Článek
Škodlivost „tělesných trestů“ potvrdily četné studie a také jejich shrnutí za 20 let. Naopak prospěšnost sebemenšího fyzického násilí na dětech vědci nezjistili. Nemůže se proto jednat o výchovný prostředek. „Trestající“ rodič se tedy v lepším případě dopouští výchovného omylu, v horším si prostě vylévá vztek na slabším.
Česká republika patří k posledním evropským státům, které svůj závazek splní. Z mé zkušenosti ale už dnes soud poukazuje na „změnu názoru ve společnosti“ a nepřípustnost tělesných trestů.
Teď musíme vychovávat rodiče
Za bití ovšem teď ani příští rok soudy nebo úředníci nemohou rodiče trestat. Zákon totiž zákaz tělesných trestů pouze konstatuje, nestanoví za ně žádný trest. V praxi tak nejspíše úřednice orgánu sociálně-právní ochrany dětí pouze „trestajícího“ rodiče upozorní a vysvětlí mu, že se tohle nedělá. Bude na něj výchovně působit.
Konzultace, školení nebo terapie mohou pomoci rodiči a tím i dítěti.
Vypadá to třeba jako málo, ale právě netrestající výchovný přístup je tím, co si surový rodič potřebuje osvojit. Pokud by to nestačilo, velmi pravděpodobně bude muset absolvovat školení nebo terapii.
I to by byl oproti dřívějšku obrovský pokrok, protože policie, soudy a někdy ani orgány sociálně-právní ochrany dětí násilí na dítěti neřešily, dokud dítě nemělo alespoň podlitiny. A někdy bohužel jednaly váhavě i poté.1)
Hranici, za kterou měly povinnost zasáhnout, totiž zákon nakreslil až u týrání dětí. Nyní to bude jinak. Čára bude tam, kde dítěti vzniká první újma: u první rány.
Přesně tak, dítě nesmíte ani plácnout přes zadek
Mnoho rodičů by čáru rádo nakreslilo o kousek dál. Je to samozřejmě přesně tam, kde jsou nebo byli zvyklí násilí na dítěti používat. Nejčastěji jde o plácnutí přes zadek, které prý má být neškodné a praktické.
Jenže vědci opravdu prokázali, že i takto malý trest dítěti škodí. Ano, dítě přestane „zlobit“. Není to ale proto, že bylo ranou vychováno, nýbrž protože mu rána způsobila bolest a dítě má strach.
Vlastně můžeme říci, že tresty byly nepřípustné i doposud. Zákon totiž umožňoval rodiči použít „přiměřené výchovné prostředky“, ale ty nesměly ohrozit jeho „zdraví, vývoj a důstojnost“. A přinejmenším důstojnost dítěte fyzický trest narušuje vždy. Je totiž ponižující.
Malé děti mají řešit jiné věci, než za co by mohly dostat na zadek. Jednou z úloh rodiče je zajistit dítěti bezpečí.
Kritické situace výchovy lze vždy řešit bez tělesných trestů. Existuje mnoho rad, jak vychovávat dítě bez bití. Osobně věřím, že výchova vyplývá přirozeně z láskyplného vztahu a komunikace. Vodítka a tipy však rodiče najdou i v moudrých knihách o výchově3), u orgánu sociálně-právní ochrany, v poradně nebo u neziskových organizací.
Nesouhlasíte? Možná vás násilí rodičů poznamenalo
V každé diskuzi o tělesných trestech se projeví lidé, kteří na tělesné tresty nedají dopustit. V jejich zákazu obvykle vidí konec světa nebo alespoň civilizace. Dokazují to na příkladech:
„Rodiče mě bili a prospělo mi to.“
„Bila jsem svoje děti. Vyrostli z nich řádní lidé a mají mě rádi.“
A tak dále.
Jenže když někdo má rád rodiče, který jej bije, nebo vnímá, že „si to zasloužil“, nejde o důkaz, že mu bití prospělo. Jde o biologickou přirozenost.
Dítě totiž rodiče kvůli bití mít rádo nepřestane. Je to důsledek evoluce: nemůže totiž bez rodiče přežít.
Navíc se od rodiče učí poznávat svět. Proto mu věří, že zlobilo a že mělo dostat na zadek. Že to tak má být. Že mu to prospělo.
Dítě si neumí připustit, že trest způsobil rodič, a ne ono samo. Matoucí situaci obvykle zpracuje tak , že si trest zasloužilo.
Víra ve správnost „tělesných trestů“ některým dětem vydrží do dospělosti, ačkoliv pro ni nemají rozumné opodstatnění2) a vědecké poznatky říkají opak. Tak moc je poznamenalo násilí rodičů a slova, kterými rodiče násilí zdůvodňovali.
To mohlo hrát roli i v přístupu orgánů k řešení „tělesných trestů“ dětí. I úředníci, policisté, soudci a advokáti byli v dětství biti. A samozřejmě jsou už většinou sami rodiči, které své dítě mohli někdy uhodit. Proto nemuseli dopady drobného násilí chápat a mohli je bagatelizovat.
K poznání a pochopení skutečného dopadu „trestů“ na děti potřebují nebo potřebovali stejně času jako ostatní občané.
Nyní mají určovat (a často už určují) tempo, povahu a míru změny společnosti.
Někteří rodiče budou dětem ubližovat dál
Nedělejme si iluze, že se naše společnost v krátké době zcela změní. Část lidí bude bohužel zřejmě děti bít dál. Budou to ti přesvědčení o vlastní neomylnosti a o naprosté nutnosti tělesných trestů. Rodiče, kteří „nemají čas něco dítěti vysvětlovat“. A také ti, kdo prostě nemají pevné nervy a sami byli v dětství biti, takže jim „občas ujede ruka“.
Ale ve společnosti, která přestane tělesné tresty tolerovat, jich bude postupně ubývat. A frekvenci i intenzitu trestů budou snižovat. Díky tomu bude přibývat dětí, které prožijí bezpečné dětství. Které budou jednou moci říct:
„Rodiče mě netrestali a prospělo mi to. Mám je rád.“
Poznámky: 1) Někdy docházelo k nedbalosti, ať kvůli přetížení úřadů nebo z jiných důvodů. Orgány veřejné moci také nemohou postupovat bez důkazů.
2) Pochopit, jak ho trest ovlivnil, člověk může zčásti v terapii. Ale kým by bez trestů byl, to se nikdy nedozví.
3) Například Adele Faber, Elaine Mazlish: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly, nebo Thomas Gordon: Výchova bez poražených.
Zdroje: Heinz Peter Röhr: Podminované dětství, Dialog, 2015. Heinz Peter Röhr: Sebeúcta u dětí, Portál, 2018. Tělesné tresty zhoršují chování dětí, stojí ve shrnutí 20 let výzkumu (Seznam zprávy). Physical punishment and child outcomes: a narrative review of prospective studies. Konec střídavé péče, jednodušší rozvod. Co změní novela občanského zákoníku. Policie obvinila sociální pracovnici z Prahy 8 kvůli týrané Valerii. Sociální pracovnice z kauzy týraného Dominika obviněny. OSPOD. Opatrovník nebo tyran s metodami podsvětí?
