Článek
Praktikující křesťan nejsem, byť v r. 1960 jsem byl pokřtěn celebritou Římskokatolické církve (RKC), a to ThDr. Kajetánem Matouškem (1910-1994). Ten byl tajně jmenován v r. 1949 světícím biskupem pražským. V Praze působil jako farář u sv. Vojtěcha na Novém Městě. Tajný byl i můj křest. Děda s babičkou si bůhví proč mysleli, že mým rodičům by se svátost křtu u jejich syna nelíbila. Avšak zároveň nedokázali skousnout, že by vnuk zůstal nekřtěncem. Ve skutečnosti to rodičům nevadilo vůbec. Taťka s mamkou v katolické víře vyrůstali. Jen se v dospělém věku vydali jinou cestou. Když řeknu, že na křesťanských zásadách jsem vychováván nebyl, následuje údiv. „A na jakých, proboha!?“ Jakmile doplním, že rámcem mé výchovy byly regule skautské (rodiče byli v junáckém hnutí velmi aktivní v období 1945 - 1950 a 1968-1970), následuje oddechnutí. „Aha, tak to je skoro to samé.“
Jako malý kluk jsem s babičkou chodil do kostela na nedělní mše. Nový zákon jsem přečetl a protože se zajímám o historii a umění, mé povědomí o křesťanství a jeho dějinách je poměrně slušné. Ritus katolických obřadů znám, asi 4 roky jsem dokonce nepovinně studoval latinu. Dění v RKC zpovzdálí sleduji a mezi praktikujícími katolíky mám několik přátel.
Když jsem minulou středu (17. 4.) uviděl zprávu o křtícím knižním dýchánku v Arcibiskupském paláci, musel jsem si ji přečíst dvakrát. Kniha „SPIKNUTÍ: Pravda o pokusu odstranit prezidenta Zemana“ mne nechává v klidu. Miloš Zeman se již nezmění. Nepatřím mezi jeho fanatické a zarputilé odpůrce, byť mstivý starý pán můj hlas při prezidentských volbách nikdy nedostal. Ocenil jsem však jeho jasnou reakci na ruský útok na Ukrajinu v únoru 2022. To, jak na prezidentovo onemocnění reagovali někteří lékaři diagnostikující od stolu, se mě s ohledem na etiku příliš nepozdávalo (byť mělo jít především o výtku k chování lidí z prapodivného okolí hlavy státu).
Dech mně však vyrazilo místo konání knižního křtu - sál kardinála Josefa Berana v Arcibiskupském paláci. A samozřejmě přizvaní účastníci! Zvláště pak předsedkyně KSČM soudružka Kateřina Konečná. Vždyť její předchůdci ve funkci tvrdili, že náboženství je opium lidstva. Zvláště římskokatolickou církev pokládali za svého úhlavního nepřítele, její klérus a řeholníky a řeholnice dokonce za agenty Vatikánu. Není to tak dávno, co jsem přečetl román Kateřiny Tučkové „Bílá voda“. Před tím „Internace biskupů“ (Fr. Kolouch) a vzpomínky želiveckého opata Bohumila Víta Tajovského (1912-1999) „Člověk musí hořet!“ A již v 80. letech v samizdatovém vydání „Byly jsme tam taky“ od Dagmar Šimkové (1929-1995). Znám osudy Štěpána Trochty a budějovického biskupa Josefa Hloucha. Emeritní arcibiskup pražský, který často zdůrazňuje, jak miluje historii, toto vše neví? Nebo to ví, ale lísání se k politickým celebritám, byť bývalým, nedokáže odolat?
Představme si, že by např. v r. 2016 byl v místnostech Židovské obce v Praze uspořádán „křest“ jedné z knih Davida Irvinga (*1938, podotýkám, že jeho nikoli špatný životopis „Goebbels - pán myšlenek Třetí říše“ ve své knihovně mám). Prezentace knihy by se zúčastnili Eda Göring (1938-2018) a Heider Heydrich (*1934). Kmotrem publikace by byl vrchní pražský rabín. Ten by svým udiveným souvěrcům vysvětlil, že šlo o běžný komerční pronájem. Že děti za to, co činili jejich rodiče, nemohou a že v Česku je přece svoboda slova. Měl by pravdu, ale…
I vzpomněl jsem si na Skutky apoštolů 9, verše 3-8: „Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe; padl na zem a uslyšel hlas: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Saul řekl: Kdo jsi, Pane? On odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat. Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku.“
Jde o událost, kterou malíři zpodobnili nesčetněkrát, v galeriích bývá pod obrazem štítek s nápisem „Obrácení svatého Pavla.“ Čili ze Šavla stal se Pavel. Jeden z diskutujících k článku o arcibiskupském knižním dýchánku uvedl, že pan kardinál byl přece vězněn. A to dokonce společně s Havlem! Zatímco náš současný prezident je „komunistická zelená guma“. Upozornil jsem proto přispěvatele na novozákonní příběh o Pavlovi. Podotkl jsem, že - jak je vidět - mohou nastat i obrácení dle vzorečku „Pavel → Šavel“. Bývalá Eminence se dle mého soudu shlédla v polním kurátu Katzovi: „Všichni za mnou, co JÁ budu říkat!“
Závěrem tři poznámky. 1. V monografii „Prezident lidskosti“ od Dr. Víta Machálka autor poznamenal, že biskup Kajetán Matoušek, jehož zmiňuji v úvodu, zaopatřil koncem června 1945 svátostmi umírajících Emila Háchu. 2. Bývalý pražský arcibiskup sepsal v r. 2023 knihu „Zpověď - Životní pouť a vyznání kardinála Dominika Jaroslava Duky.“ Listoval jsem jí včera v knihkupectví LUXOR. Fotografií emeritního primase českého v okázalém arcibiskupském hávu s mitrou a berlou je tam víc než dost. A tak jsem si vzpomněl na obraz „Finis gloriae mundi“ (Konec světské slávy). Viděl jsem jej ve špitálním kostele de la Claridat v Seville a lze si jej jednoduše vyhledat na internetu. Obraz namaloval Juan de Valdés Leal (1622-1690) a znázorňuje preláta římské církve ležícího v rakvi. Z hnijícího těla odpadává maso, dřevěná schrána je zpuchřelá, kdysi nádherný oděv se rozpadá… Při podrobné prohlídce díla lze najít červy a nekrofilní hmyz.
Dominik Duka určitě obraz zná, neboť na páně Halíkovu výtku ohledně své okázale směšné produkce v arcibiskupském kočáře při svatojánských slavnostech v květnu 2016 rádoby žertovně odvětil: „Ty nemáš rád baroko!?“ 3. Kamarád vystudoval po r. 1989 teologii a stal se farářem. Když jsme se, dávno již tomu, bavili o křesťanství, odkázal mě na Matouše s tím, že ve dvou přikázáních je řečeno vše podstatné: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
P.S. Když jsem si dohledával, kdy přesně D. Duka jel v kočáře, objevil jsem tento jeho výrok publikovaný v rozhovoru s ním dne 13. 4. 2018 na serveru „církev.cz”: „Kardinál Beran představuje klíčovou postavu muže, který se nikdy nenechal zlomit, i když nabídky ke kompromisu byly velké. Kardinál Beran se vrací, ale stoupenci komunistické diktatury jsou v Parlamentu České republiky a majíce poslaneckou imunitu mohou své názory otevřeně hlásat, přestože parlament schválil zákon o zločinnosti obou totalit.“
P.S.S. V knížce „Zpověď“ je v závěru i zdravice Miloše Zemana. Dovolím si z ní ocitovat několik vět (vydavatel: nakladatelství DEUS): „S kardinálem se znám řadu let. Cenil jsem si ho nejen jako politického větně, ale jako církevního preláta, který na rozdíl od svého předchůdce kardinála Vlka vynikal skutečnou lidskostí… Myslím si, že Duka představuje to lepší v církevní hierarchii, že dokáže oslovit nejen věřící, ale i nevěřící, a že dokáže Kristovu lásku věrohodně šířit. Přál bych si, aby takoví preláti šli v jeho stopách.“
