Článek
Praktikující katolík nejsem, ale protože se zajímám o dějiny a jsem pokřtěný, a to dokonce celebritou Církve římskokatolické (r. 1960, ThDr. Kajetán Matoušek, Svatovojtěšská farnost Praha 1) a považuji se za věřícího (bez Pánaboha mně Vesmír smysl nedává, i když S. Hawkins tvrdí, že On nutný není), dění v římské církvi sleduji.
Ku kauze Marka O. Váchy jen tolik, že z jeho odvolání z funkce farního vikáře u Salvátora arcibiskupem Graubnerem jako sláma z bot čouhá fakt, že ekumenická mše odsloužená v hospodě břevnovského kláštera je důvodem zástupným. V evangeliích se dočteme, že Ježíš se návštěv zařízení méně vznešeného typu nevyhýbal. Stýkal se s opovrhovanými celníky a výběrčími daní. Byl mimo jiné i na svatbě v Káni, kde vykonal svůj první zázrak. Proměnil vodu ve víno. Víno, čili alkohol, je neodmyslitelnou součástí každé mše. Lze se jím i opít, což je ku spatření třeba v úsměvném německém detektivním seriálu „Otec Braun“ („Pfarrer Braun“), kde v jednom z dílů farská kuchařka paní Margot Rosshauptnerová tak dlouho degustuje mešní vína, až jí pan farář řekne „Rosshauptnerová, vždyť Vy jste opilá!“
V normálně fungující instituci, a RKC institucí je, by se obdobný případ nejprve vyřešil interním rozhovorem a napomenutím pana faráře, bylo-li by na místě, mezi čtyřma očima. A upozorněním, že při opakování by bylo třeba přistoupit k ráznějšímu opatření včetně odvolání. Mluvčí Arcibiskupského paláce Jiří Prinz mluví o bouři nevole, kterou přenos „hospodské“ mše vyvolal. Pod pojmem „bouře nevole“ si představuji stovky či tisíce nesouhlasných reakcí a nikoli zmiňovanou námitku paní z okresu Ústí nad Orlicí (a několik dalších). Tu paní neznám, ale nemohu si pomoct, okamžitě se mně vybavila slečna Eulálie Čubíková ze Zvonokos.
Na You Tube jsem nedávno náhodou narazil na záznam pontifikální mše sloužené vídeňským kardinálem Raymondem Leo Burkem. Když jsem jej spatřil, jak kráčí s purpurovou vlečkou v délce minimálně 1,5 m (!) a sledoval jsem jeho převlékání do mešních rouch, řekl jsem si, že zde opravdu není něco v pořádku. I pánové Duka a Graubner si v okázalé barokní pompě libují a obávám se, že když jdou v „plné polní“ špalírem věřících, propadají bludu, že úcta je vzdávána jim a nikoli tomu, koho údajně zastupují. Říkám tomu prelátská pýcha. Bohužel si neuvědomují, že počátkem 21. století by ve svých mundůrech mohli klidně do průvodu Prague Pride, resp. že mají svojí „ústrojovou kázní“ poměrně blízko k Drag queens. Ano, je mně známa tradice, vím cosi o paliu, mitrách, berlách, prstenu atd., ale přece jen: Na latině jsme se učili verš „Modus est in rebus, sunt certi denique fines.“ Česky „Jsou jisté meze“ nebo „Všeho s mírou.“ Rovněž oslovení typu „Eminence“, „Veledůstojný pán“, „Jeho Milost“ atd. by bylo třeba už konečně podrobit revizi. Jenže mám pocit, že dva naši pražští arcibiskupové by s radostí uvítali pravoslavné „Vaše Vysokopřeosvícenosti“.
Je to již dávno, kdy jsem navštívil výstavu fotografa Jindřicha Štreita (*1946). Nejvíce na mne zapůsobila černobílá fotografie pana faráře s babičkou. Kdybych ji zveřejnil, zřejmě by se jednalo o porušení autorských práv, ale na internetu je snadno k dohledání. Přelom 70. a 80. let, reálně socialistická obec. Stařičký velebníček postavy nevelké s kvadrátem na hlavně objímá drobnou, vrásčitou babičku v šátku s nákupní taškou v ruce. Lepší zpodobnění skutečné, opravdové, nefalšované lásky k bližnímu jsem zatím nenašel.
Pan Graubner zřejmě nechápe, že se píše rok 2025 a nikoli 1729, kdy byl se vší barokní okázalostí v Praze svatořečen Johánek z Pomuku čili Jan Nepomucký. A kdy ještě bylo možné obvinit člověka z čarodějnictví, čemuž přítrž učinila až o pár desítek let později Marie Terezie. Zbrklým odvoláním pana Váchy učinil další z mnoha nešťastných kroků, které směřují k tomu, že v Česku se z Církve římskokatolické stane spolek typu ZO zahrádkářů 01 v Horní Lhotě.
Můj kamarád, který po listopadu 1989 vystudoval v Olomouci teologii, mně kdysi podstatu křesťanství vysvětlil takto (s dovětkem, že vše ostatní už důležité není, Matouš 22.37. - 40.): „Ježíš mu řekl: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je porvní a největší přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
