Georg Friedrich Händel: Julius Caesar v Egyptě

Mohlo to být v roce 1974, kdy u nás byli na návštěvě manželé Černých. Paní Černá byla kolegyní a nevětší přítelkyní mojí maminky. Já si zhruba v té době pořídil svůj první gramofon Tesla NC a pan ing. Černý mně půjčil několik dlouhohrajících desek s klasickou hudbou. Do té doby jsem znal Mozartovu „Malou noční hudbu“, Vltavu od Smetany, pár árií z „Prodanky“ a z „Figarovy svatby“, předehru k opeře „Básník a sedlák“ (Franz von Suppé)… A ještě Gerschwinovu „Rapsody in blue“, neboť úryvek z ní zahrál v r. 1953 rodičům na svatbě můj dědeček JUDr. Stanislav Stirský v Plečnikově pražském vinohradském kostele Nejsvětějšího srdce Páně na varhany. Doma jsme měli gramofonovou desku. Přečetl jsem Mozartovu beletristicky zpracovanou biografii „Chlapec ze Salzburku“ (Karel Vladimír Burian) a věděl jsem, že Beethoven a Smetana ztratili sluch. Bral jsem u paní Šubertové z „Lidušky“ hodiny klavíru, ale žádná sláva to nebyla. Menuety a sarabandy z „Nottenbüchlein für Anna Magdalena Bach“, Schumannovy skladbičky typu „Veselý jezdec“ z „Alba pro mládež“ a Clementiho sonatiny, op. 36. Tolik k mému tehdejšímu povědomí o hudbě, které se, bůhví proč, říká vážná.

Mezi dlouhohrajícími deskami, které mně pan Černý zapůjčil, byla jedna v obalu s barevným obrázkem Warwick Castle (hrad z 11. stol. u řeky Avon v hrabství Warwickshire). Dvě známé orchestrální suity od Georga Friedricha Händela (1688 - 1759), a to „Vodní hudba“ (Watter music) a „Hudba k ohňostroji“ (Firework music). Soubor „Ars rediviva“ řídil Milan Munclineger (1923 - 1986). Byl jsem uchvácený okázalostí, leskem, barevností a vznešeností Händelovy muziky. Představoval jsem si krále Jiřího I. (1660 - 1727), jak se projíždí v bohatě zdobené galéře po Temži a v jednom z dalších člunů mu vyhrává kapela. Tehdy se o temžské férii psalo takto: „Bylo tam 50 nástrojů všeho druhu a po celou cestu byly hrány nejlepší sinfonie, spěšně k této příležitosti složené panem Händelem. Vyvolaly takovou libost Její Výsosti, že poručila hrát je třikrát…“ A pak, že v Anglii žádné baroko nebylo!

Dnes, pokud jde o klasickou hudbu, se pokládám za poučeného amatéra či diletanta v nepejorativním významu těchto slov. Johana Sebastiana Bacha (1685 - 1750) jsem si překřtil na „Einsteina hudby“. Druhým velikánem barokní muziky byl již zmíněný Georg Friedrich Händel. Měl-li bych tyto dva pány srovnat, tak k Bachovi mně pasují Rembrandtovy šerosvitné obrazy, k Händelově muzice obrazy šťastného Rubense s kyprými dámami.

Když jsem se při poslechu ranní Mozaiky na ČR 3 - Vltava dozvěděl, že ostravské Národní divadlo Moravskoslezské nastudovalo Händelovu operu „Julius Caesar v Egyptě“ (Giulio Cesare in Egitto) a že ve čtvrtek 19. 6. bude v Divadle Antonína Dvořáka premiéra, podíval jsem se, zda jsou ještě volné vstupenky. Několik jich zbylo a tak jsem se do kdysi ocelového srdce republiky vypravil. Má sestra je profesionální zpěvačkou a vystudovala dějiny hudby na univerzitě v Goettingenu. Když jsem jí po představení na „VhatsApp“ napsal, že v opeře účinkovali vedle dvou sopranistek tři kontratenoři, odpověděla se smajlíkem: „To musel být kvíkot“. Ano, kvíkot to byl, ale překrásný.

Händel - narozen v saském Halle nad Sálou - vystudoval práva, aby splnil slib, který dal svému tatínkovi. Zároveň se od dětství věnoval hudbě, neboť jeho nadání výrazně převyšovalo tehdejší běžný průměr. Posluchače uchvacovaly zvláště virtuózní varhanní improvizace mladého umělce. Chvíli působil v operním orchestru v Hamburku a počátkem 18. století odchází dovzdělat se do Itálie (Florencie, Řím, Benátky, Neapol). Následuje nedlouhé angažmá v Hannoveru a odtud již Händel zamířil do Londýna. Zde byla s nadšením přijata jeho opera „Rinaldo“ (1711). Tklivou árii „Lascia ch'io pianga“ (Nech mě plakat) budou znát i ti, kteří se o „klasiku“ vůbec nezajímají. Proslavil ji mimo jiné film „Farinelli“ (1994, režie Gérard Corbiau). Další Händelovou nesmrtelnou melodií je „Ombra mai fu“ (Nikdy tam nebyl stín) z opery Xerxes (1738). Zkrátka a dobře! Anglie se stala pro rodáka z Halle druhou vlastí. Někde jsem se dočetl, že při sboru „Hallelujah“ z oratoria „Mesiáš“ (1742) Angličané vstávají stejně jako při „God save the king“.

V Londýně Händel založil operní divadlo a stává se skladatelem královského dvora. V ostrovní zemi se snažil prosadit operu italskou. Proto ještě Apeninský poloostrov třikrát navštívil, aby přivedl kvalitní zpěváky. Jenomže i mezi Angličany byli lidé, kteří vykřikovali „Cudzie nechceme, svoje si nedáme“. Ona země bílých útesů doverských dokázala saskému muzikantovi pořádně zatopit. Jeho operní divadlo zkrachovalo a skladateli a impresáriovi v jedné osobně dokonce hrozilo vězení pro dlužníky. Obrovské pracovní nasazení se podepsalo na Mistrově zdraví - mrtvice (1737). Uzdravil se a začal se věnovat oratoriím. Ke konci života ztratil, podobně jako jeho souputník Bach, zrak. Umírá na Bílou sobotu dne 14. 4. 1759. Hrob má, jak jinak, přímo ve Westminsterském opatství.

Händelovo hudební dílo je obrovské. Seznam jeho skladeb zahrnuje přes 600 opusů. 44 oper (Rinaldo, Agrippina, Julius Caesar, Xerxes…), oratoria (Mesiáš, Juda Makabejský, Izrael v Egyptě…), orchestrální suity Vodní hudba a Hudba k ohňostroji, varhanní koncerty, suity pro klavír (cembalo), harfový koncert in B, triové sonáty, Utrechtské a Dettingenské Te Deum… Mimochodem! Zhruba pětiminutová „Zadok the priest“ patří ke čtyřem orchestrálně-sborovým korunovačním hymnám, které Händel složil v r. 1727 pro korunovaci Jiřího II. (1683 - 1760). „Zadok“ (Kněz Sádok) se naposledy hrál ve Westminsteru dne 6. 5. 2023 při korunovační ceremonii pro Karla III. Händelova oratoria uchvátila a inspirovala Haydna („Stvoření“) a Dvořáka („Svatá Ludmila“).

Julius Caesar v Egyptě bývá pokládán za nejlepší Händelovu operu, za barokní „operu oper“. Premiéra se uskutečnila v King´s Theatre 20. 2. 1724. Rok 48 před Kristem, město Alexandria. Hlavní postavy: Caesar (primo uomo), Kleopatra (prima dona). Dále Kornélie, manželka Caesarova politického rivala Pompeia, její syn Sextus Pompeius, Prolemaios XIII., Kleopatřin bratr a egyptský král, Achillas, jeho rádce a vojevůdce. A mezi těmito šesti ptotagonisty italský libretista Nicola Francesco Haym (1678 - 1729) rozehrává děj, který jen vzdáleně, avšak nikoli zcela smyšleně, zobrazuje události z doby, kterou můžeme nazvat „konec samostatnosti egyptské“. Nemohl jsem si nevzpomenout na „Študáky a kantory“ od Jaroslava Žáka: „A hle, krutý latinář, jenž po pět let nazýval pana kandidáta vředem na beztak již zpotvořené tváři zeměkoule, že ten klacek musí být ze studií odstraněn, napovídá, zoufale kroutě ústy. A za zády páně předsedovými snaží se neméně krutý pan ředitel posunky, prostnými, baletem a jakýmisi černošskými tanci naznačit zkoušenému, že Caesar, spatřiv uťatou hlavu Pompeiovu, hořce zaplakal.“ Byl to právě úskočný král Ptolemaios XIII., který nechal Pompeia odpravit a Caesarovi donesl na míse jeho hlavu. Což mu vůbec nepomohlo. Po bitvě u Actia (31 před n. l.) a následné sebevraždě Marca Antonia a Kleopatry se starověký Egypt stává roku 30 před Kristem římskou provincií.

V opeře však o věrnost historickým reáliím nejde. Jsme v době baroka, a tak bylo třeba útočit na divákovy city. Caesar a Kleopatra jsou hlavní dvojicí mileneckou, Kornélie naříká nad ztrátou svého manžela a její syn Sextus baží po hrdinské pomstě za vraždu otce Pompeia. Zloduchem, násilníkem a intrikářem je Ptolemaios, který je nakonec zabit. Vojevůdce Achillas, toť prachobyčejný oportunista a mocichtivec.

Musíme si uvědomit, že v době baroka byla operní představení nikoli nepodobná megakoncertům dnešních popových a rockových hvězd. Michaelem Jacksonem, Mickem Jaggerem nebo Madonou tehdejší doby byli kastráti a operní divy (pokud ovšem bylo účinkování žen v té které zemi povoleno). Jejich honoráře byly astronomické a manýry typicky hvězdné. Večerní představení trvala dlouho, jednalo se o společenskou událost, kde bylo třeba se dívat a zároveň být viděn. Třeba v lóži. Disciplína diváků kdovíjaká nebyla, na nějaké „Pst!“ si třeba v Neapoli nehráli. V lóžích se běžně konverzovalo, večeřelo a občas jejich obyvatelé zatáhli záclonky. Někdy se dvě zpěvačky nebo kastráti přímo na jevišti porvali, a to k velkému gaudiu obecenstva. Barokní opera nebyla jen nádhernou podívanou, ale také světem intrik, podrazů, pomluv a skandálů. Což je ostatně pro showbyznys příznačné i dnes. Kdo si chce udělat konkrétní představu, nechť shlédne již zmíněný film „Farinelli“. Na YouTube je řada ukázek. Slavný kastrát (1705 -1782, vlastním jménem Carlo Broschi) s hlasem od Pánaboha v Händelových operách účinkoval a saský skladatel v alonžové paruce je jednou z hlavních postav Corbiauova snímku.

Julia Caesara v Egyptě bychom zřejmě zařadili mezi žánr, jemuž se říká „opera seria“. Náměty libretisté čerpali z antické mytologie, starověkých dějin (hlavně římských, ale nejen), výprava byla barokně okázalá včetně Olympanů sestupujících z nebes, bengálských ohňů, nápodoby hromů, blesků, hukotu moře a burácení větrů. V Mozartově době začala být vážná opera na ústupu. V „Amadeovi“ Wolfgang vtipně poznamenává: „Tak proč se bavit o sochách z mramoru, které mramor i se*ou?“ Avšak jeho korunovační opera „La Clemenza di Tito“ (Titus) je opera seria s vším všudy. Druhým typem byla „opera buffa“ čili zpěvohra komická. Předchůdkyně operet a částečně i dnešních muzikálů. Příkladem budiž „Figarova svatba“ nebo „Cosi fan tutte“.

Za dob Händelových bylo zvykem ba neměnným pravidlem, že dramatické mužské role byly svěřovány kastrátům nebo ženám. Tenor nebo bas byly vyhrazeny zloduchům a padouchům (v případě Caesara role Achillase). Dnes samozřejmě operní domy kastráty nedisponují, a tak se při historicky poučené interpretaci angažují kontratenoristé. Kontratenor je označení pro hlas, kdy muž zpívá technikou, která se označuje za falzet, hlavový tón. Rozsah přibližně e - e2. Sestra mně kdysi vysvětlovala, že klasický tenor či bas někdy bývají na zpěv obtížnější a namáhavější, než kontratenor. V Caesarovi byl „primo uomo“ (tj. Caesar) slavný Andreas Scholl (Němec, *1967). Role Sexta Pompeia se zhostil Valer Sabadus (Rumun, *1986), krále Ptolemaia zpíval chorvatský Franko Klisović ze Šibeniku. Prima dona čili královna Kleopatra byla Doubravka Novotná z Hodonína (soprán) a Kornélii si vzala na starost kontraaltistka Monika Jägerová. Tolik tedy k rolím, které má sestra humorně označila jako kvíkot. Jediný mužský hlas patřil mocichtivému Achillasovi, kterého zpíval barytonista Michal Marhold.

Režiséry nádherné barokní férie byli Jiří Nekvasil z NDM a Roman Válek (*1963) ze Zlína, šéf Czech Enseble Baroque. Což je soubor, který se věnuje hudbě období baroka a klasicismu a divákům ji předvádí na autentických hudebních nástrojích. Velmi se mně líbila scéna Daniela Dvořáka (těžko ji popisovat, musí se vidět) a kostýmy (podle programu Hana Klear Knotková a dámy z krejčovny NDM).

Struktura samotné opery složitá není. Tři akty, děj posouvají kupředu recitativy, po nichž následují árie hlavních protagonistů. Občas, zvláště na začátku a na konci, malý sbor. A samozřejmě balet (Antonín Blahuta). I já jsem poznal, co poznamenává pan Válek v programu: „Monteverdiho L´Orfeo, Mozartův Don Giovanni, Verdiho Nabuco, Bizetova Carmen či Janáčkova Její pastorkyňa směle nesou přídomek „opera oper“. K takovým titulům rozhodně patří i Händelův historický epos Julius Caesar v Egyptě z roku 1724.“ Pravda, více mužských hlasů mně chybělo, ale co naplat: Nešel jsem na Pucciniho či na Verdiho, ale na barokního Händela. Jsem si jistý, že pokud bych Caesara poslouchal častěji, melodie pomalých árií bych shledal stejně krásnými a zapamatovatelnými, jako „Ombra mai fu“ nebo „Lascia ch'io pianga“. Händel si doslova vyhrál s instrumentací (smyčce, lesní rohy, flétny, hoboje, sólová harfa, trubka, fagoty…).

Potlesk, kterému se dnes módně říká „standing ovation“, bývá občas ve stylu „diváci chtějí dojmout sebe samotné“. Avšak při premiéře opery Julius Caesar v Egyptě v Dvořákově divadle Národního divadla moravskoslezského dne 19. 6. 2025 byl, alespoň dle mého názoru, plně zasloužený.

Drobná perlička na závěr. Jednu árii jsem znal, a to ze třetího dějství. Caesar, jsa na pustém mořském břehu, hledá své vojáky. Kdysi ji nazpíval jeden náš operní zpěvák, text byl v češtině a já měl árii nahranou na kazetě. Stále jsem nechápal, proč Caesar zpívá o lécích! Neboť v úvodním recitativu jsem jasně slyšel „Kde jsou léky jen moje?“ Ano, Caesar mohl být nemocný, staroegyptské lékařství bylo na tehdejší dobu kvalitní… Ale proč se o tom zpívá v hrdinské opeře od Händela? Léky? Až asi po desátém poslechu árie mně došlo, že římský doživotní diktátor nehledal léky, ale ptal se „Kde jsou legie moje?“

Zdroje