Caspar David Friedrich aneb „Kde vše začalo“

Když na chytrém mobilu zadáte do rámečku s  barevným „G“ slovo „romantismus“ a stisknete „enter“, ukáže se vám na displeji obraz. Je na něm muž v zeleném redingotu s poutnickou holí v pravé ruce stojící zády k divákovi na vrcholu rozeklaného útesu, jak hledí na horská skaliska obkroužená cáry husté mlhy. Ikona, etalon, pravzor romantismu. Malíř Caspar David Friedrich (1774 - 1840) a jeho „Poutník nad mořem mlhy“.

Ve čtvrtek dne 5. 9. 2024 uplynulo přesně čtvrt tisíciletí od Friedrichova narození. Když jsem na ČR 3 zaslechl upoutávku na drážďanskou výstavu „Wo alles begann“ („Kde vše začalo“), vzpomněl jsem si, že mně zbývají ještě 4 dny dovolené. Proto jsem se rozhodl, že svého zaměstnavatele ušetřím povinnosti účtovat o rezervě na mzdu za nevybranou dovolenou. Zarezervoval jsem si do Albertina vstupenku a ve středu 2. 10. mě vlak Berliner do saské metropole na Labi dopravil.

Romantismus! Útěk do dávné minulosti a exotických krajin. Poutník u zřícenin antického chrámu. Dívka rozjímající u hřbitovní kaple. Ruiny gotického kláštera v měsíčním světle. Loď na rozbouřeném moři. Byron a jeho Childe Haroldova pouť. Básník skládající v podkrovní komůrce verše. Objevení (zde však bude lépe „objevení“) Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Mácha, snivec i buřič! Ivanhoe od Waltera Scotta. Stendhalova Kartouza parmská a Dumasův Hrabě Monte Christo. Hon na lišku od Josefa Navrátila. Chateaubriand: Paměti ze záhrobí.

To vše a mnohé jiné je romantismus. Období? Konec 18. a první půle 19. století. Tento umělecký směr, který zasáhl zvláště malířství, architekturu (Hluboká, Lednice, Sychrov…), literaturu a hudbu, byl reakcí na osvícensky chladný racionalismus druhé půle 18. století. „Svědky žádám, ověřené důkazy! Nikoli proklamace!“ je vědecky přísný výrok Dobrovského, který bych dnes naordinoval šiřitelům konspiračních teorií, hoaxů, fake news, antivaxerům a pochybovačům o kulatosti Země. Romantický člověk by si Dobrovského lingvistickou studii přečetl a zalistoval by i v Diderotově Encyklopedii. Poté by se však usadil se sklenkou portského do pohodlného křesla u planoucího ohně v krbu s Chateaubriandovou Atalou, s hrůzyplným gotickým románem nebo s Janou Eyrovou od Chartlotte Brontë. Romantismus postavil proti střízlivému rozumu vřelý cit! Stačí si poslechnout Mozartovu jiskřivou Lineckou symfonii (č. 36, C dur) s jejím krystalicky jasným, nekomplikovaným sonátovým členěním a třeba melancholickou Skotskou (č. 3, a moll) od Mendelssohna - Bartholdyho. Rozdíl pozná i ten, kdo se pokládá za hudebního analfabeta.

Caspar David Friedrich je největším německým a zřejmě i světovým romantickým malířem. Narodil se dne 5. 9. 1774 v  přímořském hanzovním a také universitním městě Greifswald v Meklenbursku. Ostrov Rujána (Rügen) není daleko a stal se jednou z malířových krajinných inspirací. Byl synem mydláře a dětství neměl jednoduché. V 7 letech Casparovi zemřela nejprve maminka, poté dvě sestry a když jako kluk bruslil na zamrzlém moři, prolomil se pod ním led. Jeho bratr ho zachránil, avšak za cenu obětování vlastního života. U místního učitele Quirstopa se malý Friedrich začal učit kreslení a malování. Malíř a architekt Johann Gottfried Quirstop (1755 - 1835) rozeznal chlapcův nevšední talent a pomohl mu vystudovat na Královské akademii umění v dánské Kodani. V malířství tehdy vládl uhlazený klasicismus, stačí se podívat třeba na obrazy napoleonského malíře Jacquese-Louise Davida (1748 - 1825). V roce 1798 se Friedrich objevuje v Drážďanech. Výstavné barokní město kurfiřtů (později i králů) Fridricha Augusta I. a II., Friedricha Kristiána a Friedricha Augusta III. bylo plné skvostných uměleckých děl a stále se zde pořádaly okázalé dvorské i církevní slavnosti blízké barokní době.

Mladý malíř se spřátelil s Goethem a s dobově známým dramatikem Heinrichem von Kleistem (1777 - 1811). Ten v roce 1811 se svojí milenkou Henriettou Vogel, která byla velmi těžce nemocná (rakovina), dobrovolně ukončil život. Jde o dramatické řešení nelehké životní situace příznačné právě pro citově vypjatou romantickou dobu. Střelbou z pistole se těžce zraní Goethův mladý Werther, v Máchově Máji tragicky umírají Vilém, Jarmila i jeho sok v lásce (a zároveň otec), Julien Sorel zastřelí paní de Rênal a Evžen Oněgin v souboji usmrtí Lenského.

Pro romantismus byla rovněž příznačná postava poutníka (viz náš Mácha a jeho Pouť krkonošská či Hrady spatřené). Friedrich putoval také. Podnikl tři cesty na Rujánu (1801, 1802, 1806). V roce 1810 některé z Casparových obrazů koupil pruský král Friederich Vilém III. (1770 - 1840) a malíř se stal členem Pruské akademie věd. Oženil se, jsa finančně zajištěn, v r. 1818 s Caroline Bommer z Drážďan. Syn Gusatv Adolf (1824 - 1889) byl ve své době známým malířem, ovšem tatínkovy geniality nedosáhl.

Pro nás je důležité, že Caspar cestoval rovněž po Čechách. Zdejší sudetské krajiny jej uchvátily a buď je přímo na svých obrazech zachytil nebo motivy, které naskicoval, použil v tematicky jinak zaměřených obrazech. Na ČR 3 (Vltava) lze právě nyní vždy sobotu dopoledne (po prvé 5. 10.) poslouchat čtyřdílný pořad „Caspar David Friedrich a jeho inspirace českou krajinou. Propojení vyjádření malíře s viděným.“ Podle publikace, kterou jsem si v Albertinu koupil, byl malíř v Čechách nejméně osmkrát: Labské údolí (1802), Ještěd a okolí (1803), Milešovka a okolí (1807), Pravčická brána (1808), Krkonoše (1810, společná pouť s přítelem a německým malířem Friedrichem Georgem Kerstingem), Teplice a Bílina (1828, s estonským malířem Augustem Philippem Clara), Teplice (1835, 1836, léčebné lázeňské pobyty). Pokud jde o Prahu, ze zmínky v jednom dopise lze dovodit, že hlavní město Českého království Friedrich navštívit mohl, a to snad v r. 1807, ale jde jen o domněnku.

Musíme si uvědomit, že v prvních desetiletích 18. století veřejná doprava do horských krajů, po kterých malíř putoval, v podstatě neexistovala. Šlo o kraje zapomenuté, divoké, drsnou horskou krajinu popisuje třeba Karel Klostermann v románu „Ze světa lesních samot“. Stravu a ubytování (často spartánské) si musel poutník vyprosit u místních. Takové cesty byly plné tajemna a dobrodružství a sepisovaly a vydávaly se o nich oblíbené cestopisy.

Jako každý správný romantik Friedrich ve druhé půli 20. let duševně onemocněl. Propadal záchvatům melancholie, vzteku, na Wikipedii zmiňují rovněž malířovu chorobnou žárlivost. Po záchvatu mozkové mrtvice v r. 1835 musel s malováním skončit. Léčba v teplických lázních účinná nebyla. Umírá dne 7. 5. 1840 a je pohřben na drážďanském Trinitatis-Friedhof (hřbitov Nejsvětější Trojice). Ten byl sice ve středu přístupný, avšak malířův hrob jsem nenašel. Správce - starý pán - mé němčině vůbec, ale vůbec nerozuměl a já zase nerozuměl jeho sasštině. Avšak hřbitov samotný - toť romantismus in natura.

Za svého života byl Friedrich hodnocen jako vynikající malíř. Jeho obrazy kupovali šlechtici a dokonce i panovníci (král Friedrich August III., velkokníže Mikuláš Pavlovič - pozdější car Mikuláš I.). Když malíř umíral, jeho dílo pomalu leč jistě upadalo do zapomnění. Vybavil se mi osud Adalberta Stiftera (1805 - 1868). Nesmělé začátky, nadšené přijetí, útěk do osamění, nemoc, zapomenutí. Friedrich se stal v Německu opět populárním po uchopení moci nacisty (1933), kteří jej nesprávně vykreslovali především jako nacionalisticky smýšlejícího Němce. Po skončení války je romantik Caspar opět opomíjen. Teprve od 70. let minulého století začíná být jeho dílo doceňováno, a to již bez ideologických příchutí. Dnes jej - snad již trvale - umělečtí historikové pokládají za jednoho z největších německých a také evropských malířů prvních desetiletí 19. století. Jeho obrazy a kresby horské přírody, ruin kaplí, chrámů a klášterů, poutníků na mořském břehu či v horách, ledovců, krajin zalitých měsíčním světlem, lodí na klidném moři, křížů v horách, zasněžených borovic a prastarých dubů působí na diváky uklidňujícím dojmem. A to zvláště v dnešní rozbolavělé, rozjitřené době se záplavou clickbaitů, zpráv o válkách, násilí a vraždách (všimněme si, kolik podcastů na téma zločiny a vraždy najdeme třeba na You Tube) a informačního smogu.

Ve většině publikací o Friedrichovi, resp. ve většině monografií věnovaných umění první půle 19. století se čtenář setká s reprodukcemi tří Mistrových obrazů. Každý z nich má samostatná hesla na internetu a píší se o nich obsáhlé studie. Již zmíněný Poutník nad mořem mlhy (Der Wanderer über dem Nebelmeer). Muž - poutník - stojící obrácen k divákovi zády na vrcholku rozeklané skály, rok 1818. Kunsthistorici vzdělaní zároveň vlastivědně nalézají ve skalních útvarech vystupujících z mlhy motivy z Českosaského Švýcarska.

Děčínský oltář nebo také Kříž v horách (Tetschen Altar - Das Kreuz im Gebirge), snad z let 1807 - 8 určený pravděpodobně pro zámecký oltář thunovského zámku. V roce 1921 jej hrabě František z Thun-Hohensteinu prodal a dnes jej lze spatřit v drážďanské Galerii nových mistrů čili v Albertinu. Ve své době obraz způsobil pobouření, neboť Fridrich tvrdil, že právě příroda je důkazem boží existence, a to se některým ultramontánně uvažujícím kritikům nelíbilo. Šlo snad o první umělecké dílo, o které se vedl spor v tisku.

Fáze života (Die Stazionen des Lebens), rok 1835. Museum der bildenden Künste, Lipsko. Na mořském břehu je zády k divákovi pět postav hledících na pět plachetních lodí. Dvě malé loďky odpovídají dvěma dětem, velké plachetnice pak lidem dospělým. Malé loďky jsou těsně u břehu, chystají se vyplout, dvě velké lodi jsou v dálce na obzoru. Největší koráb zhruba uprostřed snad představuje samotného Friedricha.

Friedrichovy vystavené obrazy kurátoři vhodně doplnili díly, kterými se mohl inspirovat či kde malíři zobrazovali krajiny s obdobným zaujetím a citem pro krásy přírody. Mne zaujala zvláště „Krajina s útěkem do Egypta“ od mého oblíbence Clauda Lorraina (1600 - 1682). On, stejně jako později Caspar David Friedrich, nerozpakoval se představit novozákonní, náboženský výjev v nádherné, sluncem prozářené fantaskní krajině. U nás k Friedrichovým romantickým souputníkům patří třeba Antonín Mánes (1784 - 1843), Josef Navrátil (1798 - 1865) nebo August Bedřich Pipenhagen (1791 - 1868).

Když jsem se díval na Poutníka nad mořem mlhy, napadlo mne, že k horám, mlze a mrakům by muž v zeleném mohl mluvit třeba takto: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! “

Zdroje: