Pozapomenutý architekt Antonín Vítězslav (Viktor) Barvitius

Poslední dubnovou sobotu jsem navštívil pražské Národní technické muzeum, protože mne zaujala informace o jedné nevelké výstavě. Čtvrté patro muzea je vyhrazeno stálé expozici věnované architektuře, přičemž malý oddělený prostor slouží výstavkám občasným. Ta poslední byla věnována architektovi Antonínu Vítězslavovi (Viktoru) Barvitiovi (1823 - 1901). Jeho jméno až tak známé není, jeho realizace, zejména ty pražské, již ano. Pražský rodák, architekturu vystudoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Barvitius byl představitelem historismu druhé půle 19. stol., v oblibě měl zvláště neorenesanci. Jeho švagrem a blízkým spolupracovníkem byl architekt Vojtěch Ignác Ullmann (1822 - 1897, např. budova ČVUT na Karlově nám., Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ul.).

Zde si dovolím odbočku. V 80. letech minulého století jsem si - jsa student a později čerstvý zaměstnanec - přivydělával jako průvodce Prahou u Pražské informační služby. Dnes bohužel „frikulínsky“ Prague City Tourism a.s., byť PIS byla zavedená značka. Podmínkou bylo absolvovat před závěrečnou zkouškou dvousemestrální kurs z dějin umění se zaměřením na Prahu, a zvláště pak na její architekturu. Přednášeli nám skuteční odborníci a tehdy, bez jakéhokoli ideologického podbarvení (to se v „Pisce“ opravdu nenosilo), nám vysvětlovali, že druhá půle 19. století a počátek století 20. bylo období - pokud jde o architekturu - spíše úpadkové (s výjimkou secese). Že se v podstatné části dlouhého století jen kopírovaly slohy románský, gotický, renesanční a barokní, které pak architekt často bez většího rozmyslu splácal pro pana domácího na fasádě městského činžovního domu. Architektura tehdy prý jen více či méně kopírovala to, co již bylo, vysvětlen nám byl pojem eklekticismus (bezduché napodobování). Na milost naší přednášející vzali Josefa Zítka a jeho Národní divadlo, Rudolfinum a českou neorenesanci Antonína Wiehla.

Dnes již naštěstí panuje názor jiný. Historizujícím stylům a stavbám se věnují dějepisci umění v obsáhlých publikacích s bohatým doprovodem barevných fotografií a plánků. Příkladem budiž regotizovaný děkanský chrám sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě (rodné město mých rodičů), o kterém byla vydána v r. 2023 výpravná monografie (PhDr. Kristina Uhlíková, Ph.D., Ústav dějin umění Akademie věd) nebo publikace o architektu a restaurátorovi Františku Schmoranzovi, který mýtský kostel restauroval (Ivo Šulc, Jan Uhlík, PhDr. Kristýna Uhlíková, PhD., Ústav dějin umění Akademie věd 2020).

Antonín Vítězslav Barvitius by měl být znám zvláště Pražákům, neboť navrhl kostel sv. Václava na Smíchově (nedaleko křižovatky Anděl). Jde o novorenesanční trojlodní baziliku postavenou v letech 1881 - 1885. Na výzdobě kostela se podíleli např. Ludvík Šimek (kamenosochař, jeho zřejmě nejznámějším dílem je Jungmannův pomník na Praze 2), Stanislav Sucharda (sochař), František Sequens, Josef M. Trenkwald, Maxmilián Pirner a Zikmund Rudl (malíři, navrhovali mimo jiné kostelní vitráže). Kdo byl v Římě, potvrdí, že interiér smíchovského kostela připomíná některé raně křesťanské baziliky. Barvitius navrhl rovněž budovu přilehlé fary, která však byla bohužel poněkud znešvařena střešními nástavbami (vikýře).

Dalším velmi známým Barvitiovým dílem je vila stavitele Moritze Gröbeho (1828 - 1891) zvaná běžně Gröbovka v Havlíčkových sadech mezi Vinohrady a Vršovicemi. Jde o nádherný příklad neorenesance severoitalského typu a jednu z nekrásnějších pražských vil. Architekt se při navrhování stavby inspiroval stavbami svého slavného „kolegy“ a vzoru, kterým byl Andrea Palladio (1508 - 1580). Ten je autorem mnoha nádherných předměstských vil zvláště v Benátsku. V Havlíčkových sadech, které byly kdysi zahradou přináležející k vile, postavili rovněž pěkný Viniční altán (navrhl jej Josef Schulz), grottu s vodopádem a velkou grottu (jeskyni) s Neptunovou kašnou (Barvitius). U vršovického vchodu do sadů stojí třípodlažní dům zvaný Dolní Landhauska, který je Gröbeho vilou v malém vydání, navrhl jej - jak jinak - Barvitius. Když jsem si dohledával informace o stavbách a Havlíčkově sadu na Wikipedii, překvapilo mne, že počátkem 20. století velkou vilu obývala arcivévodkyně Alžběta Marie Henrieta Stefanie Gisela Rakouská (1883 - 1963). Jde o dceru korunního prince Rudolfa (+ Mayerling) a jeho manželky Stephanie Belgické čili o vnučku císaře Franze Josepha I. Alžběta je známá pod přezdívkou „rudá arcivévodkyně“, neboť se sblížila se sociálnědemokratickým politikem Leopoldem Petznekem (1881 - 1956), za kterého se však mohla prodat až v r. 1948. V Kapucínské hrobce pochována není, odpočívá v nenápadném hrobě na Hütteldorfském hřbitově na západním okraji Vídně. My, služebně starší pamatujeme, že Gröbeho vila byla za socialismu pionýrským domem s oficiálním názvem Ústřední Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Dnes je vlastníkem objektu Hlavní město Praha.

Další Barvitius v Praze? Zmínit je třeba budovu Nádraží císaře Františka Josefa I. z r. 1869. Ta však byla zbořena a na jejím místě vyrostla nádherná secesní architektura Josefa Fanty (1856 - 1954). Zde si opět dovolím úkrok. Fascinuje mne, co vše Fantův život obsáhl, s kým se mohl setkat a jakých událostí byl svědkem. Namátkou: Bachův absolutismus a probíhající národní obrození (Němcová, Smetana, Palacký, Neruda, Hálek, Krásnohorská, Světlá…), období konstitučního Rakouska-Uherska, První světová válka, První a Druhá republika, nacistická okupace, heydrichiáda a Druhá světová válka, krátké období omezené demokracie a nástup komunistické diktatury včetně procesů let 50. Jinak řečeno: Když se Fanta narodil, umírá Karel Havlíček a uplynul rok od prvního vydání Babičky. Má Vlast, Prodaná nevěsta, Hubička, Novosvětská, Rusalka či F. L. Věk ještě nebyly napsány. Janáček měl dva roky, bratři Čapkové nebo Franz Kafka byli na houbách… A když se pan architekt blížil ku stovce, doktorka Milada Horáková, generál Heliodor Píka, A. Hitler, J. V. Stalin, Klement Gottwald a „Slánského banda“ již zmizeli v dějinném propadlišti a Toník Zápotockých dětem sděloval, že „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a je z něj děda Mráz.“

Poslední pražskou Barvitiovou realizací je, či spíše byla Lippmannova vila v Bubenči. Nechal si ji postavit bankéř Alexander Lippmann. Později vila patřila rodině Poprových. Jednalo se opět o neorenesanční dům o dvou patrech, který obklopovala velká zahrada. I když byl celý objekt památkově chráněn, vládnoucí strana rozhodla ve druhé půli 60. let o jeho zboření. Měla přece vedoucí úlohu! Jeden z mnoha příkladů triumfující bestie (Bestia triumphans) v období po roce 1948. Pikantní je, že na parcele zbořené vily byla v 70. postavena budova ohavná jak architekturou, tak účelem. Sídlila zde StB. Nyní je v objektu v Pelléově ul. č. 1050/21 sídlo Policie ČR (OŘP Praha I - MO Dejvice). Někdo by podotkl, že i dnes by chtivý developer mohl záměrně přivést dům ku zkáze, vyběhat si sejmutí památkové ochrany, vilu zbořit a na jejím místě vybudovat nicneříkající multifunkční objekt. Vyloučit to nelze, ale daleko pravděpodobnějším scénářem by bylo využití vily k diplomatickým účelům nebo by ji učinila svým sídlem nějaká nadnárodní společnost s centrálou kdesi na Kypru či Bermudách.

V souvislosti s Vítězslavem Barvitiem bývá často zmiňována i bubenečská Vila Lanna. Tu si nechal postavit v novorenesančním slohu známý průmyslový podnikatel a sběratel uměleckých památek Vojtěch Lanna mladší (1836 - 1909, syn budějovického Vojtěcha Lanny staršího) jako letní odpočinkové sídlo. V přízemí vily se nachází vstupní hala s recepcí a dva společenské sály s bohatou nástěnnou malbou. Dnes vilu vlastní jako své reprezentační sídlo Česká akademie věd. Architektem byl Vojtěch Ignác Ullmann, což byl - jak uvádím výše - Barvitiův kolega, blízký spolupracovník a švagr. Na Lannově vile pracovali společně. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, tak na malířské výzdobě stavby se podílel Antonínův mladší bratr Viktor Barvitius (1834 - 1902). Ten se stal známým malířem (realismus, počátky impresionismu) a teoretikem umění. Když jsem si zadal jeho jméno do vyhledávače s poznámkou „malíř“, objevilo se mnoho obrazů, z jichž nejznámější je raně impresionistický „Čtvrtek ve Stromovce“ (práce se světlem, obraz je ve sbírkách Národní galerie).

Nevěděl jsem, že Barvitius je autorem rekonstrukce slavného Palazzo Venezia v Římě (1865 a násl.) Tehdy se jednalo o sídlo rakouského velvyslance u Svatého Stolce. Budova má samostatné a velmi obsáhle zpracované heslo na Wikipedii. Někteří vědí, že Benátský palác byl mimo jiné i sídlem Velké fašistické rady. Diktátor Benito Musollini měl v paláci svoji pracovnu a z balkónu pronášel své ohnivé projevy k davům shromážděným na Piazza Venezia. Dnes je Barvitiem zrekonstruovaný palác sídlem muzea, Národního institutu archeologie a umění a knihovny.

Protože architekt Antonín ne vždy uspěl v různých výběrových řízeních, začal se ve druhé půli svého života věnovat sakrálnímu stavitelství (projekty několika kostelů, např. smíchovský sv. Václav) a uměleckému řemeslu (navrhoval mešní náčiní, jako např. kalichy, ciboria, patény či monstrance). Papež Lev XIII. jej proto v r. 1882 dekoroval rytířským křížem řádu sv. Řehoře. Jeho jméno je spojeno rovněž s architekturou funerální, navrhl hřbitov Malvazinky (1876), dnes Praha 5. Zřejmě nejznámější Barvitiovou hřbitovní stavbou je hrobka rodin Lanna a Schebek (1873) na Olšanských hřbitovech. Ta svým obloučkovým vlysem připomíná románský kostelík. Barvitius je totiž vedle neorenesance představitel směru zvaného „Rundbogenstil“. Česky asi nejlépe „obloučkový styl“, což byla v německy mluvící části monarchie odnož neorománského slohu kombinovaná s prvky raně křesťanského a renesančního stavitelského a kamenického umění.

Lannovu hrobku jsem na Olšanech nalezl poměrně snadno, je v úseku V, oddělení 24, hrobové č. 28. Na stejném hřbitově je pochován i architekt Antonín (úsek, V, odd. 21, hrob č. 173). Malíř Viktor: V/23/č. 92). Císař Josef I. (1678 - 1711) vládl jen krátce, korunovaci na českého krále již nestihl. Byl jedním z nejschopnějších habsburských panovníků, připravoval důležité reformy, jenže neměl mnoho času k jejich realizaci. Neštovice si počátkem 18. stol. nevybíraly. Historikové mu přezdívají „zapomenutý císař“. Antonín Vítězslav (Viktor) Barvitius by mohl být nikoli snad zapomenutý, ale pozapomenutý architekt. Ve druhém vydání Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách (Academia, 2023) si o něm můžeme přečíst na necelých 80 půlřádcích. Brožovanou monografii o něm sepsal v r. 1932 dr. Zdeněk Wirth a v r. 2023 byla vydána publikace věnovaná Barvitiovým rekonstrukčním pracím v římském Palazzo Venezia (prof. PhDr. Pavel Kalina, ČVUT). Tož tak!

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Viktor_Barvitius

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gr%C3%B6bova_vila

Enyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách (Academia 2023)