Moje šílené století a válka na Ukrajině

Dne 4. 10. 2025 zemřel novinář, spisovatel a dramatik Ivan Klíma (*1931). Žádnou jeho knihu jsem do té doby nečetl a nezhlédl jsem jedinou jeho divadelní hru. V nekrologu na ČR 3 poznamenali, že za paměti Moje šílené století (Academia 2009, druhý díl 2010) Klíma získal cenu Magnesia Litera (2010, obor literatura faktu). Náhody se stávají, a tak v prodejně zmíněného nakladatelství na Václavském náměstí, kde pravidelně sleduji novinky, měli memoáry ve slevě (souborné vydání z roku 2021). Přečetl jsem již první díl a načal druhý. Nemohu, než potvrdit, že literární cena byla plně zasloužená. Každá kapitola se skládá ze dvou částí. První je životopisná, ve druhé pan Klíma uvažuje nad jevy obecnými (O utopiích, Strana, Zneužité mládí, O nenásilném odporu…). Nemám ve zvyku dělat si při četbě výpisky a už vůbec si v knihách nepodtrhávám, ale u Šíleného století bych musel vypisovat a zaškrtávat často.

Nyní k meritu mého příspěvku. O válku na Ukrajině se již zajímám jen zběžně. Asi jako většina z nás jsem si na ni zvykl, vždyť trvá čtvrtý rok. Když jsem si přečetl 28 bodů amerického plánu pro Ukrajinu, okamžitě se mně vybavila Sovětsko-finská válka v r. 1939 - 40 zvaná též Zimní. Sovětský Svaz agresivně zaútočil 30. 11. 1939 na Finsko, a to bez vyhlášení války. Požadoval Rybářský poloostrov, Karelskou šíji a Ladožskou Karélii. Scénář byl obvyklý: finský lid vykořisťovaný statkáři a buržoazií volá po osvobození, Stalinem nadirigovaná loutková dělnicko-rolnická vláda, kterou vedl marxista Otto Ville Kuusinen (1881 - 1964). Vrchním velitelem finské armády byl maršál Carl Gustav baron von Mannerheim (1867 - 1951). V Karélii jsem před deseti lety byl. Krásná země. Viděl jsem nyní ruský, kdysi finský Vyborg, Petrozavodsk, bezpočet jezer i dům, ve kterém Kuusinenova „vláda“ úřadovala.

Sovětský Svaz Zimní válku vyhrál, avšak bylo to vítězství blízké vítězství krále Pyrrha. Velké ztráty rudoarmějců i techniky a diskreditace Stalinovy říše na mezinárodním poli. SSSR uchvátil požadované území, avšak morálními vítězi byli statečně se bránící Finové. Válka pokračovala po spuštění plánu Barbarossa (1941). Maršál Mannerheim si myslel o Hitlerovi své a spolupracoval s ním jen v opravdu nezbytné míře. Jeho jediným cílem bylo získat zpět ta území, která si kníratý vožď před rokem přisvojil. Což se nezdařilo, ale Finsko - na rozdíl od zemí střední Evropy - nikdy nebylo sovětizováno. Po r. 1945 muselo zachovávat neutralitu. Pokud jde o vnitřní záležitosti a ekonomiku, vláda jedné strany, tajná police, socializace a kolektivizace se v zemi tisíců jezer nekonaly. Můj názor je, že podobný výsledek čeká Ukrajinu. Mimochodem! Po skončení Zimní války se vyměňovali zajatci. Finští vojáci byli vítáni na nádražích jásotem, kapelami, jídlem a sličnými dívkami. Na zajatce sovětské čekali soudruzi z NKVD a většinou skončili v táborech Gulagu, neboť se vzdali nepříteli a to byl těžký zločin. Tábor na nedalekých Solovkách v Bílém moři byl již sice v r. 1940 zrušený, ale míst pro možnou internaci a pro praktické užití nacistické metody „Vernichtung durch Arbeit“ (zničení prací) bylo v zemi Sovětů víc než dost.

Svoji noticku píšu proto, že v první kapitole druhé knihy Šíleného století pan Klíma cituje úryvek z páce „Sovětské Rusko a my“. Vydáno 1921. Autorem není nikdo jiný, než Tomáš Garrigue Masaryk.

Cituji: „K četným nedůslednostem bolševictví náleží také způsob, jak sovětský zahraniční ministr mluvívá k cizím státům a zejména k státům malým. Vystupuje docela jako velmoc a velký stát, nemaje ani potuchy o tom, že demokracie musí být zavedena také do mezinárodních styků. Jestliže socialismus, a to právem, chrání malého člověka, jakým právem pan Čičerin (pozn.: Leninův zahraniční lidový komisař) a jiní zdůrazňuji velikost svého státu a mluví pohrdavě o státech a národech malých? Z pánů mluví jen nadutost mongolských výbojníků, přesvědčených o jedinečnosti, o „non plus ultra“ své kultury a politiky.“

Dovolím si mírně poupravit úryvek z 618. schůzky rozhlasových Toulek českou minulostí (díl je věnován moravskému slavistovi Aloisi Hankemu): „Znovu hledám datum, kdy tato slova vznikla. Byla aktuální v roce 1920, když je Tomáš Garrigue Masaryk v  Česoslovensku vydal. Proč nám však proboha říkají cosi palčivého i dnes? Že by to byla náhoda, tak tomu nevěřím.“

Zdroje