„École de Paris“, výborná výstava ve Valdštejnské jízdárně

Když, dávno již tomu, maje složené zkoušky u Pražské informační služby, jsem o prázdninách a víkendech ve volných dnech prováděl turisty po Praze, upozorňoval jsem, že v dějinách umění byla tři období, kdy Čechy a Morava nacházely se na evropské špičce. Poprvé tomu tak bylo ve druhé půli 14. a počátkem 15. století za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. Vrcholná gotika (Matyáš z Arrasu, Petr Parléř) a její „václavská“ odnož zvaná krásný sloh. Druhou špicí bylo období baroku, a to zvláště konec 17. a první polovina 18. století. I v obyčejné vsi nalezneme chrám, který by klidně mohl zdobit vídeňské nebo římské náměstí. Příkladem budiž městys Křtiny a poutní areál s chrámem Jména Panny Marie od Santiniho. A do třetice všeho dobrého: Konec 19. a přibližně prvních 40 let století 20. Česká a moravská secese, kubismus, rondokubismus, art deco, funkcionalismus, konstruktivismus… „Já o tom mluvím a píšu a vy to tu stavíte,“ měl říci ve 30. letech Le Corbusier, když navštívil Zlín (F. L. Gahura, V. Karfík) a když si prohlédl Všeobecný penzijní ústav v Praze na Žižkově (J. Havlíček, K. Honzík).

Proto jsem nemohl nenavštívit výstavu „École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž“, kterou zorganizovala ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie Praha. Mým západním jazykem na střední i vysoké škole byla francouzština. Jedna z maturitních a zkouškových otázek zněla „Histoire des relations franco-tchèques“ („Dějiny francouzsko-českých vztahů“). Tyto vztahy byly bohaté zvláště v oblasti umělecké. Ve druhé půli 19. stol. a poté až do r. 1939 byla pro české a moravské malíře, sochaře či literáty návštěva Francie a studijní a umělecké pobyty v ní samozřejmostí. Příklady? Namátkou třeba Julius Zeyer, Zdeňka Braunerová, František Bílek, Alfons Mucha, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, bratři Čapkové, Vítězslav Nezval, Jan Zrzavý, Josef Šíma, Adolf Hofmeister, Konstantin Biebl… A samozřejmě Štyrský, Toyen, Kupka a Šíma. Ti všichni a mnozí jiní po kratší či delší dobu v zemi galského kohouta pobývali. Připomenout je třeba ze strany opačné pražskou výstavu Auguste Rodina v r. 1902. Slavný sochař tehdy Čechy a Moravu navštívil. Na přelomu let 2022-2023 bylo lze v Praze zhlédnout expozici „Pražská Pallas a Moravská Hellas 1902: August Rodin v Praze a na Moravě.“

École de Paris (Pařížská škola) je označení pro velkou skupinu umělců nefrancouzského původu, kteří žili a tvořili v Paříži mezi léty 1900 - 1960. Francouzská kunsthistorička Lydia Harambourg (*1947), autorka knihy „Dictionnaire des peintres de l’École de Paris“ (1993), to vidí takto: „Označení École de Paris…nejlépe vystihuje nadvládu Paříže v oblasti umění v meziválečných létech.“ Nebo z webu Národní Galerie Praha: „Pro Pařížskou školu je charakteristické míšení stylů, i jistá stylová hybridita způsobená právě oním kosmopolitním prostředím, v němž díla vznikala… K charakteristickým námětům patřily portréty současníků, v civilu či v různých kostýmech…, městské krajiny, výjevy z pouličního života chudinských čtvrtí Paříže, modelky, prostitutky, scény z kabaretů a cirkusů, pohledy do ateliérů, kaváren, zábavních podniků aj. …S těmito tématy se tedy na výstavě setkáme především. Vedle toho jsou ale bohatě zastoupeny i Coubinovy krajiny z jižní Francie…“

Na výstavě v jízdárně však díla umělců, jež uvádím ve druhém odstavci, představena nebyla. Tedy žádný Mucha, Brožík, Štyrský, Toyen či Kupka. Expozice se soustředila na tři méně známá jména. Tito malíři ve Francii dlouho pobývali, a tak je třeba uvádět i pofrancouzštělá jména, která přijali a pod nimiž je lze dohledat v různých encyklopediích či na webech aukčních síní.

Jiří Kars - Georges Kars (1880 - 1945). Vedle drogisty Vaňka (Švejk) a Jaroslava Seiferta další známý rodák z Kralup nad Vltavou. Studoval dějiny umění na univerzitě v Mnichově (1899), poté malířství na mnichovské výtvarné akademii v třídě symbolistního malíře Franze von Stucka (1863 - 1928). Jeho spolužákem byl např. Paul Klee.

Po pobytu ve španělském Katalánsku přichází v r. 1908 do Paříže. Oženil se s Norou Bertou (pocházela z Jihlavy, svědkem na svatbě byl G. Apollinaire). Na Montmartru, kde v ulici Coulaincourt č. 89 malíř bydlel, se stýkal s řadou umělců. Jmenujme si některé. Georges Braque (malíř), André Derain (malíř), Maurice Vlaminck (malíř), Aristid Maillola (sochař, malíř), Albert Gleizes (umělec, teoretik umění, filosof), Jean Metzinger (malíř), Susanne Valadon (malířka, modelka, tiskařka) a její syn Maurice Utrillo (malíř), Guillaume Apollinaire (básník), Max Jacob (básník, malíř), André Salmon (básník, prozaik, novinář), Juan Chabas (španělský literární historik) …

V r. 1914 Kras narukoval do rakousko-uherské armády a v r. 1918 odešel do Francie. Je mu udělen Řád čestné legie (rytíř, 1937). Spolu s manželkou Norou se chtěli vrátit do Československa. Do té doby často navštěvovali Kralupy, Prahu… Předehrou k jejich návratu byla velká výstava Karsových obrazů zorganizovaná v r. 1937 Spolkem výtvarných umělců Mánes. Jenže malíř byl původu židovského (původní příjmení Karpeles), a tak po Mnichovu skončil opět v Paříži. Po jejím obsazení německou Wehrmacht utekl do Lyonu ve Vichistické Francii. Když německá vojska okupovala i Svobodnou zónu, uprchl v prosinci 1942 ke své sestře Else Werflové do Curychu. Dne 5. února 1945 v hotelu v Ženevě ukončil malíř svůj život sebevraždou, a to když se dozvěděl podrobnosti o holokaustu.

Posledním přáním Jiřího Karse bylo spočinout v rodinné hrobce ve své vlasti. Manželka Nora přijela do Prahy v roce 1949, kdy byly v polovině června za účasti hrstky známých malířovy ostatky uloženy na Novém židovském hřbitově v Praze.

Na Wikipedii se dočteme, že Kars byl malířem aktů (často maloval svoji manželku) a krajin, což expozice v jízdárně potvrdila mnoha vystavenými díly. Ovlivnily jej různé směry první půle 20. století, jako např. kubismus, fauvismus, expresionismus a neoklasicismus. Zajímavost? Maurice Utrillo mu podle fotografie namaloval kralupský mlýn, kde se Kars narodil. Malý, malířem milovaný obrázek převzali Kralupští zastupitelé v roce 1965 krátce po smrti paní Nory.

Otakar Kubín - Othon Coubine (1883 - 1969). Narodil se v moravských Boskovicích. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, jeho učiteli byli např. Václav Brožík, Vojtěch Hynais a Hanuš Schweiger. Oženil se s Blaženou Katzovou a od roku 1913 žil ve Francii. Za první války jej internovali v zajateckém táboře v Bordeaux, poté získal zaměstnání v Národní knihovně. Od roku 1919 vystavoval v pařížských salonech (např. Salon nezávislých), přičemž své obrazy podepisuje již jako Othon Coubine.

Manželka Blažena se léčila (tuberkulóza) v Provence, kde ale umírá. Kubín si levandulovou a slunnou Provence zamiloval. V r. 1922 se žení po druhé s Berthe Chaix. V r. 1925 získal francouzské občanství. Stal se slavným, vycházejí knihy o jeho dílech (např. monografie od francouzského kritika umění Maurice Raynala), tisk uveřejňuje příznivé recenze. Jeho finanční situace byla velmi příznivá a proto si mohl koupit zámek v Simiane-la-Rotonde. V r. 1932 se stal členem naší Umělecké besedy, která v pražském Obecním domě v r. 1934 uspořádala velkou výstavu jeho obrazů.

Znovu Kubín navštívil Československo až v r. 1951, přijal státní občanství a s manželkou se usadili v Praze. Byly mu uděleny titul zasloužilý (ale nikoli národní) umělec, Řád práce, čestné občanství města Boskovic… Velké výstavy jeho obrazů se uskutečnily v r. 1958 (Brno) a v r. 1963 (Boskovice). Od roku 1964 žil opět ve své milované Provence. Umírá v Marseille dne 17. 10. 1969 ve vysokém věku 85 let. Pohřben je v městečku Apt (cca 60 km východně od Avignonu) a na náhrobku je vytesáno jeho jméno v češtině: O Kubín.

Historikové umění zařazují Kubínovy olejomalby převážně k neoklasicismu, který hledal inspiraci ve francouzské klasicistní malbě počátku 19. století. Moderní směry, jako kubismus nebo expresionismus, Kubína ovlivnily jen málo. K jeho nejkrásnějším obrazům patří provensálské krajiny, ze kterých divák cítí ticho, mír a klid. Zkoušel také grafiku a plastiky. Zajímavost? Po studiích byl kresličem u známého archeologa a speleologa Karla Absolona. Vydělal si tak na návštěvu Paříže, Antverp a Itálie.

František Zdeněk Eberl - François Maurice Augustin Eberl (1887 - 1962). Podobně jako Jakub Arbes pocházel z pražského Smíchova, avšak na rozdíl od autora romanet se s existenčními problémy nepotýkal. Studoval v Praze (reálka) a poté na Akademii výtvarných umění, kde jeho spolužákem byl např. Emil Fila. Kvůli nekonzervativní, nonkonformní povaze ho z Akademie vyloučili. Pokračoval ve studiích - podobně jako Kars - na Mnichovské akademii. Jeho karikatury se nelíbily bavorské šlechtě, a tak odešel do Amsterdamu, Stockholmu a nakonec do Paříže. Zde vystavoval v salonech (např. Salon nezávislých) a patřil k pařížské bohémě.

Zde malá poznámka. Francouzi, jak nám vysvětloval náš pan profesor franštiny, občas bývají poněkud sebestřední. Co je na východ od Rýna, musí být zvláštní, neuspořádané, zmatečné, možná trochu cikánské, tedy bohémské. O tom, že výraz „bohém“ pochází od Bójů a že keltské prakořeny máme s Francouzi společné, většinou nevědí. Vzpomínám na nedávnou návštěvu Normandie. Když jsme si prohlíželi hradby městečka, stará paní vykloněná z přízemního okna se ptala, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Prahy, z Česka, bezelstně odvětila: „Neznám.“

K Eberlovým přátelům patřili malíři Amadeo Modigliani, Pablo Picasso a Maurice Vlaminck. Když jsem pátral po jeho osudech na internetu, na stránkách Galerie Platýz jsem si přečetl, že Eberl v lednu roku 1915 vystavil ve dvoře Národního domu na Smíchově soubor svých 50 obrazů ve prospěch vdov a sirotků po vojácích z války. Později František navrhoval náborové letáky a plakáty a dokonce vstoupil do Československých legií. Po vážném zranění pracoval pro Červený kříž. Po válce přijal, stejně jako Kubín, francouzské občanství a své obrazy začal signovat François Maurice Eberl.

V r. 1922 a 1926 se konaly jeho výstavy v Galerii Berthe Weill (1865 - 1951, francouzská obchodnice s uměním) a dokonce o něm vychází monografie. Ve Stockholmu uspořádal jako hlavní kurátor výstavu Pařížské školy. Tato expozice měla velký úspěch a proto je Eberlovi udělen Řád čestné legie. Stává se, stejně jako Kars, rytířem. Další výstavy jeho obrazů: 1928 (Galerie Dru) a 1929 (Galerie Bernheim-Jeune). Poté rok 1938 a velká výstava Od Cézana k dnešku. V r. 1940 odchází Eberl do Monaka. Opět se angažuje politicky, a to v hnutí Résistannce. Zase kreslí plakáty a letáky. Umírá dne 6. 10. 1962 ve svém pařížském ateliéru.

Zajímavost? Monako bylo vedle Paříže Eberlovým druhým domovem. Byl jmenován čestným občanem knížectví, což se nepoštěstí jen tak někomu. Zde je určitě na místě Paroubkovo „Kdo z vás to má?“

Podobně jako Kars maloval Eberl akty, ale zároveň jej přitahoval syrový pařížský život, který známe třeba z maigretovek. Montmartre, Pigale, kuplíři, prostitutky, animírky, narkomani, alkoholici, kabarety, restaurace a bary se zinkovými nálevními pulty… Někteří znalci umění shledávají zvláště v jeho aktech příbuznost s Modiglianim. Něco na tom bude, např. na stránkách Galerie KODL jsem si prohlédl reprodukci aktu „Indiskrétní II“, kde je modiglianovská inspirace očividná. Můj názor? Eberlovy obrazy lidí z nižších společenských pater mně připadaly nejpravdivější.

Výstava École de Paris ve Valdštejnské jízdárně, důstojný pendant již ukončených Nových realismů v Městské knihovně (Galerie hlavního města Prahy), si zaslouží pochvalu. Třeba pěkně po česku a zároveň po francouzsku: „Klobouk dolů!“ čili „Chapeau!“

Zdroje