Hôtel de Soubise v Paříži - nefalšované, rafinované a galantní rokoko

Je tomu již hezkých pár let, co jsem se přihlásil na kursy francouzštiny pro středně pokročilé do Francouzského institutu (Institut Français) v pražské Štěpánské ulici. Při vstupním pohovoru se mě starší paní lektorka zeptala, jaké období z francouzských dějin mám nejraději. Odvětil jsem, že 18. století, dobu rokoka, paní de Pompadour, hraběnky du Barry, Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. „Proboha! Monsieur! Vždyť to byl úpadek mravů! Rozmařilá, zahálčivá, cynická a zhýralá aristokracie, nesmyslné války, stále rostoucí zadlužování státu… Viděl jste Valmonta? Četl jste Nebezpečné známosti od de Laclose?“ Odpověděl jsem, že souhlasím a že Formanův film znám. Ale to přece neznamená, že by umění doby „po nás potopa“ bylo rovněž úpadkové, cynické a zhýralé. Občas eroticky odvážné a dráždivé, to ano. Ale nikoli nekvalitní a hodné odsudku. Naopak! V každé knize věnované době rokoka a luisézního (od Louis XVI.) slohu najdeme barevné fotografie zámků, paláců, chrámů, veřejných budov, skvostných interiérů, obrazů, soch, nábytku, porcelánu a tapisérií z této galantní doby. Jména jako Ange-Jacques Gabriel, Jacques-Germain Soufflot (architekti), Antoine Watteau, François Boucher, Jean Honoré-Fragonard (malíři) nebo Jean-Antoine Houdon, Jean-Baptiste Pigalle (sochaři) jsou obsáhle zmiňována v publikacích o umění a v encyklopediích, k tomu stovky odborných prací a odkazů na internetu…

Doba rokoka nastupuje ve Francii po smrti Ludvíka XIV. v r. 1715. Protože v bourbonských Ludvících mají mnozí zmatek, dovolím si rekapitulaci. Jindřich IV. (1553 - 1610). Bartolomějská noc, „Paříž stojí za jednu mši“, zavražděn katolickým extrémistou Ravaillacem. Ludvík XIII. (1601 - 1643). Jindřichův syn. Tři mušketýři a d´Artagnan. Anna Rakouská, vévoda z Buckinghamu, kardinál Richelieu, Milady de Winter. Ludvík XIV. (1638 - 1715). Král Slunce. Versailles, alonžové paruky, etiketa. Války, Molière, Racin, Velké století. Ludvík XV. (1710 - 1774). „Po nás potopa“, ztráta Kanady. Titulární metresy paní de Pompadour a hraběnka du Barry. Atentátník Damiens. Pravnuk slunečního krále. Ludvík XVI. (1754 - 1793). Vnuk předchozího, pomalý a nerozhodný, milující dobré jídlo a lov, manžel Marie Antoinetty. Gilotinován za Revoluce. Ludvík XVII. (1785 - 1795): Syn popravených královských manželů. Nikdy nevládl. Utýrán revolučními zuřivci v pařížském Templu. Ludvík XVIII. (1756 - 1824). Bratr Ludvíka XVI. Třetinu života strávil v emigraci. Vládl po deportaci Napoleona na sv. Helenu v době zvané Restaurace (což není hospoda, ale označení pro obnovu předrevoluční monarchie). Ludvík Filip (1773 - 1850). Občanský král Francouzů z pobočné orleánské větve, panoval po červencové revoluci v r. 1830.

Rokoko bývá někdy označováno za hravou zdrobnělinu baroka. Projevilo se především v dekoru, ornamentech fasád a interiérů (štuk), v uměleckém řemesle (nábytek, porcelán), v malířství a sochařství (prdelatí andílci, erotické náměty) a v odívání (napudrované paruky s mašlí, záplavy krajek, krinolíny a složité dámské účesy). Tak tomu bylo, zjednodušeně řečeno, ve střední Evropě a tedy i v zemích Koruny české, a to přibližně od r. 1730. Ve druhé půli 18. století se k rokoku přidává klasicismus a luisézní sloh. Stavby (zámek v Nových Hradech u Vysokého Mýta, pražský Swéerts-Sporckův palác v Hybernské ulici,…) jsou často kombinací uvedeného a nejvhodnější je proto neutrální označení „pozdní barok“.

Ve Francii rokoko pokládají za samostatný styl, byť z baroka vycházející. Objevuje se za regentství, kdy za nezletilého Ludvíka XV. vládl vévoda Filip II. Orleánský (1674 - 1723, synovec Ludvíka XIV.). Inteligentní, vzdělaný, liberální, reformám nakloněný, s gustem porušující platná společenská pravidla. Milovník umění, diletant a amatér v tom nejlepším smyslu slova. Právě po něm se jmenuje město New Orleans ve státě Louisiana v USA. Zároveň byl cynický neznaboh a zvrhlík. Zemřel u své milenky „en titre“ (oficiální) vévodkyně de Phalaris na mrtvici. Neoblíbený jak mezi lidem, tak mezi mnohými ze šlechty a církve. Prapradědeček posledního francouzského krále Ludvíka Filipa (viz výše).

ChatGPT orámoval dobu francouzského rokoka roky 1715 - 1770. Já bych klidně přidal i dobu Ludvíka XVI. do r. 1789. Zde poznámka. Byť se občas hovoří o slohu luisézním, správnější by bylo označení sloh Marie Antoinetty. Tlustý a dobrácký Ludvík nebyl hlupák, jak je občas líčen. Byl vzdělaný, miloval geografii, dějiny, matematiku, zámečnické kutilství… Dnes by byl ideální hodinový manžel nebo šéf pobočky v OBI. Ale umění příliš nerozuměl a při dvorských slavnostech určitě nepůsobil jako galantní šlechtic tančící s grácií menuet a hýřící bonmoty. Marie Antoinetta? Rozmařilá, zahálčivá a povrchní. Avšak umění rozuměla. Malebná „Hameau“ (vesnička, osada) u versailleského Malého Trianonu je vystavěna dle její inspirace. Dnes by řídila módní agenturu, byla by schopnou image makerkou a zákazníci by se na ni obraceli, pokud by potřebovali zorganizovat slavnost, recepci, číši vína či koncert. Ani ona nebyla hloupá. Kdepak! Není nikde doloženo, že by řekla „Qu’ils mangent de la brioche!“ („Ať jedí koláče!“). Vždyť byla věřící katolička. Ráda pomáhala potřebným bez ohledu na jejich společenský status. Její zásadní chybou bylo, že se o to, jak se potřebným žije (a v Ludvíkově Francii jich bylo dost) nikdy nezajímala. Chtěla se bavit a cokoli byť jen trochu vážného pro ni bylo při její rokokové honbě za fériemi přítěží, nudou. Za Revoluce však ukázala, že hloupoučkou fiflenou rozhodně není a vytrpěla si své.

Francouzské slovo „rocaille“ označuje drobný štěrk, kamínky nebo také mušličku. A právě rokajové ornamenty stojí zřejmě u výrazu rokoko. Užívaly se hlavně při výzdobě interiérů. Zlacený štuk s rokaji, kudrlinkami a složitými ornamenty na bílém podkladu, to je pro „mušlový“ styl typické. Pryč s barokní monumentalitou a pompou! Hravost, elegance, dekorativnost, asymetrie, pastelové barvy, erotický nádech, rafinovanost - to vše patří k francouzskému rokoku. Protože země galského kohouta udávala v 18. století Evropě tón, galantní sloh se přelévá, byť se zpožděním, do střední Evropy, na Pyrenejský poloostrov, a dokonce i do Ruska carevny Kateřiny Veliké.

Ve Francii se rokokový styl do architektury příliš neotiskl. Zde stále převládá uměřený klasicismus. Stačí se podívat na fasádu Malého Trianonu. Což je zámeček, který nechal Ludvík XV. mezi léty 1762 - 1768 vystavět pro svoji milenku paní de Pompadour. Architektem byl Jacques Gabriel a na fasádě nic hravého a rozpustilého nenajdeme. Ovšem jinak tomu bylo v interiérech.

Ikonou francouzského rokoka je Hôtel de Soubise v Paříži. V každé publikaci o evropském umění 18. století najdeme alespoň jednu barevnou fotografii hlavního oválného sálu. Velká francouzská okna a zrcadla, bílé stěny s bohatým a zlaceným dekorem, strop plný zlatavého štuku. Intimita a elegance, toť „sale ovalle“ zvaný též „Salon de la Princesse“ a další komnaty paláce.

Nyní k Rohanům. Pocházejí z Bretaně a rod má několik větví: Rohan-Soubise, Rohan-Guéméné, Rohan-Chabot atd. První dvě ratolesti byly úzce spřízněné. K výhonku Guénémé náleží - když už jsme v rokoku - kardinál Louis-René-Édouard de Rohan-Guéméné (1734 - 1803). Galantní církevní kníže jak vyšitý. Zapletl se do známé náhrdelníkové aféry, kde hlavní aktérkou byla pletichářka Jeanne de Valois-Saint-Rémy neboli hraběnka de la Motte (1756 - 1791). Skandál výrazně ublížil Marii Antoinettě, kardinál byl zatčen ve Versailles 15. 8. 1785. Zrovna měl celebrovat dvorskou mši na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Rozvětvený rod protestoval, kardinál byl v procesu osvobozen a královna proklínána. Byť náhrdelník nikdy nevlastnila a ani po něm netoužila. Za Revoluce musela většina Rohanů emigrovat. Do Čech přichází kníže Charles Alain Gabriel de Rohan (1764 - 1836), který se zakoupil na Sychrově. Není jediný doklad o tom, že by „čeští“ Rohanové kolaborovali s nacisty, koneckonců šlo o starobylý francouzský rod. Přesto jim byly v r. 1945 statky zabaveny. Má spolužačka na základní škole se jmenovala Rohanová, ale příbuzenský vztah zde zřejmě nebyl. Zdeněk Kubeček natočil v r. 1983 podle povídky Václava Raise skvělé televizní drama „Jako kníže Rohan“ s Vladimírem Menšíkem v titulní roli. Mnozí pak jistě znají písničku Richarda Müllera „Srdce jako kníže Rohan“.

Hôtel čili palác de Soubise, resp. Rohan-Soubise se nachází ve čtvrti Marais (3., 4. obvod) na pravém břehu Seiny. Původně zde stával gotický palác Oliviera de Clison (2. pol. 14. stol), do renesanční podoby objekt dal přestavět v 16. stol. Francois de Lorraine, vévoda de Guisse (zavražděn Hugenoty v r. 1573). V r. 1700 nemovitost získali Francois de Rohan-Soubise (1630 - 1712) a jeho manželka Anne de Rohan-Chabot (1648 - 1709). Architekt Pierre-Alexise Delamair (1675/6 - 1745) palác z gruntu přestavěl. Navrhl čestný dvůr, jehož severovýchodní část uzavírá hlavní palácová dvoupodlažní budova. Z ní vybíhají křídla - kolonády z dvojsloupů s kompozitními hlavicemi. Vstupní brána z ulice des Francs- Burgeois má podobu římského oblouku. Architektura působí monumentálně i komorně zároveň. Hlavní obdélné křídlo má 9 okenních os s mělkým středním rizalitem zakončeným trojúhelným frontonem (štítem). Výzdobnými prvky jsou dvojce korintských sloupů, 4 sochy v úrovni prvního patra a plastiky zdobící a fronton a atiku (dekorativní zídka před střechou).

A nyní konečně k interiéru. Intimní, galantní, dráždivé… S výzdobou paláce se začalo až okolo roku 1730, a to za Hercula Mériadec de Rohan, prince de Soubise (1669 - 1749) a jeho manželky a „salonnière“ (pořadatelky salónů) Marie Sophie de Courcillon (1713 - 1756). V přízemí najdeme oválný Sale de Prince (Princův salon). Ten, byť také krásně zdobený (šedomodrá a bílá barva), v publikacích fotografie nemívá. Zato jemu odpovídající Sale de la Princesse (Princeznin salon) v prvním patře najdeme snad v každé knize o umění 18. století. Komorní, avšak zároveň reprezentační místnost paní domu v patře, kterému se říká „piano nobile“ (vznešené patro). Výzdobu sálu navrhl architekt a dekoratér Germain Boffrand (1667 - 1754) v letech 1730 - 35. Čtyři vysoká francouzská okna, jim odpovídají tři protější zrcadla a dveře. Bílé a zlacené řezbové obložení stěn, kartuše se štukovými motivy, andílci, mramorový krb, velký křišťálový lustr, rokokové pohovky… K tomu 8 maleb na plátně (připomínají fresky) nad korunní římskou. Jejich autorem je dekoratér a malíř Charles Joseph Natoire (1700 - 1777). Námět je galantně dráždivý. Výjevy z řecké báje „Erós a Psýché“.

Ložnice (la chambre d´apparat) s oficiálním lůžkem princezny je rovněž rokoko se vším všudy. V oné době milující ceremonie bylo obvyklé, že vysoce postavení lidé začínali svůj den oficiálním „lever“ (obřad vstávání). Což byl spektákl, během něhož se oblékali (s mytím to nepřeháněli) a konverzovali s přítomnými hosty. Velmi zajímavý je dlouhý stůl pod zrcadlem. V brožuře jsem se dočetl, že - a teď se podržte - na něm strávil noc z 9. na 10. Thermidor 1794 (27. - 28. 7.) zraněný Maximilien Robespiere před tím, než jej odvedli ke gilotině.

Při návštěvě paláce mne překvapilo schodiště. Říkal jsem si, že z doby rohanské nepochází, stejně tak i nástropní freska. Takže jsem se ChatGPT optal. Musím se pochválit. Můj dojem o nepůvodnosti byl správný. Do 1. patra vede „escalier d’honneur“ (čestné schodiště) znovupostavené v letech 1840 - 46. Strop zdobí malba od Armanda Félixe Jobbé-Duvala z let 1877 - 1881 „La France arrachant ses archives à la nuit des temps“ (překládám volně jako „Francie vynáší na světlo své archivy z temnoty věků“).

Za Francouzské revoluce po emigraci Rohanů byl totiž palác zkonfiskován jako národní majetek (zde viz náš Fond národního majetku). K plundrování interiérů naštěstí nedošlo a v r. 1808 císař Napoleon budovu včetně přilehlých objektů přidělil instituci Archives de l’Empire. Dnes Archives nationales. Od té doby je tedy Hôtel de Soubise sídlem francouzských Národních archivů. Za Restaurace se Rohanové pokoušeli získat palác zpět, jenže státní zájmy byly shledány důležitějšími. Byly zde uloženy tuny dokumentů, investovaly se nemalé prostředky, a tak se Rohanové museli spokojit s finanční náhradou.

Mrzí mě, že jsem se nepodíval na nedaleký (vlastně sousední) Hôtel de Rohan. Ten patřil větvi Rohan-Guéméné a právě zde se potkávala prostopášná Eminence protřelou hraběnkou de la Motte, která naivního a lehkomyslného preláta umluvila ke koupi diamantového náhrdelníku. Prý pro Marii Antoinettu, ve skutečnosti pro sebe a své komplice. Palác vystavěl rovněž Pierre-Alexise Delamair, i zde jsou nádherné rokokové interiéry a dnes rovněž patří Archives Nationales.

Závěrem k článku jako takovému. Hôtel de Soubise jsem navštívil osobně v pátek 15. 8. 2025. Z tohoto dne také pochází většina fotografií. Koupil jsem si brožuru, avšak při psaní jsem se radil (nikoli opisoval) s umělou inteligencí chatGPT. Kolegyně z práce mně vyprávěla, jak jí AI často nabízí nesmyslné a nepravdivé informace. Odpověděl jsem, že hodně záleží na formulaci dotazu. Že informace vydolované AI nelze přebírat „i s chlupama“, ale že si je musí ověřit. Což jsem činil (např. u životních dat a jmen umělců a u příslušníků rohanského rodu). Našel jsem si také jedno z několika rodových hesel rodu Rohanů. Je pyšné. „Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis“. „Král být nemohu, vévodou být nehodlám, jsem Rohan.“ V podunajské monarchii raději užívali mírnější „Potius mori quam foederi.“ („Raději zemřít, než být poddán.“)

Zdroje