Jan Blažej Santini a jeho tři západočeské drobnosti

„Maličkosti dělají dokonalost, ale dokonalost není maličkost.“ Výrok připisovaný Michelangelovi Buonarrotimu (1475 - 1564). Na mysli mně vytanul v sobotní den slunovratu, kdy jsem absolvoval zájezd „Jan Blažej Santini - skvosty západočeského baroka.“ O geniálním barokním architektovi toho vím poměrně dost, ale některé jeho stavby jsem „in situ“ dosud nenavštívil. O Mariánské Týnici jsem psal relativně nedávno (1), kláštery v Plasích a v Kladrubech u Stříbra si zaslouží každý samostatný článek a referovat o nich tak, abych neopisoval informace od jiných nebo od AI, není jednoduché. Byl to právě Jan Blažej Santini-Aichel (1677 - 1723), který kromě velkých staveb předváděl své mistrovství i na zdánlivých maličkostech. Ba zdá se, že si v nich liboval. V sobotu 21. června jsme si prohlédli (vedle velkých konventů v Plasích a v Kladrubech) tři jeho drobné stavby, které by Francouz označil např. za „bagatelle“ (drobnost) nebo za „plaisanterie“ (žert, šprým).

Paní docentka Ing. arch. Radomíra Sedláková, naše odborná průvodkyně, nás upozornila na fakt, který jsem si dosud neuvědomil. Mistr barokní gotiky se narodil s tělesným postižením - byl chromý. Proto také nemohl být kameníkem jako jeho otec a děda. Těžkému řemeslu se sice vyučil, ale zároveň v Praze navštěvoval dílnu mistra cechu malířského Kristiana Schrödera (1655 - 1702). Ten kdovíjakým nadáním neoplýval, avšak řemeslníkem byl poctivým. Heslo v encyklopediích má díky svým žákům. Vedle Santiniho jimi byli Petr Brandl (1668 - 1735) a Václav Jindřich Nosecký (1661 - 1732, známý freskař).

Než zpátky k Janu Blažejovi. Jeho díla najdeme v Praze, v západních Čechách, v Čechách východních (Rychnov n. Kněžnou), na Vysočině (Žďár n. Sázavou) a na jižní Moravě (Rajhrad, Křtiny). Z archivních dokumentů víme, že Mistr své stavby objížděl, že přímo na místě jednal se stavebníky a políry a s mistry dalších řemesel. To znamenalo neustále cestovat. Na koni, v kočáře nebo pěšky, jiná možnost tehdy nebyla. Utrpení to bylo i pro člověka zdravého a Santini zdráv nebyl. Dnes by mu na České správě sociálního zabezpečení přiznali minimálně částečný invalidní důchod. Nelze vyloučit, že i kvůli útrapám, které byly s cestováním tehdy spojeny, se Mistr dožil jen 46 let.

Pro představu - takto popsal cestu do Karlových Var v r. 1793 (tj. 70 let po Santiniho smrti!) neznámý vašnosta ze Sas: „… jsem se dostal konečně i přes saskou hranici do Čech. A zde byl počátek všech bídných nocležen a kvartýrů. Nepohodlí a špína byly tu všude domovem. Celý den bylo studeno, bouřlivo a lilo jako z konve. Provazy deště zničily již tak mizernou cestu. Ustarán a ve špatné náladě jsem dosáhl pozdě večer městečka Nejdek, poté, co jsem za šestnáct hodin urazil sotva pět mil. … … Počasí se sice umoudřilo, ale cesty zůstaly tak mizerné jako včera a předevčírem. Je naprosto nepochopitelné, proč jsou tyto cesty tak zanedbané, když po nich přijíždí každoročně tolik karlovarských lázeňských hostů. Kříži a sochami svatých, které se nacházejí hojně při cestách, nelze tyto hříchy přece odčinit.“ A já proklínám České dráhy, když při cestě do Brna má rychlík Vysočina 15 minut sekeru!

Drobnost první - kaple sv. Václava a sv. Vojtěcha v Ostrově u Stříbra

Ostrov u Stříbra je vesnice přibližně 7 km jihozápadně od Kladrub. Zde kladrubský klášter benediktinů založený knížetem Vladislavem I. v r. 1715. Vyplnili jej husité. Ještě před tím však kladrubský klášter sehrál svoji roli při umučení Johánka z Pomuku čili Jana Nepomuckého. Jde o spor mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, na jehož počátku byla rychlá volba nového kladrubského opata proti vůli krále, který měl s klášterními majetky jiné spády.

V článku z 16. 4. 2025 o probošství Mariánská Týnice (1) jsem psal o barokních opatech, kteří byli velmi schopnými hospodáři - manažery. Vydělané peníze investovali do obnovy či novostaveb klášterních budov a hlavního kostela a také do menších staveb na klášterních pozemcích (kostely, kaple, dvory). Barokním prelátem v Kladrubech byl Maurus Finzgut (1665/1701 - 1729). Právně pro něj Santini přestavěl klášterní baziliku Nanebevzetí Panny Marie, která je spolu s bazilikou cisterciáků v Sedleci u Kutné Hory zřejmě nejkrásnějším příkladem slohu zvaného česká barokní gotika. Finzgut pověřil Santiniho rovněž dalšími stavbami na klášterních statcích.

(1) https://medium.seznam.cz/clanek/daniel-stirsky-z.. novuzrozena-santiniho-) marianska-tynice-139035

Pro Ostrov u Stříbra Jan Blažej vyprojektoval kapli svatých Václava a Vojtěcha. Nevelká „paprsčitá“ centrála na půdorysu šestiúhelníku o nestejné délce stran byla plně dokončena zřejmě okolo roku 1730. To již byl Mistr po smrti, avšak víme, že kapli opat Finzgut vysvětil v r. 1729 a že původní projekt byl respektován. Architektonické „drama“ se odehrává uvnitř. Bohatě profilované římsy, tři vnořené apsidy, rozboráři Santiniho staveb půdorys doplňují o řadu kružnic a trojúhelníků, z nichž drobný návrh vychází a obdivují kompoziční finesy a jinotaje, ve kterých si pražský Mistr liboval. Věž na západní straně byla přistavěna až později, tj. Santini s ní nepočítal.

Výzdoba kaple je vrcholně barokní. Iluzivní, tj. malovaný hlavní oltář s vyobrazením sv. Václava a sv. Vojtěcha. K tomu umělý štuk, andělé a andílci, kteří oltář rámují a zastřešují. Na stropních freskách najdeme Adama a Evu, alegorii Víry a Naděje a Krista mezi anděly.

Kapli v letech 2009 - 2010 zrekonstruovali, a to citlivě a kvalitně, neboť v r. 2011 odborná porota této stavbě udělila cenu za výrazný počin obce při obnově památky (akce „Stavba roku Plzeňského kraje za r. 2010“).

Drobnost druhá - kaple Jména Panny Marie v Mladoticích

Mladotice, toť nevelká ves přibližně 8 km na sever od kláštera v Plasích. Což je jeden z nejstarších cisterciáckých konventů u nás založený knížetem Vladislavem II. v r. 1144. Dějiny kláštera jsou typické. Rozkvět až do doby lucemburské, zkáza za husitů, stabilizace a obnova po Třicetileté válce, zrušení císařem Josefem II., odkup nemovitostí Metternichy, zestátnění v r. 1945 a pomalá, naštěstí však nikoli totální, devastace za vlády jedné strany. Dnes postupná a nákladná obnova. V Plasích úřadovalo několik úspěšných barokních opatů, jmenovat je třeba dva: Ondřej Trojer (1648/1681 - 1699) a Evžen Jan Jindřich Tyttl (1666/1699 - 1738). Zvláště Tyttl měl s plaským klášterem dalekosáhlé plány. Doslechl se o Santinim a potřeboval si jej vyzkoušet. Proto ho pověřil, aby ve vsi Mladotice navrhl a vystavěl kapli Jména Panny Marie. Úcta k rodičce Boží byla v době baroka převeliká a mezi cisterciáky ještě větší. Svátek Jména Panny Marie ustavil papež Inocenc XI. na 12. září, protože v neděli dne 12. 9. 1683 byla před Vídní s konečnou platností poražena turecká vojska velkovezíra Kara Mustafy.

Mladotická kaple vy vystavěná v létech 1708 - 10 je výjimečná z několika důvodů. Jde o nejstarší kapli tohoto patrocinia (zasvěcení) v Čechách. Vysvěcena byla v neděli 14. září 1710. Jako drobnou architektonickou hříčku ji navrhl Santini a byla to jeho první stavba pro Tyttla. Až do počátku 3. tisíciletí jsme autorství písemně stvrzené neměli, kunsthistorici Janovi stavbu připsali pouze na základě architektonického rozboru a také proto, že pro Plasy pracoval. Takže kdo jiný. Když se však restauroval oltář, pod kovovou hvězdou a mariánským obrazem byl skryt dokument s tímto latinským textem: „Hanc capellam concepit et delinavit Peritissimus Architectus Dominus Ioanes Santinus Aychel Civis Micro Pragensis.“ Čili „Tuto kapli navrhl a nakreslil velezkušený architekt pan Jan Santini Aychel, občan Malé Strany v Praze.“ Kaple byla zrušena, jak jinak, za vlády Josefa II., který lidové zbožnosti nepřál. Pro něj bylo důležité, aby jeho poddaní navštívili nedělní bohoslužbu, kde jim pan farář vychovaný ve státním semináři v homilii připomenul, že císař pán je od Pánaboha že je třeba ho poslouchati. Jenže mladotičtí měli svůj mariánský svatostánek rádi. Proto stavbičku v r. 1800 od Náboženského fondu koupili za 100 zlatých a 55 krejcarů. Dnes je kaple stále ve vlastnictví mladotické obce. Přístup k ní je přes soukromou zahradu, avšak majitelé pozemku jsou tolerantní.

Půdorys a celá koncepce stavby na první pohled složité nejsou. Pravidelný šestiúhelník, jeho strany jsou projmuté směrem dovnitř (tj. konkávně). V odborných publikacích píší, že šestihran je vepsaný do kružnice, ale to - nemýlím-li se - musí platit pro každý pravidelný šestihranný útvar. Na střeše pokryté taškami (krov stavba nemá, tašky jsou kladeny přímo na omítku klenby) je šestihranná lucerna, která v menším opakuje půdorys přízemí, avšak je pootočena o 30 stupňů. Hlavním motivem klenutí je šesticípá hvězda a další hvězdička je i v klenbě lucerny. Takže se dostáváme k číslu 12 (6 + 6), které je spojené s Pannou Marií, neboť ve svatozáři má dvanáct hvězd. Dvanáct je také měsíců v roce, 12 bylo apoštolů, 12 cisterciáků podle tradice založilo Plasy, v r. 1710 (vysvěcení kaple) byl Tyttl 12. rokem opatem… Šesticípé hvězdy najdeme i na jónských hlavicích pilastrů. Fresková výmalba v oválech šesti klenebních kápí představuje cisterciácké světce. Na několika místech v interiéru, díváme-li pozorně, objevíme zkratku E.T.A.P.P.L. (Eugenius Tittl, Abbas Plassensis et Preapositus Lipnesis = Evžen Tyttl, opat plaský a probošt českolipský). Fresky svěřil pan opat Jakubu Antonínovi Pinkovi (1690? - 1748, rakousko-český malíř).

Drobnost třetí - hospodářský dvůr plaských cisterciáků v Hubenově

Na stavby klášterních bazilik, budov konventů, prelatur (obydlí opata), kostelů a kaplí bylo třeba mít peníze. Během Třicetileté války, a ještě chvíli po ní probíhalo v zemích Koruny české majetkové zemětřesení plně srovnatelné s privatizací v 90. letech 20. století. Seismický otřes se řídil heslem „Císař pán vzal, císař pán dal.“ K odklánění majetků docházelo v míře věští než malé a já tvrdím, že pánové Kožený, Kellner a spol. byli žabaři a čučkaři oproti Valdštejnovi, Michnovi z Vacínova, Lichtenštejnovi… Anebo proti paní Magdaleně Trčkové z Lípy, o níž Wikipedie eufemisticky uvádí „Známá je svými podnikatelskými aktivitami v době pobělohorských konfiskací.“

Starobylým klášterům, jejichž pozemkový majetek byl rozchvácen za husitských válek, císařpán rozchvácené vracel. Další nemovitosti pak kupovali a směňovali zmínění barokní opati, čímž z kláštera učinili barokního feudála se vším všudy. Zakládaly se pivovary, rybníky, pěstovalo se víno, choval se dobytek a ovce, v lesích se těžilo dřevo, budovaly se pily a hamry… Centry zemědělské výroby byly klášterní dvory. Pokud jde o Plasy, opat Tyttl pověřil Santiniho vybudováním dvou: dvůr Kalec a dvůr Hubenov. Santiniho kdoví odkud tryskající nápaditost se projevila i zde, tj. při projektování staveb navýsost užitkových.

My v podvečer navštívili dvůr v Hubenově u Kralovic. Evžen Tyttl obnovil obec zaniklou po husitských válkách. Znovuzaložení však příliš úspěšné nebylo, a tak na místě vsi opat zakládá r. 1726 hospodářský dvůr. O fundaci musel uvažovat již ve druhém desetiletí 18. stol., neboť již tehdy si nechal zpracovat plány. Písemně autorství mistra barokní gotiky nikde doloženo není, avšak kunsthistorici nemají sebemenší důvod o něm pochybovat. Stavení práce realizoval polír a Santiniho západočeský spolupracovník Matěj Ondřej Kondel (1686 - 1749).

Dvůr má půdorys na koso postaveného čtverce, do jehož jihovýchodního rohu (při příchodu po cestě okolo rybníku) Santini zakomponoval malou budovu zámečku. Ta je na půdorysu šestiúhelníku o dvou podlažích a s věžičkou na střeše. Budova složila k ubytování opata. Naproti, v rohu severozápadním, stojí hmotově stejně koncipovaná vícepodlažní budova sýpky s pozoruhodně zachovalým krovem. Jednopodlažní budovy mezi zámečkem a sýpkou sloužily jako stáje, ovčince, úschovny nářadí a ratejny (obydlí pro zaměstnance). Zde poznámka. Jako kluk jsem chodil na hodiny kreslení a malování k naší sousedce akademické malířce Vendulce Ratajové (*1945). Rataj byl ve staré češtině čeledín, nádeník a bydlel v ratejně. Uprostřed dvora stojí přízemní budova mléčnice, která díky zdroji vody uvnitř sloužila pro uskladnění a chlazení mléčných výrobků. V prvním poschodí zámečku byl byt opata s malou kaplí. Ta byla zasvěcena sv. Eugenii, má pětiboký půdorys a ten přechází na kruhovou klenbu. Jde o drobnost, „bagatelle“, avšak i zde je vidět, že Santini musel znát stavby římského Borrominiho. Paní PhDr. Irena Bukačová (*1849), historička a bývalá ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici kapli hodnotí a popisuje takto: „Jde o pozoruhodně jedinečné řešení, které nemá v české architektuře obdoby a jehož inspirativní zdroje je možno hledat v Borrominiho architektuře v Římě.“

Celý dvůr je ojedinělou ukázkou barokního hospodářského objektu založeného na promyšlené geometrické skladbě s řadou architektonických fines (klenba kaple, stejná hmota zámečku a sýpky, čtvercová stavbička mléčnice s okosenými rohy…). K tomu vynikající zakomponování celého komplexu do krajiny.

Po akci „josefínské rušení klášterů“ (další - na počátku snad dobře míněné -majetkové zemětřesení s rozkošatělým odkláněním postátněných majetků) dvůr a k němu náležející pozemky o rozloze 341 strychů polí (můj propočet: cca 98 ha) připadl Náboženskému fondu. Nájemci, kteří se střídali, naštěstí příliš do architektonického uspořádání dvora příliš nezasahovali. Za vlády jedné strany objekt využívalo JZD, které milovalo zejména nedomyšlené betonování. Dnes je hubenovský dvůr majetkem manželů Dolákových, kteří celý objet od r. 2006 postupně rekonstruují. Obnoven byl i původní ovocný sad na západní a jižní straně. Kdo chce se dozvědět víc, může před návštěvou dvora navštívit stránky https://www.dvurhubenov.cz/cz/, kde jsou dosud proběhlé rekonstrukční práce detailně popsány.

Co mne na sobotním výletu překvapilo nejvíce? Zdánlivá drobnost. Z latiny znám základy, přeložím si jednoduché nápisy. Ale nikdy mne nenapadlo, že pražskou Malou Stranu lze latinsky označit jako „Civitas Micro Pragensis“. Dosud jsem znal jen mikroskop, mikroekonomii, Mikronésii a Microsoft.

Plaský opat Ondřej Trojer si vybral heslo „Fecit mirabilia in vita sua“ čili „Vykonal pozoruhodně věci za svého života.“ Toto heslo by klidně mohli použít i kladrubský opat Finzgut nebo další plaský představený Tyttl. Určitě by si je však mohl vepsat do svého znaku Jan Blažej Santini-Aichel.

Zdroje