Článek
Studie Tělesné tresty a zvýšená nervová reakce dítěte na hrozby z roku 2021 srovnává, co se děje v mozku dítěte, které bylo rodiči bito a dítěte, které bito nebylo. Nešlo přitom o závažnější násilí, které by v té době společnost vnímala jako zcela nepřípustné, nýbrž o plácání přes zadek nebo „jednu výchovnou.“
Vědci jednotlivým dětem postupně ukazovali obrázky výrazů různých výrazů v obličeji (úsměv, zamračený pohled ad.) a zkoumali reakce dětské pomocí magnetické rezonance. Ukázalo se, že fyzicky trestané děti vnímají jako hrozbu i některé výrazy emocí, které netrestané děti považují za neškodné. Podobnou změnu vidění světa už vědci znali u dětí, které byly fyzicky týrány.
Zkušenost s násilím děti naučí, že si má dávat zvýšený pozor na hrozby v okolí. Od svého okolí očekávají fyzické násilí i v situacích, kdy to vůbec není adekvátní. Vedle sníženého pocitu sebehodnoty a zvýšené ostražitosti k okolí takové děti mají větší sklon k úzkosti nebo agresivitě, a to i v dospělosti.
To všechno si přitom jedinec nemusí uvědomovat, zvláště pokud má od rodiče vštípeno, že si tělesné tresty zasloužilo a že byly adekvátní. Zpětně to pro něj může být obtížné pochopit a přijmout. V lepším případě si to vyřeší, ať sám nebo v psychoterapii. V horším odmítne vědecké poznání i svou vlastní otřesnou zkušenost, bude plácat i své děti a předá jim neblahou štafetu předchozích generací.
Někteří rodiče stále tápají, kde nakreslit čáru při užívání tělesných trestů. Často slyšíme obranu „jedné výchovné“ nebo plácání přes zadek, který je dokonce podle některých z nás svými vlastnostmi k bití předurčen. Jak ale vidíme ze všech vědeckých výzkumů a konečně už i ze zákona, sebemenší tělesný trest dítě nevratně ovlivní a je nepřípustný.
Výchova neznamená dítě násilím měnit, ale poskytovat mu pocit bezpečí, pomáhat mu chápat svět a jeho roli v něm. Být mu vzorem. Právě pak má největší šanci vyrůst v silného a vyrovnaného člověka s kvalitním vztahem ke společnosti i vlastním dětem a rodičům.
