Kostel sv. Josefa v Obořišti a jeho tajemství

Nedávno jsem jel autobusem z Příbrami do Prahy. Po napojení na D4 jsem si všiml po pravé straně kláštera paulínů s kostelem sv. Josefa v obci Obořiště. Znám ho z publikací o českém baroku. Na webových stránkách Arcibiskupství pražského uvádějí, že mše je vždy v sobotu v 18 hodin. Klášter slouží výchovnému ústavu mládeže čili pasťáku. V sobotu 7. června sice skoro celý den pršelo, ale ne tolik, abych nezvládl dojít 5 km z Dobříše. Po 17. hodině jsem stál před průčelím obořišťského kostela. Za několik minut se dostavil pan farář od redemptoristů ze Svaté Hory a odemkl hlavní vrata.

Zajímá-li se kdo o českou barokní architekturu, dříve či později uslyší nebo si přečte o „skupině architektur českého radiálního baroku“. Jedná se o 6 chrámových staveb špičkové kvality, a to i z pohledu celoevropského. Staveb, u nichž si kunsthistorici mezi dvěma světovými válkami a na počátku druhé půle minulého století nebyli jisti, kdo byl jejich autorem. Někteří navrhovali Jana Blažeje Santiniho (1677-1723) nebo Lucase von Hildebrandta (1668-1745), jiní uvažovali dokonce o architektu zcela neznámém. Pokud by o této záhadě věděl Erich von Däniken (*1935), angažoval by mimozemskou civilizaci a v složité konstrukci chrámových lodích by viděl nápodobu létajících talířů.

Pojďme si tyto stavby vyjmenovat, stavebníka (investora) a rok vysvěcení uvádím v závorce: zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích (hrabě Jan Josef ze Šternberka, 1705), kostel sv. Josefa v Obořišti (pauláni, 1711), kostel sv. Kláry v Chebu (klarisky, 1711), kostel sv. Markéty v Břevnově (benediktini, 1713), a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace (pauláni, 1724), chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (jezuité, 1752). Pro všechny tyto architektury je příznačný nesporný vliv radikálního italského baroku. Římský Francesco Borromini (1599-1667) a turínský Guarino Guarini (1624-1683). Typické znaky? Sofistikovaný půdorys (zvenku patrný být nemusí) založený na průniku oválů, z toho vyplývající komplikované zaklenutí hlavního prostoru, bohatě profilované římsy a pilastry, užití konkávních (zanořených) a konvexních (vypouklých) křivek, špičková vnitřní výzdoba (sochy, oltářní obrazy, iluzivní fresky, štuk a umělý mramor…). Zkrátka a dobře vrcholný, dynamický barok plný emocí a vzruchů, kterému by např. ve Francii nebo Anglii příliš nerozuměli. Když si Ludvík XIV. (1638-1715) prohlédl Berniniho (1598-1680) rozevlátý návrh na dostavbu východního křídla pařížského paláce Louvre, zavrtěl hlavou a vybral si klasicky uměřený projekt Claude Perraulta (1613-1688). Holt jiný kraj, jiný mrav.

Vsuvka pro pobavení. Král Slunce si alespoň nechal od Berniniho vytesat běloskvoucí mramorové poprsí. Lze je vidět ve versailleském zámku. Původně mělo být umístěno na kouli nápisem „piccola base“ (malá základna). Zamýšlené sdělení? Naše planeta je pro nejkřesťanštějšího pána Francie malá.

Dnes se za projektanta a stavitele zmíněných 6 kostelů pokládá Kryštof Dientzenhofer (1655-1722), slavný otec ještě slavnějšího Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689-1751). Byť minimálně u dvou staveb si stoprocentně jisti nejsme a je možné, že architekt se pouze Kryštofovými stavbami inspiroval.

Princové z Walesu užívají jako svůj znak tři pštrosí pera vetknutá ve zlaté koruně. Na modré stuze mají motto ve staré němčině „Ich dien“ („Sloužím“). Podle tradice vznikl tento odznak po bitvě u Kresčaku (1346), kdy princ Eduard z úcty k padlému českému králi Janovi Lucemburskému převzal jeho osobní heslo a pera z klenotu na helmě. Každopádně „dienen“ je německy sloužit. Rod Dientzehoferů pocházel z bavorského Dienzenhofu (Dintzenhofu, Dienstenhofu), což lze přeložit jako služebný dvůr. Alpské podhůří, asi 65 km mírně na jihovýchod od Mnichova. Taťka Jiří, resp. Georg Dientzenhofer (1614-1673, někdy zvaný také Gugg podle statku Guggenberg - Kukaččí vrch) byl dvakráte ženatý. Jeho druhá manželka Barbara mu porodila děti, jejichž jména jsou: Georg (1643-1689), Anna, Wolfgang (1648-1706), Abraham, Christoph (1655-1722), Barbara, Leonhard (1660-1707) a Johann (1663- 1726). Tučně a s daty uvádím syny, kteří se věnovali zedničině, čili řemeslu stavitelskému.

Praha, druhá půle 17. století. Město se stále vzpamatovává z hrůz Třicetileté války a i když císařský dvůr sídlí ve Vídni, nemyslím si, že by Praha byla městem ospalým, provinčním, jak se občas můžeme dočíst. Pravda, lesku císařského dvora si užívala jen při korunovacích anebo tehdy, prchal-li císařpán třeba před morem. Leč stále to bylo jedno z největších měst habsburského středoevropského soustátí, město, které díky prostorové rozmáchlosti Nového Města císaře Karla IV. disponovalo mnoha volnými parcelami ku stavění. Praha byla hlavním městem Českého království a k dobrému aristokratickému tónu patřilo mít příbytek (palác) jak ve Vídni, tak v městě Libušině. Navíc tu stále bylo turecké nebezpečí a možnost stěhování dvora. Vojsko velkovezíra Kary Mustafy bylo sice u Vídně poraženo (1683), leč Osmanská říše se měnila v „nemocného nuže na Bosporu“ postupně. K tomu všemu přidejme Církev římskokatolickou, tj. arcibiskupa, kapituly, farnosti, jezuity, dominikány a dominikánky, premonstráty, benediktýny a benediktýnky, františkány, voršilky, klarisky, piaristy, milosrdné bratry, křižovníky, kapucíny, karmelitány a karmelitky… V neposlední řadě bohatý městský patriciát. Ti všichni chtěli dříve či později stavět. Takže příležitostí pro schopné zedníky a kameníky, kteří se tehdy sdružovali v jednom cechu, bylo víc než dost.

Stavbu mohl provést jen člen cechu, a tak např. Jean-Baptiste Mathey (1630-1695) musel své projekty zadávat stavebním firmám, neboť byl původním povoláním malíř. Architekti - projektanti svůj vlastní cech neměli. Předpokládalo se, že zedník či kameník ví, jak kostel, klášter, zámek, palác, letohrádek, faru, špitál, kasárna, dům či fortifikaci navrhnout. Stavělo se buď „per Puasch“ (stavitel se zavázal zbudovat konkrétní objekt podle rozpočtu) nebo „na tovaryšský groš“ (stavitel dostával pevný roční plat). Dále je třeba si uvědomit, že objednatelé (stavebníci) bývali často lidé vzdělaní a poučení. Věděli, co je zrovna evropskou módou a se stavitelem byli schopni odborně diskutovat a spolupracovat.

Rovněž bychom byli překvapeni, jak málo - zvláště v porovnání s dneškem - k realizaci projektu tehdy stačilo. Kdybychom obořišťský kostel stavěli dnes, nezbytná dokumentace (projekty, plány, smlouvy, posudky, dobrozdání, povolení…) by zaplnila desítky, ne-li stovky pořadačů. Na přelomu 17. a 18. století stačil vedle povolení - zjednodušeně řečeno - půdorys, výkres jednotlivých fasád, nějaký ten řez či výkres detailu… Objednateli byl někdy předán i malý model stavby a to bylo asi tak vše. Daleko více záleželo na obecně známých zvyklostech v oboru a na zkušenostech a dovednostech jednotlivých řemeslníků. Ti dobří se řídili úslovím, že chytrému stačí nápověda. Projektanta a jeho styl již znali a dobře chápali, co požaduje.

Bratři Dientzenhoferové věděli, že v Praze se lze uchytit. Přicházeli postupně, nejprve se objevili ti nejstarší. V r. 1678 měla u sv. Tomáše na Malá Straně svatbu sestřička Anna a přítomni byli již všichni včetně Abrahama, o němž však již další zprávy nemáme. Kryštof jako jediný zůstal Praze a Čechám věrný. Do malostranského cechu zednického jej přijali v r. 1687. Bratři Georg, Wolfgang, Leonhard a Johann se navrátili do rodných Bavor. Každý z nich má jako architekt samostatné heslo jak v tištěných monografiích, tak na Wikipedii.

Jednou z raných Kryštofových realizací byla přestavba kláštera premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní. Jistý člen řádu v r. 1691 zapsal do análů toto: „…pan Kryštof Dientzenhofer, měšťan pražský, pocházející z Bavor, který svému umění výborně rozuměl a prováděl je na mnohých místech, přece však (což je dosti pozoruhodné), číst a psát absolutně neuměl.“ A byl tu problém! Proto mezi dvěma válkami dějepisci umění, jako např. prof. Oldřich Stefan (1900-1969), tvrdili, že pan Kryštof mohl být maximálně polírem, tj. že zvládl dohlížet na provedení staveb, které však navrhli jiní. Špičkový architekt přece nemohl být analfabet! Spřádaly se „dänikenovské“ teorie o Santinim či o neznámem, záhadném, tajemném architektovi, jak uvádím ve druhém odstavci.

Dnes již víme, že Kryštof analfabet nebyl, že tepelský mníšek se zřejmě zmýlil. Máme dochovánu řadu jeho podpisů. Je rovněž možné, že se psaní v Praze doučil. Koneckonců na přelomu 17. a 18. století negramotnost či částečná gramotnost nebyly jevy výjimečnými, a to i u lidí, kde nám to vzhledem k jimi zastávané profesi dnes připadá zvláštní. Vlastních Kryštofových delších autografů mnoho není, ale existují. Tehdy také bylo běžné, že důležité dokumenty (třeba smlouvy) i lidé psaní dobře znalí svěřovali profesionálním písařům a sami se jen podepsali.

Jaké stavby Kryštof navrhl? Budu jmenovat ty nejdůležitější. Dům U zlaté lilie na Malém náměstí v Praze, Kaiserštejnský palác na Malostranském náměstí, průčelí a hlavní loď chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, klášter s bazilikou sv. Markéty v Břevnově, hlavní průčelí pražské Lorety, úpravy kláštera v Teplé, zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích, kostel sv. Kláry pro klarisky v Chebu, pavlánský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace, paulínský kostel sv. Josefa v Obořišti, poutní areál Chlum Svaté Maří s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svaté Maří Magdaleny… S posledními realizacemi pak taťkovi pomáhal a dokončoval je syn Kilián Ignác, když se vrátil z tovaryšské cesty po Evropě (Německo, Francie, Itálie, 1708-1715). U některých děl (Obořiště, Nová Paka) se Kryštofovo jméno uvádí s otazníkem.

A nyní již konečně ke kostelu sv. Josefa v Obořišti. Investorem byl český barokní vlastenec, přítel Bohuslava Balbína Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680). V církvi to dotáhl daleko, byl mimo jiné generálním vikářem pražského arcibiskupa a císař Leopold I. pro něj vymohl titulární biskupství (diecéze bez území) samandrijské. Zabýval se historií Moravy, sbíral relikvie, psal knihy…V r. 1670 zakoupil za 15 tis. zlatých statek Obořiště a založil zde paulínský klášter s kostelem sv. Josefa. Umírá na mor ve věku 50 let a je pochován ve svatovítské katedrále. Zde je třeba připomenout, že pavláni a paulíni jsou dva odlišné řády. První je spojen se sv. Františkem z Pauly (italský poustevník, 1416-1507), druhý se sv. Pavlem poustevníkem z řeckých Théb (230-341, údajně se dožil více jak sta let). Paulíni, tj. ti, pro něž biskup Pešina založil klášter, byli řád kontemplativní, rozjímavý a velký důraz kladli na vzdělání. Což muselo inteligentnímu a poznání chtivému Pešinovi konvenovat. Heslo řádu je „Solus cum Deo solo“, což lze přeložit jako „sám s jediným Bohem“.

Svatojosefský kostel má veškeré znaky typické pro zmíněnou skupinu šesti kostelů. Vnější půdorys sám o sobě složitý není. K hlavní obdélné lodi je připojen rovněž obdélný presbytář a z protější strany zhruba obdélná předsíň nesoucí kruchtu. Kostel není orientovaný, neboť hlavní oltář je umístěn na západě. Vstupní, východní průčelí je konkávně (tj. dovnitř) prohnuté a na vchodem je bohatě profilovaná římsa přecházející do segmentového dovnitř vnořeného oblouku, ve kterém je umístěn Pešinův erb. Na jihovýchodě se tyčí asymetrická věž s okosenými rohy zakončená plechovou cibulí a křížem. Římsy průčelí jsou ozdobeny sochami světců snad od Jana Oldřicha Mayera(1666?-1721). Čtvercová klášterní budova přiléhá k severní boční části kostela.

Architektonické drama najdeme uvnitř stavby. Tři vzájemně se prostupující ovály, konvexní bohatě členěné římsy, pilastry s kompozitními hlavicemi a složitě konstruovaná klenba nad chrámovou lodí. Dvě patra půlkruhovitě ukončených oken. Pan farář tvrdil, že podobně koncipované kostely jsou v Evropě ještě dva (průnik tří oválů), jeden se určitě nachází v Turínu a navrhl jej slavný Guarino Guarini.

Výzdoba kostela je ve stylu „Gesamtkunstwerk“, tj. architektura, malířství, sochařství a umělecké řemeslo vytvářejí jeden na city útočící celek. Klenba lodi je pokryta mohutnou freskou, v jejímž středu ne příliš známý pražský malíř Jiří Martin Kubata/Kubát (1691-1745?) zachytil iluzivní kupoli. Hlavní oltář je rovněž malovanou iluzí. Výjevy ze života sv. Josefa, paulínští světci… Bohatě zdobená rokoková kazatelna se sedícími postavami sv. Ambrože a sv. Augustýna. Tři rámové boční oltáře s  akantovými a páskovými ornamenty a s oltářními obrazy sv. Pavla poustevníka, sv. Jana Nepomuckého a sv. Rodiny.

Několik nudných, leč nezbytných dat. 1681-1688, po smrti Tomáše Pešiny, paulíni, kterým obořišťský statek připadl, budují klášter. Teprve v dubnu 1702 zahájili stavbu kostela, kterou dokončili v r. 1711. Dálka chrámu je cca 34 m a šířka necelých 16 m. V r. 1711 na svátek sv. Josefa byl kostel vysvěcen, avšak oltář byl jen provizorní. Vnitřní okázalá výzdoba chyběla. Ta se pořizovala postupně, jako v jiných případech i zde byly hlavním problémem finance. Osvícenec „ad absurdum“ císař Josef II. v r. 1786 klášter zrušil. Paulíni neléčili, nebádali, nekázali, nevedli matriky a nevyučovali. Pouhé modlitby racionální syn Marie Terezie neuznával. Obořišťské panství odkoupili od Náboženského fondu Colloredo - Mansfeldové, jejich dobříšský zámek nebyl daleko. Klášter by využíván byl k hospodářským a manufakturním účelům. Byla zde např. octárna.

Teprve v r. 1901 klášter kupují redemptoristé ze sv. Hory u Příbramí. Dne 19. 3. 1903 byla v josefském kostele sloužena po dlouhé době opět mše. V r. 1906 instalovány varhany za sv. Hory. Dvoupodlažní konventní budova byla navýšena o patro. K druhému zrušení kláštera došlo v dubnu r. 1950. Od r. 1953 byla v klášteře Právnická škola pracujících a výchovný ústav mládeže. Ten je zde dodnes.

Zde si neodpustím poznámku. Josef II. řeholníkům a řeholnicím z klášterů určených k likvidaci nabídl uplatnění. Mohli přestoupit do řádu nezrušeného, působit jako faráři, pedagogové, preceptoři… Kdo chtěl, odešel do nezrušeného kláštera svého řádu v cizině. Staří pak většinou dožili s přiznanou státní penzí. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ v rámci akcí „K“ a „Ř“ (ženské řády) příslušníci SNB, StB a Lidových milicí řeholní domy, a to vždy v noci, přepadli, osazenstvo internovali ve sběrných klášterech a s významnými představiteli (kruté mučení bylo běžné) byly uspořádány operetní procesy. Následovaly mnohaleté tresty včetně doživotí. U řeholnic - četl jsem „Bílou vodu“ od paní Tučkové a „Byly jsme tam také“ od paní Šimkové - byly běžné urážky typu a výjimkou nebylo znásilňování. Společná oběma akcím, tj. josefínské i komunistické, byla značná neúcta k zabavenému majetku. Z Náboženského fondu bylo odkloněno přibližně 50 % majetku postátněného Josefem, do stránek ze vzácných rukopisů a tisků kupci balili koření, bohoslužebné předměty z drahých kovů končily roztavené v mincovnách… Rušení po komunisticku probíhalo obdobně. Mnohé klášterní archivy a knihovny skončily ve stoupě, zabrané budovy se využívaly k nevhodným účelům (např. v pražském klášteře křižovníků byly úřadovny StB) nebo se nechaly zpustnout, aby mohly být s pokryteckým zdůvodněním, že hyzdí obec a ohrožují bezpečnost občanů, strženy či odstřeleny.

V odborné literatuře se, pokud jde o kostel sv. Josefa v Obořišti, vyzdvihuje jeho architektonická hodnota a přináležitost ke skupině staveb českého radikálního baroku. Autorství Kryštofa Dientzenhofera je nejisté, často bývá u jeho jména doplněn otazník. Byl-li autorem projektu někdo jiný, zřejmě musel Dienzenhoferovy již existující stavby znát a inspiroval se jimi. Nebo je možné, že Kryštof půdorys jen zběžně načrtl a o zbytek se postarali jiní, třeba František Maxmilián Kaňka (1674-1766). Klášter je v majetku České republiky (organizační složka státu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy). Kostel patří Pražské provincii kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristé).

Pan farář, který se chystal na sobotní mši, se ptal, zda sv. Josefa nechci koupit. Je prý v docela dobrém stavu a daly by se tam pořádat koncerty, svatby a pohřby. Byť jako čerstvý „prduch“ žebrat nemusím, milióny na účtech nedisponuji. Ani bitcoiny mně nikdo a nikdy darem nenabízel. A tak nezbývá, než těm, kteří mají baroko rádi, doporučit, aby se v sobotu v podvečer do Obořiště vypravili a ve stylu pana Hrušínského se kochali.

Zdroje