Češi - paštikáři v Chorvatsku? Anebo je to jinak?

Relativně často se v médiích, dnes hlavně na internetu, objevují v dobách dovolených články na téma „Češi jako paštikáři v Chorvatsku“ (nebo v jiné zemi). Stačí si zadat výraz „paštikář“ do vyhledávače. Nebývá výjimkou, že autoři své spoluobčany mentorsky a povýšeně kritizují, popř. se jim vysmívají za to, že se na dovolené k moři vybaví proviantem. A to proto, že v zemi, které se ve slangu cestovních kanceláří říká destinace, nechtějí utrácet za ne vždy levné obědy či večeře. Dovolím si načrtnout poněkud jiný pohled. V Chorvatsku i v jiných zemích (nejdále v Číně) jsem byl a bývám poměrně často, a tak jisté turistické zkušenosti mám.

Začnu dávným rokem 1988. Má sestra počátkem 80. let minulého století emigrovala do západního Německa. Mému hodně pošramocenému kádrovému profilu to neprospělo, ale zaplať Bůh, ani příliš neuškodilo. Bylo to v dobách, kdy „mít někde někoho“, legálně - ilegálně, zas tak výjimečné nebylo. Vysokou školu jsem dokončil (1984) a krom jistých potíží při shánění zaměstnání (dotazníková kolonka „příbuzní v zahraničí“) se nic tragického neudálo. Byla to zvláštní doba. Plná absurdit a paradoxů, kterým říkáme „kafkárna“. Sestra byla v nepřítomnosti odsouzena za trestný čin opuštění republiky bez povolení (§ 109 zákona č. 140/1961, trestní zákon) ke dvěma rokům odnětí svobody nepodmíněně. Ovšem navštěvovat jsme ji kupodivu mohli. Při prvním pokusu maminka dostala od správy pasů a víz sdělení s nečitelným podpisem, že její návštěva v SRN není v souladu se státními zájmy ČSSR. Zde poznámka. Režim, který nepovolil matce navštívit vlastní dceru, byl skutečně zločinný a zavrženíhodný.

Za dva roky však již stačilo, když nám Zuzka zaslala úředně ověřené pozvání. Což znamenalo, že nás v Německu bude živit a šatit a my proto nebudeme od státu kupovat za zlodějský turistický kurs drahocennou valutu v podobě západoněmecké marky. Při návštěvě v roce 1988 (byli jsme tři: babička, máti a já) nám sestra nabídla pobyt ve Španělsku. Týden u moře v městečku Lloret de Mar u Barcelony. Hotel byl kousek od pláže, krásné počasí zajištěno. Dnes jsou pobytové zájezdy do středomořských letovisek běžné a dají se - stejně jako tehdy v Německu - pořídit za ceny, jež rodinný rozpočet nezruinují (last minute).

A nyní už se dostávám k tématu „paštiky“. Ubytování bylo slušné, počasí nádherné a já - maje s sebou na černo vyvekslovaných 50 západních marek - jsem si koupil jednodenní zájezd do Barcelony, který nabízeli v hotelové recepci. Autobus byl plný Belgičanů a paní průvodkyně nejprve nevěděla, kam mě zařadit. Leč mým prvním cizím jazykem na střední i vysoké škole byla francouzština (vedle ruštiny, samozřejmě), a tak problémy žádné nebyly. Ty nastaly, až když jsme dorazili na barcelonský Petřín zvaný Montjuïc. Paní průvodkyně nás zavedla do restaurace s tím, že kdo bude chtít, může si objednat španělské rizoto z Valencie zvané paella. „Proboha! Vždyť na to nemám. A určitě budu jediný, kdo odmítne. To bude trapas.“ Tehdy jsem nevěděl, že jde o běžnou praxi. Nabídnout turistům restauraci, navštívit s nimi prodejnu suvenýrů, vinařství atd. s tím, že průvodce dostane menší provizi za to, že přivedl zákazníky. Jsa milovník latiny, zvolal jsem na Montjuïcu potichu „Ecce!“ („Ejhle!“). Neboť 90 % v mých očích bohatých Belgičanů (měli přece v peněženkách západní směnitelnou valutu) vyndalo z baťůžků, stejně jako já, sendviče a láhve s pitím. Někteří i vařená vajíčka a pomeranče, které si zřejmě vzali ráno při hotelové snídani.

Vedle mne postával postarší manželský pár. Paní mluvila vlámsky, ale pán francouzštinu ovládal. I dali jsme se do řeči. „A kolikrát týdně u vás jíte maso?“ Začal jsem vysvětlovat, že lékaři nad českou kuchyní bědují, že nám doporučují omezit konzumaci masa a uzenin ve prospěch zeleniny a ryb, že naše jídla jsou výborná, ale nikoli vhodná pro zdravou výživu, mnoho lidí má nadváhu, kardiovaskulární choroby a diabetes 2. typu jsou časté… Pán reagoval udiveně, neboť žil v představě, že v komunistické zemi se umírá hlady. „Voni tam jedí, a dokonce maso!“, přeložil, jak jsem pochopil, své manželce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že když v reálně socialistickém Československu oficiální propaganda líčila vyspělé kapitalistické státy jako země nezaměstnanosti, stávek a zdravotní péče dostupné jen pro majetné, tak obdobně neúplné, zmatečné a zkreslené informace měli i obyčejní Západoevropané o životě u nás. Napadlo mě a později jsem si v SRN prakticky ověřil, že životní úroveň mé babičky se příliš neliší od standardu obyčejného, průměrného západního seniora. Ten sice určitě nemusel mít známého řezníka (u babičky pan Hemerka) a zelináře (pan Bečička), aby sehnal maso na nedělní řízek s okurkovým salátem. Pas mu sloužil jako doklad k vycestování prakticky kamkoli. Pojmu „výjezdní doložka“ by snad porozuměl pamětník hitlerovského Německa a rakouské Východní marky. Ale jinak? Babička (*1909) kdovíjak velký důchod neměla, ale nikdy si nestěžovala. Narodila se na statku, s dědou si pořídili rodinný domek, prožila dvě světové války, a tak uměla šetřit. Avšak oblékaná chodila hezky, byla výborná kuchařka a kávu se zákuskem v zahradní restauraci Na vinicích nebo v cukrárně na náměstí a rekreaci na Vysočině, kterou zorganizoval místní klub důchodců, si dovolit mohla. A pak! Měla přece dceru a dvě dospělá vnoučata.

A nyní střih do doby polistopadové. Sestra se provdala za bavorského Němce. Když zvažovali, kde žít, vybrali si Česko. Důvod byl mimo jiné ten, že jakmile měla nestarší dcerka (*1989) nastoupit do 1. třídy, v Bavorsku se při zápisu ptali „A jak to bude s náboženstvím?“ V pražské škole byla otázka jiná. „Bude chtít nějaký kroužek cizího jazyka?“ Děti postupně přibývaly, dnes jsou čtyři a dospělé. Na přelomu tisíciletí však šlo o dva špunty a dvě žabky a vyvstala otázka, kam s nimi o prázdninách. Chorvatsko! Je tam moře, to „kids“ potřebují. Musí se naučit plavat a Jadran je výbornou prevencí proti zimním bronchitidám. Rodiče objevili kemp na Istrii, nedaleko městečka Umag. Můj německý švagr se nezapřel. Šlo o FKK zařízení a naturismus má u našich západních sousedů přebohatou tradici. „Přijeď, přijeď, je to tu bezvadný!“ A tak jsem byl v Kanegře nejméně třikrát.

Mohu potvrdit, že proviantem z domovské země vyfutrovali své „obytňáky“ Němci, Italové, Rakušané, Slovinci, Holanďané, Slováci… A také Češi. Důvody byly pragmatické. Absolvovat každý den v Umagu či jinde večeři znamenalo výpravu, a k té jsme po parném dni chuť většinou neměli. Je logické, že v potaz jsme brali i finance. Celá naše rodina se řadí ku střední třídě, což znamená, že nemusíme obracet každou korunu a zvažovat, zda si tu nebo onde dopřát espreso nebo ne. Ale den co den platit v restauraci turistické ceny za 6, resp. 7 osob, to už by citelný, a hlavně zbytečný zásah do rozpočtu byl. Jinak řečeno, být „paštikářem“ není nic vidláckého, buranského, ponižujícího, směšného. Paštikáři jsou, bez ohledu na národnost, mnozí z těch, kteří se s dětmi na třítýdenní pobyt k moři vypraví. Pokud si nezaplatili plnou penzi. Bydlí-li v apartmánu, mají k dispozici kuchyňku. My zase měli na kempingovém „placu“ připojení na elektřinu. Proč asi? Což neznamená, že bychom nikdy na večeři nebo ve stastičárně nebyli a že bychom základní potraviny včetně ovoce a zeleniny nenakupovali.

Zároveň od 90. let skoro každý rok jezdím s cestovkou se specializací na architekturu, archeologii a dějiny umění na odborné poznávací zájezdy. Většinou nás bývá 40 a já pozoruji, jak se turistické manýry našinců postupně proměnily. V 90. letech byl vlastní proviant běžný. Občas jsme byli v hotelové restauraci upozorněni, že není vhodné při snídani vynášet jídlo z bufetu ven. Dnes již se s podobně trapnými situacemi nesetkávám. Skoro každý z výpravy si na rychlý oběd nebo na večeři s posezením zajde. Zde připomínám, že za vynášení nepovažuji, vezme-li si zájezdový turista ráno jeden pomeranč nebo housku. Program bývá náročný, celý den jsme v terénu a někdy i v místech, kde je možnost nákupu jídla nulová. Ruiny antických měst v horách, staroegyptský chrám v poušti, zříceniny osmanských hradů, zbytky chetitské pevnosti… A že si někteří do svého zavazadla přibalí štangli salámu, tatranky, fidorky, müsli tyčinky a lahvičku slivovice? No a? Ceny těchto poznávacích zájezdů rozhodně nejsou v kategorii „last minute“. Starší paní docentka z katedry dějin umění UK nebo pan doktor - historik si místo večeře v restauraci o několika chodech raději na pokoji ukrojí kus „lovečáku“ a koupí si v odborné prodejně publikaci o gotických katedrálních vitrážích 13. stol. nebo o asyrských klínopisných textech. Taková kniha ovšem za pár „éček“ nebývá.

Tím, co jsem napsal, rozhodně nechci tvrdit, že by mezi námi lidé typu „paštikář - skrblík, zájezdový fňukal, buran a potížista“ neexistovali. Jen si nemyslím, že by jich mezi Čechy a Moravany bylo více než třeba u Němců, Francouzů nebo Španělů. A nebudu kritizovat, poučovat a napadat ty, kteří se na cestu k moři proviantem vybaví. Zdaleka ne každý přece pobírá platy špičkových manžerů. Nedávno kamarád pracující u pražského dopravního podniku zveřejnil na síti kuriózní historku. Západní turista blízký hysterickému záchvatu se v zákaznickém centru DP (prodej kupónů a jízdenek!) dožadoval okamžitého zákroku, neboť v hotelu, kde bydlel, byl starý typ výtahu s údajně nedostatečným bezpečnostním zajištěním.

Minulý pátek jsem se vracel Bavorským expresem z Plzně. Vagón, do kterého jsem si koupil místenku, byl plný rozjařených mladých Němců, kteří se vypravili do matičky Prahy na víkendový pivní tah. Poházené kelímky od piva, bujarý smích, polité stolky, WC s vyrolovaným a pošlapaným papírem na podlaze, drobky, rozsypaný cukr… „Ale co,“ řekl jsem si. „Je léto, pivo je národním nápojem Čechů i Bavoráků a tlupa Čechů by se nechovala jinak.“ Paštiky Hamé u nás vyrábí Orkla Foods Česko s Slovensko a.s. (obrat 2023: 7 mld. Kč, dříve VITANA, a.s.). Ta je součástí koncernu ORKLA ASA z Norska. Podle Wikipedie společnost vznikla již v roce 1654, přičemž nejprve těžila pyrit. V r. 1904 založil pan Christian Thams (1867 - 1948) firmu Orkla Grube-Aktiebola. Obrat skupiny Orkla ASA za rok 2021 byl 50 miliard norských korun (tehdy cca 124 mld. Kč) a zaměstnáno zde bylo 21 423 lidí. Krém čili paštiku Májka, kterou jsme si s sebou vezli v kufru vozu Trabant 601 při naší první cestě do Jugoslávie v r. 1968, v Byšicích vyrábějí dodnes. Jen balení je jiné.

Zdroje: