Bazilika Sainte-Foy (sv. Věry) v béarnském Morlaàs je románský skvost

Románský sloh. První umělecký styl, o kterém lze říci, že je - s určitými výjimkami - celoevropský. Sloh dobře známý i v Čechách a na Moravě. Sloh, jenž naše země bezpochyby zařazuje ke kultuře a civilizaci západní. Objevuje se počátkem století 11. a postupně nahrazuje sloh předrománský. Ve Francii dobu románskou okolo roku 1130 střídá gotika, u nás je nástup lomeného stylu spojen až s dobou posledních Přemyslovců (cca 1230). Nevím již, který mnich napsal, že když se v roce 1000 nekonala předpovídaná apokalypsa, celá Evropa se postupně oblékla do bílého roucha kostelů. U nás to platilo rozhodně, neboť jako stavební kámen se užívala bílá nebo lehce narůžovělá opuka. Jinde si vybírali pískovec, vápenec, mramor (věž, katedrála a baptisterium v Pise) a někdy také cihly. Je ale třeba připomenout, že velmi častým stavebním materiálem bylo - a to i mezi majetnými - dřevo. Jenže dřevěné stavby povětšinou podlehly zkáze, a tak se do našich dnů dochovaly románské kamenné hradby, kostely, kláštery, hrady, paláce a domy těch bohatších (viz Praha a staroměstské domy).

Stavělo se z opracovaných kvádrů, masivní zdi se zvenku neomítaly, jako dekorativní prvek najdeme na vnějších stěnách obloučkový vlys a lizény (svislé pásky bez hlavice a patky). Okna se navrhovala malá, půlkruhovitě zakončená, někdy zdvojená či vícečetná, oddělená sloupky. Zdobné bývaly portály, a to zvláště chrámové. Měly, stejně jako okna, půlkruhové zakončení a byly ústupkovitě vnořeny do silné zdi. Právě zde románští kameníci předváděli své mistrovství: reliéfy v tympanonech, sochy světců po stranách, zdobené hlavice sloupků, ve Francii někdy i galerie soch panovníků, rostlinné motivy, skřeti a ďáblíci (zlo musí být vně chrámu), různé kamenné hříčky… Neboť kostel, neřkuli velká katedrála, sloužil jako učebnice křesťanství, jako katechismus prostého lidu. Gramotný tehdy byli - až na výjimky - jen klérus a řeholníci (benediktini, cisterciáci, premonstráti). Někdy řádové regule zdobnost zakazovaly, a proto třeba klášterní bazilika cisterciáckého kláštera byla prostá, bez věží a s minimem kamenného dekoru. Klenby byly valené nebo křížové, avšak hlavní loď baziliky nebo velkou palácovou síň mnohdy zakrýval dřevěný strop. Větší chrámové stavby mívají formu starořímské baziliky, kdy hlavní loď převyšuje postranní lodě vedlejší. Ty jsou v interiéru odděleny stěnami s oblouky spočívajícími na sloupech. Někdy se do podélného trojlodí vložila příčná loď (transept) a bazilika tak získala půdorys kříže. Pod závěrem (chórem) baziliky se budovala krypta s kamennými náhrobky opatů, někdy i velmožů či dokonce panovníků. Stavitelé - bylo-li to možné - využívali kameny, sloupy, tesané hlavice a jiné části ze starořímských staveb, pokud románská novostavba stála v místě, kde antika byla „volně rozptýlena po okolí“ (jak říká Miroslav Horníček, resp. pan Pécuchet v seriálu „Byli jednou dva písaři - třetí díl „Návštěva“).

Protože dnešní Francii již v prvním století před Kristem Caesar učinil římskou provincií, technika a umění kamenného stavitelství na tomto území ani po rozpadu západořímského impéria (476) nezanikly. Ostatně běžný obyvatel středomoří tento rok za nijak výjimečný nepovažoval, to až později si jej někteří dějepisci vybrali pro dataci oddělení antiky od starověku. Proto najdeme v zemi Franků bezpočet kvalitních románských staveb, zvláště pak na jihu a jihozápadě (Provence, Okcitánie, Akvitánie…). Některé baziliky skví se velkými ústupkovými portály s nádhernou kamenosochařskou výzdobou. Bývají zmiňovány a podrobně popisovány v každé jen trochu kvalitní publikaci zaměřené na středověké umění.

My počátkem července v rámci poznávací cesty po jihozápadní Francii (CK ARS VIVA, departementy Hautes Pyrénées, Pyrenées-Atlantiques, historicky Languedoc, Gaskoňsko, Béarn…) navštívili malé město Morlaàs cca 40 km severozápadně od Lourdes. Zde nachází se kamenný skvost. Tím je západní portál baziliky Sainte-Foy.

Nejprve k zasvěcení kostela. Svatá Foy (česky sv. Fides, sv. Věra) pocházela z bohaté akvitánské rodiny. Odmítla - bylo jí údajně teprve 12 let - klanět se pohanským modlám, a tak byla, podobně jako sv. Vavřinec, restována na roštu a poté sťata. Doba? Císař Dioklecián (vládl v letech 284 - 305) a jeho pronásledovaní křesťanů, tj. přelom 2. a 3. století. Věřin hrob nalezneme v benediktinském opatském kostele Ste-Foy v Conques (dpt. Aveyron). Jde o špičkovou ukázku románského stavitelství, slavná bazilika kláštera Cluny (80 km na sever od Lyonu) v malém. Ostatky světice jsou umístěny ve skvostném relikviáři z konce 10. stol. Foto dřevěné plastiky sedící dívky ve zlaté fólií s drahokamy a emaily nechybí v žádné knize o evropském středověkém umění.

Centulle V. (? - 1090, přezdívaný „Mladý“) byl od roku 1058 vikomtem z Béarnu a také pod jménem Centulle I. hrabětem z Bigorre. Papež Řehoř VII. (v úřadu 1073 - 1085) ho popsal jako „amator justitiae, defensor pauperum, propagator pacis“, tj. „zastánce spravedlnosti, obránce chudých a šiřitel míru“. V r. 1079 se Centulle V. ve službách muslimů zúčastnil obléhání Zaragozy, kterou tehdy držel El Cid. Jenže! Okolo r. 1160 se vikomt oženil se svou sestřenicí Giselou a papež Řehoř, když se to dozvěděl, sňatek zrušil. Přece jen, šlo o blízký pokrevní vztah. Gisela skončila jako převorka prioriátu Nejsvětější Trojice v Marcigny-lès-Nonnains a kající se vikomt Centulle nechal vystavět v Morlaàs baziliku Sante-Foy.

Bazilika je trojlodní s příčnou lodí a s presbytářem mírně vychýleným na sever. Snad proto, aby ona výchylka připomínala skloněnou hlavu Krista, když umíral na kříži. Historik středověkého umění Jacques Lacoste (1938 - 2024) morlaàskou baziliku pokládá za jednu z nejkrásnějších béarnských staveb. Severní, jižní a východní fasády baziliky jsou prosté, nezdobené. Na východě se k presbytáři připojují tři půlkruhem uzavřené apsidy.

Mnou zmíněný zázrak se odehrává na straně západní. Jde o hlavní vstup do kostela, který je přebohatě zdobeným vrcholně románským ústupkovým portálem se vším všudy. Kamenická výzdoba se naštěstí dochovala. Výraz „naštěstí“ je na místě, neboť za revoluce zvané Velká (1789 - 1799), a to zvláště za vlády osvícensky chladného a despotického jakobína Maxmiliána Robespierra (1758 - 1794) se ve Francii odehrávalo totéž, co v zemích Koruny české po r. 1420, tj. za válek husitských. A nebo za vlády jiných zuřivců ve století 20. Křesťanské náboženství reprezentované katolickou církví pro jakobíny bylo, stejně jako pro komunisty, jen prostředkem k ohlupování lidu. Na rozdíl od údajně nejspravedlivějšího a nejpokrokovějšího společenského řádu však totální bezvěrectví v revoluční Francii v kurzu nebylo. První neúplatný si vymyslel kult Nejvyšší bytosti (Culte de l'Être suprême). A lůza slavila žně. Běžné bylo barbarské ničení nádherné výzdoby gotických katedrál a románských bazilik (nerozumím tomu, tak to rozmlátím). Zvláště spadeno měli bořitelé na sochařské galerie francouzských panovníků. Nádherná pětilodní bazilika benediktýnského kláštera v Cluny, kdysi největší křesťanský chrám před sv. Petrem, byla jako zbytečná a protirevoluční stavba prodána soukromníkům. Ti ji využili jako levný kamenolom ke stavbám hospodářských budov. Hrobky francouzských králů z opatského kostela St-Denis u Paříže byly vyplněny, ostatky rozkradeny, rozházeny nebo zahrabány vně kostela. Proto nyní - až na výjimky - spočívají ve společném ossariu.

V Morlaàs u baziliky Sainte Foy naštěstí úřadoval pouze zub času. Ve druhé půli 19. století, kdy byl v módě historismus, se středověké památky začaly katalogizovat, opravovat a restaurovat, byť ne vždy šťastně. Každý vzdělaný Francouz určitě zná jméno Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc (1814 - 1879). Architekt, historik umění, restaurátor… I když některé stavby uvedl do podoby, v jaké nikdy nebyly (např. známé město Carcassonne), nelze mu upřít významný podíl na jejich záchraně a na tom, že Francouzi si začali svého středověkého umění vážit a ochranu památek svěřili státu reprezentovanému odborníky. U nás má obdobné zásluhy (občas i „zásluhy“) o generaci mladší Josef Mocker (1835 - 1899). Byl to právě Le Duc, který navrhl restaurování skvostného portálu morlaàského kostela.

A nyní si pojďme zkamenělou nádheru prohlédnout. Na internetových stránkách radnice v Morlaàs je nákres portálu s podrobným popisem jeho bohatého dekoru (ze kterého vycházím, byť v podrobnostech mohou být v odborné literatuře komentáře u některých prvků mírně odlišné).

Restaurovaný západní portál rozděluje středový sloupek, jehož patku kameník ozdobil plastikou otroka, možná Saracéna (Araba). Ve dvou menších půlkruhových tympanonech nad dřevěnými dveřmi vidíme reliéfy „Vraždění neviňátek“ a „Útěk do Egypta“. Nad nimi ve velkém tympanonu věřícím žehná trůnící Kristus v mandorle (mandli) s Písmem svatým v levé ruce. Mandorlu ze stran podpírají evangelisté Matouš a Jan (zachován jen orel - Janův symbol).

Po stranách dřevěných vrat defilují dvě šestice apoštolů. Nalevo směrem ode dveří Petr, Jan, Ondřej, Šimon, Jakub menší a Bartoloměj. Napravo Pavel, Jakub větší, Tomáš, Filip, Juda Tadeáš a Matěj.

Oblouky nad půlkruhovým tympanonem a apoštoly, které se postupně zvětšují, architekti odborně nazývají archivolty. A právě zde románští kameníci mohli popustit uzdu své fantazii. Archivolt je celkem 6, resp. 7. Výzdoba od nejmenšího po největší oblouk je tato: 1. rostlinný dekor, 2. reliéfy kachniček a kvítků kopretin (?), 3. rostlinný dekor, 4. dva obři - atlanti podpírající postavičky 24 starců (králů?) z Apokalypsy, ve středu této archivolty je beránek s křížem, 5. kopretiny (?) s pěti okvětními lístky, 6. 35 vyvolených (?), 7. rostlinný dekor.

Z celého portálu baziliky Sainte Foy (zvláště pak z postav 12 apoštolů) čiší antická tradice. Tradice římská, která v Čechách a na Moravě chybí. Já si však vzpomněl na jednu výjimku. A tou je torzo západního portálu kostela sv. Prokopa v Záboří nad Labem u Kolína. Kamenickou práci musel navrhnout a provádět odborník na slovo vzatý. O svatoprokopském kostelu a jeho portálu z 11. století a s jedenácti (!) zdobenými archivoltami jsem nalezl minimálně dvě bakalářské práce a řadu odborných článků. Když jsem zábořský kostel před rokem s kamarády navštívil, kostelník, který nás provázel, zdůraznil, že jde o práci v českých zemích zcela výjimečnou, u níž jihofrancouzskou inspiraci nelze vyloučit. Někteří dějepisci umění s tímto názorem souhlasí, jiní nikoli. Architektka a historička stavitelství Milada Radová - Štiková (1920 - 2003) předpokládala, že portál pochází z jiné významné stavby v regionu, přičemž navrhla zaniklý benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem. O tomto polabském konventu sepsal pan Jirásek pověst a vřadil ji jako samostatnou kapitolu „Opatovický poklad“ do své zřejmě nejznámější knihy.

Dohledal jsem si, že katolíci si připomínají sv. Věru, pannu a mučednici, 6. října. Patronka dřevořezbářů, zpracovatelů vlny, vzývána je rovněž jako přímluvkyně za plodné manželství. Jejími atributy jsou dívka, palma (symbol mučednictví), rošt a meč. „Sancta Fides, ora pro nobis.“🙂

Zdroje