Jean Philipe Rameau: Platée

Nedávno jsem si na Neviditelném psu přečetl příspěvek, kde autor popisuje, jak v jedné firmě bojují (sloveso „bojovat“ je na místě) s agendou ESG (enviromental, social, governance). Když nejmenovaný výrobní podnik v Česku navštívila mladinká ESG auditorka ze zahraničí, zarazil ji mimo jiné plakát fotbalového mužstva SK Slavia Praha, který objevila v jedné dílně. Zjistila, že kolega zaměstnance, jenž si foto vyvěsil, fandí Spartě. A zkoumala, zda mu slávistická fotografie nepůsobí psychické trauma, které by se mohlo projevit ve snížené kvalitě výrobků. Připadá vám to neskutečné? Staří latiníci říkají „relata refero“, v Česku „prodávám, jak jsem koupil.“ Když by ona auditorka zhlédla barokní operu Platée, jejíž premiéry jsem se včera (tj. 21. 11. 2024) ve Státní Opeře zúčastnil, musela by být blízka mdlobám. Nelze vyloučit, že by požadovala stažení kusu z repertoáru. Nikoli kvůli hudbě, ale k kvůli velmi „nevhodnému“ ději (námětu) opery.

Autorem hudby je Jean Philipe Rameau (1683 - 1764), francouzský skladatel doby baroka. Jeden ze slavného trojlístku Rameau - Couperin - Lully. Malá poznámka. Jean Philipe se dožil vysokého věku a tak si dle některých pramenů ještě poslechl, jak hraje na cembalo maličký Volfík, čili Wolfgang Amadeus Mozart. Tatínek Leopold uspořádal se svými dvěma zázračnými salzburskými dětmi a s maminkou Annou Marií velké evropské turné. V roce 1763 (Volfíkovi bylo 7 let) děti koncertovaly v Paříži, a to dokonce u královského dvora ve Versailles před Ludvíkem XV., královnou Marií Leczinskou a paní de Pompadour.

Než zpět ke zpěvohře Platée. V době baroka a hudebního klasicismu byla opera pro diváky totéž, co dnes koncert rockové nebo metalové hvězdy na sportovním stadionu. Když šlo o slavnost protokolární (třeba ku korunovaci panovníka, k uzavření míru), uvedla se opera seria (vážná opera). Často s hrdinským, tj. seriózním tématem z antické mytologie či římských dějin. Libretistou býval třeba Ital Pietro Metastasio (1698 - 1782). Nějaký příklad? La Clemenza di Tito od Mozarta ke korunovaci Leopolda II. na českého krále v r. 1791 v Praze. Bylo-li třeba diváky pobavit, rozesmát, předložila se jim opera buffa (směšná, legrační, zábavná opera). Tou může být Mozartova „Figarka“ nebo „Cosi fan tutte.“ Opera buffa je předchůdkyní operety a z té pak vyvinul se dnes tak oblíbený muzikál.

Platée patří mezi opery s námětem komickým. Děj (zjednoduším jej, autor libreta: Jacques Autreau a další), jak bylo v  době francouzských Ludvíků obvyklé, je situován do starověkého Řecka, byť bohové mají jména římská a navíc pofrancouzštělá. A tak Zeus je Jupiter, Héra je Juno, Hermes je Merkurem atp. Vše se odehrává okolo hory a pohoří Kothairon, resp. Cithéron nebo Kithairon. Střední Řecko, oblast zvaná Boeotia - Bojótie. Zde, v bažinaté a močálovité krajině žije najáda (vodní nymfa) Platée, řecky Plataia. Vládne vodní havěti, jako jsou žáby, ropuchy, čolci a želvy. Je hrozně ošklivá a touží po manželovi. Antičtí bohové nešli pro drsný žert daleko, a tak si Merkur (posel bohů) s Amorem (bůh lásky) vymysleli toto: Nymfě Platée nabulíkují, že se do ní zamiloval samotný vládce bohů, hromu a blesků Jupiter. Ten s  habaďůrou souhlasí, neboť potřebuje vytrestat svou žárlivou manželku (a také sestru) Junonu. Vládce bohů byl proutník a záletník. Proto i planeta Jupiter má 4 velké měsíce objevené Galileem a pojmenované po Jovových milenkách a jednom milenci: Európé, Io, Callisto, Ganymedes. Juno kvůli manželovým avantýrám dělala kravály, kterým dnes říkáme „itálie“. Hora Olymp se pak otřásala v základech. Dozvídá se, že Jupiter má jakési techtle s jednou nymfou a tak se chystá k dalšímu hysterickému výstupu. Když však zjistí, že „nevěstou“ je ošklivka Platée, začne se smát. A s ní i ostatní nebešťané. Božská vládkyně byla vytrestána za svoji žárlivost. Nebohá nymfa utíká, nešťastná, vysmívaná a zhrzená, do svých bažin a močálů. Ano, je to poněkud kruté, ale jde o komický děj a humor je, alespoň v to doufám, vlastní i Pánubohu. K povaze lidí patří - Češi jsou v tom mistři - že žertování bývá někdy drsné. Mimochodem! Řekové měli pro tyto nemístné vtípky pojmenování „Homérský smích bohů“. Ti nahoře občas někomu cosi hodně nepěkného vyvedli a Olymp se pak otřásal božským, hurónským smíchem.

Olmypský žert si neodpustil ani nejkřesťnaštější král Ludvík XV. Operu Platée nechal předvést při oslavách svatby svého syna Ludvíka Ferdinanda (otec Ludvíka XVI., tchán Marie Antoinetty) se španělskou infantkou Marií Terezou, která prý moc krásy nepobrala.

Nejsem příznivcem módního potlesku ve stoje, neboť dnes jde u diváctva mnohdy o komedii. O to, aby lidé mohli se smrtelně vážným výrazem vyprávět o „standing ovation“, „silném příběhu“ a dát si fotku na sociální síť. Ovšem zde si potlesk ve stoje zasloužili všichni. Režisér (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský, tj. duo SKUTR), dirigent (Václav Luks, Collegium 1704), orchestr Státní Opery, choreograf (Jan Kodet), kostymérka (Simona Rybáková), světelné efekty (Jan Dörner). A samozřejmě zpěváci: Platée (Marcel Beekman, tenor), Jupiter (Pavol Kubáň, baryton), Juno (Michaela Zajmi, mezzosoprán), král Cithéron (Tomáš Šelc, baryton), Merkur (Ruairi Bowen, tenor), Šílenství (Olga Jelínková, soprán), Clarine (Pavla Radostová, soprán) kompars, baleťáci, orchestr…

Tleskal jsem asi tak, jako bolševik při Stalinově projevu ve Velkém divadle ve 30. letech. Ovšem nikoli ze strachu, ale proto, že jsem chtěl všem aktérům vyjádřit obdiv. Výprava byla moderně barokní a já jsem toho názoru, že kdyby opera byla takto představena cynické, leč vzdělané a uměnímilovné francouzské aristokracii koncem první půle 18. století ve Versailles, tleskali by (pokud by jim to ovšem tehdejší etiketa dovolila) rovněž. Zajímavé je, že roli ošklivé Platée Rameau zkomponoval pro hlas mužský. Obvyklé totiž bývá, že v operách či divadelních kusech mužské role občas ztvárňují ženy či že se ženy za muže vydávají. Např. Cherubín ve Figarově svatbě, Vrchlického Noc na Karlštejně. Výkon pana Beekmana v roli Platée byl úžasný i po herecké stránce. Naducaný, v zelených šatečkách s flitry mně vzdáleně připomínal (když se postavil s nyvě zamilovaným pohledem před Jupitera) paní Bohdalovou v ikonické erotické scénce s Karlem Šípem (Inzerát, Bohdalka chce vymalovat byt a Šíp je gigolo). Jeden známý kostýmy a výpravu označil za „drag queen“. Já bych spíš volil „opulentní baroko v pojetí 21. století“. Při některých obrazech, např. když se Juno či Jupiter s bleskem v ruce snášejí z nebes na zem, jsem si vybavil barokně pompézní film Farinelli z roku 1994 (život slavného kastráta, režie Gérard Corbiau). Musíme si uvědomit, že v době alonžových paruk, saraband a menuetů bylo na divadle obvyklé odívat historické postavy, vojevůdce či antické bohy do soudobých kostýmů. Rokokový malíř František Julius Lux se nerozpakoval vymalovat v západočeských kostelech panenku Marii a sv. Alžbětu jako dvě krafající rokokové paničky. A tak není sebemenší důvod, proč by režisér z našeho století nemohl najádu Platée a ostatní bájeslovné postavy obléknout do „drag queen“ barokní garderoby.

Rytmická, úderná, rozverná Rameauova hudba byla úchvatná. Kdesi jsem si přečetl, že s mírnými úpravami by ji klidně mohl použít Jacques Offenbach u Orfea v podsvětí nebo u Krásné Heleny. S čímž souhlasím. Nádherné byly sbory a baletní výstupy satyrů, bakchantek a jiné mytologické havěti. Balet k baroku patří, zde sluší se upozornit např. na film Le roi danse (Král tančí, rok 2000, režie Gérard Corbiau). Najáda Platté občas měla v libretu předepsán text „Quoi?, Qoui?, Quoi?“ (Cože?, Cože?, Cože?). Ve francouzštině „kua, kua, kua“, čili kvákání žáby. V orchestru byly slyšet i bubínky (tamburína), krásné byly fagotové a flétnové pasáže a velký buben (znázorňoval třeba Jovův hrom).

Vlastně se mně celá ta rozpustile opulentní, barevná a třpytivá férie popisuje těžko. Operu Platée je třeba vidět a slyšet. Závěrem verš z prologu libreta. Je aktuální i pro dnešní dobu: „Pojďme si tropit žerty ze všeho, vysmějme se zemi i nebesům.“

Zdroje:

autorský text

program k opeře s libretem