Kostel sv. Bartoloměje na Starém Městě

Zvláště u Pražanů starší generace nemá tato ulice příliš dobrou pověst. Pokud někdo řekne „Byl jsem v Bartolomějské“, tak zpozorním. Neboť staroměstská ulice pojmenovaná po světci, kterého mučitelé stáhli z kůže, není spojena jen s pověstnou „Čtyřkou“ pana rady Vacátka v buřince. V předlistopadových dobách zde sídlily útvary bezpečnosti zvané Veřejná a Státní. Jsa člověkem menšinové orientace, vím své. Na „Barťárnu“ si mne kvůli „tomu“ v 80. letech pozvali na pohovor dvakrát. Po třetí se rozprava týkala mé sestry Zuzany, která v r. 1981 emigrovala do SRN. Byť jednání probíhala vcelku korektně, příjemná nebyla. Ve vrátnici, kde jsem se prokázal kartičkou s tištěným předvoláním, byl nápis „Chladná hlava, horoucí srdce, naprosto čisté ruce“. Což bylo heslo Felixe Edmundoviče Dzeržinského (1877 - 1926), zakladatele a velitele sovětské Čeky. Ta v průběhu let měnila firmu - nikoli metody - na OGPU, GPU a NKVD. Ne nadarmo se Dzeržinskému přezdívalo Železný nebo Krvavý Felix. Když soudruh orgán oznámil, že jsem podezřelý z vraždy mně neznámého starého pána a že je proto třeba podrobit se forenznímu fotografování, třásl jsem se jako sulc. Byl jsem vyjukaný mlaďoch a díky tomuto zážitku, který již z paměti nevymažu, vím, že růžové seznamy skutečně existovaly.

Mne však ulice (kdysi zvaná Benátská a později Jeruzalémská) zaujala kvůli něčemu jinému. Právě zde nachází se jedna z nejpozoruhodnějších staveb Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689 - 1751). Kostel sv. Bartoloměje přináležející k areálu jezuitského Konviktu.

Bartoloměj (1. stol. n.l.) byl jedním z 12 Ježíšových apoštolů. Aramejské „bar Doloman“ znamená „syn Tolomajův“. Dle Wikipedie bylo světcovo vlastní jméno Nathanael. V Novém zákonu ani ve Skutcích se o něm mnoho nedočteme, v Janově evangeliu najdeme třeba verš 1.49.: „Mistře,“ řekl mu Nathanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Podle legend měl radostnou zvěst úspěšně šířit na Arabském poloostrově, v Malé Asii a v Arménii. Jeho smrt byla - jak jinak - mučednicky krutá. V arménském městě Derbent na západním břehu Kaspického moře byl Bart nejprve stažen z kůže a pak ukřižován. Michelangelo světce zpodobnil v Sixtinské kapli jako statného muže vyššího věku, jak v levé ruce drží svoji staženou kůži. Maloval jej často i španělský malíř Jusepe de Ribera (1591 - 1682), který působil v Neapoli a na výjevy z tortur nejrůznějších světců se specializoval. V gesci má svatý apoštol poněkud makabrózně koželuhy, knihvazače, řezníky, dále nervová onemocnění a kožní nemoci. Kdybych to byl býval věděl, mohl jsem v pubertálním věku poprosit ho za méně akné, ale nemyslím si, že by to pomohlo. Po rodičích jsem podědil mastnou pleť, což má tu výhodu, že člověk sice vypadá o něco mladší, ale s beďary se potýkám dodnes. Svátek má Bartoloměj 24. srpna, v Praze je vedle konviktského kostela starobylý románský kostel v Kyjích. Dále je mu zasvěcena biskupská katedrála v Plzni, velký bartolomějský parléřovsky gotický kostel najdeme v Kolíně a jinde (Pelhřimov, Pardubice…).

Konvikt. Toto slovo dá se přeložit jako spolužití. Část Starého města vymezená ulicemi Bartolomějská, Karolíny Světlé, Konviktská a Průchodní (popř. Na Perštýně) nemívala v dobách vlády Lucemburků dobrou pověst. Už tehdy. Ovšem důvody byly jiné, než ve druhé půli století 20. Stávaly zde domy zvané Benátky, kde se za úplatu nabízely zájemcům ženy, pro které měla stará čeština různá pojmenování: kuběna, panečnice, merhyně, rufiánka, hampejznice… Ostatně ti, co se zajímají o dějiny, budou vědět, že jedním z nejstarších česky psaných textů jsou rozpustilé vpisky ve Svatojiřském antifonáři z přelomu 13. a 14. stol. Populární je poznámka „Lector Vitus, nekrásný kur*y syn“. Autorkou byla buď nám neznámá jeptiška nebo ouředníček u svatovítské kapituly. Z dějin literatury si také vzpomeneme na jméno Jan Milíč z Kroměříže (+1374). Tento Husův předchůdce zde založil po r. 1370 dům Jerusalem s kaplí sv. Máří Magdalény, kde se povětrné ženy kály. Václav IV. přenechal jeruzalémské domy cisterciáckým mnichům a ti si zde zřídli studovny. Za husitských válek byl majetek bílých mnichů rozchvácen a poté, až do doby pobělohorské, nalezli bychom tu všelijaká stavení s různými majiteli. Známý byl třeba tzv. Vyšínovský dům.

Žil-li bych v 17. a 18. století, s velkou pravděpodobností bych svěřil výchovu svých dětí otcům jezuitům. Tento řád založený Ignácem z Loyoly (1491 - 1556) ještě dnes nemá u mnohých dobrou pověst. Historik Pelcl, Havlíčkův epigram, první republika, rudý dědek Zdeněk Nejedlý a jeho nástupci vykonali své. Již v době předbělohorské se však říkalo, že to, čemu se jinde žáci učí několik let, u „černých“ zvládnou za rok. Pragmatičtí páni patres při výuce používali i spisy a příručky Komenského. Když byla v r. 2006 v Klementinu (hlavní jezuitská kolej v Čechách) výstava věnovaná 450 letům od jejich příchodu do Prahy, za jednou z vitrín byly vystaveny zápisky jezuity, matematika a vlastence P. Stanislava Vydry (1741 - 1804). Po zrušení řádu v r. 1773 působil na Karlově universitě, byl děkanem Filozofické fakulty a v r. 1800 dokonce rektorem. Pamatuji se na kaligraficky vyvedené matematické symboly pro derivace, integrály a diferenciální počet. V seriálu F. V. Věk otce Vydru skvěle zahrál Martin Růžek.

Shluk různých domů jezuité zakoupili v r. 1650 a vybudovali zde (s využitím již stojících budov) - tj. mezi ulicemi Bartolomějská (tehdy ovšem Jeruzalémská), Průchodní a Konviktská - komplex sloužící k výuce studentů bohosloví. Vznikl čtyřkřídlý uzavřený areál, ve kterém byly učebny, dormitáře (ložnice) a velký refektář (jídelna). Tedy internátní objekt podobný klášteru. A nazvali jej Konvikt. Roku 1703 vyhořel, následovala renovace, zbudovala se věž a dřevěné pavlače se nahradily zděnými. Internát byl po zrušení řádu (1773) zavřen a za Josefa II. se budovy rozprodaly ve veřejné dražbě. Velkou část areálu získal truhlář Josef Feigl, který jej přeměnil na byty, tiskárnu, sklad papíru a truhlárnu.

Opomenout nelze bývalý konviktský refektář čili jídelnu. Na přelomu 18. a 19. století byl proměněn na největší koncertní a taneční sál v Praze. Ten sehrál důležitou roli v dějinách české hudby i v počátcích našeho národního obrození. Tak třeba v r. 1796 a 1798 zde vystoupil mladý Beethoven. Na dvou koncertech v r. 1798 byl přítomen skladatel a pianista Václav Jan Tomášek ze Skutče (1774 - 1850). Později se tomuto předsmetanovskému muzikantovi přezdívalo pražský hudební papež. Když v Konviktu uslyšel Beethovena, byl uchvácený jeho klavírní hrou a teprve při druhém koncertu se odvážil produkci vídeňského mistra objektivně vyhodnotit a podrobit kritice. V r. 1830 v Konviktu založil Spolek pro pěstování církevní hudby v Čechách varhanickou školu, jejímiž žáky byli mimo jiné Karel Bendl a Antonín Dvořák.

Refektář sloužil i jako sál taneční, a právě tady se 5. 4. 1830 pořádal první český bál organizovaný vlastenci seskupenými kolem J. K. Tyla. Během plesu se smělo mluvit jen česky a pražští Němci si z národovců utahovali. Prý se tam bude skládat zkouška z české gramatiky a tančit kolem Jungmannova slovníku. V r. 1863 se v sále poprvé tančila Česká beseda - salónní tanec spjatý se jmény Jan Neruda, Karel Link, Ferdinand Heller a Bedřich Smetana.

Nyní k Šedým sestrám. Správně Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka (Ordo Sancti Francisci Grisearum). Toto charitativní uskupení založily v r. 1856 dvě sestry Plaňanské původem z Kolína a jejich přítelkyně F. J. Grossmannová z Prahy. Dámy chtěly pomáhat chudým, nemocným a jinak potřebným bez rozdílu víry, národnosti a společenského postavení. Na tehdejší dobu odvážná koncepce. Podařilo se jim získat část objektů bývalého Konviktu s kostelem sv. Bartoloměje. Činnost vykonávaly bez nároku na odměnu a na odborné bázi. Později „šedé“ pečovaly o raněné ve válkách v Itálii, na Balkáně a za První války. Během první republiky si zbudovaly ošetřovatelskou školu v Hradci Králové a lázeňský dům v Poděbradech. Za války druhé bychom je mohly potkat v nemocnicích a lazaretech, opět odborná péče každému, kdo ji potřeboval. Rázně proti šedým sestrám zakročili až komunisté, kteří jim jejich konviktskou enklávu sebrali. Sester samotných však bez rozpaků využívali jako kvalifikovaný a levný zdravotnický personál. V areálu Konviktu zřídila Státní bezpečnost vězení a kostel přeměnila na skladiště. Šedé sestry neměly být lidem na očích (třeba v běžných nemocnicích), zároveň však byly potřebné. Takže domovy důchodců, ústavy pro mentálně či jinak postižené, LDN atd. Za normalizace se usadily v Lomci u Vodňan (krásné barokní poutní místo), kde jsou dodnes. Konvikt včetně kostela dostaly „Šedivky“ po roce 1989 zpět, a to zdevastovaný, jak to komunisté uměli. Zvláště kostel dostal co proto. Nutná byla nákladná rekonstrukce a dnes zde sestry v černých hábitech (nosívaly ještě šedý plášť) opět působí. V r. 2021 se společenství sloučilo s obdobně zaměřenými Františkánkami Marie Immaculaty. Zde noticka pro vysvětlení a pobavení: Macula = lat. skvrna. Immaculata = neposkvrněná. Jako makulatura se označuje papír určený třeba k poznámkám, který je z jedné strany potištěný. Jeden z mých šéfů (byl ještě „oběť humanistické blbosti“ - Werich) na částečně použité papíry natiskl tabulky pro auditorský spis. Kolega, jenž základy latiny neznal, požádal paní účetní, aby mu vyplnila tu „muskulaturu“.

Dnes je v bývalém refektáři a pozdějším společenském sále kino Ponrepo, jehož provozovatelem je Národní filmový archiv, příspěvková organizace zřízená Ministerstvem kultury.

A nyní již kostel sv. Bartoloměje. Označil jsem ho za jednu z nejpozoruhodnějších staveb Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kryštof Dientzenhofer, syn Kilián Ignác, Jan Blažej Santini-Aichel a František Maxmilián Kaňka - toť čtyřhvězdí špičkových architektů doby vrcholného baroka a počínajícího rokoka v Čechách a na Moravě. Kostel je první samostatnou Kiliánovou prací pro jezuitský řád. Základní kámen byl položen roku 1725 a v r. 1731 pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayernu nevelký chrám připomínající spíš intimní kapli vysvětil.

Chrámek je atypický již svým umístěním. Nejde o samostatnou stavbu, ale je součástí uliční fronty severní strany Konviktské ulice. Tj. chybí západní průčelí a východní závěr. Dientzenhofer musel respektovat stísněný prostor i to, že zde původně byla vyprojektována menší kaple a některé části již existujícího zdiva chtěl využít. Půdorys kostela je podélný, jde o nepravidelný podlouhlý šestiúhelník, přičemž to, co vidíme zvenku, ani v nejmenším neodpovídá interiéru. Neboť uvnitř najdeme dynamicky barokní centrální osmiúhelnou centrálu zaklenutou plackou, ke které je připojeno podélně oválné vstupní západní pole a obdobně je koncipována i východní část presbytáře, za kterým se nachází lichoběžný prostor sakristie. Čili elipsa - osmiúhelník hlavního prostoru - elipsa pro oltář a skrytá sakristie.

Vnější fasáda do Bartolomějské ulice určitě vrcholně barokní stavbu nepřipomíná. Kdyby někdo tvrdil, že jde o užitkový objekt z první půle 20. století, řekl bych „Může být“. S výjimkou velmi střídmého orámování vchodu do kostela zde nenajdeme jakýkoli výrazný zdobný prvek. Žádný reliéf, pilastr, štuk, chybí bohatě vrstvená římsa, frontony, suprafenestry, niky pro sochy… Jen symetricky rozmístěná okna, z nichž dvě krajní svým tvarem připomínají kněžský ornát čili kasuli. Okna mezi nimi by klidně mohla být v budově lázní, vězení či u nějakého skladiště. Vypadá to, jako kdyby Dientzenhofer mladší při projektování strohé jižní fasády na konci první třetiny století 18. nahlédl do doby funkcionalistické. Zalomená, prostá podélná stěna se asymetricky umístěným vchodem prostoupená velkými okny nezbytnými k osvětlení vnitřku.

Zato stěna severní směrem do dvora je dekoru plná. Připomíná divadelní kulisu k barokní opeře. Podélně je rozčleněná do tří částí, i zde najdeme dvě velká kasulová okna ozdobená již frontony (římsami nad okny). Dále 9 výklenků (nik) pro sochy apoštolů, zbylé plastiky jsou umístěné na atice (zídce kryjící střechu) s ústředním štítem zakončeným rozeklanou římsou a věžičkou. Centrální štít je s nikou, kam architekt umístil sochu Krista Spasitele. Autorem bohaté sochařské výzdoby je Matěj Václav Jäckel (1655 - 1738). Tento sochař byl spíše průměrný, avšak jeho početná díla najdeme v Čechách i na Moravě. Překvapilo mne, že se dožil 83 let. To u sochařů běžné nebylo, např. M. B. Braun zemřel v 53 letech a F. M. Brokof se dožil jen 42 let. Práce v prašném prostředí přivodila kameníkům a sochařům většinou silikózu. Tu ani dnes léčit neumíme, jedinou možností je transplantace plic a ke zmírnění potíží kyslíková terapie.

Interiér bartolomějského kostela, zcela odlišný od vnějšku, je barokní pastvou pro oči. Komorní Gesamtkunstwerk in natura. Architektura, fresky, sochařská výzdoba, štuk, umělý mramor, bohatě profilované římsy, edikuly… Mezi další důležité prvky, které nelze opomenout, patří i hra se světlem. Té Kilián Ignác docílil za pomoci mnoha velkých oken.

Jezuité si vždy vybírali špičkové umělce, a tak pro fresky v klenbách angažovali slavného Václava Vavřince Reinera (1689 - 1743). Mučení, resp. umučení svatého Bartoloměje najdeme na klenbě hlavní, ústřední části kostela, v závěru nad hlavním oltářem malíř zpodobnil další výjev ze života světce.

Interiér dostal zabrat dvakrát. Po prvé po dočasném zrušení jezuitského řádu a za josefínských reforem. Císař Josef II. byl mezi Habsburky zcela jistě výjimečný, geniální a vděčíme mu za mnohé. Minimálně za zrušení nevolnictví a za dekret, který byl zárodkem náboženské tolerance. Byl však zároveň osvícencem ad absurdum a co nesloužilo státu, bylo pro něj zbytečné a neužitečné. Když tento chrlič šesti set výnosů v lednu 1790 zemřel, státní kancléř kníže Václav Antonín Kounic (1711 - 1794) pronesl vcelku přiléhavý nekrolog: „On umřel? To udělal dobře, moc dobře.“

Druhou, daleko horší katastrofou bylo období 1949 - 1989. Šedé sestřičky byly odejity, tj. vyhnány a sv. Bartoloměj se stal skladištěm provozovaným Ministerstvem vnitra, Akademií výtvarných umění a Ministerstvem stavebnictví. Mobiliář, varhany, to vše bylo rozkradeno, rozprodáno a zničeno. Naštěstí přežily 4 sochy v nikách: sv. Řehoř Naziánský, sv. František Saleský, sv. Kolumba a sv. Koleta (opět Jäckel?). Umělé mramory, a zvláště velmi cenné Reinerovy fresky byly těžce poškozeny vlhkem a houbami. Vždyť přece náboženství je opium lidstva a církev? Ta jenom ohlupovala zbídačelý lid, který odírala desátky a kupčením s odpustky. Devastaci unikl díky Bohu obraz Petra Brandla, který zdobil boční oltář. Zpodobňoval Ukřižovaného s Pannou Marií a sv. Janem (cca 1730) a nyní je v Diecézním muzeu v Litoměřicích. Druhý obraz na protilehlém oltáři byl od V. V. Rainera - sv. Jan Nepomucký - nyní snad v depozitáři NPÚ v Kutné Hoře? Kazatelna je sice krásně barokní, avšak jde o práci sochaře, řezbáře a parapsychologa Břetislava Kafky (1891 - 1967) z Červeného Kostelce u Náchoda.

Před listopadem 1989, tedy zhruba v době, kdysi mne zvali na „Barťák“, jsme ustavili první neformální LGBT sdružení Lambda a vydávali jsme malý bulletin stejného názvu. Úvodní článek prvního čísla jsme nazvali „Vítání slunce“. Jedno z čísel mělo na titulní stránce, Bůh ví proč, neumělou repliku snímku irského fotografa Richarda Fitzgeraldaz r. 1975. Byla na něm jeptiška na kolečkových bruslích. Přesvědčit se o tom můžete třeba zde: https://www.instagram.com/p/DCSQQHoszbh/?hl=tr.

Zdroje