Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.

V sobotu 21. 9. večer mně kamarád poslal e-mail „Babiš vše válcuje…“ Odpověděl jsem „To se dalo čekat.“ Protože jsem z Prahy, týkaly se mne jen senátní volby. Ač jsem hnutí ANO 2011 ani jednou nevolil, nikdy jsem paušálně nezatracoval ty, kteří této partaji dali svůj hlas. Shromáždění spolku Milion Chvilek na Letné v r. 2019 jsem se nezúčastnil. Opravdu mně stačilo stranu velkořepkaře, velkodrůbežáře a velkopekaře nevolit a basta!

Andreje Babiše jsem nepokládal ani za horšího, ale ani za lepšího premiéra, než mnohé jeho předchůdce. Vždyť třeba Klausovi dodnes řada lidí nemůže přijít na jméno a označení „tuneldědek“ patří k těm ještě poměrně slušným. Na Paroubka se házela vajíčka. Při Špidlově výroku „Zdroje jsou!“ mne, ekonoma a ověřovatele účetních závěrek, polil studený pot. Topolánek se nechal řídit Dalíkem a Petr Nečas? Vzpomněl jsem si Jeanne Bécu, jinak hraběnku Du Barry (1743-1793). Ta francouzskému králi Ludvíku XV. ukázala, že sex nemusí probíhat jen ve tmě a po misionářsku. Panovník byl z toho paf. Když novátorské postelové tělocviky popsal vévodovi d´Ayen, ten jen suše poznamenal: „Je vidět, že Vaše Veličenstvo nikdy nebylo v bordelu.“ Je ovšem pravdou, že hraběnka se - až na jednu výjimku - do politiky nepletla. Což o paní N. neplatilo.

Chci tím říci, že Babiš se mně nezdál být ani horším, ale ani lepším předsedou vlády, než jeho předchůdci. Nejvíce mně vadily a vadí jeho podnikatelské aktivity, protože si myslím, že spojovat velký byznys závislý na dotacích a vrcholovou politiku je, slušně řečeno, nešťastné.

Na výsledcích krajských voleb mě zaráží něco úplně jiného, než fakt, že zvítězilo hnutí ANO. Vadí mně, a to hodně, volební účast 32,91 % oprávněných voličů. Znamená to, že 67,09 % mých spoluobčanů, jimž zákon přiznává právo vhodit hlas do urny, odmítlo zvednout zadek a do volební místnosti dojít. Zřejmě jim je jedno, kdo bude u nich kraji vládnout. Nebo si říkají, že volbou stejně nic nezmění. Když přece všichni politici kradou, jsou psychopati a jde jim jen o koryta. Takže buď nedůvěřují, a nebo vůbec nevěří demokracii.

První státní útvary se objevily okolo r. 3000 před Kristem (Sumer, Egypt, pak Babylónie, Chetité, Čína, Indie…). Lidé si vyzkoušeli řadu různých modelů, jak spravovat věci společné a veřejné. Panovník byl bohem (Egypt) nebo jej zbožštili po smrti (Řím). V Byzanci byl císař prvním po Pánubohu. Zkusili jsme městské republiky, oligarchie, stavovské, absolutní a osvícenské monarchie, diktatury jednoho vůdce, jedné strany… Každý z těchto systémů (a že jich bylo) byl v něčem dobrý a v něčem špatný. Uvedu příklad: Rok 1811. Podunajskému soustátí, k němuž tehdy náležely země Koruny české, vládne císař František I. (1768 - 1835). Tento panovník, který se řídil výrokem syna Ludvíka Karla „Nechat ležet je nejlepší vyřízení“, autor strejcovských mouder typu „Kdyby bylo po mym, tak se eště teďka bouchalo!“ (po bitvě s Napoleonem), konzervativec non plus ultra, tak tento přiboudlý „Kaiser Franz“ pověřil své ministry vypracováním Obecného zákoníku občanského. A protože do textu zákona žádný užvaněný parlament nezasahoval, císařpán podepsal na svoji dobu právnický klenot. Ten - byť s úpravami - vydržel až do r. 1950. Není nádherné třeba ustanovení § 6 „Zákonu při používání nesmí býti dáván jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova“? Nebo takový § 492: „Právo stezky pojímá v sobě právo po této stezce choditi, lidmi se dávati nositi nebo jiné lidi nechati k sobě přicházeti. S průhonem dobytka je spojeno právo jeti trakařem a s vozovou cestou právo jeti jedním nebo několika potahy.“ Právníci musí při čtení těchto lexikálně vycizelovaných textů škytat blahem.

Lidé, a to především ti v Evropě a v severní Americe, v průběhu časů zjistili, že nejméně špatným ze všech možných způsobů, jak veřejné věci spravovat, je zastupitelská demokracie. Winston Churchill to vyjádřil takto: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“ „Democracy is the worst form of government, except for all the others.“ Myslím si totéž a opakuji si to při každých volbách. Na kurzu kognitivně behaviorální terapie nám paní doktorka Kosová vysvětlovala, že na světě neexistoval, neexistuje a existovat nebude jedinec, který by měl jen samé dobré a nebo jen samé špatné vlastnosti. Pokud by se takový člověk vyskytl, byl by případem pro psychiatry a psychology. Ostatní by jej dříve či později vyštvali z tlupy. A protože politik (tj. císař, car, král, kníže, vůdce, kancléř, předseda státní rady, lidový komisař, prezident, premiér, guvernér, ministr, senátor, poslanec, zastupitel, primátor, starosta, radní…) je jen člověk, musí tento výrok platit i pro něj. Ano, politici jsou lidé. Proto mezi nimi najdeme jedince kvalitní, poctivé a pracovité, kteří si svoji odpovědnost vyplývající ze zastávané funkce uvědomují. Jsou však i tací, kteří svěřený post zneužívají k osobnímu obohacení, jsou mocichtiví, sebestřední a úplatkářští. Nebo jen docela obyčejně hloupí. Demokracie, třeba ta, jakou máme v Česku, není pojistkou, že konkrétní funkci nebude vykonávat člověk neschopný, inteligencí velmi skromně obdařený nebo jsoucí na štíru s morálkou.

Je třeba se smířit s tím, že v  demokracii se nikdy nebudou o přízeň voličů ucházet strany či jedinci, jejichž program a názory budou konkrétnímu voliči vyhovovat na 100 %. Uvedu příklad. U nás na Praze 4 jsme volili do Senátu. Ani jeden z kandidátů mně neseděl. Jeden zdál se mi být nijaký a již dost vysokého věku. U jiného jsem souhlasil s jeho názory na ekonomiku a na nutnost odstranit přílišnou regulaci všeho možného (např. agenda ESG), avšak nelíbilo se mně, jak nazírá na občanskou společnost a neziskový sektor. Jiné uchazeče jsem zase skoro vůbec neznal. Vybral jsem tedy toho, jenž byl pro mě nejpřijatelnější a tomu jsem dal svůj hlas.

Na demokracii, pokud není jen vyprázdněnou formou, je dle mého soudu pozitivní právě to, že o přízeň voličů se může - nyní zjednodušuji - ucházet ve svobodné soutěži kdokoli, splní-li zákonem předepsané požadavky. Výborné je, že lidé zastávající důležité funkce, se obměňují. Proto nám od r. 1993 „vládne“ 4. prezident, a proto se u nás vystřídalo 13 předsedů vlád. Jak to dopadá, když obměna zamrzne, je názorně vidět na státech, jako jsou Rusko či Turecko. Kdyby Putin nebo Erdoğan skončili po dvou, maximálně po třech obdobích, mohla by dnes situace v jejich zemích a ve světě vypadat úplně jinak.

Na lidovládě je rovněž užitečné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zde však nechápu, proč naši ministři bývají zároveň poslanci. Měl-li bych k tomu „pouvoir“, navrhl bych zákon „Jedna veřejná funkce a dost.“ U nás máme v mnohoobročnictví tradici, brojil proti ní již Hus. Chtěl bych vědět, zda - když je ministr také poslancem - pobírá dva funkční požitky (obávám se, že ano) a hlavně se ptám: „Jak to může stihnout?“ Vždyť ministerská i poslanecká funkce (každá sama o sobě) vyžadují, mají-li být vykonávány řádně a zodpovědně, určitě víc, než 40 hodin za týden. A to nemluvím o principu oddělení mocí. Znamená to, že ministr-poslanec může ve sněmovně interpelovat sám sebe? Rovněž bych rozšířil omezení doby, po kterou lze veřejnou funkci zastávat. I kdyby byl její vykonavatel sebeúspěšnější, měl by mít zákonem uloženo po dvou, třech obdobích skončit. Jinak se na svém postu zapouzdří, zahnízdí a začíná žít v bludu, že nad něj lepšího není. A nebo dokonce zdiktátorští. Varovným českým příkladem je pro mne třeba Marek Benda (diktátor není, ale zapouzdřený je dost), v zahraničí - jak již jsem uvedl - ruský nebo turecký prezident.

Rovněž je třeba mít na paměti, že při výkonu veřejné funkce se její představitel nevyhne zásadním rozhodnutím. Hlasuje nebo nehlasuje pro určitý zákon, podepíše nebo odmítne podepsat smlouvu, setká nebo odmítne setkání s tím/oním, rozhodne tak, či onak… A tyto úkony mohou mít fatální následky. Neušpinit se, nepřijmout ani jednou špatné rozhodnutí, je prakticky nemožné. Někdy je sice k výběru více možností, ale každá z nich je špatná. I politici, kterým stavíme pomníky a pojmenováváme po nich letiště, školy, náměstí a ulice, mají na triku velmi sporné činy. Stačí vzpomenout na Churchilla. Wikipedie o britském premiérovi s božským nadáním k pronášení projevů soudí takto: „Je však také vnímán jako kontroverzní osobnost, obhájce imperialismu a rasismu a je spojován s válečnými a jinými zločiny jako byl hladomor v Bengálsku roku 1943, který si vyžádal několik milionů obětí. Dále je také kritizován za špatně naplánované vylodění v Gallipoli za první světové války, kdy byl prvním lordem admirality a za rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945.“

Mnohým z nás politici a vysocí státní úředníci slouží jako hromosvod, do kterého si projektujeme své neúspěchy a prohry, špatnou náladu a nebo třeba jen to, že nás zrovna bolí zub nebo že jsme dostali kapky od šéfa. Tak třeba o panu Fialovi jsem v diskusích četl jen málo co dobrého. Podotýkám, že mým favoritem není, ale i jej řadím mezi premiéry „žádná hrůza, žádná sláva“. Znám však člověka, který při zaslechnutí jeho jména začne vidět rudě a nikdy si neodpustí uštěpačnou či vulgární poznámku na jeho adresu. Nebo bývalá kolegyně. Ta denně (nepřeháním) pronesla minimálně jeden pětiminutový, agresivní projev na téma „Za všechno může Klaus.“ Řekl jsem jí, že si určitě musí myslet, že bývalý pan prezident si každé ráno po probuzení potichu zahuhlá: „Tak čím já dnes občany Česka zase naštvu? Čím bych je mohl vytočit? Co nedobrého bych jim vyvedl?“ Kolegyně se zamyslela a řekla: „A víš, že to tak možná je?“

Za nebezpečné, byť mnohými lidmi nadšeně přijímané, považuji paušalizující výroky, jako např. „Politici jsou figurky, vládne nám někdo úplně jiný. Z klece komunismu jsme vběhli do klece Klause, Kočárníka, Dlouhého a jiných.“ Nebo „Česká politika je plná psychopatů. Už se tak narodí.“ (MUDr. Hnízdil). Je to stejné, jako když politik s knírkem a patkou nazývaný führer vyřvával, že vším špatným je vino mezinárodní židovstvo a nebo když jiný politik s knírem a poďobanou tváří nazývaný vožď tvrdil, že největšími zločinci jsou západní imperialisté.

Závěr? Jsa pamětník komediálních voleb s jednotnou kandidátkou Národní fronty s výsledky (rok 1986) 99,94 % (Federální shromáždění), 99,27 % (Česká národní rada) a 99,80 % (Slovenská národní rada), k volbám chodím. Byť zcela jasno, koho volit, jsem měl pouze 8. - 9. 6. 1990. Ale ono opravdu platí, že „demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“ A arcivévodské moudro „Nechat ležet je nejlepší vyřízení.“? Občas se jím úspěšně řídím. Což dokládá, jak i hloupý výrok politika hloupý být nemusí.

Zdroje: