Mně se zdá, že Pavel se na tu funkci tak jako víc hodí

Jako seniorský dobrovolník jsem po několik let docházel na kafíčko za paní H. Dožila se požehnaného věku 99,5 let. Bohužel - na jaře 2023 ji dostihl COVID, a tak jsme stovku u chlebíčku s rostbífem, který milovala, neoslavili. Na poslední návštěvě - bylo to v lednu - se mě ptala, kdo je mým favoritem v prezidentských volbách. Babička vůbec nebyla mimo a video „Přemluv bábu“ na ni neplatilo. „Víte, já bych asi byla pro toho Pavla. Připadá mně tak nějak víc prezidentskej, jako že se víc na tu funkci hodí.“ S paní H. jsme o politice nemluvili, ale jednou mně vyprávěla, kde přesně stála jako žačka v roce 1936 při pohřbu prezidenta Masaryka. Odvětil jsem, že, pokud jde o Pavla, myslím si totéž. Víc se na tu funkci hodí. To, že se v mládí spustil se stranou vedoucí úlohy, mně vadilo. Nikoli kvůli samotnému spuštění, ale proto, že jsme lovili, pokud jde o kandidáty do vysokých ústavních funkcí, stále ve vodách předlistopadových. Pak se vždy nějaký bahenní skřet vynořil. Když kancléři Adenauerovi vytýkali, že při vstupu SRN do NATO v r. 1955 německý stát reprezentují veličiny hitlerovské Wehrmacht, odvětil, že třicetileté polní maršály nemá. Deset let po pádu Třetí říše to byl logický argument. Jenže v Česku již v lednu r. 2023 od listopadových událostí uplynulo více jak 33 let!

Zatím však - byť politiku sleduji zběžně - nic zásadního Petrovi Pavlovi, pokud jde o výkon nejvyššího ústavního postu, vytknout nemohu. Svoji funkci zastává přesně tak, jak by vykonávána být měla. Znovu jsem si to potvrdil, když jsem večer 28. 10. 2025 sledoval předávání státních vyznamenání. Přiměřený projev odpovídající oslavě státního svátku a citlivý výběr vyznamenaných. Pravda, jedno jméno mně vadilo. Uvádět je nebudu, ale musím poctivě přiznat, že dekorovaný z umělecké branže mně nesedl již před rokem 1989, i když bych těžko vysvětloval, proč vlastně. Asi proto, že babička paní Boženy Němcové říká „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“

Dojal mě Řád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy in memoriam pro paní Danu Drábovou, který převzala její partnerka. Pro ni to muselo být ve Vladislavském sále těžké i krásné zároveň. Rozhovory s atomovou babou jsem rád poslouchal a již při duelu „Pavel - Babiš“ jsem si říkal - a nebyl jsem, myslím, jediný - že by se mi líbilo, kdyby se o nejvyšší ústavní post ucházela právě ona. Její těžko zapomenutelnou dikci, která musí být rájem pro imitátory, si budu pamatovat ještě dlouho.

Brilantní bylo předání medaile Za hrdinství desetiletému Šimonovi Malému, který vytáhl na břeh svého dědečka, když ztratil vědomí při koupání. Prezident tak upozornil, že záslužné a statečné činy nemusí být vlastní jen dámám a pánům vysokého věku. Vzpomněl jsem si na dnes již pozapomenutou knihu Srdce, kterou napsal italský spisovatel a novinář Edmondo de Amicis (1846 - 1908). Deník italského desetiletého chlapce z Turína Enrika Bottiniho, který popisuje své školní zážitky jednoho roku s vkládanými dopisy rodičů a úvahami, patřil mezi obvyklé prvorepublikové dětské bestselery. Já ji jako kluk četl rád, byť jsem ne všemu z italských reálií rozuměl. Kalendářní měsíc je vždy ukončený povídkou, kterou pan učitel chlapcům předčítá. Pokaždé o hrdinském činu věkem jim blízkého chlapce. Uvedu tři příklady. Ztroskotání lodi. Chlapec Mario s děvčátkem Guiliettou plují na parníku za příbuznými. Loď se dostane do prudké bouře a potápí se. V záchranném člunu je místo jen pro jednoho, a to pro lehčího váhou. Mario vykřikne „Ona, ona je lehčí!“ I když to není pravda. Malý ošetřovatel. Chlapec, který v nemocnici ošetřuje tatínka. Ten ale svého syna nepoznává. Ukáže se, že došlo k neúmyslné záměně, pravý a vyléčený otec si chce synka odvést domů. Cicillo se ale rozhodne, že bude pečovat o zraněného neznámého v těžkém stavu až do jeho konce. Do třetice povídka Od Apenin k Andám. Třináctiletý Marco se vydá z Itálie do jižní Ameriky, kde po dlouhém a strastiplném bloudění najde svou maminku, kterou může zachránit jen operace. Tu ale ona odmítá, protože už nechce žít. Jakmile spatří svého Marca, rozhodnutí okamžitě změní. Když chlapec děkuje lékaři, že maminku zachránil, ten odpovídá: „Marco, to ty jsi zachránil svoji matku.“ Poslední české vydání je podle Wikipedie z roku 2006 (přeložil Tomáš Uchytil, nakl. Český klub).

S dětmi tak trochu souvisí medaile Za zásluhy in memoriam pro pana Miloše Zapletala (1930 - 2025). Důstojný nástupce Jestřába. Alespoň si znovu přečtu Zapletalovu knihu „Záhady a tajemství Jaroslava Foglara“. Už proto, že pokud se mně někdo zeptá na dětství, odpovím, že rodiče mne a moji sestru na křesťanských zásadách nevychovávali. Na vyděšený dotaz „A na jakých teda?“, sdělím, že na skautských. „Aha, tak to je skoro to samé“, reaguje s ulehčením tazatel. Vždyť pana Foglara si pamatuji z besedy, na niž ho k nám do školy pozvala výborná družinářka paní Jaroslava Kalná, a to v nelehkých dobách normalizačních. Mnozí z těch, co jsou přibližně o generaci mladší než já, vyrůstali na páně Zapletalových hrách a soutěžích. Zrovna dnes, když píšu tento článek, mně to má kolegyně potvrdila.

Šimon Pánek. Řád TGM 3. třídy. Mnozí jeho organizaci Člověk v tísni nemohou přijít na jméno. Sám vlastně nevím, proč? Jednou jsem vyslechl rozhovor s ním a jeho názory vůbec nebyly ve stylu „sluníčkář a 42 pohlaví“. Prosinec 1988. Zemětřesení v Arménii. Možná až 30 tisíc mrtvých. V té době heslo „Sovětský Svaz - náš vzor“ mezi vedoucími soudruhy příliš v kursu nebylo. Gorbačov, glasnosť, perestrojka, z toho měli mnozí straničtí představitelé dle svého fyziologického zaměření buď vleklý průjem nebo úpornou zácpu. A tak o tom, že u pražského obchodního domu Kotva bude přistaven kamion, kam lze donést deky, prací prášky, spací pytle, svetry, trvanlivé potraviny atd. jsem se dozvěděl z Hlasu Ameriky. „This is the Voice of Amerika. Broadcasting to Czechoslovakia from Washington D.C.“ To už znají jen pamětníci. Koupil jsem deku a ke Kotvě ji donesl. Pomáhal jsem nakládat. Študáci se ptali, odkud o akci vím. Neustále mluvili o nějakém Šimonovi. „Šimon říkal…, Mluvil jsem se Šimonem…“ atd. Až později jsem si uvědomil, že na 90 % muselo jít o Pánka. Kritikům bych připomenul, že činnost Člověka v tísni ocenili i ti, od nichž bych očekával spíše tirádu o škodlivosti politických neziskovek. Pamatuju se, jak mne překvapilo, když jsem komentář ve smyslu „Přispívají k velmi pozitivní reputaci České republiky na mezinárodním poli“ slyšel před několika lety od Andreje Babiše.

Byl-li bych ve Vladislavském sále, určitě bych dlouho tleskal u jména Josef Svatoň. Medaile Za hrdinství in memoriam. Pro aplaus mám i důvody ryze osobní. Narozený v r. 1896 v obci Dolní Roveň na Pardubicku, legionář, účastník sibiřské anabáze. Za první republiky profesionální voják, postupně vystřídal posádky v Terezíně, Bratislavě a ve Vysokém Mýtě. A právě v tomto věnném městě českých královen jsem byl 28. 10. 2025 položit věnec na hrob prarodičů z matčiny strany. A fotografoval jsem stavby, neboť o Kujebině (tak se Vysokému Mýtu přezdívá) chci napsat článek. Můj děda František Roček (1894 - 1976) v První světové válce bojoval za Rakousko-Uhersko na ruské a italské frontě. K legiím se nedostal. Po skončení Velké války u armády zůstal. Byl posádkou v Košicích a od roku 1929 ve Vysokém Mýtě. Štábní kapitán, velitel jezdecké eskadrony. Plukovníka Svatoně dobře znal, už proto, že je spojovala láska k dostihovému sportu. Svatoň byl dokonce nominován za Československo pro disciplínu „jízda na koni“ na berlínskou olympiádu v r. 1936. Vzhledem k tomu, co tehdy v Německu dálo, se nechal z příprav uvolnit.

Za okupace se plukovník zapojil do Obrany národa, na kterou měl můj dědeček František coby důstojník deaktivovaný po 15. 3. 1939 spojení. Nebyl velkým hrdinou odboje, bál se o svou rodinu, ale jisté a tehdy velmi nebezpečné kontakty postačující minimálně k uvěznění v KZL měl. Přesně věděl, kde bude jeho místo, až „to praskne“ a znal řadu jmen. Z vyprávění si pamatuji, že dědu již Gestapo hledalo, ale dostal včas „echo“ a stáhl se na několik týdnů z Mýta do Prahy. Myslím, že jeho utajené schůzky v polích byly právě s plukovníkem Svatoněm. Neboť ten odbojařil na Vysokomýtsku a Chrudimsku. Na jaře 1944 se napojil na Radu Tří (R3) a na partyzánský odboj na Vysočině. Pomáhal jak parašutistům z Velké Británie, tak třeba dezertérům - sovětským válečným zajatcům. O Radě Tří je poměrně bohatá literatura, já vím jen tolik, že plukovník Svatoň padl při přestřelce s gestapáky dne 1. 11. 1994 u hájenky v Pasekách (asi 1,5 km na jihovýchod od Proseče). In memoriam byl povýšen do hodnosti generála.

V roce 1974 se v rodině rozhodovalo, co se mnou bude dále. Neučil jsem se až tak špatně, vždy jsem byl ve třídě ten poslední z nejlepších. Bydleli jsme na Karlově náměstí na Novém Městě a má základní škola byla v Resslově ulici č. 10. Přímo naproti známému cyrilometodějskému parašutistickému kostelu. Ve stejné ulici v č. 8 byla i Střední ekonomická škola, dnes opět Českoslovanská akademie obchodní Dr. Edvarda Beneše. „Co to zkusit tam“, nadhodil děda. Jednak tuto školu sám vystudoval a Beneš byl jeho profesorem národního hospodářství a pak! Ředitelem byl Josef Svatoň mladší čili generálův syn. Mamka se tedy za panem, resp. soudruhem ředitelem vypravila. Vysvětlila mu, že problém u mne není v prospěchu, ale v tom, že zemřelý tatínek i ona byli v r. 1969 - 70 odejiti z KSČ při prověrkách, které měla v gesci Ústřední revizní a kontrolní komise ÚV KSČ. Té předsedal Miloš Jakeš. Většina ho zná jen jako postaršího pána inteligence strejcovské zjevené třeba výrokem „Žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni.“ Jenže stranické prověrky znamenaly tisíce vědomě a úmyslně pokřivených lidských osudů včetně osudu mého táty. „Mejťáci si pomáhají. Dan musí udělat zkoušky. O to ostatní se už postarám.“ A tak jsem díky synovi dědova důstojnického kolegy a kamaráda mohl vystudovat kvalitní střední školu. Její ředitel Josef Svatoň ml. - jsa kryt partyzánskou historií a nejvyšší obětí svého otce - umožnil na škole učit řadě kvalitních pedagogů. Ti by jinak sháněli v době normalizační práci těžce. Za všechny musím jmenovat PhDr. Zdeňka Schautu, češtináře a romanistu, který nás pro 4 roky učil francouzštině. Nejen té obchodní, ale o půlnoci jsme museli umět odříkat životaběh Voltairův, začátek slavného Figarova monologu (Beaumarchais) nebo životopis Jeana J. Rousseaua.

Bylo to, tuším, ve třetím ročníku, kdy spolužáka Pepu Voltra a mě pozval náš třídní profesor Stanislav Noska k sobě do kabinetu. „Máte psaní na stroji a já potřebuju přepsat tady ty tabulky.“ Nešlo o nic jiného než o bodové hodnocení deváťáků, kteří se na Resslovce ucházeli o studium a absolvovali písemné přijímací zkoušky. A my zírali, kolik plusových bodů se udělovalo za dělnický původ a politickou angažovanost rodičů. Body nulové nebo dokonce mínusové byly u těch, jejichž rodiče měli - jak se tehdy říkalo - různé kádrové škraloupy. Třeba vyloučení nebo vyškrtnutí z KSČ pro roce 1968. Bohužel mobilní telefony s fotoaparátem byly dalekou budoucností, a tak důkazem je pouze tato má vzpomínka. Ovšem v Prohlášení Charty 77 je to černé na bílém: „V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.“

Tak vida. Původně jsem chtěl psát jen noticku o paní Drábové a generálu Svatoňovi. A skončilo to vzpomínáním na paní H., na besedu s panem Foglarem, na moji oblíbenou dětskou knížku a na arménské zemětřesení.

Zakončím však pěkně po česku, tj. s humorem. Vždyť můj dědeček Buriana miloval. „Šuškaly vo mě sousedky v domě, nedaj-li medajli, že je po mě, co jsem se načekal vona nepřišla, prej na mě náhodou žádá nevyšla. Já jsem se těšil na tu medajli, daj-li ji mě a nebo nedaj-li, kdybych se náhodou znova narodil, tak bych se zmačkal a pak zahodil. Anton Špelec - ostrostřelec, toho když to popadne, poručí si liguere a to špatně dopadne. Já bych do toho kop, ta medajle bude můj hrob.“

Zdroje