pražském hradě králem provolat. Korunovační klenoty byly naštěstí ve Vídni. Dne 19. 12. 1741 mu 292 reprezentantů panského stavu (23 %) složilo u sv. Víta hold. V lednu a v únoru 1742 se připojili další a procento holdujících vzrostlo na 44. Bavoři a Francouzi byli nakonec z Čech vypuzeni, Albrecht ostrouhal kolečka a Marie Terezie přijala 15. 5. 1743 korunu českých králů. Panovnice se nemstila, alespoň ne příliš. Vynesené rozsudky zmírnila na vězení, internaci a vyhnání. Avšak k Čechům si matka všech poddaných vřelý vztah již nikdy nenašla. Vždyť Karlovu královskou korunu označila za šaškovskou čepici. Nelze se jí ale divit. Holdování bavorskému přivandrovalci v katedrále bylo obdobné, jako potlesk českých herců v Národním divadle na dýchánku „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ dne 28. 1. 1977. Hrabě Filip jako vysoký úředník království holdoval rovněž, i když zřejmě s velkým sebezapřením. Byl pragmatik (bál se o své statky) a jakmile to bylo možné, stal se opět věrným podaným novopečené královny. Rézi jeho postoj chápala. Jinak by ho nejmenovala v r. 1748 nejvyšším purkrabím království. Jeho dva synové padli za války zvané Sedmiletá a císař František Štěpán mu v r. 1759 udělil Řád zlatého rouna. Zámek Filipov byl oblíbeným hraběcím sídlem. Ještě manželka: Anna Barbora hraběnka Michnová z Vacínova (1707 - 1772).

V r. 1817 hrabě František Xaver Krakovský z Kolovrat filipovské majetky prodává a od roku 1831 jsou ve vlastnictví Jana z Eisensteinu. Jeho dcera Emilie se provdala za šlechtice Benedikta Boleslavského z Rittersteinu(1814 - 1876). A právě mezi léty 1865 - 1867 byl barokní zámek přestavěn ve slohu novogotickém, přičemž pan Benedikt si vybral gotiku anglickou. Takže ve Filipově vznikla malá Hluboká. Nepravidelný půdorys, nesymetricky umístěná hranolovitá věž, „komínové“ věžičky, rámování oken, cimbuří… Zámek navrhl a stavbu provedl Karel Šel (někdy též Schell) z nedalekých Žleb. O něm mnoho informací není, snad jen tolik, že jeho příbuzný Michal Šel (+1872) byl rovněž stavitel a k tomu ještě purkmistr ve Žlebech. Na Čáslavsku najdeme několik „šelovských“ architektur (např. žlebská radnice). Zámecká stavba nedosahuje kvalit Lednice nebo Hluboké, ale je zajímavou ukázkou romantického cítění stavebníka - venkovského šlechtice a také velmi dobrého hospodáře. Novogotiku měli ti s titulem a s erbem v oblibě. Věděli a chápali, že žijí ve století páry a převratných společenských změn. Ale pokud jde o soukromý život, rádi se utíkali do idealizovaného středověku. Do středověku románů Waltera Scotta, balad o Robinu Hoodovi, rytířských turnajů a křížových výprav.

Dalším majitelem zámku a panství se stal Emiliin příbuzný pan Viktor Girtler Kleeborn-Eisenstein (1855 - 1911), jehož rodině filipovské nemovitosti patřily až do roku 1943, poté snad připadly Říši. Každopádně po květnu 1945 obvyklý osud. Znárodnění, státní statek, depozitář Státní knihovny, přičemž peníze na nezbytné opravy a investice chyběly. Takže pustnutí a chátrání. Zde drobná vsuvka: Zrovna čtu knihu rozhovorů s bývalými komunistickými funkcionáři (Poražení? Vítězové?, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a PROSTOR, 20025). Takto se vyjádřil Miloš Jakeš o Ceaușescuově megalomanské přestavbě Bukurešti v 80. letech: „Ta část města, kde byly soustředěné vládní úřady, ta byla krásná. Všechno staré tam zbořil. Za to ho kritizovali. Přitom to byly staré barabizny. Možná že tam byl i nějaký kostelík.“ Krásný a poučný příklad komunistického vztahu k dědictví minulosti. V letech 2003 - 20077 se zámek zrekonstruoval a je v něm centrum pro pacienty postižené Alzheimerem. Běžně přístupný není.

Navštívit lze park, dnes listnatý les, kde si můžeme prohlédnout kapli sv. Kříže a zbytky podstavců barokních soch. Pozemek s rozlohou asi 4 ha je obehnán zdí. Na průčelí kaple je německý nápis „Was der Tod einst fürs Leben getrennt/vereint das Grab. Errichtet MDCCCLXXVII“. Což lze přeložit třeba takto: „Co smrt v životě rozdělila, spojuje hrob. Postaveno v r. 1877.“ Je tedy zřejmé, že jde o hrobku. Chytrá inteligence dohledala, že jsou zde pohřbeni příslušníci rodu Girtler von Kleeborn-Eisenstein, určitě pan Viktor Girtler von Kleeborn (viz výše), poslední majitel panství před Velkou válkou, a s velkou pravděpodobností i jeho manželka a přímí potomci.

To vše by bylo vcelku obvyklé. Jenže! Když jsem se vracel z parku, moji pozornost upoutaly budovy stojící okolo zámku. Konírna, oranžérie, chlévy, správní budova, sklepy… K tomu řadové přízemní domky v Zámecké ulici. Vše novogotika druhé půle 19. století. V tu chvíli jsem si s úžasem uvědomil, že se nacházím v novogotické vesničce. A začal jsem fotit a těšil se, že na Seznam Medium napíšu článek. Aby se i jiní do Filipova vypravili. Z Čáslavi je to kousek. Pátral jsem na internetu, radil se s ChatGPT, pomocníkem mně byla i knížka „Aristokratická sídla období romantismu a historismu“ od prof. PhDr. Jiřího Kuthana.

Je logické a správné, že tento neobvyklý konvolut staveb a parku je zapsán jako kulturní památka. V Památkovém katalogu pod rejstříkovým číslem ÚSKP 18861/2-968, katalogové číslo 1000129589 a s touto poznámkou: Areál zámku se správními a hospodářskými objekty, hrobkou, parkem, ohradní zdí a dalšími komponenty. Původně barokní zámek z konce 18. století, přestavěný i s hospodářským dvorem v letech 1863 - 1865 ve stylu anglické neogotiky podle projektu Karla Šela.

To vše je pěkné, avšak současný stav řady staveb je tristní. Stačí si prohlédnout fotografie. Některé z řadových domků byly opraveny, v jiných - jak jsem viděl a slyšel - bydlí občané, kteří - řečeno korektně - o tom, že jejich obydlí je památkově chráněné a výjimečné, nevědí.

Když jsem v první půli 80. let navštěvoval kurs pro průvodce Prahou, kunsthistorici, kteří nám přednášeli, bez jakéhokoli ideologického podtextu tvrdili, že architektura druhé půle 19. století je nijaká. Bezduché, bezradné kopírování a mísení slohů, které zde již byly. Na milost byly vzaty zámky Hluboká a Lednice, v Praze Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum a několik dalších staveb… Už tehdy jsem si nebyl jistý, zda jde o správný názor. Asi proto, že jsem až do svých 23 let žil na Novém Městě. Od dětství jsem si prohlížel činžovní domy na dnešním Rašínově a Masarykově nábřeží, v ulicích Resslova, Vojtěšská, Na Zderaze, Gorazdova, Ditrichova, Václavská, Trojanova, Jenštejnská… Obdivoval jsem bohatost tvarů, arkýře a nároží věže, sochařskou výzdobu, tepané mříže, štukový dekor, prolamované římsy, leptaná skla, keramické kachle ve vstupních prostorách…

Dnes již je situace jiná. O architektech a stavbách doby neostylů vycházejí kvalitní knihy, píší se články a odborné studie. Mnohé zanedbané stavby určené k demolici se již opravily a zrestaurovaly. Zároveň však mnoho jiných objektů připomíná zříceninu či stavbu určenou k demolici. Nebo je opraveno jen to nejdůležitější. Což je i případ pozoruhodné novogotické vesničky Filipov. Na samý závěr budu citovat myšlenku českého architekta, designéra, návrháře nábytku a teoretika architektury Karla Honzíka (1900 - 1966), kterou jsem našel k knize „Česká architektura v proměnách dvou století od historičky architektury paní PhDr. Marie Benešové, DrSc. (1920 - 2007). Takže Karel Honzík: „… neboť pravděpodobně pouhé trvání života by nebylo jeho dostatečným smyslem, nebýti tajemného a nevysvětlitelného požitku z krásy.“