Článek
Ještě koncem 18. stol. bylo běžné, že skladatel si vypůjčil motiv od skladatele jiného a vlastním způsobem jej zpracoval. Pianista a komponista Muzio Clementi se vztekal, když Mozart použil téma z jeho klavírní sonáty č. 2 B dur (opus 24) pro předehru ke Kouzelné flétně. Doufám, že poradce M. S. Gorbačova pan Alexandr Nikolajevič Jakovlev (1912 - 2005) mně tam nahoře nebude mít za zlé, že jsem si pro svoji úvahu zvolil název jeho knihy (v originále „Крестосев“) vydané u nás nakladatelstvím Doplněk Brno v roce 2008 s podtitulem „Od vpádu do pádu bolševismu“.
Když jsem četl o moskevských policejních manévrech při rozloučení s Alexejem Navalným a včera na webu „Seznam Zprávy“ o tom, že Kreml za účast na pohřbu zatýká, okamžitě se mně vybavil filosof a jeden z prvních mluvčích Charty 77 prof. PhDr. Jan Patočka (+13. 3. 1977). I on zemřel „přirozenou“ smrtí, na níž se ovšem podepsaly dlouhotrvající výslechy STB. Co tehdy tajní podnikali? Pozdrželi tisk a rozeslání parte, v den pohřbu dne 16. 3. 1977 nad Břevnovským hřbitovem létal vrtulník a poblíž obřadu probíhal hlučný trénink závodníků na terénních motorkách. Uložení rakve do hrobu se podle Wikipedie zúčastnilo asi 900 lidí. Samozřejmostí byli „bretschneideři“, perlustrace přítomných a focení. Jen internet, mobily a software na rozpoznávání obličejů tehdy nebyly.
Občas o Rusku přemýšlím. Soudím, že je to jedna z nejnešťastnějších zemí na světě. Snad nikde se stát nechoval a nechová k obyvatelům tak krutě, bezcitně a macešsky. A přitom je nikoli zanedbatelnou částí svých občanů milován a oslavován. Ironizovat či kritizovat před nimi matičku Rus, resp. Ruskou federaci, je velkým společenským faux pas.
Již císař Josef II. si toho všiml
Císař Josef II., když navštívil v r. 1787 na Krymu carevnu Kateřinu Velikou (potřebovali se domluvit, jak to bude s Turky), se s realitou panující na širé Rusi seznámil. Viděl, že lidský život v této zemi popů, kostelů a klášterů neznamená nic. Cituji z dílu č. 631 Toulek českou minulostí - „Válka proti Turkovi“: „Také Josef se na vlastní oči seznamoval s realitou velké země. Ukládal do své paměti jiné, ale jinak o nic menší, však o to víc šokující dojmy - zvláště z tvrdého zacházení s ruskými vojáky. Když se například jeden důstojník popálil na rukou střelným prachem, Josef mu sám po čtyřech dnech absolutního nezájmu ze strany ruských felčarů zranění ošetřil a obvázal. Na vlastní oči se také mohl přesvědčit, jak Potěmkin doslova ze země vydupával nová města a opevnění. Vojáci tahali jako soumaři v pytlích na zádech zem a vysypávali ji na valech. „V této zemi je všechno možné, nikdo tu nepřemýšlí o tom, kolik námahy a peněz to stojí,“ napsal v této souvislosti Josef o obrovském ohňostroji, uspořádaném na jeho počest a kompletně provedeném bídně oblečenými a podvyživenými vojáky. „Protože někdo zapomněl přivést koně pro přejezd Dněpru, který se kvůli silným dešťům rozvodnil, na určené místo, bylo odveleno 400 vojáků, aby táhli celý den lodě, v nichž byly vozy a kočáry. Pochodovali ve vodě, která jim byla až po ramena. Je to neslýchané, jak málo se v této zemi dbá o lidi. Prostředky nestojí nic, nehledají tu nic jiného než iluze a prchavý úspěch.“
Permanentní civilní stav výjimečný
V jedné knize týkající se stalinismu autor uvedl, že minimálně od r. 1914 obyvatelé tohoto největšího státu světa trvale žijí v civilním výjimečném stavu s proměnlivou intenzitou. A měl pravdu. První světová válka → únorová a říjnová revoluce → občanská válka a válečný komunismus → mírné uvolnění za NEPu (Leninova Nová ekonomická politika - Новая экономическая политика). Pak Stalin → záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině a v Kazachstánu (zločin plně srovnatelný s holocaustem) → Velký teror druhé půle 30. let → hrůzy následující po spuštění plánu Barbarossa a Druhá světová válka. Pozdní stalinismus s vypjatým antisemitismem (např. zavraždění herce a ředitele Moskevského státního židovského divadla Solomona Micohelse, kauza lékařů - vrahů z počátku roku 1953), a to po Osvětimi, Majdanku, Treblince, Babím Jaru a 6 milionech povražděných Židů! Mírné tání za Chruščova → Brežněvův neostalinismus (doba, kdy mráz přichází z Kremlu). A potom tenhle Gorbačov s glasností a perestrojkou. Následuje chaos let 90. za Jelcina a nyní zemi vládne autoritář a novodobý car vší Rusi Putin se svými „opričniky“. Ano, to je Rusko za více jak sto let tomu nazad.
Doba z druhé ruky, Válka nemá ženskou tvář
Přečetl jsem skoro všechny knížky běloruské novinářky a spisovatelky Světlany Alexandrovny Alexijovičové (*1962). Nejvíce na mne zapůsobila „Doba z druhé ruky - Konec rudého člověka“ (nakl. Postorius & Olšanská, 2015). Jde o vyprávění těch, co přežili. V paměti mně utkvěl typický scénář, který se v různých obměnách opakoval. Rodiče zastřeleni jako nepřátelé lidu ve 30. letech. Dětský domov s hladem, bitím a s cejchem „toto je dítě nepřátel lidu.“ Hrůzy války a konečně, za Chruščova, jakýs takýs život. Průměrný Západo- či Středoevropan by to, co narátoři paní Světlaně sdělovali, nevydržel. Leč jaký byl až příliš častý závěr vyprávějícího? „Dnešnímu světu (šlo o 90. léta) nerozumíme, za Brežněva bylo lépe. Všichni jsme měli přibližně stejně, hlad nebyl, v kuchyni „chruščovek“ (panelové popř. cihlové domy z 50. let) jsme poslouchali Vysockého a četli samizdat…“
Nebo jiný příběh, tentokráte z knihy paní Světlany „Válka nemá ženskou tvář“ (nakl. Pistorius & Olšanská, 2018), cituji přibližně, ale za obsah ručím. Nataše se vrátil z války Aljoša. Celá vesnice byla na nohou, všichni se radovali, zpívali a tančili. Jen Aljoša nemluvil. Důvod? Byl v německém zajetí, které jako zázrakem přežil. Další den si pro něj přišli „oni“. Nechal se zajmout nepřítelem, takže zradil a kolaboroval a patří na Sibiř.
Kdo byl v zajetí, je zrádce, „vy blázni“ a chleba
Sovětsko-finská válka 1939-1940. Výměna zajatců. Finové pro své propuštěné chlapce uspořádali na nádražích trachtace. Muzika, družičky, vítání, jídlo, pití, tanec, oslavné projevy… V SSSR čekali na rudoarmějce na nástupišti čekisté z Berjova NKVD a hybaj do dobytčáku s místem určení Souostroví Gulag. Jsi zrádce sovětského lidu!
Ikonická je historka, na niž jsem narazil při četbě knihy „Aliance mezi ďábly“ (pakt Molotov - Ribbentrop, nakl. Argo 2017). Někdy na přelomu září a října měly nádražím v městečku, které bylo na linii dotyku nově vytyčovaných hranic Německá říše ↔ SSSR, projíždět dva vlaky s uprchlíky. Jeden z východu na západ, druhý ze západu na východ. A lidé vyklonění z okének na sebe volali: „Vy blázni! Proč jste nezůstali tam, odkud utíkáte?!“ „Se non è vero, è molto ben trovato.“ Tj. není-li to pravda, je to (alespoň) dobře vymyšleno. To prý řekl Giordano Bruno.
Musím ještě vzpomenout jednu knihu. A to „Každodenní stalinismus“ od Sheily Fitzpatrick (nakl. Academia, 2018). Zapůsobily na mne citace z dopisů Stalinovi, zhruba s tímto obsahem: Vážený soudruhu Josife Visarionoviči! Dnes jsem stála v mrazu -15 stupňů od 3 hodin ráno ve frontě ně chleba a nedovezli jej.
Co s tím? Když mnozí velebí důtky, kterými je bijí
A teď, co s tím? V Rusku jsem byl ve druhé dekádě 3. tisíciletí jako památkový turista čtyřikrát. Moskva, Pitěr, Karélie vč. Soloveckých ostrovů, kláštery severovýchodně od Moskvy („zolotoje kolco“). Milí lidé, nádherná příroda, překrásné památky… Jenže v každém městě (a to klidně i u opravených a fungujících klášterů) Říjnová, Pionýrská, Komsomolská, Leninova ulice, ulice Úderníků, Budovatelů, Marxova, Revolucionářů… K tomu Leninovy sochy. Představme si, že by u nás byla např. adresa rajhradského kláštera Gottwaldova 1. Průvodkyně v jednom karelském klášteře nám jemně naznačovala, že pravoslaví je tou pravou a správnou cestou, že jsme přeci také Slované… V klášteře na Solovkách byl jeden z prvních Severních táborů zvláštního určení, čili gulagů. Jistý účastník našeho zájezdu chtěl vidět muzeum. Ano, existuje, ale vyprávěl nám, že se k němu musel brodit blátem a že se nacházelo v jakémsi srubu. Byl to zřejmě projekt Memorialu, který má v Rusku neustále „na kahánku“, neboť toto sdružení prý porušuje zákon o tzv. zahraničních agentech.
Stefan Zweig - Svědomí proti násilí (nakl. Prostor, 2017)
„Stačí vždy znovu, aby povstal nějaký sugestivní člověk a s veškerou rozhodností prohlásil, že on a jen on nalezl nebo vymyslel novou formuli, a už je údajný vykupitel národa či vykupitel světa zahrnut důvěrou tisíců - každá nová ideologie vždycky vytváří zde na světě znovu nový idealismus. Neboť každý, kdo daruje lidem novou iluzi jednoty a čistoty, dobývá z nich zprvu nejposvátnější síly: jejich obětavost, jejich nadšení. Milióny jsou jako v očarování ochotny poddat se, dát se oplodnit a třeba i znásilnit, a čím víc takový zvěstovatel a slibovatel od nich požaduje, tím víc. mu propadají. Co ještě včera bylo jejich největším blahem, jejich volnost, toho se pro něho ochotně vzdávají, aby se tím bezbrannější nechávaly vést, a ono staré tacitovské „ruere in servitium“, „řítit se do otroctví“, se naplňuje vždy znovu a znovu, když se v ohnivém opojení solidárnosti národy dobrovolně vrhají do otroctví a ještě velebí důtky, kterými je bijí.“
Naděje?
Když Pandóra, manželka Titána Epiméthea, otevřela ze zvědavosti skříňku, kterou dostala od bohů, tak do světla vylétly všechny bědy, svízele, trápení a nemoci. Napadlo mne, zda víko neodklopila někde na území budoucího Ruska. Na dně skříňky však byla také naděje a ta - byť v malém množství - také unikla. Pokud jsou z rozkazu Putina zatýkáni a šikanováni ruští občané za to, že přišli na pohřeb, položili květinu a zapálili svíčku, znamená to, že Vladimir Vladimirovič má strach. Ostatně v Československu se v lednu 1989 také za pouhé položení květiny zatýkalo.
