Sv. Karel Boromejský ve Vídni - barokní perla

Vlastenectví nespočívá v tom, že budu mašírovat po Václavském náměstí s českou vlajkou za zpěvu „Ktož sú Boží bojovníci“. Vlastenectvím nelze nazvat křepčení spolu s hulákáním „Kdo neskáče, není Čech!“ Patriotismus - říká to obdobně a lépe pan Petr Pithart - neznamená, že jako nevěrný manžel z historek doktora Plzáka budu zatloukat. Zatloukat, co příslušníci národa, k němuž náležím, učinili dávno či nedávno nehezkého a budu vyzdvihovat jen postavy, činy a události hodné chvály.

Uvedu však tři situace, kdy jsem byl hrdý (dnes se, bohužel, toto adjektivum stává floskulí) na to, že jsem Čech rodu slovanského. První půle 90. let. S kamarády jsme vandrovali po jižních Čechách a došli k přemyslovskému hradu Zvíkov. V naší grupě byl Marvin, tuším že z Bostonu z USA. Česky neuměl, a tak si v hlavním gotickém sále s freskami vhodil do aparátu desetikorunu a poslouchal výklad v angličtině. Když jsem zaslechl „…you can see the King of Bohemia, the first secular Prince-elector of the Holy Roman Empire…“, byl jsem pyšný. Neboť ve druhé půli 13. století žádné USA a město Boston neexistovaly. Za to český král byl evropskou veličinou. Hrdost jsem pocítil před několika lety v Egyptě. Poznávací zájezd. V luxorské prodejně s odbornou literaturou (žádné turistické brožury „Karnak“, „The Walley of the Kings“) měli několik publikací v angličtině a ve francouzštině od profesora Miroslava Wernera. Místní občan Mustafa nadšeně vyprávěl, že pana doktora zná, protože pod ním pracoval jako dělník při vykopávkách v Abú Síru. Česko není velmoc, avšak v orchestru světové egyptologie naši vědci sedí mezi hráči prvních houslí, a to již od dob profesora Františka Lexy (1876 - 1960).

Hřejivé pocity jsem měl a hrdost jsem cítil v neděli 16. 11. 2025 ve Vídni. Navštívil jsem dvě výstavy a protože do odjezdu autobusu zbývalo asi 90 minut, zašel jsem si prohlédnout kostel sv. Karla Boromejského. Barokní perla, po sv. Štěpánu druhý neznámější vídeňský chrám. Geniální stavba od slavného architekta vrcholného baroku Johana Bernarda Fischera z Erlachu (1656 - 1723). O něm vyšla řada obsáhlých monografií a „Karlskirche“ se dvěma trajánovskými sloupy před průčelím je zmiňován v každé publiakci o evropském baroku. Proč hrdost a hřejivé pocity? Protože tento stavitelský skvost byl a stále je ve správě jediného v Čechách ustaveného katolického církevního řádu Křižovníci s červenou hvězdou (Canonici Regulares Sanctissimae Crucis a stella rubea). Řádu založeného v r. 1233 přemyslovskou princeznou Anežkou Českou (1211 - 1282), k jejímuž jménu ode dne 12. 11. 1989 patří kanonizační přídavek Svatá.

Dne 12. 9. 1683 skončilo obléhání Vídně vojsky tureckého velkovezíra Kara Mustafy. Ten po útoku polských jezdců krále Jana III. Sobieského prchal a prchal a spolu s ním i celé turecké vojsko. Život si černý Mustafa nezachránil, neboť sultán Mehmed IV. jej nechal dne 25. 12. 1683 popravit. Od této katastrofální porážky začíná být Osmanská říše pomalu leč jistě nemocným mužem na Bosporu. Ve Vídni si oddechli a otevřeli dokořán brány pro vstup barokního umění. Stavěl císař (Hofburg, Schönbrun, budovy úřadů), šlechta (paláce a letohrádky) a vítězná katolická církev.

O architektuře toho vím dost, přesto jsem raději požádal umělou inteligenci o výčet nejznámějších jmen vídeňského vrcholného a pozdního baroku. Domenico Martinelli(1650 - 1718, např. Lichtenštejnský palác), Lukas von Hildebrandt (1668 - 1745, Horní a Dolní Belveder pro prince Evžena Savojského), Nicolo Pacassi (1716 - 1790, oblíbenec císařovny Marie Terezie, autor přestavby Hofburgu, Schönbrunu… A také Pražského Hradu).

Čtvrtým do počtu a zřejmě nejznámějším byl Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656 - 1723). Narodil se ve Štýrském Hradci, u tatínka se vyučil sochařskému řemeslu a mezi léty 1670 - 1686 pobýval v Římě. Zde se vzdělával v architektuře a po určitý čas pracoval v dílně slavného Gianlorenza Berniniho a navštěvoval jezuitského učence Athanasia Kirchera. Vrací se do Rakous, a to přímo do Vídně, stává se učitelem mladého arcivévody Karla (1685 - 1740), pozdějšího císaře Karla VI., českého a uherského krále a otce Marie Terezie. Fischerovy stavby patří k radikálně-klasické odnoži vrcholně barokního slohu. Inspiroval se díly Berniniho, Borrominiho a zároveň císařskou starořímskou architekturou. K jeho nejznámějším realizacím patří sál dnešní Rakouské národní knihovny v Hofburgu, vídeňský palác České dvorské kanceláře, palác Schwarzenberský (dostavba), zámek Klessheim (ten využíval Hitler pro jednání se státníky) a 4 kostely v Salzburgu. V Praze navrhl Clam-Gallasův palác v Husově ulici na Starém Městě a mnozí budou znát obrovský oválný sál předků a kapli Nejsvětější Trojice zámku Vranov nad Dyjí. Zde byli stavebníky hrabě Michal Jan II. z Althannu a jeho syn Michal Heřman. Dále konírny lednického zámku a kašna Parnas v Brně. Protože Fischer byl umělcem všestranným, vypracoval také návrh pro nejznámější exponát v pokladnici pražské Lorety. Jde o slavnou Diamantovou monstranci zvanou též Pražské slunce. Jeho syn Joseph Emanuel (1693 - 1742) se podílel na projektu okázalého náhrobku sv. Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále v Praze. Vídeňský Kostel sv. Karla Boromejského je zřejmě nejznámějším Fischerovým dílem.

Bakterie Yersinia pestis → krysy → blechy → člověk. Uhry → Rakousko → Morava → Čechy. Zhruba takto se šířil mor při poslední velké středoevropské pandemii mezi léty 1712 - 1715. Počet obětí, zvláště z dnešního pohledu, byl děsivý. Jen v Praze bylo vyvezeno za městské hradby 13 tis. zemřelých (cca ¼ obyvatel hlavního města království). Ve Vídni na tom nebyli o mnoho lépe, cca 9 tisíc mrtvých. Protože o příčinách nemoci se nevědělo skoro nic, lidé se - vedle karantény a různých obskurních receptů - utíkali k Bohu. Mor byl božím trestem a tak bylo třeba činit pokání a modlit se.

Zvláště bylo třeba oslovit morové patrony. Byli jimi svatá Rozálie z Palerma (12. stol.), svatý Šebestián (3. století), svatý Roch (14. stol.) a svatý Karel Boromejský. U něj se zastavíme. Narodil se r. 1538 v italské Aroně (podhůří Alp), vystudoval teologii a papež Pius IV. jej poslal jako arcibiskupa do Milána a jmenoval (kreoval) ho kardinálem. Karel žil velmi asketicky a zaváděl reformy schválené Tridentským koncilem. Za milánského moru r. 1576 nařídil přísná hygienická opatření, navštěvoval umírající, staral se o nemocné a potřebné. Sbíral peníze i jídlo, k získání financí dokonce nechal roztavit stříbrné náčiní. Zemřel, prý vyčerpáním, 3. 11. 1584. Lid ho nazýval zachráncem města a otcem vlasti. Pochován je v milánském dómu. Za svatého jej prohlásil v r. 1610 papež Pavel V.

Kdo se zajímá o malířství, bude znát známý obraz Karla Škréty (1610 - 1674) „Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně“ (1647, dnes Národní galerie). Světec v kardinálském purpuru a bílé rochetě žehná nemocným a umírajícím. V Praze je mu zasvěcen pozdně empírový kostel při Nemocnici Pod Petřínem. Stejné zasvěcení měl i krásný Dienzenhoferův chrám v Resslově ulici. Jeho patrocinium se však změnilo. Od r. 1935 ho známe jako pravoslavný kostel sv. Cyrila a sv. Metoděje, v jehož kryptě se ukrývalo 6 parašutistů. Jména Josef Bublík, Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc (a také Karel Čurda) by měl znát každý roduvěrný Čech. Příznačné je, že nacisté vždy mluvili a psali o Karl-Borromäus-Kirche. Chiesa di San Carlo alle Quattro Fontane v Římě je nejslavnější realizací Francesca Borrominiho a zřejmě nejcitovanějším příkladem radikálního baroku. Dle mého soudu jde však o stavbu, která je nadčasová a vzpírá se zařazení do jakékoli kunsthistorické škatulky. Čili Boromejský byl v 17. a 18. století katolickou celebritou. V jeho rodném městě Aroně mu vztyčili v r. 1698 obří měděnou sochu vysokou 23,5 m. Ta byla až do odhalení Sochy Svobody největší plastikou na světě.

Známá je rovněž Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, zkráceně boromejky (Sorores Misericordiae Sancti Caroli Borromei). Společenství pečující o nemocné, o lidi na okraji společnosti a věnující se i výchově dětí a mládeže bylo ustaveno v r. 1679 ve francouzském městě Nancy. Mediálně známá a sympatická sestřička Angelika Pintířová je jednou z těch boromejek, které doprovázely Václava Havla v jeho posledních týdnech.

A nyní už konečně k vídeňskému kostelu. Mor propukl v Uhrách a pak zavítal do Vídně. Tehdy vládl rakouskému soustátí císař Karel VI. (1681 - 1740). Prototyp barokního panovníka, který si liboval v dvorských ceremoniích a jako většina Habsburků byl věrným údem Římskokatolické církve. Slíbil, že až mor pomine, nechá zbudovat velký kostel zasvěcený sv. Karlu Boromejskému. Karel je portrétován v bohatě se vlnících alonžových parukách a v klobouku s péry. Stejně rozevlátý, květnatý byl i tehdejší styl písemný. Posuďte sami:

Vídeň, 12. 10. 1713: „Nejvyšší, nedotknutelný, spravedlivý, shovívavý a milosrdný Bože! Já, Tvůj služebník Karel, kleče na kolenou před vznešeným oltářem tohoto dómu, uznávám a přiznávám dnes před Tebou, Božský Majestáte, že jsem já a můj lid zhřešili proti Tobě a že proto Tvoje ruka na nás těžce doléhá a smrtelný strach a hrůza hrozí kol dokola: napomenuti takovým postižením stojíme před Tvou tváří kvůli našim hříchům, pamětlivi jsouce Tvé shovívavosti, ve které sice trestáš, ale také léčíš, k branám smrti odvádíš i znovu vyvádíš.….Proto slibuji za sebe, svůj rod, mé říše a země a zaslibuji, pro rozmnožení Tvé velkomožné nádhery i naší svaté víry, postavit nový boží chrám zasvěcený svatému Karlu Boromejskému a věnovat prostředky a péči aby v tomto Božím chrámu k neustálé paměti odvrácení moru ze všech krajů Rakouské říše se slavily každodenně pro lid, který bude svoláván hlasem zvonu, tichá mše svatá a ve čtvrtek každého týdne pak mše svatá zpívaná.“

Karel vypsal výběrové řízení. Byli osloveni tři významní umělci: Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lukas von Hildebrandt a divadelní inženýr Ferdinand Galli-Bibiena (1657 - 1743). Poslední pán byl především dekoratér, přičemž pro nás - Čechy a Moravany - je zajímavé, že se mimo jiné podílel na návrhu dekorací při uvedení opery Johanna Josepha Fuxe „Costanza e Fortezza“ (Stálost a síla). Což byla zpěvohra premiérovaná při příležitosti pražské korunovace Karla VI. českým králem v září r. 1723. Císařpán si vybral Fischerův návrh, neboť Bernhard byl jeho oblíbencem (taťka Leopold I. jej povýšil do šlechtického stavu). A zvolil dobře.

Stavební pozemek nacházel se, podobně jako je tomu u Schwarzenberského paláce, vně městských hradeb. Dnešní Karlsplatz spolu s Resselpark přiléhají k jižní části „Ringu“.

Západní průčelí lemované dvěma věžemi je vstupní kulisou, následuje mohutná elipsa zaklenutá kupolí s lucernou (hlavní chrámový prostor, baroko elipsy milovalo) obkroužená v diagonálách čtyřmi menšími elipsami (kaplemi) s emporami a dvěma obdélnými kaplemi na severu a na jihu. Čili celkem 6 kaplí s bočními oltáři. Sedmou podélnou kapli svaté Anežky České nalezneme od vstupu vlevo. Z východu se k centrálnímu oválu připojuje protáhlý presbytář s hlavním oltářem a se sakristiemi.

Jako mnoho barokních staveb tak i sv. Karel je „Gesamtkunstwerk“, čili jednotný celek architektury, sochařství, malířství a uměleckého řemesla. Zapomenout nesmíme ani na okázalé církevní obřady doprovázené hudbou, za jejíž poslech „in natura“ dnes platíme i tisícikorunové částky. Můj kamarád - katolický farář na penzi - by nádheru celé stavby komentoval slovy „Ad maiorem Dei Gloriam“ (K větší slávě Boží). Já bych spíše řekl, že chrám je zhmotněním hesla „Ecclesia militans et triumphans“ (Církev bojující a vítězná). Shodli bychom se ovšem v tom, že sv. Karel je krása nesmírná. Krása hodná obdivu, a to i po stránce technické. Neboť pán z Erlachu měl jen vzdělání a zkušenosti. Dále již mu stačil papír, příložník, kružítko, olůvko a pero. Nedisponoval softwarem ALLPLAN nebo AutoCAD, neměl kalkulačku, nerozkresloval polírům každý detail a s výjimkou plánů a zmenšeného modelu nepředkládal císařskému stavebníkovi žádné vizualizace.

Základní kámen položil osobně císař Karel VI. dne 4. 2. 1716. „Právě za pontifikátu Klimenta XI. císař Karel VI., neochvějný v síle stálosti, pohnut zbožností slíbil v době moru jménem svým a jménem celého rodu i svých zemí - tak jak rozhodl - Bohu jedinému, jako ten kdo je tím povinen a položil poté co původce spásy splnil věrně svůj příslib, základní kámen tohoto kostela zasvěceného svatému Karlu Boromejskému - který byl požehnán v zastoupení vídeňského vrchního pastýře Františka - Ladislavem, biskupem z Nitry.“ Posvěcení kompletně dokončené stavby proběhlo dne 28. 10. 1737. Za den posvěcení chrámu se však považuje neděle po oktávu Nanebevzetí P. Marie, neboť v neděli dne 24. 8. 1738 se velmistr křižovníků František Matouš Böhmb (narozen v Lubenci, 1677 - 1750) odebral k císaři, požádal jej o stvrzení listin a poté následovala slavnostní mše za osobní účasti Karla VI., císařovny a tří arcivévodkyň. Z nich nejstarší byla pozdější rázná matka všech poddaných a tchyně Evropy Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna (1717 - 1780).

Do chrámu se vstupuje portikem se šesti sloupy s kompozitními hlavicemi. Na architrávu je zlacený nápis „VOTA MEA REDDAM IN CONSPECTU TIMENTIUM DEUM“ čili „Sliby své splním před těmi, kdo se bojí Boha“. Dva symetricky umístěné sloupy - jak již jsem naznačil - jsou nápodobou slavného Trajánova sloupu z r. 113 stojícího v Římě na Foru Traiani. Jeho výška je cca 40 m a je celý obkroužený spirálou reliéfů znázorňujících císařův boj s Dáky. Fischerovy sloupy zakončené kapličkami jsou vysoké 47 m a na obkružných reliéfech kameníci do mramoru vytesali výjevy ze života sv. Karla. Sloupy mají zpodobňovat dvě substantiva osobního hesla císaře Karla: „Constantia et Fortitudo“ (Stálostí a udatností). A také bronzové sloupy Jachín a Boáz před Šalomounovým chrámem v Jeruzalémě.

A nyní k vnitřku. Johann Michael Rottmayr (1656 - 1730, vymaloval např. sál vranovského zámku) je autorem fresky v kupoli „Karel Boromejský s Pannou Marií prosí Nejsvětější Trojici o přímluvu za spásu lidu, trpícího epidemií“.

Hlavní oltář je zasvěcen Bohu a teprve poté morovému patronu kostela. V trojúhelníku obklopeném paprsky - symbol Boží Trojice - vidíme hebrejský nápis JHWH (Jahve - jsem, který jsem). Jemu (tj. Bohu) se koří andělé a k němu je na oblaku dvěma cheruby vynášen sv. Karel Boromejský. Další z andělů přidržuje patriarší kříž a světcův kardinálský klobouk. Bílé skulptury lemují dva páry růžovo-fialových sloupů z umělého barevného mramoru s jónskými hlavicemi. Na římsách těchto dvojsloupů kameníci usadili čtyři církevní otce (sv. Ambrož - milánský biskup, sv. Řehoř Veliký, sv. Augustin a sv. Jeroným). Hlavní oltář je sice dílem vídeňských řemeslníků, avšak někdo jej musel nejprve navrhnout. Oním „někým“ nebyl nikdo jiný, než mistr české barokní plastiky Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688 - 1731), rodák z Červeného Hrádku u Jirkova. Mimochodem! Pánové Fischer a Brokoff se znali. Okázalý náhrobek hraběte Jana Václava Vratislava z Mitrovic v pražském kostele sv. Jakuba (minorité) Johann Bernard navrhl a sochy ležícího kancléře, alegorie Slávy a Vědy, boha času Chróna a Fámy vyrývající do obelisku jméno a tituly zemřelého jsou Brokoffovým majstrštykem.

Oltáře v kaplích a jejich výzdobu již popisovat nebudu, zájemci si mohou dohledat příslušné informace třeba v magisterské práci „Ikonografický program chrámu sv. Karla Boromejského ve Vídni“. Jejím autorem je Mgr. Bc. Marek Pučalík O. Cr. (*1976). Zkratka za jménem znamená, že pán je členem Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Řádu, jak poznamenávám v úvodu, založeném ve druhé půli 13. století v Praze princeznou sv. Anežkou Českou. A právě tento český špitální řád má vídeňský kostel sv. Karla Boromejského již od svého založení z rozhodnutí císaře Karla VI. ve správě. Jinde než v Čechách a v Rakousku křižovníky nenajdeme. Jde o jediný mužský řád, který kdy založila žena.

Na tympanonu paláce Poslanecké sněmovny ve Sněmovní ulici je zlatý nápis „SALUS REI PUBLICAE SUPREMA LEX ESTO“ (Blaho republiky budiž nejvyšším zákonem). Heslo řádu křižovníků je pro nově zvolené poslance rovněž velmi aktuální. Byť se obávám, že jde o hlas volajícího na poušti. Křižovnická deviza (tj. mravní zásada) je tato: „Concordia res parva crescunt. Discordia res maxima dilabuntur.“ V naší krásné mateřštině „Svorností i malé věci rostou. Nesvorností se velké věci zmenšují.“

Zdroje