Bazilika sv. Justa u Valcabrère - památka UNESCO

Občas lituji, že císař Marcus Aurelius Antoninus Augustus (121 - 180) nestihl uskutečnit záměr připojit k Římskému impériu provincie Marcomania a Sarmatia. Pak bychom se alespoň na Slovensku a na Moravě již koncem 2. a ve 3. stol. mohli seznámit s technikou a uměním staveb z kamene. Předáci Boleslava I. (+972?) by se určitě nevzpouzeli jeho příkazu - píše o tom Kosmas: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“…… „My, kteří jsme ústa lidu, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Učiň, co chceš, neboť neuposlechneme tvého rozkazu.“

Galie byla provincií středomořského impéria již od dob Caesarových, a proto zde po pádu Západořímské říše (r. 476) stavěli z kamene po římském způsobu o sto šest. Kvalitních vzorů měli franští raně středověcí stavitelé bezpočet. Předrománský a románský sloh byly prvními „celoevropskými“ styly, přičemž špičková díla stavitelská, sochařská a malířská najdeme právě na Apeninském poloostrově, v bývalých římských provinciích na poloostrově Pyrenejském a v Galii, popř. v některých částech Německa (Germania). K nám se tyto dva slohy dostávají - nebereme-li v potaz Byzanc a Velkou Moravu - až na samém konci 9. století (kníže Bořivoj). Kamenická práce, snad s výjimkou portálu kostela v Záboří nad Labem, portálu kostela sv. Prokopa v Třebíči a baziliky kláštera Porta Coeli u Tišnova (to už je však raná gotika), je v Česku 10. - 13. stol. většinou nedokonalou nápodobou (výjimky jen stvrzují pravidlo) vyspělých děl galských. Holt římská tradice nám chybí.

Já se nyní nacházím ve Francii pod Pyrenejemi, v regionu Okcitánie, a to v katolickém Disneylandu a spektáklu zvaném Lourdy. Avšak jsem zde pouze jako poutník památkový, neboť Bernadetino město skví se několika zajímavými stavbami.

Ve středu 2. 6. navštívili jsme baziliku St-Juste de Valcabrère. Najdeme ji asi 83 km na východ od Lourdes. Podle katolické tradice byli Justus a Pastor dva křesťanští bratři umučení v Alcalá de Henares nedaleko Madridu v r. 304 během pronásledování nařízených císařem Diokleciánem. Bazilika St-Juste není velká, ale dědictví imperiálních stavitelů antického Říma z ní čiší. Však jde také o UNESCO památku. Nachází se pod městem Saint Bertrand de-Comminges (císařské Lugdunum Convenarum). Trojlodní bazilika bez příčné lodi byla místem zastaveni se na jedné z poutnických cest do Santiaga de Compostella ku hrobu sv. Jakuba. Se stavbou se započalo koncem 11. století (tehdy u nás vládl nedědičný král Vratislav), zvonici postavili až ve století 14.

Skvostný je jižní portál, kudy se do baziliky vstupuje. Kunsthistorici ho datují do konce 12. století. V tympanonu vidíme žehnajícího Krista v mandorle (mandorla = mandle, jádro), což je zašpičatělý ovál obepínající postavu Spasitele. V levé ruce drží Písmo svaté. Mandorlu přidržují 4 evangelisté: nalevo Marek a Matouš, napravo Jan a Lukáš. Za jejich hlavami okuřují Krista kadidlem andělé. Tympanon je - jak to říci - umělecky toporný, jemnost antické plastiky mu chybí.

Avšak dvojice postav po stranách kostelních vrat (nahrazují sloupky) - to už je něco jiného. Na levé straně kameník vytesal sv. Justa a prvomučedníka sv. Štěpána. Napravo sv. Pastor a sv. Helena (matka císaře Konstantina). Na hlavou každé ze 4 soch je drobný výjev ze života té které postavy (např. kamenování sv. Štěpána). A právě tyto čtyři plastiky svými gesty a výrazy v tvářích ukazují, že sochař antické vzory znal a řídil se jimi. Interiér kostela je prostý: Bazilikální klenuté trojlodí, každá loď je zakončena půlkruhovou apsidou. Varhany jsou až z doby nedávné.

Jak uvnitř, tak zvenku stavby pozorný divák nalezne řadu fragmentů z původních římských staveb (město Lugdunum Convenarum). Bylo totiž běžné, že raně středověcí architekti využívali kvádry, sloupy a jejich hlavice, ostění a římsy z původních římských staveb. Kunsthistorici hovoří o kořistné architektuře.

V době románské byly Čechy a Morava, pokud jde o stavitelský a sochařský kumšt, za zemí galského kohouta pozadu. Pak přišla vrcholná gotika, éra císaře Karla IV. a krále Václava IV. To už jsme pozadu nebyli. Stejně tak jsme s Francií drželi krok v baroku, byť naše a francouzské baroko není jedno a to samé. Za první republiky, když Le Corbusier navštívil Československo a prohlédl si Baťův Zlín a Všeobecný penzijní ústav na pražském Žižkově (Havlíček + Honzík), s údivem poznamenal (cituji přibližně): „Já o tom jen mluvím a píšu, ale vy to tady stavíte.“

Zdroje