Článek
Není měsíce, aby se na platformě Seznam Medium (ale i jinde) neobjevil článek, ve kterém pisatel/pisatelka brojí proti fyzickým trestům u dětí. Naposledy „Plácáte dítě na zadek? Trvalý dopad na jeho mozek je jako po týrání“, autor Fénix Popelavý. Ti, co v komentářích k článku plácnutí přes zadek obhajují, jsou poučeni (předpokládám, že automaticky generovaným textem) takto: „Odborníci se shodují, že fyzické tresty jakékoli intenzity u dětí jsou nepřijatelné. Kromě toho, že takové tresty vedou k výchově lidí tolerantních k násilí obecně, způsobují také to, že se děti samy častěji uchylují k násilnému chování v dospělosti. Smyslem zákona, který připravuje Ministerstvo spravedlnosti, je tlak na to, aby si rodiče uvědomili, že je nutné reagovat jinak. Česko je jednou z posledních zemí v Evropě, která zatím takovou úpravu zákona nemá. K fyzickým trestům vydala prohlášení také 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy: „Všechny formy násilí bez ohledu na povahu nebo intenzitu jsou škodlivé a způsobují dětem zcela zbytečná zranění, bolest, podkopávají pocit vlastní hodnoty a brání v optimálním psychickém vývoji.“
Kancléř Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu zu Beilstein (1773 - 1859) zvaný také Fürst Mitternacht (kníže Půlnoc) byl konzervativec ad absurdum. Pojem „metternichovský absolutismus“ je oprávněný. Cenzura, špiclování, donášení, otevírání a čtení dopisů v poštovních lóžích byly metody ohavné, leč hrabě z Rovnováhy (další přezdívka) hloupý nebyl. Některé z jeho výroků jsou minimálně k zamyšlení. Třeba „Pravda leží kdesi mezi extrémy.“ A já za extrém považuji názor, že jakýkoli fyzický trest na dítěti včetně plácnutí přes zadek je nepřípustný. Že vždy jde o selhání rodičů, prarodičů, učitelů, že každé provinění se má řešit vysvětlováním, domluvou, netělesným trestem, že děti takto potrestané se uchylují k násilí v dospělosti atd.
Zakopaný pes nalézá se ve slovesu „bíti“ a substantivu „násilí“. Předpokládám, že většina rozumně uvažujících lidí bude souhlasit, že bít dítě, tj. záměrně mu působit bolest, je nepřípustné stejně jako je nepřípustné jakékoli násilné chování k dětem (a nejen k nim). Je mně 64 let, sám děti nemám, ale v naší rodině se o dorost postarali sestra a její manžel čtyřmi nyní již dospělými potomky. Zvláště když byli synovci a neteře malí, roli strejdy jsem zastával. Zoologická, Matějská, výlety, čtení pohádek, velký úspěch měly řecké báje a pověsti, Hříšní lidé města pražského s panem radou Vacátkem a zejména díl s dementním Hynečkem… Po skončení VŠ s cejchem „příbuzní v zahraničí“ jsem měl problémy se sháněním místa, a tak jsem skončil na odborném učilišti jako středoškolský profesor, resp. učitel ekonomických předmětů. Zmiňuji to proto, že jisté výchovné zkušenosti mám, něco jsem již prožil, viděl, zaslechl a přečetl. Dovolím si proto uvést tři zcela konkrétní případy, kdy tělesný trest byl použit nebo dokonce byl dítětem vyžadován. Zajímala by mne reakce Popelavého Fénixe a jemu podobných včetně tetky AI generující kontextuální připomínky k diskusím a komentářům. Ty tři historky nejsou vymyšlené, zveličené či upravené, skutečně se udály a já byl divákem, posluchačem nebo čtenářem.
Historka č. 1. Střední odborné učiliště ČKD, školní rok 1985 - 1986. Kolegyně Jana, matka dvou dospívajících synů (jejich pubertálními vylomeninami nás bavila ve sborovně), po r. 1968 „odejita“ z Filosofické fakulty UK. Aprobace dějepis a ruština. Na „ČKD Praha vezme i vraha“ (ano, to se tehdy říkalo) učit mohla. Džungle před tabulí od Evana Huntera (americký spisovatel, 1926 - 2005) byla oblíbenou knížkou nás, učilištních pedagogů. Učeň, říkejme mu třeba Jarda, 16 let, obor potrubář. Každopádně hřebeček, který se chtěl ukázat před spolužáky a tak paní profesorce vmetl při hodině ruštiny do tváře větu přibližně tohoto znění: „A já se ti, ty kr…o zas…, na ruštinu vys..!“ Jana nehnula ani brvou. O přestávce si vzpurníka pozvala do kabinetu. Tam koupil jednu zprava a druhou zleva s dovětkem, že takto si může mluvit se svojí mámou, pokud mu to ovšem dovolí. „A teď mazej do třídy, ať nepřijdeš pozdě na matiku!“ Výsledek? Nešlo se nesmát, když nám kolegyně kabinetní výstup líčila. Jarda ji od té doby zdravil již zdálky a nabízel se, že bude nosit na dějepis mapu Evropy druhé půle 19. století. Můj názor? Pedagogický majstrštyk, který by dnes, bohužel, nebyl možný. Ti, co nesouhlasí, nechť si uvědomí, že rozebírání provinění, vysvětlování, angažmá výchovného poradce, zvaní rodičů do školy, poznámka, třídní důtka atd. by mládenci ublížily daleko víc, než dvě facky v kabinetu od rázné ženské, která by klidně mohla být jeho mámou. Navíc vyslovit se tak, jak učinil onen mládenec, o ruském jazyku, bylo v létech 80. pujmanovskou hrou s ohněm. Neboť v SSSR sice Michail Gorbačov začal s perestrojkou a glasností, ale u nás stále panoval autoritářský režim zvaný reálný socialismus. Ve svých metodách nikoli nepodobný, ba ještě o dost horší, než byl ponapoleonský absolutismus půlnočního kancléře.
Historka č. 2. Dovolená v Chorvatsku, kemp u moře, přelom 20. a 21. století. Sestra razila zásadu, že i o prázdninách by její děti měly občas sáhnout po školní knize, byť při slabikování z knížky „Náš Vítek“ synovcem dostávala ujímání. „A to mě čeká ještě dvakrát!“, zoufala si. Synoveček, jsa zaúkolován, aby utřel nádobí, se vzpouzel. Jeho německý tatínek a můj švagr ho plácnul přes zadek. Opravdu plácnul, neb bití se v naší rodině nikdy neprovozovalo. Jenže synovec byl velký komediant a spustil na celý kemp řev, ze kterého se ozývalo „vražda (to pochytil z mého vyprávění o Sherlocku Holmesovi), upír, dejte mně česnek, tady se bijou děti!“ Kempingové místo vedle nás obsadila slovinská rodina, která aplikovala moderní, bezstresovou výchovu, což vyplynulo jednoho večera při běžné sousedské konverzaci. Asi za dva dny byli sestra a švagr povoláni do recepce, kde se dozvěděli, že zle nakládají s dětmi. Vše se vysvětlilo, leč bylo jasné, že donašečem byl někdo ze slovinské rodiny. Boží mlýny tentokráte mlely rychle. Další den za mnou přiběhla na pláž sestra, oči na vrch hlavy. „Víš, co se stalo? K sousedům přijela sanitka. Vyvedli toho jejich patnáctiletýho kluka, prý ho našli někde u skal zfetovaného, zkoušel tam s nějakou partou drogy.“
Historka č. 3. Zde jde o vyprávění mojí mamky (*1930). „Mě doma taťka (tj. můj dědeček) nikdy neuhodil. Ale ty řeči, co jsem musela vyslechnout, když jsem něco provedla! To bylo k uzoufání. Ani nevíš, jak ráda bych radši dostala pár na zadek.“ Rovněž se zmínila o paní učitelce ze základní školy. „Kdo zlobil, musel na stupínek, předpažil a dostal pravítkem pěkně přes prsty. Ne, doma jsem nic neříkala, to bylo úplně normální. Bolelo to, ale my jsme z toho měli legraci. A to si vůbec neumíš představit, jak jsem byla pyšná, když mě paní učitelka Lásková dovolila, abych jí donesla domů tašku se sešity.“
K tomu Ludvík Aškenazi a jeho „Dětské etudy“ (1955). Jde o útlou sbírku krátkých, úsměvných povídek o pětiletém človíčkovi a jeho rodičích. V povídce „O metodě přesvědčovací“ chce tatínek synka vychovávat po novu. A tak místo tělesného trestu rozhodne se s človíčkem o jeho provinění, kterým je rozbité okno (na jehož střepy navíc šlápla paní správcová bosou nohou), diskutovat. Synek reaguje takto: „Tatí, nemohl bys mně dnes zcela výjimečně dát pohlavek? Já totiž hrozně spěchám. My si hrajeme na garáž.“
Úsměvné, není-liž pravda? Jenže ti, co píší o nepřijatelnosti tělesných trestů a razí zásadu, že nikdy, za žádných okolností, pomíjejí fakt, že rozebírání provinění, sáhodlouhé diskuse typu „uvědom si, že…“ a k tomu různé nefyzické tresty mohou napáchat v psychice děcka či pubertálního rozjívence daleko více škod, než plácnutí přes zadek či jedna zprava a druhá zleva. Největším uměním výchovným je rozeznat, kdy jaký trest použít. Diskusi a vysvětlování jsme zvolili třeba tehdy, když jsme zjistili, že děti chodily s partou dalších cvikýřů krást žvýkačky do chorvatské samoobsluhy. Kolegyně Jana zase podle mého soudu učinila zcela správný a adekvátní kabinetně-ruční závěr ohledně provinění učně Jardy.
Z článku, alespoň doufám, jasně vyplývá, že bití dětí ani násilí na dětech (a vlastně na komkoli) neobhajuji a neschvaluji. Jen, maje na paměti Metternichův bonmot o pravdě nalézající se mezi extrémy, nesouhlasím se závěry „za žádných okolností“, „nikdy“, „zcela nepřípustné“, „v žádném případě“, které se poslední dobou digitálním světem šíří. Nejsem kdovíjakým milovníkem anglofonního světa. Bráním se módním anglicismům v naší mateřštině a bezduchým přejímáním zvyků typu „Valentýn“ nebo dýně v listopadu. Jsou však situace, kdy před angloamerickým přístupem k životu musím smeknout. Od roku 1986 se pohybuji ve světě účetnictví, daní a ověřování (auditů) účetních závěrek. Velké nadnárodní korporace používají při sestavení závěrky standardy pro mezinárodní účetní výkaznictví (IFRS), které z anglosaské oblasti pocházejí. Platí zásada, že prohlásí-li společnost, že se při sestavení své závěrky těmto standardy řídila, musí dodržet veškerá relevantní ustanovení standardy předepsaná. Nemůže sdělit, že standard 15 o vykazování výnosů aplikovala, zatímco standardem 16 - Leasingy se neřídila. Byl by to podvod. Jenže! Úvodní text k IFRS (tzv. koncepční rámec) obsahuje důležitý odstavec, který lze polopaticky popsat takto: Nikdo a nic není dokonalé. Šedá je teorie, zelený je strom života. IFRS standardy nemohou pamatovat na vše. Může se stát, byť velmi výjimečně, že pro dosažení věrného a poctivého obrazu skutečnosti v účetní závěrce bude třeba některé ustanovení ze standardů porušit, nerespektovat, použít jinak. Pak to lze učinit. Odchylku je však třeba popsat a zdůvodnit v příloze účetní závěrky. S fyzickými tresty je to stejné. Jsou zkrátka a dobře výjimečné situace, kdy přiměřený tělesný trest je optimálním řešením.
Skoro stejně to vysvětlovala paní doktorka Kosová v Pražském psychiatrickém centru (dnes Národní ústav duševního zdraví), kde nám na kursu kognitivně-behaviorální terapie radila, jak se bránit klinickým depresím, úzkostem a OCD. Použila termín dysfunkční schéma. Laicky řečeno, člověk se může dostat do těžké deprese a skončit na psychiatrii, když se něčeho drží jak lejno košile. Vyprávěla o řádové sestřičce, která brala přikázání „Nepokradeš“ natolik vážně, že na léčbu antidepresivy u psychiatra došlo. Neustále myslela na to, jak jako mladinká dívka ukradla v obchodě čokoládu a obávala se božího trestu.
Závěrem dovolím si opět exkurs do mé oblíbené historie. Marie Terezie, matka 16 dětí. Franz Joseph Haydn (1732 - 1809), slavný hudební skladatel období klasicismu vzpomínal, jak coby kluk dováděl s kamarády v císařských zahradách. Vylezl na strom, když v tom se objevila císařovna. Měla strach, že malý Franz Joseph může spadnout a ublížit si. Když slezl, dostal od císařovny na zadek. Psychická újma z císařského trestu? Pokud nějaká, tak jen u múzy Euterpé (měla v gesci hudbu). Když Haydn komponoval symfonii č. 48 v jím oblíbené C dur tónině, nazval ji Marie Terezie.
A ještě „Toulky českou minulostí“, 556. schůzka - Rakousko má kalhoty (o narození Josefa II.). Cituji z pořadu: „Tedy… ona Marie Terezie ve hněvu několikrát připadla na myšlenku, že by Jozífek měl dostat nářez rákoskou, ale pokaždé od toho opustila, když jí bylo zdůrazněno, že rakouští arcivévodové nikdy nebyli biti. Ano, a dochoval se bonmot Marie Terezie: „Taky podle toho vypadali.“
Zdroj:
https://dvojka.rozhlas.cz/556-schuzka-rakousko-ma-kalhoty-7939131
Ludvík Aškenazi: Dětské etudy (Československý spisovatel, vydání z r. 1960)
