Dvořákova Praha a Sir András Schiff

„Mozart, to je sluníčko“. Pamatuji se, že tento výrok Antonína Dvořáka jsem si přečetl v učebnici hudební výchovy pro základní devítileté školy. Avšak Mistr z Nelahozevsi určitě velmi dobře věděl, že sluníčkem Wolfi vždycky nebyl.

V pondělí 15. 9. 202 jsem vyslechl v Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha dvě Dvořákovy serenády, které byly orámovány Mozartovými klavírními koncerty č. 23 A dur (KV 488) a č. 20 v d moll (KV 466). Vše v provedení „Chamber Orchestra of Europe“. Sólistou a zároveň dirigentem byl Sir András Schiff.

Mozart napsal pro sólový klavír a orchestr celkem 27 koncertů. Za svého života jej lidé pokládali především za vynikajícího pianistu, kterým samozřejmě a bezpochyby byl. Jeho skladby byly pro posluchače většinou až na druhém místě. Známý je např. duel s klavíristou a skladatelem Muzziem Clementim (1752 - 1832). Souboj se odehrál ve vídeňském Hofburgu v prosinci roku 1781, a to za osobní přítomnosti císaře Josefa II. a ruského velkoknížete Pavla. Clementi stavěl na odiv až příliš svoji virtuozitu, salzburský rodák však na prvoplánový efekt nesázel. V beletristicky zpracovaném životopise od Davida Weise „Mozart: člověk a génius“ autor nechá rozhodnout císaře slovy „Mozart vyhrál“. Ve skutečnosti byl císařský verdikt „Remíza“. Klavírní koncerty psal Wolfi především pro sebe, neboť okolo poloviny 80. let 18. stol. byl vídeňskou celebritou a posluchači chtěli při každém jeho veřejném vystoupení slyšet novou skladbu. Jednou z výjimek je krásný a často hraný 9. koncert v Es dur (KV 271), který složil v r. 1777 pro pianistku Victoire Jenamy - Jeunehomme (1749 - 1812). To však ještě mladý komponista pobýval v rodném Salzburku.

V Rudolfinu jsme si nejprve vyslechli koncert č. 23 v A dur. Byť je napsán v obvyklé durové tónině, jednoznačně sluníčková kompozice to není. Opus Mozart složil v r. 1786, a to v době, kdy zároveň psal Figarovu svatbu. Koncert provedl na jaře osobně jako sólista a dirigent v Burgtheatru. Smyčcový orchestr obohatil o klarinety, flétny, fagoty a lesní rohy. Zvláště použití klarinetů bylo v tehdejší době novinkou. První věta v rychlém tempu (Allegro) je ve standardní sonátové formě (expozice - provedení - repríza). Elegantní, oduševnělá, klasicky uměřená. Druhá věta má předepsáno volné tempo (Adagio), avšak ve velmi neobvyklé tónině fis moll. Toto již nenapsal veselý rokokový elegán v napudrované paruce. Kdyby mně někdo řekl, že mu Adagio trochu připomíná Chopina, nebyl bych proti. Jde o jednu z nejmelancholičtějších a velmi osobních Mozartových pomalých vět. Jen Pánbůh ví, co se mu při komponování této krásy táhlo hlavou. Třetí věta Allegro assai je v obvyklé formě sonátového ronda, radostná, jiskřivá a hravá. Čili to už je zase Mozart, jak ho známe. V programu jsem se dočetl, že francouzský skladatel Olivier Messiaen (1908 - 1992) o koncertu A dur řekl: „Toto dílo patří k vrcholům mezi klavírními koncerty; je jistě nejdokonalejší ze všech, ne-li nejkrásnější.“

Serenáda pro smyčce E dur, opus 22 od Antonína Dvořáka. Má 5 vět a mně byla svými melodiemi povědomá každá. Jen jsem si neuvědomil, že patří k sobě, neboť CD s Dvořákem si tak často nepouštím. Menuet (Menuetto: Allegro con moto) je známý doslova notoricky. Občas začátek této v pořadí druhé věty hrají při přistávání letadla na pražském ruzyňském letišti. Když skladba skončila, vytanul mě na mysli výrok o Dvořákovi od Johanese Brahmse (1833 - 1897): „Ten chlap má víc nápadů než my všichni! Kdokoli jiný by z jeho útržků dokázal poskládat hlavní témata.“ Kdybych měl serenádu popsat jedním slovem, řekl bych: Romantismus. Což jsem si o přestávce stvrdil programem: „Volbou tematického materiálu a celkovým náladovým laděním se jedná o skladbu bytostně romantickou.“ V závěru Finale - Allegro vivace (5. část) Dvořák opět uvádí hlavní téma věty první v tempu Moderato. Tu melodii bude znát skoro každý, byť třeba nebude umět určit komponistu a označit typ skladby. V Národních listech o smyčcové serenádě E dur dne 16. 12. 1876 napsali: „Bylo by nám věru zatěžko rozhodnouti se, které z vět příslušela by cena.“ Jiří Suchý v jedné ze svých povídek hodnotí smyčce takto: „Například Poem … Poem … Člověk má přitom až slzy v očích a najednou vidí … hory … lesy … lučiny … pastejře … prvního, druhýho, třetího, stádo pastejřů … a nad tím vším zapadá slunce jako ty se nechumelilo. Proč je to taková krása? Protože je to potichu a převládají šmytce! Dvořákova serenáda E dur vždycky potichu není, ale vždyť pan Suchý také napsal: „…takový Beethoven. Je to hodně nahlas, dokonce i forte, ale přesto je to krása. To je právě tím, že Beethoven si dovedl vážit šmytce.“

Po přestávce následovala Dvořákova čtyřvětá serenáda d moll, opus 44 pro komorní orchestr, ve kterém převažují dechy (klarinety, lesní rohy, trubky, fagot, flétny), ze smyčců jen part pro kontrabas a violoncello. Začátek první věty v mírně pochodovém tempu (Moderato quasi marcia) připomíná Mozartovu velkou serenádu č. 10 v B dur (KV 361, tzv. Gran partita). Dvořák ji údajně koncem roku 1877 vyslechl ve Vídni a zřejmě se pro něj stala impulsem k jeho d moll kompozici. Alespoň tak to vysvětlují v programu. Já bych ovšem sázel spíš na dechovou serenádu č. 12 v c moll (KV 388) zvanou též „Noční hudba“ (neplést s Malou noční hudbou). Při premiéře 17. 11. 1878 v Praze na Žofíně (Dvořákovi bylo 37 let) za řízení Adolfa Čecha byla dechová serenáda nadšeně přijata jak publikem tak odbornou kritikou. Ta ji označila za mladší sestru serenády E dur. Skladatel zde propojil klasicismus s romantismem (např. druhá věta je opět menuet) a s českou melodikou. První věta začíná slavnostně, úderně, čtvrtá věta ve formě ronda v závěru opět opakuje hlavní téma úvodní věty. Celá skladba končí v optimistické D dur tónině. Když jsem serenádu poslouchal, uvědomil jsem si, že pokud pražské obecenstvo při její premiéře nadšeně aplaudovalo po každé větě a skladatele vyvolávalo, muselo být již hudebně dosti vyspělé. Neboť jde o dílo, kde posluchač musí ocenit i něco obtížnějšího, promyšlenějšího, než jsou líbivé a snadno zapamatovatelné melodie řídké jak… česneková polévka.

Klavírní koncert č. 20, d moll. Mozart jej Vídeňanům zahrál poprvé v únoru 1785. Mollová tónina je velmi neobvyklá. Skladba rozhodně není ve „sluníčkovském“ duchu. Neklidná, temná, dramatická a již předromantická první věta v d moll má předepsáno rychlé tempo (Allegro). Nejznámější je pomalá romance v B dur. Miloš Forman ji využil pro závěrečnou scénu ve svém Amadeovi. Starý Salieri říká mladému knězi, který jej přišel vyzpovídat do vídeňského blázince: „Má hudba…slábla. Pořád slábla. Už ji nikdo nehraje. Zato tu jeho…“ A následuje slavná romance. Zřízenec odváží na kolečkovém křesle Salieriho na toaletu a italský maestro sděluje udivenému knězi: „Přimluvím se za vás, otče. Přimluvím se za všechny průměrné, vždyť jsem jejich patron.“ Třetí věta, toť opět v drama v d moll ve formě sonátového ronda. Teprve v závěru - zde je podoba s poslední větou Dvořákovy d moll serenády - Mozart přechází do D dur. I tento koncert je jedním z neoblíbenějších, rádi jej hráli např. Beethoven nebo Smetana, a to právě kvůli tragicky romantickému pojetí skladby. Vždyť v partituře jsou předepsány i dva tympány. Kadence (tj. závěrečné virtuózní části 1. a 3. věty) Mozart nenapsal, musel je zahrát improvizovaně, z hlavy. Interpreti dnes nejčastěji volí kadence od Beethovena, Hummela, popř. od Clary Schumann. Ještě snad tolik, že druhý Wolfgangův mollový koncert pro klavír má číslo 24 a  je v c moll tónině. Koncert „in d“ je však natolik výjimečný, že se mu věnují i samostatné vysokoškolské práce (např. „bakalářka“ Tomáše Valy „W. A. Mozart - Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll KV 466“ z roku 2020, hudební fakulta JAMU v Brně).

Rovněž si neodpustím drobnou poznámku. Scénář Formanova filmu Amadeus vychází z divadelní hry anglického dramatika Petera Shaffera (1926 - 2016). Ten se zase inspiroval hříčkou Mozart a Salieri od A. S. Puškina. Ve skutečnosti byly vztahy mezi dvěma skladateli korektní, resp. šlo o drobné půtky a klevety, které jsou v umělecké branži obvyklé i dnes. Mozart Salieriho rozhodně nepokládal za průměrného skladatele bez nadání. Naopak. Vždyť Antoniovými žáky byli např. mladý Beethoven, Schubert, Czerny a Liszt. Salieri zvláště po Mozartově smrti (1791) často jeho skladby uváděl a obdivoval je. Jirásek řekl o svém Temnu: „Mé temno, to není historie. To je román.“ Obdobně to platí i o jinak skvostném Formanově Amadeovi.

Nyní něco málo k interpretům. Chamber Orchestra of Europe (COE) založili mladí hudebníci v r. 1981. Orchestr má asi 60 členů a mnozí z nich jsou šéfy národních hudebních těles, pedagogy a komorními hudebníky. S orchestrem jsou spojena jména jako Claudio Abbado nebo Nikolaus Harnocourt. COE vystupuje hlavně na evropských scénách a  je rezidenčním orchestrem v esterházyovském zámku v Eisenstadtu spojeném zase s Josefem Haydnem. Sólistou a dirigentem obou Mozartových koncertů byl Sir András Shiff z Maďarska (*1953). Studoval v Budapešti a poté v Londýně. Ze socialistické Panonie emigroval a žil v New Yorku. Nyní má britské občanství. Je držitelem řady ocenění a vyznamenání (např. cena Grammy z r. 1990 za nahrávku Anglických suit od Bacha). K jeho oblíbeným skladatelům, jejichž klavírní díla interpretuje, patří Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert a Schumann.

Pokud jde o hodnocení pondělního výkonu, soudit se neodvažuji. Vždyť jsem jen obyčejný diletant. Potlesk byl veliký, dva přídavky k tomu (Chopin a myslím, že 2. věta ze Schubertovy symfonie č. 2 B dur). Jen se mně zdálo, že pro pomalé věty Mozartových koncertů pan Schiff zvolil poněkud rychlejší tempo. To by moje paní profesorka klavíru v 70. letech okomentovala slovy: „Kam letíš!?“ Ale třeba se mýlím. Jak mám článek uzavřít? Zvolím symetrii: „Mozart, to je sluníčko. Ale ne vždy.“

Zdroje