Článek
Minulý týden jsem si o polední pauze přečetl článek „Klaus tone v bažině vymyšlených dějin. Myslí si, že lhát je normální“. Text pochází od Jana Urbana a byl publikován dne 14. 5. 2025 na serveru HlídacíPesorg. Autor v něm reaguje na nedávný výrok bývalého pana prezidenta: „Co se dovybádává na historických konferencích, je pro mě nezajímavé. Zajímavé je, co žije ve veřejném světě a co ovlivňuje veřejné mínění.“
Nedalo mně to, a dohledal jsem si, odkud že páně Klausova úvaha o dovybádávání pochází. V naší mediální scéně se příliš neorientuji, ale je to takto: Zpravodajský a názorový server Echo24 zorganizoval 4. 5. 2025 diskusi, které se zúčastnili Václav Klaus, Roman Joch (politolog, univerzitní učitel), Václav Vlk (popularizátor dějin) a Marek Pečenka (nakladatel). Záznam ze setkání je zveřejněn na stánkách Institutu Václava Kaluse pod titulkem „Václav Klaus v Salonu Echa: Šermovat dnes Hitlerem je blokáda rozumné diskuse“. Čtyři pánové si povídali o 80. výročí konce Druhé světové války a o tom, zda v květnu 1945 bylo Československo osvobozeno nebo „osvobozeno“.
Můj názor je, že platí obojí pohled. V květnu 1945 většina Čechů a Moravanů (méně již Slováků) byla šťastná, že okupace, válka a Slovenský štát skončily. Kdybych se jich tehdy zeptal, budou povětšinou plédovat pro osvobození bez uvozovek. Jen ti nejinformovanější a nejpředvídavější by relativizující znaménka přidali. Moje mamka (*1930) tancovala na náměstí Vysokého Mýta s vojákem Rudé armády, u sousedů na zahradě porazili krávu a uspořádaly se hovězí hody s rudoarmějci, děda coby důstojník prvorepublikové armády měl práce nad hlavu, neustálý strach z každého zazvonění byl ten tam, šeříky a magnólie kvetly…
Pokud jde o dovybádávání, panu Klausovi musím připomenout, že kdyby zakladatel české kritické dějepravy Gelasius Dobner (1719 - 90) a po něm stovky dalších dějepisců nedovybádávali, učili bychom se naší historii stále podle Kosmy a pábitele Hájka.
K napsání článku mě však vyprovokovala zvláště tato část diskuse:
- Joch: Mně vadí dvě věci. Jednak se v českém chápání málo zdůrazňuje, že ta válka neměla jednoho agresora, Hitlera, ale že měla agresory dva - Hitlera a Stalina jako spojence.
- Klaus: Takto jednoznačně spojovat Sovětský svaz s nacistickým Německem, jak se stalo dnešní progresivistickou módou neokonů celého světa v čele s panem Jochem, to je pro mě nepřijatelná věc, to já nemůžu vůbec vydýchat. (Poznámka: není-li „neokon“ překlep, pak by mělo jít o zkratku slova „neokonzervatisti“).
Byl-li bych v Salonu Echa přítomen, určitě bych Václavu Klausovi odvětil, že jednoznančné spojování Sovětského svazu s nacistickým Německem vydýchat mohu, a to minimálně od jara roku 1989.
Dne 21. 8. 1968 ráno, Vysoké Mýto. „Tak nás, Danečku, okupovali.“ Vykřikl jsem „Němci, že jo!“ Nikoho jiného jsem si v 8 letech jako agresora představit neuměl. Když mně řekli, že v hranatých maringotkách přijeli Rusové (přesněji Sověti), rozbrečel jsem se. „Vždyť nás přece osvobodili, to není možný!“ A tak jsem absolvoval své první politické školení. Lektorem byl prvorepublikový štábní kapitán, účastník První světové války (fronta v Rusku a v Itálii), velitel jezdecké eskadrony, masarykovec, milovník Jiráska, vlastenec a můj dědeček František Roček (1894 - 1976), tehdy již major ve výslužbě. Někdy na konci 70. let jsem od mamky dostal ohmatané „Doznání“ od Arthura Londona a „Jak chutná moc“ od Ladislava Mňačka s dovětkem „To by sis měl přečíst“. V roce 1988 mi kolegyně paní Mgr. Eduarda Macháčková, sekretářka ekonomického náměstka Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), půjčila knížku Pavla Tigrida „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ (exilové vydání). Zhruba za půl roku jsem pak od ní dostal k přečtení cyklostylovaný, samizdatový výtisk románu George Orwella „1984“. Pak ještě můj švagr Jarda vyprávěl tento vtip: „Tak nám, pane Švejk, zabili socialismus.“ „Kterej socialismus, paní Müllerová? Já znám dva socialismy. Nacionální a internacionální. Vobou není žádná škoda.“
A zhruba od této doby, tj. od konce 80. let, jsem začal přemýšlet o tom, co bylo horší: německý nacismus z let 1933 - 1945 nebo stalinský socialismus let 30. a v období 1945 - 1953? A protože literatury začalo po roce 1989 vycházet víc než dost, četl jsem. Dle bývalého pana prezidenta jsem tedy, byť amatérsky (vzděláním jsem ekonom a profesí účetní auditor), dovybádával. O velkém teroru a Noci dlouhých nožů, o holokaustu Židů a hladomoru na Ukrajině a v Kazachstánu, o masakrech v Babim Jaru a Katyni, o Sovětsko-finské válce a plánu Barbarossa… Již ve druhé půli 90. let jsem se proto divil, že lze na Karlově mostě a na Starém Městě bez sankce prodávat zimní beranice s rudou hvězdou a odznaky se srpem a kladivem, když za stánkový prodej emblému NSDAP s hákovým křížem bych riskoval minimálně pokutu. V oné době bylo na tapetě vydání Hitlerova spisu „Mein Kampf“ (zda ano či ne), přičemž Leninův traktát „Stát a revoluce“ byl k zakoupení snad v každém antikvariátu. Jakmile jsem přečetl „Rudý hladomor“ od Anne Appelbaum(ové), učinil jsem definitivní závěr: Hitlerovský nacismus a stalinský socialismus byly dvě strany jedné a téže mince. Přemýšlel jsem, kde bych ve 30. letech žil raději. V Německu, nebo v SSSR? Má odpověď byla a je tato: Pokud bych byl národností Němec a nebyl bych Žid, Rom, homosexuál, komunista nebo aktivní odpůrce Hitlerova režimu, vybral bych si Německo. Tam byla pravidla vcelku jasně daná a každý občan je dobře znal. Ve Stalinově Svazu sovětských socialistických republik jsem do ochraptění mohl volat „Sláva velikému Stalinovi!“, a přesto si pro mě „oni“ mohli přijít a skončil bych, v tom lepším případě, třeba jako vězeň - kopáč na stavbě Bělomořsko-baltského kanálu. A to jen proto, že bylo třeba splnit plán zatčených nebo proto, že jsem „Sláva velikému Stalinovi!“ nekřičel dost nahlas a můj výraz obličeje nebyl předpisově nadšený. Myslím, že v Souostroví Gulag Solženicin vypráví, jak důvodem k zatčení jistého soudruha bylo, že po Stalinově projevu přestal tleskat jako první. V knize „Stalin a stalinismus“ (Roj Medvěděv, u nás vydáno v r. 1990) je zase děsivá a zároveň úsměvná noticka, jak věkovitou babičku obvinili z trockismu. „Kdepak já a traktoristka, to je pro ty mladý“, řekla vyšetřovateli NKVD zmatená babka. Skončila v Gulagu.
Župní vedoucí - gauleiter versus krajský vedoucí tajemník komunistické strany
Vždy po přečtení nové knížky nebo shlédnutí dalšího dokumentu jsem znovu a znovu objevoval do očí bijící shody mezi oběma totalitními systémy. Tak např. je tomu pár dní, co jsem dočetl knihu „Wartegau: Deník z let 1941 - 42“ (u nás vydáno v r. 2007). Autor Alexander Hohenstein (pseudonym) popisuje (deník si psal pro jistotu těsnopisem) své zkušenosti z funkce správního úředníka - starosty malého města v Povartí (část Polska uchvácená Německem po skončení polského tažení). Uvědomil jsem si, že župní stranický vedoucí NSDAP zvaný gauleiter byl, pokud jde o jím užívané metody a mentální výbavu, takřka identický s krajským vedoucím tajemníkem KSČ.
Machtergreifung - uchopení moci dělnickou třídou
Jsa věku vyššího (*1960), absolvoval jsem na vysoké škole povinně matérii zvanou marxismus-leninismus. Třemi povinnými součástmi „marksáku“ byly marxistická filozofie, marxistická politická ekonomie a vědecký komunismus. Pan Klaus se musel učit témuž. V předmětu dějiny dělnického hnutí lektorka soudružka Zemanová z katedry marxismu-leninismu často při výkladu používala pojem „uchopení moci“ ve smyslu převzetí moci dělnickou třídou a nastolení diktatury proletariátu v ČSR v únoru 1948. Pondělí 30. ledna 1933, tj. den, kdy Hitler byl jmenován říšským kancléřem, nacisté označovali jako „Machtergreifung“, česky „převzetí moci“, „uchopení moci“.
Kdo začal Druhou světovou válku
V diskusi v Salonu Echa pan Joch podotkl, že Druhá světová válka měla dva agresory: Německo a SSSR. Bývalému panu prezidentovi se to nelíbilo. Předpokládám, že se mračil a zdvihal obočí.
Byl-li bych učitelem dějepisu, tak žáci by ode mě uslyšeli, že v pátek dne 1. 9. 1939 Německo kryté sehraným incidentem v Gliwici věrolomně napadlo Polsko a že tento den se považuje za začátek Druhé světové války. Dále bych uvedl, že dne 17. září (neděle) zahájil Sovětský Svaz obsazování východní části polského státu s pokryteckým zdůvodněním, že je třeba chránit oprávněné zájmy Ukrajinců a Bělorusů zde žijících. Zmínil bych Smlouvu o neútočení, čili Pakt Molotov-Riebbentrop a v prezentaci bych promítl záběry ze společné přehlídky Wehrmacht a Rudé armády. Zdůraznil bych, že Německo i SSSR okamžitě započaly decimaci polské inteligence s poznámkou, že u Německa je třeba doplnit „Židů a Cikánů“, u Sovětského Svazu pak „a statkářů, kulaků a továrníků.“ Popsal bych masové popravy polské inteligence včetně katolických kněží Heydrichovými Einsatzgruppen. Dále by se žáci dozvěděli o hromadných deportacích Poláků na Sibiř a do Kazachstánu, které organizoval Berjův NKVD. Část výkladu bych určitě věnoval masakru polských důstojníků v Katyni. Vyprávění o počátku Druhé války bych pak zakončil touto historkou: V městě, kdesi na nově určené linii dotyku Německo - SSSR, se potkaly dva vlaky s uprchlíky. Z východu na západ a ze západu na východ. Lidé, vyklonění z oken vagónů, na sebe volali: „Vy blázni, proč jste nezůstali tam, odkud utíkáte!“ Tuto příhodu jsem si přečetl v knize Rogera Moorhouse „Aliance mezi ďábly. Hitlerův pakt se Stalinem 1939 - 1941“ (u nás vydáno v r. 2017). Abych žáky vzdělal v citátech a libozvučné italštině, doplnil bych „Se non è vero, è ben trovato.“
Decimace národa podle Hitlera a podle Stalina
V diskusi, a to nejen v té, kterou zorganizoval magazín Echo24, se poměrně často argumentuje, že nacisté chtěli náš národ vyhladit, resp. deportovat jej na Sibiř, což by sovětští komunisté nikdy neučinili. Zde bych pozdvihl obočí já. Heydrich ve známém projevu v Černínském paláci dne 2. 10. 1941 mudroval o nutnosti vystěhovat a likvidovat ty Čechy, kteří by neprošli pavědeckým rasovým sítem říšských antropologů (a samozřejmě i ty, kteří - ač dobré rasy - by nebylo možné převychovat v duchu říšské myšlenky). A metody stalinské? Jakmile se dosud samostatný stát (nebo jeho část) staly součástí bratrské rodiny národů Sovětského Svazu, započaly masové popravy a přesuny nepohodlných na Sibiř a do Střední Asie. Němci - zjednodušeně řečeno - odstraňovali rasově nekvalitní a politicky špatně smýšlející. Sověti se zbavovali lidí se špatným profilem třídním a politickým. Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci by mohli vyprávět (a někteří vyprávějí v pamětech dostupných v překladech i na našem trhu). Je pravdou, že tábory Souostroví Gulag nebyly zakládány jako likvidační (tj. v podobě Osvětim-Birkenau, Treblinka…). Avšak metoda „Vernichtung durch Arbeit“ (zničení prací) se zde praktikovala stejně jako v KZL. Když Německo a SSSR uzavřely ohavný pakt o neútočení, ze sibiřských a dalších táborů byli Říši předáváni věznění němečtí komunisté. Jedna německá „Genossin“ vzpomínala, jak byla udivena, když v Ravensbrücku našla palandu, z kohoutků tekla voda a třikrát denně dostávala alespoň jakousi šlichtu (později se situace v koncentrácích zhoršovala, ale zde se jednalo o období 1939 - 40).
Holokaust versus hladomor na Ukrajině a v Kazachstánu
Jde totiž o to, že stále nikoli zanedbatelná část lidí včetně Václava Klause žije v bludu, že stalinský socialismus byl sice „nic moc“, ale že německý nacismus byl kvůli holokaustu daleko horší. Plánované vyvraždění 6 miliónů lidí průmyslovým způsobem včetně využití odpadu. Může být něco děsivějšího? Myslel jsem si to také, dokud jsem se nedozvěděl o hladomoru na Ukrajině a v Kazachstánu v létech 1932 - 33. Tato hrůzná genocida záměrně vyvolaná Stalinem a podporovaná hlavně kvůli strachu z něj dalšími členy politbyra VKS(b) je zločin zcela srovnatelný, ne-li o chlup horší, než Hitlerovo konečné řešení židovské otázky. O chlub horší proto, že zločin gruzínského voždě (vožď = vůdce) byl namířen výhradně proti občanům vlastního státu. Stejně jako při holokaustu ženy a děti z masové vraždy hladem vyloučeny nebyly. Počet obětí: minimální odhad je 3 - 5 milionů. Jenže o golodomoru tak často nepíše, nemluví a nenatáčejí se dokumenty. Stačí zajít do libovolného knihkupectví nebo brouzdat po YouTube. Není měsíce, aby nevyšla kniha typu „Prala jsem Mengelemu trenýrky“, „Vzpomínky Hitlerova topiče“ atp. Knih a dokumentů o Stalinově zločinu ukrajinském je ve srovnání s „holokaustiky“ pomálu. Když jsem si do vyhledávače zadal výraz „hladomor - Ukrajina - kniha“, objevily se 4 tituly, z toho jeden ve slovenštině. Jistě jich bude víc, ale ve srovnání s šoa jde o kapku. Přitom i hladomor byl „banalitou zla“, jak o ní píše Hannah Arendtová. Neboť i na něm podílely tisícovky zcela obyčejných, řádných občanů SSSR, jako byly sekretářky (přepisovaly dokumenty), strojvůdci (projížděli ukrajinskými nádražími a viděli mrtvé na nástupištích), úředníci městských sovětů (denně viděli umírající) a samozřejmě vojáci a příslušníci NKVD. S mnohými lidmi odpovědnými za „Endlösung“ byly po skončení války uspořádány procesy. S lidmi, kteří se podíleli na hladomoru, pokud je mi známo, nikdy žádný veřejný proces typu „Norimberk a násl.“, neproběhl.
Poznámka k přepisování dějin
Tímto výrazem se při setkání v Salonu Echa šermovalo dost často. Já jej nemám rád, ba jsem na něj alergický. Nemohu se zbavit dojmu, že ve většině případů jde o módní floskuli převzatou z anglického stylu vyjadřování (rewrite history). Ta se užívá v titulcích proto, aby byla přilákána pozornost čtenářů, diváků či posluchačů. Jde přece o počet „to se mi líbí“. Před několika lety archeologové odkryli na Vyšehradě základy kostela - centrály z přelomu 10. a 11. století. Dosud se o této stavbě vůbec nevědělo. Některá média psala, že se přepisuje historie Vyšehradu. Nic se však nepřepisuje. Neboť stále platí, že Vyšehrad byl založen v první půli 10. století, že zde sídlili někteří přemyslovští panovníci, že král Vratislav I. ustavil Vyšehradskou kapitulu a že nyní jde o barokní pevnost s národním hřbitovem. Objev svatyně archeology je pozoruhodným doplněním, rozšířením, upřesněním známých poznatků.
O tom, že se už zase přepisuje historie (zase = stejně, jako před r. 1989), však poměrně často mluví ti, kteří odmítají a nechtějí přiznat, že v dějinách našeho státu jsou události, na něž hrdi být nemůžeme, a to zvláště pokud jde o 20. století. Zrada Marie Terezie českými stavy a jejich holdování přivandrovalci Karlu Albrechtovi v r. 1741 již upadly v zapomnění. Mnozí si však určitě vzpomínáme na povyk, který se strhl, když se prezident Václav Havel na jaře roku 1990 omluvil za vyhnání Němců. Takové a podobné omluvy jsou zcela legitimní a správné za předpokladu, že ten, kdo se omlouvá, tak nečiní jen proto, že je to zrovna v módě (viz např. mnohé aspekty hnutí „Black Lives Matter“ v USA). A svoji omluvu musí kajícník občas doplnit o to, čemu říkáme dobový kontext. Jinak řečeno, při omluvě je třeba připomenout, že k odsunu a k vyhnání Němců by nedošlo, nebýt událostí let 30. a okupace naší země Velkoněmeckou říší.
O přepisování dějin nejde ani tehdy, zmíní-li „přepisující“, že postupné osvobozování Československa Rudou armádou od ledna 1945 mělo i temné stránky (znásilňování, rabování…) a že toto osvobození bylo rovněž „osvobozením“. Předpokládám, že zhruba toto měla na mysli paní Pekarová, když velmi nešťastně a neohrabaně zmínila právě uvozovky. Poukázání na stíny provázející příchod Krásnoj armii není urážkou tisíců rudoarmějců, kteří na našem území padli. Není ani zlehčováním velkého podílu SSSR na porážce nacistického Německa. Jde o nezbytné doplnění, rozšíření popisu tehdejší reality. Již historik P. C. Tacitus vyhlásil, že k dějinám je třeba přistupovat „sine ira et studio“, čili „bez hněvu a náklonosti“, tj. nestranně. Což mu ovšem nebránilo, aby ve svých análech tuto svoji maximu porušil. To, že někteří ještě dnes vychylují historiografické kyvadlo na druhou (u roku 1945 na "americkou") stranu přespříliš, je nesprávné, neobjektivní. Z fyziky však víme, že kyvadlo při velkém vychýlení na stranu jednu ocitne se po spuštění velmi rychle na straně druhé a že chvíli trvá, než se jeho pohyb ustálí.
Opravdové vlastenectví nespočívá v tom, že patriot bude mašírovat s trikolórou na klopě, vyřvávat „Čechy Čechům!“ a že si k profilu na Facebooku připne českou vlaječku. Skutečný vlastenec svůj národ za to, co kdy učinil nebo co právě teď činí nedobrého, bez obav zkritizuje a nebude předstírat, že se nic takového neudálo. Ostatně na světě nenajdeme společenství, jehož dějiny by byly bez poskvrny. Historii tvoří lidé a to, že člověk v sobě ukrývá anděla i ďábla, geniálně vystihl Stevenson v novele „Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“. Úkolem demokratického státu, resp. jeho představitelů (a také médií a těch, co vytvářejí jejich obsah) je ďábla pokud možno neprobouzet, nekrmit. Neboť pak padlý anděl může, jsa dobře a trvale živen, v boji dobra se zlem dočasně zvítězit.
Byl-li bych účastníkem diskuse v Salonu Echa, nalistoval bych si rozhlasové Toulky českou minulostí, díl 690. - „Kolik váží čest národa“ věnovaný Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému. Masaryk, jsa odpůrce pravosti, napsal toto: „Je bolno věděti, že se na cizích vysokých školách naše české památky studentům ukazují jako příklady podvrhů literárních … Copak jsme děti, jež nesnesou rozvahy o životních svých potřebách? Bude se nám pořád ještě to malicherné vlastenectví vštěpovati, vlastenectví záležející v nekritickém přijímání všeho, co nám bůhvíkdo povídá? Jsme skutečně ještě tak malicherní, věříce, že ten zrádcem je národa, kdo nám zdůvodněné své přesvědčení předkládá? Běda národu, který nemá mužů, jimž volno, ba povinno o všech důležitých potřebách národních svobodně rokovati, uvažovati, kritizovati; běda národu, který pro životní své účely není připraven. Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o záhadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzdělaní, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli.“
Autoři Toulek dodávají: „Čím to jenom je, že některá slova některých lidí jsou platná a docela živě aktuální i přes propast času, která mezi nimi a námi narostla?“
Článek je mojí úvahou, polemikou.
Zdroj k závěrečnému odst.: https://dvojka.rozhlas.cz/690-schuzka-kolik-vazi-cest-naroda-7940620
