Článek
V minulém textu ohledně náhradní rodinné péče a nerespektování Úmluvy o právech dítěte v ČR jsem se věnoval převážně soudům, pro které je často nejjednodušší popírat skutečný nejlepší zájem dítěte z oné Úmluvy a ohýbat ho ve směru práv jiných osob tak, aby mezi všemi, kteří nějaká práva mají, vznikl žádoucí soulad, byť nebude odrážet realitu a skutečný zájem dítěte a jeho, dle Úmluvy prioritní práva, tak budou zcela pošlapána a popřena i proto, že je ze strany státu nikdo reálně nehájí, ani úřady k tomu určené.
Původně ohlášený a napsaný text o podílu OSPODů v tomto soukolí musel být pod tíhou informací z petice a emailů, které mi přišly, virtuálně roztrhán a spálen, protože se moje původní představa o fungování OSPODů ukázala jako příliš optimistická. Situace ukazuje, že systém už leckde v rozkladu dávno je a děti dokonce i vědomě ničí, jen se to děje bez zájmu veřejnosti a sdělovacích prostředků.Že někde je systém péče o ně jen gigantickou Potěmkinovou vesnicí předstírající, že tam stojí pro děti. Jen občas se nějaká malá část ledovce objeví nad hladinou a je mediálně tak zajímavá, že se jí někdo začne věnovat. Bohužel bez snahy zjistit, jestli ta událost nemá společného jmenovatele s nekonečným zástupem jiných podobných událostí, které ještě leží pod hladinou, kde většinou zůstanou navždy. Společnosti totiž spíše vyhovuje lhostejnost a nevědomost. Důsledků, které z množství a intenzity hrůz plynou se patrně neobává.
Nechci se nijak dotknout pracovníků OSPODů, kteří na hranici sebeobětování dělají svou práci kvalitně. I oni ale ví, jaká situace je a jak potřebná je změna kolem nich. Ti dobří na špatně fungujících OSPODech trpí v prostředích lhostejných a líných kolegů také. Tuto zátěž a kumulovanou frustraci často nezvládnou a odejdou. Možná proto jsou některé výrazně špatně fungující OSPODy personálně homogenní a ty dobré rovněž.
Zatímco v minulém textu byla odpověď související s názvem článku jednoznačné ano, tato země týrá svoje děti, souhrnná odpověď na otázku v nadpisu tohoto článku je v obecné rovině nejasná jako pověstná Schrodingerova kočka v krabici, s tím jediným rozdílem, že z některých OSPODů vychází kočka s velkou pravděpodobností ve stavu A a z jiných naopak ve stavu B (Vzhledem k tomu, k jak otřesně končícím případům se v textu dostaneme, záměrně nepoužívám klasická označení oněch dvou stavů toho příkladu duality.).
Nemohu se v tomto textu věnovat psychologickému rozboru toho, proč se zdá, že v tomto stádiu civilizace je ve společnosti velká část věcí absurdně zcela naopak. I tak je třeba konstatovat, že vlastně identické chyby v individuálním zpracování informací a nesprávné vyhodnocení kontextu a míry toho, co je společensky a právně zdravé a správné, jsou spolu s absencí morálního kompasu často identickým zdrojem těchto zvráceností. A tak stejně jako „českým vlastencem, co není ovcí“ může být často zcela pomatená, zaseklá gramofonová deska, kde jsou nahrané ruské konspirační narativy, tak „opatrovníkem“ dítěte (OSPOD) může být často ten, kdo mu bude škodit nejvíc. Oba si rovněž navíc budou nade vší pochybnost připadat, že jsou na té správné a dobré straně světa.
Jako člověk žijící poměrně daleko od jakéhokoli většího města se nestýkám s příliš mnoha lidmi, a tak i pěstounů znám poměrně velmi málo. Ale i jen těch několik málo lidí by dokázalo zaplnit objemnou knihu. Nutno říci, že děsivě smutnou a tragickou knihu. Viděl jsem za život hodně duchovních lídrů a narcistických předstíračů všeho druhu, tvrdících, jakých výšin nad běžným světem dosáhli, ale jestli někoho považuji za toho, kdo skutečně překračuje běžnou populaci, jsou to lidé, co se často po celé dekády věnovali péči o druhé a nepřestali, i když jim systém neúnavně házel klacky pod nohy a bylo snadné si říct „tohle fakt nemám zapotřebí“.
Naše známá, přechodná pěstounka, to např. nevzdala ani po téhle ráně. Přebrala do péče nemocnou holčičku, vzniklo mezi nimi silné pouto. Bohužel její zdravotní stav se neustále zhoršoval a nakonec neumožňoval lékařskou péči v domácích podmínkách, a tak holčička musela do ústavu pro těžce postižené děti. Její pěstounská péče byla zrušena a biologická matka společně s OSPODem dokonce zapříčinily to, že pěstounka, i když samozřejmě velmi chtěla, nesměla dítě v ústavu navštěvovat. Holčička i přes zdravotní péči nakonec zemřela. Systém znemožnil, aby ten, ke komu měla nejpozitivnější vztah svého života, byl v průběhu jejího odcházení z tohoto podivného světa s ní.
Druhá naše známá, rovněž přechodná pěstounka, se vytrvale roky za svoje vlastní prostředky a ve svém nedostatkovém volnu stará o děti, o které jí nebylo dovoleno pečovat. Přes vytrvalý odpor OSPODu, odpovídající metodám mafie (který v péči o děti fatálně selhal a nechtěl, aby se věc provalila a vyšetřovala), se snaží a pomáhá jim dál, přestože už pečuje o jiné pěstounské dítě.
Zatímco já, pokud náš pokus o zajištění šťastného života jednoho dítěte bude ze strany státu ukončen (protože stát dá přednost někomu kdo je v podmínce za zanedbání povinné péče atd.), odejdu patrně poustevničit někam do skandinávské přírody, ony dvě tu budou. A budou dětem pomáhat dál, aniž by o nich kdokoliv věděl. Když si vzpomenu, jací konspirační idioti škodící zemi dostali vyznamenání od prezidenta Zemana za to, že lechtali jeho nemocné ego, a dojde mi, jak zástupy podobných bezejmenných, na kterých tíha tohohle světa skutečně stojí, jsou zcela na okraji zájmu společnosti, jejíž instituce jim dokonce brání to prospěšné dělat, vnímám nekonečnou potřebu změny, pokud se nemáme zhroutit do něčeho velmi tragického.
Pokud už teď nerozumíte tomu, jak by se toto bez vědomí veřejnosti mohlo v široké míře dít, tak uvádím, že jedním z důvodů, proč naprostá většina i těch nejděsivějších případů zůstává ukryta je ta, že informace o nich mají především sami účastníci uvnitř tohoto systému. Ti jsou logicky často zcela pohlceni negativním stavem kolem nich tak, že psát a šířit v té chvíli, co se jim děje, je pro většinu nemožné.
Druhým důvodem je, že právě OSPODy disponují neomezenou mocí nad osudem „vašeho dítěte“ v systému, a tak se snažíte si tuto moc nepohněvat a „líbat prsten“ v naději, že za požadované mlčení budete odměněni alespoň nějakou přízní boha toho vašeho systému. Někdy z příkladů kolem vás víte, jak se může projevit, když boha vládnoucího i nad vaším osudem pohněváte.
Kontakt se čtenáři minulého textu mi ukázal, že na Náchodsku nežiji v nějaké absurdně negativní anomálii, ale že podobné (i daleko horší) příběhy a zničené životy existují v této zemi téměř všude a vlastně můžu být ještě rád, že u našeho OSPODu se lživě nelikvidují pěstouni, kteří na chyby systému poukáží, tak jak je jinde v této zemi běžné.
V každém kraji jsou OSPODy a soudy, co se alespoň snaží fungovat správně, ale v každém jsou i takové, co chrlí jednu děsivou knihu příběhů za druhou. Je čas tomu konečně systémově zabránit. Historicky totiž víme, že i když se na světlo dostaly naprosto otřesné případy dětského utrpení a práce OSPODů, nikdo se příliš neptal na to, jestli ty „náhodné případy“ nejsou naopak zcela běžným selháním, a nemáme hledat nápravu mimo ten jeden konkrétní případ. Mediální pozornost vždy skončila u těchto „jednotlivostí“, jako by byly izolované, jako by nebyly součástí nikdy nekončícího řetězce podobných pochybení a bezohlednosti. Nikdy se tyto věci neřešily jako součást celostátního fatálního systémového selhání, vzniklého předáním téměř absolutní moci tomuto jednomu subjektu. Tak aby se ukázala i ta část ledovce pod hladinou.
Z případů, které nevyburcovaly hledání skutečného řešení uvedu následující:
1. Malé dítě utýrané v náhradní příbuzenské péči vlastní babičkou (obdržela 8 let odnětí svobody), kde i když bude holčička již několik měsíců mrtvá, pracovnice OSPODu budou o ní dál psát zprávy. Více odkaz.
Jistě extrémní případ, kam až kombinace nefunkčnosti OSPODu může zajít, ale principiálně složená z opomenutí a nedůslednosti, které se dějí každý den. OSPODy jsou často více zaujaty samy sebou a svými interními záležitostmi, papírováním a formuláři atd. než skutečnou prací v terénu, která jako jediná dokáže individuálně rozklíčovat, jak danou situaci kolem dítěte správně řešit a komu dítě svěřit.
2. Další známý případ špatné práce OSPODu, který dokonce bránil tomu, aby dítěti v jeho nejlepším zájmu pomáhal někdo jiný. Paní „objevila“ v nemocnici novorozeně, které vyrůstalo celý život v nemocnicích bez jakékoli primární pečující osoby (krom neustále střídajících se zdravotníků). Paní začala za dítětem docházet a věnovat se mu, než narazila nejen na nezájem, ale dokonce na zákaz se dítěti věnovat. Tedy OSPOD odrazoval ty, co chtějí opravdu pomáhat (místo něj) a chápou potřeby dětí. Zcela běžná praxe, jak se dozvíme později. Více odkaz 1 nebo odkaz 2.
Ani tyto dvě kauzy nevedly k systémové změně. Uvádím je právě jen proto. Jinak je vlastně chybou se jimi zaobírat, protože existuje mnoho podobných, probíhajících zcela bez zájmu veřejnosti, a tak věnovat se právě jim může vytvářet chybné zdání, že jsou výjimečné. Nejsou.
Jeden z příběhů tohoto typu až někde u hranice „vlčích dětí“ se stal naší kamarádce, přechodné pěstounce.
Jednoho dne dostala do péče od OSPODu děti, jaké ještě ani při své dlouhé praxi neviděla. Děti byly zavšivené, podvyživené (s poruchou příjmu potravy), zkažené zuby, krev z nakažených dásní, velmi zvláštní chování, děti neznaly stůl, jejich život doma totiž probíhal v jedné zatuchlé, špinavé místnosti, kde se všechny činnosti odehrávaly v posteli. Ukázalo se, že děti dlouhou dobu žijí pouze se svým otcem, který bohužel na péči nemá mentální kapacity, a tak např. jedinou jejich „potravou“ je každodenní lahev levné limonády, prý jsou „vybíravé a nic jíst nechtějí“.
Matka dětí zemřela před lety v oné místnosti, kde s ní děti ještě nějakou dobu sami pobývaly, protože otec, který nemá ani telefon, se způsobem odpovídajícím jeho mentální úrovni snažil najít někde venku nějakou pomoc. Ani tento pro děti nesmírně traumatický zážitek nebyl důvodem pro to, aby dostaly nějakou odbornou psychologickou péči.
OSPOD dál situaci v rodině spolu s jednou neziskovkou formálně „řešil“, a tak byly děti ponechány i po další roky se svým otcem v oné místnosti, kde vedle žil schizofrenní strýc s velmi „zvláštním“ vztahem k oněm dětem, zejména k holčičce. Několik let se nic nedělo, pak si otec zlomil obě nohy a musel do nemocnice, to jediné se stalo důvodem, proč se děti dostaly k oné přechodné pěstounce. Ta se dětem intenzivně věnovala a dokázala nějak napravovat některé jejich problémy (s pomocí lékařů atd.) i absenci běžných civilizačních návyků.
Na základě postupného odkrývání toho v čem děti žily zvažovala i trestní oznámení, a tím se dostala do sporu se zájmy pracovnice OSPODu, který o děti „pečoval“. Daná pracovnice místo pomoci dětem věnovala svou energii snaze dosáhnout na Krajském úřadě toho, aby daná pěstounka byla vyškrtnuta se seznamu pěstounů a nemohla tuto činnost již vykonávat.
Pracovnice se rovněž snažila přemluvit lékaře, aby byl otec co nejdříve propuštěn domů a věci se dostaly rychle do původních kolejí. Nakonec byly děti opravdu k otci navráceny, i když samy nechtěly. Vzhledem k tomu, že je pěstounka naučila spoustu věcí, došlo k mírnému zlepšení situace v rodině. Byly totiž schopné se o domácnost starat, což samozřejmě v jejich věku není jejich úkolem. Pěstounka se do dnešní doby snaží nechat vyšetřit otce zda je svéprávný, zařídila psychologické vyšetření holčičky, kde se odkryla část hrůz, kterými musela projít, což je minimální základ pro alespoň nějakou nápravu jejího stavu, i když pravděpodobně je již téměř nemožná.
Dodnes nad rámec svých povinností a ze svých vlastních prostředků dětem pomáhá. Psychologický stav (dnes už) slečny se bohužel následkem prodělaných traumat velmi zhoršil a má časté záchvaty, vzhledem k životu v „péči“ otce, který ani nedokáže zavolat záchranku, je při nich prakticky bez pomoci. Vše přehlíženo a bojkotováno ze strany OSPODu. K aktivitě pěstounky se už připojil i Krajský úřad v HK a odborníci, kteří děti vyšetřovali. OSPOD, který jim není podřízen, to nereflektuje. Pěstounka se 2× snažila dosáhnout prověření způsobilosti otce a zbavení svéprávnosti. Marně.
Vzhledem k záchvatům ohrožujícím život slečny pěstounce nezbylo nic jiného než příběh zveřejnit. Přečtěte si sami odkaz 1 a odkaz 2 . OSPOD, který neřešil kolem dětí prakticky nic a ignoroval i odsouhlasené požadavky Krajského úřadu a psychologa na styk s dětmi, se náhle probral z letargie a překrucování stavu a začal řešit, jak pěstounku zažalovat za zveřejnění případu. Je to jeden z těch děsivých příběhů, kdy daně občanů mířících do sociálního systému jsou používány na to, aby možná jediný člověk v životě dětí, co jim opravdu pomohl, byl zničen a onen úřad, který má péči o děti v popisu práce, mohl dál nerušeně ty daně spotřebovávat.
Na pozadí těchto nejotřesnějších příběhů si nelze nevšimnout jednoho často se opakujícího principu. Pracovnice OSPOD v problematické rodině nekoná, někdy pouze formálně vykazuje svou činnost, nezná skutečný stav dětí.
Skutečnost se v nějaké extrémní situaci provalí, míra hrůz co o domácnosti a stavu dětí vyplavou na povrch je v 21. století a v blahobytné části světa stěží uvěřitelná. Protože by se na pochybení pracovnice mohlo přijít, překrucuje se realita, lže se a vyhrožuje. Pokud to jde, probíhá snaha to zanedbávané, týrané nebo i zneužívané dítě vrátit zpět do jeho děsivého světa za zdi domu, kam není vidět. Vše na povrchu se formálně uhladí a zamaskuje, často ve spolupráci s dalšími subjekty kde existují přátelské personální i jiné vazby.
Toto prosím provádí instituce, co je v našem systému určena pro to, aby pečovala a chránila děti v pro ně citlivých situacích. Tento stát pro zajištění práv z Úmluvy o právech dítěte, kterou je zavázán prioritně zajišťovat, vytvořil právě tento úřad pro dozor nad nejlepším zájmem dítěte a dal mu veškeré pravomoci tak, aby se z něj stal všeobecný nezpochybnitelný vládce nad dětskými osudy. Vládce, který často bez kontroly a dohledu zcela degeneruje.
Stát mu k tomu dal i další úkoly, např. podpůrnou práci s rodiči, kteří zcela selhali v péči o děti a vytvořili jim často celoživotní traumata. Takže když se tato instituce má podílet na rozhodování komu svěřit např. dítě z pěstounské péče, tak i v případech, kdy v nejlepším zájmu dítěte je zůstat u pěstounů, které dítě považuje za své skutečné rodiče a separace od nich by měla fatální následky, zapomene OSPOD na hájení zájmu dítěte a udělá pravý opak.
Tím pro sebe stvoří win-win situaci, kde si za a) ušetří práci nad hledáním onoho nejlepšího zájmu dítěte, za b) ještě ke všemu vykáže „dobrou“ práci s biologickou rodinou, která se pod jeho péčí tak „zlepšila“, že umožnila dítě do rodiny vrátit. Soudu často toto formalistické řešení nadmíru vyhovuje také.
Nekompetentní soudci, kteří by nedokázali rozklíčovat vzájemně si odporující práva dítěte a biologických rodičů, rádi skočí po řešení, kde se tyto zájmy uměle dostanou do souladu. Bizarní navíc je, že soud si má informace o situaci obstarávat sám, popř. k tomu někoho delegovat. A tím, na koho šetření v rodině deleguje, je opět OSPOD, který tedy hodnotí např. kvalitu bydlení rodiny, do které se zároveň snaží dítě „vrátit“. A pak bude tím kdo bude hodnotit jestli jimi „uvařené jídlo“ je chutné a povedlo se. Není nad to, když rozhodčím při fotbalovém zápase je majitel jednoho z klubů.
Vzájemné personální propojení pracovníků OSPODů a soudů je samozřejmě po mnoha hodinách, co spolu tráví, pochopitelné. Někdy ale vede někdy k situacím, kdy se soud nechá OSPODem zmanipulovat v neprospěch dítěte, protože se spoléhá na jednostranné informace účastníka tohoto příběhu. Účastníka, který někdy fatálně pochybil a zametá za tím stopy. Nejlepší zájem dítěte je pak upozaděn tím nejhrubším možným způsobem.
O jedné takové situaci víme od svědka těchto vazeb, ale protože svědek nechce přijít o práci a nejde zajistit jeho svědectví, nemohu příběh zveřejnit v plné šíři a podrobnostech. „Mafie“ ví, kdy důkazy nemáte, a využila by toho. Tento příběh je navíc zvláštní v tom, že dokonce ani naléhání jiných orgánů státní moci nedokázalo toto stanovisko soudu vzniklé na základě personální známosti zvrátit.
Pokud se domníváte, že řešením je podávání trestních oznámení, tak i to jedna naše kamarádka pěstounka zkusila. Oznámení nakonec skončilo u OSPODu, na který si stěžovala. K „překvapení“ všech konstatoval, že vše je kolem dětí v pořádku zajištěno.
A tak veřejnost míru chybovosti či dokonce zrůdnosti práce některých OSPODů i soudů nezná. Insider je všude ujišťován, že nesmí o případech mluvit ani anonymně, protože by to mělo za následek negativní vliv na případ, v kterém figuruje.
Takže „my vládci světa znevýhodněných dětí“ můžeme popírat ústavní práva dítěte, můžeme ignorovat lidi, co dítě znají nejlépe, ale kdyby tito náhodou chtěli promluvit jinde a říct pravdu o tom, jak systém a některé složky v něm fungují, potrestáme za to dítě tím, že „drzost“ dospělého odhalovat chyby začleníme do rozhodování o dítěti. Sice tím ukážeme, že nejlepší zájem dítěte nehájíme a zahrnujeme do rozhodování s jeho zájmem nesouvisející hlediska, ale tím se nikdo zabývat nebude. Důležité je potrestat toho, kdo porušil omertu.
U dalšího příběhu váhám, zda ho vůbec uvést, je tak otřesný, že i moje od přírody poměrně drsná povaha má co dělat, aby ho zvládla. Situace je o to otřesnější, že se v ní vyskytuje i lékařka, dokonce lékařka figurující ještě v jiném podobně děsivém příběhu z tohoto článku.
Pěstounka dostala do péče holčičky, bylo to na počátku její pěstounské dráhy, a tak pro ni bylo vše nové. A tak hned nerozpoznala příčinu potíží děvčátek. Holčičky totiž byly ze strany matky sexuálně zneužívané a toto chování se stalo jejich normou. Nemohly například sedět na klíně pěstounského „táty“, protože účel pohybů, které vykonávaly, byl evidentní.
Lékařce bylo zneužívání známo, ale kryla ho. Patrně i proto, aby nemusela vysvětlovat, proč kdysi ihned nezakročila a nekonala.
I proto za souhlasu OSPODu byly, přes nesouhlas pěstounky, děti matce navráceny. Zcela zničené a dnes už velké „děti“ vyžadují stálou psychiatrickou péči, stejně jako nakonec i jejich matka.
Na tuto situaci systémem nepřipravená pěstounka dnes už díky samostudiu a spolupráci s odborníky ví, jak v podobné situaci konat, a tak pomáhá v podobných případech těm, kteří takto informovaní nejsou (Že by toto měl dělat někdo za toto odpovědný?).
Když byla lékařka z toho příběhu vyzvána, aby v jiném případu popsala stav zbědovaných dětí v její „péči“, napsala vcelku pozitivní 4 řádky. Za to o pěstounce, která na její pochybení upozorňovala, napsala ve snaze ji profesně zničit 4 negativní, vylhané stránky. Příklad nestandardního propojení, tentokrát lékař - OSPOD, využitého k zastření reality.
Jiný otřesný a zcela aktuální je případ paní, kterou znám díky podpisu petice za dodržování ústavních práv dětí. Zde dokonce OSPOD záměrně házel klacky pod nohy těm, co chtěli prošetření sexuálního zneužívání dětí. OSPOD se roky nechal balamutit matkou v její prospěch, a tak pravda o jejich zneužívání by ukázala na jejich pochybení.
OSPOD přesto trvá na setkávání dětí s matkou, i když reakce dětí na ní odpovídají hrůzám, které s ní prožily. Tvrdí, že předpis ministerstva nařizuje za každou cenu podporovat kontakty s biorodinou.
OSPOD i biologická rodina dále na setkáních trvají a dokonce překračují nařízení soudu, i když po nich děti upadají do těžké regrese a děvčátko mělo po spatření matky panický záchvat a bojí se jí dokonce i na obrazovce monitoru. Odkaz 1 a odkaz 2 Velmi doporučuji si alespoň první článek přečíst a zjistit, jak dobře OSPODy ochraňují práva dětí z úmluvy a „široce zvažují důsledky, jaké to pro děti má“.
Nezbývá než konstatovat, že se tento stát roky a dekády opravdu podílí na mučení dětí, a to organizacemi, které vytvořil pro jejich ochranu, a zdá se, že tento stav nikomu příliš nevadí, protože k lepšímu se určitě nemění.
Paní z příběhu mi vyprávěla, že v Jihočeském kraji existuje OSPOD (Strakonice), který se skutečně bije za práva dětí (jako prý jediný v kraji), a tak hledají nemovitost právě tam, aby spadali pod něj, protože jemu jedinému po prožitých zkušenostech důvěřují. Rozumíte tomu? Lidé se stěhují po téhle republice, aby našli místa, kde budou moci dětem pomáhat a stát je za to nebude ničit.
Z příběhů je tedy evidentní, že chyba není jen na těch OSPODech, co nedělají svou práci dobře, ale že v každé části společnosti a profesi jsou lidé, co neplní svoje povinnosti a podlehli onomu špatnému vyhodnocování reality. Existují i velmi špatné doprovodné organizace pěstounů, které peníze, co pro pěstouny dostávají, využívají pro svůj provoz a svoje zájmy.
Existují samozřejmě i velmi špatní pěstouni, kteří se z rozličných důvodů rozhodli pro to pěstounem být, takže pokud text vyvolává pocit, že stačí vyřešit nefunkční OSPODy po vzoru těch funkčních a proškolit soudy a vše bude růžové, není tomu tak.
Dle informací mnohých, co v systému jsou už dvě dekády, se situace kontinuálně zhoršuje, což je vzhledem k výsadnímu postavení prakticky bez dozoru logické. Každý ministr, co kdy na MPSV seděl, by měl veřejnosti odpovědět na otázku, co se situací dělal.
Jiný příklad neuvěřitelného chování a nezdravého vztahu OSPODu, tentokrát se školou. Zde je příběh matky ze serveru Ligy lidských práv, kterou se OSPOD raději rozhodl společně se školou zlikvidovat za údajně špatnou péči. Matka totiž měla tu drzost a požadovala pro svou lehce mentálně postiženou dceru asistenta nejen ve škole, ale i ve školní družině, na což má dle zákona právo.
I když matka o dceru pečovala řádně, snažil se OSPOD o odebrání dítěte matce a její umístění do ústavní péče. Rozumíte tomu že vám někdo (ten kdo má v téhle zemi za úkol blaho dětí) chce vzít mámu, protože pro vás chtěla asistenta v družině?
Opět úžasný příklad toho, jak opatrovník dítěte „opatruje“.
Ve svém šikanózním jednání OSPOD pokračoval dokonce ještě po té, co se matka se školou dohodla a neexistoval ani takto neuvěřitelně hloupý důvod odebrání dítěte. Matka nakonec u soudů uspěla. Stát, který se ji pokusil takto zničit, jí desetitisícové náklady, které vynaložila na právní zastoupení a bez kterého by zřejmě ve sporu prohrála, nenahradil.
Začínáte spolu se mnou rozumět tomu, proč OSPOD nemůže být jediným „opatrovníkem“ dítěte a tím, kdo bude pasován na ochránce jeho zájmů v soudních řízeních o něm?
Po posledním článku jsem se propojil s Miroslavem Prokešem ze Spolku zastánců dětských práv - české sekce DCI. Říkal, jak již 20 let posílají do Ženevy negativní zprávy o dodržování Úmluvy o právech dítěte v ČR, a jak reakce v ČR je nulová.
Dle něj je zřejmé, že OSPOD zájem dítěte často hájit nedokáže a nechce a řešením by bylo, aby dítě vždy hájil specializovaný právník najatý státem pro tento účel. Teoreticky tato možnost existuje již nyní, ale protože by obhájce musel být placen z rozpočtu nadřízeného ministerstva OSPODu, není tato možnost nikomu nabízena.
Snahy neziskovek zajistit toto z jejich rozpočtu naráží vzhledem k cenám právních služeb na nedostatek finančních prostředků.
Stát se tváří, že žádná taková potřeba není. Přijde mu lepší nyní peníze ušetřit a pak často celý život financovat účast zničeného člověka v sociálním systému. Je to sice ještě nekonečně nákladnější, ale přijde to v době, kdy současní vládci už vládnout nebudou. Po nás potopa.
Někdo znalý systému v petici navrhoval, aby rozhodování o dětech nebylo svěřeno soudcům, často fatálně neznalým vývojové psychologie a potřeb dítěte, a tedy neochotným ji zohlednit. Petent požadoval, aby vznikly specializované soudy, které toto budou zvládat odborně správně.
Další z petice, přímá oběť selhání státu v zajištění jeho nejlepšího zájmu, vyzval, aby právě oběti požadovaly po státu kompenzaci anebo alespoň proplácení terapií, které teď ze svého musí v obtížné životní situaci platit, protože na straně státu NIKDO nemá odpovědnost za zničené životy jeho vlastních lidí. Obdoba hromadné žaloby pro hromadné znásilňování kněžími z jiného temného období historie v mnoha zemích by možná systém naučila rozhodovat se odborně podloženě a správně.
Výše uvedené děsivé příběhy „Nabarvené ptáče v 21. století“ by neměly vést k závěru, že ty na povrchu méně děsivé nejsou citlivým dítětem v jeho mysli zpracovávány za stejného utrpení jako ty nejhorší. Míra prožívaného utrpení je totiž určována i právě onou citlivostí.
Např. v našem případě bylo dítě po narození (a inkubátoru) zahrnováno velkou mírou lásky a péče a NIKDY z ničí strany nezažilo nic negativního.
Přesto právě ona citlivost spoluvytvořená dvěma separačními traumaty znamená, že dítě by nezvládlo bez následků přechod k biologické rodině, s kterou nikdy nežilo a můžeme se jen dohadovat o tom, jak velké by ty následky byly, zejména když není vůbec jistá míra „nápravy“ těch, co problémy vytvořili (Často díky následkům svých raných traumat zase od svých rodičů).
Zde se nabízí úvaha z petice, jestli právě přetrhnutí oněch přenášených rodinných vzorců identické ne-péče napříč generacemi není řešením. Jestli umožnění toho vyrůst ve zdravé, prověřené rodině geneticky nespřízněných lidí není možností, jak přenos na další generaci přerušit a společně s biorodinou, které ulevíme od zátěže, kterou historicky nezvládala, nedospět k pozitivní proměně dalších generací s nepoměrně větší pravděpodobností, než když se neustále dokola dopouštíme pokusů na lidech tím, že je opakovaně vracíme do prostředí, které již tolikrát selhalo, a považujeme toto, mnohdy velmi k dítěti bezohledné, řešení za svatý grál zázračně řešící všechny typy případů.
A tak i příběhy, kdy se OSPODy pouze honí „za úspěchem“ nebo za svou odborně nepodloženou představou řešení a přemlouvají různé příbuzné, aby se péče o dítě ujali, přestože je evidentní, že na tuto činnost nemají potřebné předpoklady, mohou vážně poškodit dětskou duši.
Naše známá - přechodná pěstounka - podobnou situaci zažila. Po špatné zkušenosti s OSPODy a celým systémem se nakonec rozhodla si dítě z přechodné péče ponechat a sama „přestoupit“ na formu dlouhodobé pěstounky, aby mohla o traumatizové dítě i nadále pečovat a nevystavovat ho dalším traumatům ze změn pečující osoby, a zároveň i sobě zajistit, aby byla s úřady v daleko menším kontaktu než u náročné přechodné pěstounské péče.
OSPOD totiž původně natlačil individuální „klamavou reklamou“ tetu dítěte do péče o něj, a soud i přes příkladnou péči u pěstounky, která ho z traumat úspěšně léčila, rozhodl kladně ve prospěch tety.
Ohledně motivací a možností řádně neprověřená teta si po týdnu uvědomila, že na změnu negativně reagující dítě nezvládne, a touto nesmyslnou událostí zcela traumatizované dítě vrátila pěstounce, která ho po daleko delší dobu z tohoto stavu opětovně dostávala.
Ani OSPOD ale nelenil a opět začal tetu přemlouvat, aby si to ještě přeci jen „zkusila“. Cítil se ponížen tím, jak situace dopadla, a jak nedostatečně prozkoumal situaci, a hodlal podpořit další „pokus na dítěti“ v naději, že tentokrát to možná vyjde a ukáže se, že pracuje vlastně skvěle.
A tak došlo k další žádosti a dalšímu soudu. Tentokrát ale naštěstí soudkyně rozhodla, že dítě není míč na hraní a pokusné morče a opětovné svěření do péče tety zamítla. U mnoha soudů by to bohužel dopadlo opačně. Je bezpočet variací na téma, kdy OSPOD bez skutečné znalosti situace tlačí na výsledek svým zaběhlým směrem, a místo sbírání dat pro nalezení individuálně správného směru a postupu pro dané dítě na základě reálných poznatků, věnuje svůj čas bojování a svému „vítězství“. Bez ohledu na to, jak je v rozporu s fakty.
OSPOD často upřednostňuje ty křičící, „ulicí“ zocelené lidi, které jejich nezřídka nelehký život naučil pomocí lhaní a intrik dosahovat co největší podpory státu (kde boj za dítě je často i bojem za produkt, pomocí kterého bude ta podpora na mnoho dalších let zajištěna), před těmi co jsou slušní a „jen“ spořádaně a empaticky pečují, protože OSPOD ze zkušenosti ví, že ti křičet a bojovat ze své nezocelené, empatické podstaty nebudou, ti budou dokonce hledat, jestli nějakou chybu neudělali právě oni a destruktivní sebezpyt se stane jednou z „odměn“ za jejich oddanou pomoc dětem.
Pokud si myslíte, že podobné případy jako ten předchozí jsou extrémní a málo časté a většině přechodných pěstounů se nestávají, tak vás musím zklamat. Ještě jeden z příběhů tohoto článku se stal této pěstounce, a tak se zdá, že četnost těchto jevů velmi dalece překračuje představu běžných lidí…
Náš vlastní případ se ve světle těch zcela tragických nejeví tak děsivě, ale i aplikování něčeho zdánlivě daleko méně destruktivního, co náš OSPOD pro dítě vybral, by zcela poznamenalo a zničilo jeho život, pokud by mu v tom rozsudek Krajského soudu nezabránil.
I náš příběh spadá do kategorie „návrat k biologické rodině za každou cenu“. Když slyšíte jiné příběhy z tohoto soudku, jak je např. dítě opakovaně odebíráno matce v kočárku plném nedopalků, aby bylo následně po opětovně „úspěšné práci s rodinou“ navráceno od přechodné pěstounky stejné matce do stejných podmínek, aby se to celé po čase stalo znovu a znovu, tak vám jako člověku, který chápe, jaké šrámy může podobná „péče“ znamenat, není vůbec dobře. Někde ale OSPODy postupují zcela opačně i v případech, kdy naopak bylo možno biorodinu zachránit a učinit ji funkční, což je postup identicky špatný.
Protože následný příběh je příběhem naším a mám logicky jeho úplnou znalost, popíšu jej podrobně. Na základě tohoto se totiž dá lépe pochopit, jakým souhrnem více či méně pochybných jednotlivostí se tyto příběhy a zničené životy dětí vytvářejí a jaké metody OSPODů vedou k tomu, že do systému, kde vládnou jako neomezení vládci, se nikdo nehrne.
Náš OSPOD (Náchod) nám při rozhodování o svěření dítěte do péče, dítěti cizí, biologické tety od počátku tvrdil, že ví, že se jedná o separací již 2× traumatizovaného a velmi citlivého dítěte v péči psycholožky, u kterého se prokázala silná separační reakce, a tak nesmí stejnou bolest prožít znovu.
Obzvlášť, když se ještě plně nevyléčilo z té předchozí identické bolesti, protože opětovné prožití stejného traumatu by v jeho psychice mělo nedozírné následky, zejména když jeho vztah k nám - pěstounům - je vzhledem k délce ještě silnější než jeho předchozí vztahy. (Je rozdíl, když se udeříte do zdravé nohy, nebo do nohy zlomené a nezhojené, byť je úder naprosto identický).
Následně si na naše naléhání OSPOD vyžádal odborné posudky (ne ty „silnější“ soudně-znalecké, které jsme požadovali, když jsme viděli, že na psychologické faktory a s nimi spojený nejlepší zájem dítěte není brán zřetel).
Posudky se ale OSPOD nakonec příliš nezabýval a naopak na posledním stání soudu začal překvapivě prosazovat opak - předání dítěte biologické rodině.
Najednou začal OSPOD tvrdit, že když chlapeček předchozí traumata „nakonec nějak zvládl“, což nebyla pravda, tak identické trauma ještě jednou nebo dvakrát zvládne také (širší biologická rodina totiž chtěla v budoucnu z péče „vycouvat“ a předat dítě biologickým rodičům).
Nelze se zbavit dojmu, že OSPOD celou dobu říkal to, co si myslel, že chceme slyšet, aby se vyhnul naší reakci, a v poslední možné chvíli začal prosazovat to, co je jeho ustáleným řešením těchto případů.
Zajímalo nás, jak tuto svou náhlou změnu postoje pracovnice OSPODU vysvětlí, když se ohlásily na návštěvu ohledně nastavení charakteru návštěv po rozsudku.
Na můj dotaz v tom smyslu se nejprve pokoušely o odpověď nic neříkajícími obecnými frázemi.
Když jsem trval na konkrétním vysvětlení toho, co přesně velmi náhlou změnu v jejich postoji zapříčinilo, obzvlášť když obdržely potvrzení toho původního k dítěti ohleduplného postoje od všech dotázaných odborníků, tak v argumentační nouzi sdělily, že toto „není předmětem schůzky a nebudou na toto odpovídat“.
Z celé jejich návštěvy zůstala nepříjemná pachuť manipulace a lží. Zatímco jiným lidem tvrdili, že naše obvyklá sociální pracovnice OSPODu k nám na schůzku nejede tak jako obvykle sama, ale se svojí vedoucí, aby na návštěvě po jejich problematickém rozhodnutí a evidentním podrazu nebyla v početní menšině, tak nám ona vedoucí při příchodu s profesionálním umělým veselým úsměvem sdělila, že musela „dělat své podřízené řidiče“.
Patrně ji postihla náhlá neschopnost řídit, přestože jindy řídila běžně sama.
Toto zdánlivě nepodstatné lhaní, kterého jsme byli svědky opakovaně, jen umocnilo náš dojem z chování prakticky všech státních úředníků, s kterými jsme se v této oblasti setkali.
Zatímco např. lékaři už chápou etiku toho říci pacientovi s rakovinou, že má rakovinu s takovou a takovou prognózou, v této sociální oblasti je lež a říkání líbivých frází bohužel velmi častým jevem.
Což samozřejmě rozumnou a etickou existenci v rámci systému pěstounské péče a kooperace s OSPODy činí obtížně možnou, zejména pro lidi, kteří mají lhaní za nepřekročitelnou mez a předpokládají že zástupce státu nelže rovněž.
Někteří sociální pracovníci se domnívají, že všichni dospělí, s kterými přicházejí do styku, jsou nesvéprávní jedinci a jejich úkolem je manipulovat jimi tak, aby jim to ulehčilo nepříjemné aspekty jejich práce, bez ohledu na to, jaká je realita a důsledky pro děti.
Nejlepší zájem dítěte byl tedy v souladu se stanoviskem OSPODu zcela ohnut ve prospěch jiných práv a představ.
Náš OSPOD nadřadil všem skutečným zájmům dítěte podružný a nesprávně pochopený zájem jeho identity, která je pouze jedním z jeho zájmů a Úmluva výslovně uvádí, že sama o sobě nesmí být důvodem rozhodnutí o dítěti.
Doslechli jsme se rověž od obeznámených účastníků, že OSPOD často vysvětluje svůj příklon k biologické rodině u romských dětí (i v případech, kdy biologická rodina je dítěti zcela cizí) problémy v pubertě, tedy tím, že zatímco prý u pěstounů musí čelit rasismu atd. samo, v biologické rodině na to samo není.
Tedy dítě je sice v náhradní rodině šťastné, ale protože je část společnosti nesprávně rasistická (což je opět princip, kdy společnost nesoudí lidi individuálně, ale na základě kolektivních černobílých schémat), potrestáme za rasismus ono dítě, které budeme traumatizovat tím, že mu odebereme ze života ty, které miluje. Skvělá logika. Patrně v traumaty zbědovaném stavu čelí rasismu lépe než u náhradních rodičů, kteří vědí, jak s jeho identitou pracovat, mají nad situací nadhled a nejsou v ní osobně zainteresováni, protože jsou jako na potvoru „bílí“.
Kdyby OSPOD věnoval minutu svého času na to, aby zjistil, jak velkou šanci má to, že budu rasismus u „svého“ dítěte zrovna já bázlivě tolerovat a nechám ho v něm samo, dozvěděl by se něco, co se dozvědět nechtěl, aby si mohl své „řešení“ jeho budoucnosti ponechat.
Nutnost zasadit dítěti další nesmírně bolestivou ránu danou opuštěním jemu nejbližších osob vysvětlují OSPODy jeho potřebami v pubertě, kdy věštecky vědí, že pokud by se svou biologickou rodinou nebyl, tak by ji vyhledával a nebyl by s ní v dostatečném kontaktu.
Že nemáme nic proti tomu, aby biologická rodina byla součástí jeho života a nebyl prostor pro žádná neřešená témata kolem ní, to nikoho nezajímalo.
Nikdo se neptal na to, co bychom v oné pubertě dělali, pokud by nastala ta málo pravděpodobná možnost, že pubertální dítě bude náhle a nově chtít žít v biologické rodině. Dozvěděli by se, že bychom sami iniciovali procesy zajišťující, že se dítě rozhodne vědomě a s plnou vážností, a následně bychom mu samozřejmě umožnili následovat jeho rozhodnutí.
Tedy předjímat tuto velmi nepravděpodobnou možnost a vyvozovat z ní nutnost přesunu k biorodině už nyní (ve věku tří let), kdy ji za rodinu vůbec nepovažuje a jediné, co chce, je být s námi, je naprosto nesmyslné, protože toto „řešení“ nepokrývá daleko pravděpodobnější možnosti jeho vývoje a potřeb.
Představte si, že vám kněz na svatbě řekne, že si vašeho skvělého a milovaného životního partnera nesmíte vzít, protože se on jasnovidně domnívá, že za 13 let pro něj nebudete dost přitažlivý. Co byste mu na takový nesmysl řekli?
OSPOD rovněž cíleně pro žádoucí výsledek opomíjel prokazatelná fakta a tvrdil, že dítě sice může během procesu předávání trpět, ale že se za pomoci odborníků vše zvládne, a záměrně opomíjel jemu známá fakta o tom, že žadatelé nemají ani teoretickou možnost předávání uskutečnit intenzivně a správně a žádné odborníky nemají.
My sami jsme předávání méně navázaného dítěte prováděli nekonečně intenzivněji a stejně byl výsledek velmi špatný. OSPOD tedy rezignoval na to, co je po něm v tomto systému chtěno, k čemu je určen a co má jako jediný zajišťovat. Co nejširší vnímání situace dítěte, jeho potřeb a vyhodnocování dopadu jednotlivých variant.
OSPOD také lživě tvrdil, že „pěstouni budou zcela jistě po celý chlapcův život osobami blízkými, protože mu poskytli lásku a péči“. OSPOD naopak samozřejmě moc dobře ví, že neexistuje žádný právní rámec pro toto tvrzení (pěstouni nemají nárok dítě po návratu do rodiny vídat), a rovněž ví, že při posledním předávání z přechodné pěstounské péče do naší trvalé bylo nutné kontakt s přechodnou pěstounkou ukončit, protože to bylo pro takto citlivé dítě velmi traumatizující.
Ze stejného důvodu by náš současný ještě daleko hlubší a silnější vztah nemohl být jakkoliv dále uskutečňován, protože kontakt s námi by byl pro dítě obrovským psychickým týráním. Asi jako kdybyste vídali vámi milovanou osobu, která od vás neznámo proč odešla, při náhodných setkáních a přiživovali tak svoje těžko snesitelné trauma.
Dítě má samozřejmě ještě daleko menší schopnosti takovouto situaci v sobě bez negativních důsledků vyřešit.
Jsem přesvědčen, že ten totální amaterismus a záměrné manipulování, zamlčování nebo lhaní OSPODu nebylo bezdůvodné a náhodné, ale naopak mělo jasný záměr a cíl: Vyhovět černobílým požadavkům na vracení do biorodiny a také „napravit“ pochybení jiného OSPODu (kdy správně a včas neoslovil jednu část biologické rodiny) tak, že rodina bude nakonec uspokojena a dítě do ní vráceno bez ohledu na to, co to znamená pro ně.j (Pochybení ze strany OSPOD sice nastalo, na druhou stranu ale rodina o svěření dítěte požádala až o další cca půl rok poté, co o jeho situaci prokazatelně věděla, a nelze tedy přijmout bez námitek její ublíženeckou tezi o tom, že situace je pouze výsledkem špatné práce OSPODu).
Když nás při čekání na jednání odvolacího Krajského soudu v HK navštívily pracovnice OSPODu, byly při této příležitosti svědky jeho běžného chování, kdy se chlapeček nedokázal v afektu smířit s tím že „maminka“ odchází na chvilku na WC pár kroků od něj a tvářily se, že nevidí hloubku jeho (minutového) separačního traumatu, aby nemusely přiznat, jak devastační bude jejich snaha toto trauma ještě zněkolikanásobit a učinit celodenním. I na dotaz ohledně toho, zda vnímají a uvědomují si jeho stav, odmítly odpovědět.
Prostě zcela ignorovaly poznání skutečného stavu a problémů dítěte, aby se i následně u Krajského soudu mohly opětovně zcela postavit proti jeho nejlepším zájmům. Ani zkušenost „na vlastní oči“ u nás doma nevedla k proměně jejich formálního uniformního řešení, které je pro všechny děti stejné. Ano, OSPODy páchají své bezohlednosti zcela vědomě. Proto nemohou být jedinou právní entitou hájící jeho zájem.
OSPODu se rovněž nelíbilo ani naše volání po tom (když tedy Okresní soud v Náchodě rozhodl v náš neprospěch), že je třeba zintenzivnit setkávání s žadateli o chlapcovu péči tak, aby je dítě alespoň částečně znalo a jeho trauma se alespoň nepatrně zmírnilo. Jako jediní jsme právě my volali po tom, aby setkávání žadatelů s ním probíhalo každý týden, v krajním případě max. po dvou týdnech. Od psycholožky i jinak jsme totiž věděli, že méně časté setkávání nemá žádný smysl. Přesto nám „opatrovník dítěte“ volal, že se „s žadateli dohodli na frekvenci po třech týdnech“, což by samozřejmě vedlo u dítěte k nedozírným následkům. Na náš dotaz, kdo inicioval tyto nedostatečné, méně časté kontakty, zda OSPOD či žadatelé, odmítli odpovědět. Vzájemně si tedy tzv. „kryli záda“ a vyhýbali se odpovědnosti za důsledky pro dítě.
Na předposledním kontaktu před rozhodnutím Krajského soudu žadatelé uvedli, že babičce (dle informací od biorodiny hlavní iniciátorce žádosti o dítě) byl „nalezen nádor na mozku“. S naivitou sobě vlastní jsme se pak rozhodli rodině ulevit a další návštěvu absolvovat s chlapcem na druhém konci republiky, aby ještě viděl biologickou babičku (a hlavně ona jeho), když je to s ní tak špatné. Rovněž jsme kontaktovali OSPOD, že na cestu jedeme a že by bylo žádoucí, aby byl přítomen OSPOD v místě. Tento OSPOD totiž směřoval žadatele k žádosti o dítě a říkal jim, samozřejmě bez znalostí dítěte a pěstounů, že dítě bude brzy v jejich péči. Pokládali jsme za správné, aby rovněž oni dítě a pěstouny viděli, když o nich rozhodují.
Oznámili nám, že to prý není potřeba, bez znalostí poměrů a dítěte, od psacího stolu se jim prokazatelně rozhoduje lépe. Absolvovali jsme několikahodinovou cestu tam a sešli se s rodinou v parku. V jednu chvíli jsem zůstal sám s biologickým dědečkem chlapce a tak jsem se zeptal na ono zdraví. K mému překvapení si začal stěžovat na svůj kotník a další věci. Upřesnil jsem, že můj dotaz směřoval na jeho paní a překvapila mě jeho okamžitá odpověď, že „paní dobrý!“. Asi nemusím vysvětlovat, že tu mnohahodinovou cestou zpět jsme ten pocit, že děláme správnou věc pro nemocného člověka, už neměli. Zato pocit, že jsme dva pitomci, co věří každému, co jim řekne, ten jsme měli poměrně intenzivně. Ale zas od té doby víme, že lhaní je pro mnoho lidí zcela běžný nástroj komunikace.
Jak víte z minulého textu, odvolací soud přechod do péče tety zamítl a rozhodnutí soudu v Náchodě zrušil.
Po rozsudku jsme šli na OSPOD a ptali se jakou reflexi rozsudek u nich inicioval a jakou změnu postupů z něj vyvodili. Nic konkrétního jsme se nedozvěděli. Chtěli jsme, aby zde již nikdo nebyl vystaven k dítěti podobně bezohlednému jednání.
Rok na to jsme ale v identické situaci opět my sami.
Současné stanovisko OSPODu je nám neznámé, opět se naivně domníváme, že jasnou prohrou jejich stanovisek u Krajského soudu, v pro dítě zcela identickém případě, došlo k proměně stanovisek a metodiky na základě poznání, jak nadřízená soudní entita vnímá nejlepší zájem dítěte. Zejména když se zdá, že i Krajský úřad vnímá, že při podobném zacházení s dětmi a pěstouny hrozí ještě větší nedostatek pěstounů (a kolaps této péče jako takové) a tak se snaží o nápravu. Ve viditelnou proměnu OSPODu jsme prozatím vždy doufali marně. Samozřejmě bych se rád mýlil.
Tolik ukázka části našeho pěstounského příběhu a příklad toho, jak moc se můžete v této zemi spolehnout na to, že vaši altruistickou pomoc nepromění stát a jeho orgány v psychické týrání těch, kterým jste pomáhali, když jste napravovali chyby druhých. Těch, kterým je potřeba dát šanci k dalšímu pokusu.
Nemusím snad uvádět další příklady toho, jak trpěly a trpí desítky a stovky pěstounů, co jen chtěli někomu pomoci, a neschopný státní aparát určený k ochraně dětí je za to potrestal jejich nejtvrdší životní lekcí, lekcí, po které by do systému již nevstoupili a zatřesou se pokaždé, když uslyší slovo „OSPOD“. A tak stát hledá pěstouny a diví se, jak má špatné občany, co nechtějí dětem pomoci. Vůbec si nepřipouští, že právě i on stojí za tím, že mnoho potenciálních pěstounů do systému vstoupit nechce, protože se bojí, jestli neskončí tak jako my nebo stovky případů před námi (I tyto hlasy se v petici objevují.)
Z výše uvedených důvodů je proto zřejmé, že vstoupit do pěstounského systému bych doporučil pouze tam, kde soudy a OSPODy fungují správně. Dozvíte se to od pěstounů (pod slibem anonymity), zejména přechodných, co na území působí, nebo i advokátů rodinného práva, co pěstouny v oblasti zastupovali. V místech, jako je to naše, bych vstup do pěstounského systému zatím nedoporučoval.
Stěhování z dosahu k dětem bezohlednému OSPODu se stává běžným jevem, stejně jako to, když pěstouni obcházejí OSPOD a přímo jednají se soudy a záměrně ignorují toho, kdo byl pro tuto práci určen, ale dělá ji tak „kvalitně“, že je lepší ho zcela vynechat. Stát selhal. A to ještě neví, co ho čeká.
Nová doba a nově uvažující lidé přinášejí i dosud nepoznaný druh „inovativních řešení“ vyrostlých na starých chybách systému, které k těm řešením „mladé, kreativní lidi“ vybízejí. Mnohaleté automatické vydávání dětí biologickým matkám dovedlo některé dívky k zajímavým postupům: Mladá slečna otěhotněla, na potrat nechtěla, ale dítě ještě několik let také ne. Chtěla si ještě užívat, nechtěla „vytahaná prsa“ z kojení a vlastně celou tu hroznou dobu plnou nevyspání, plen a podobně, tu nechtěla vůbec.
A tak dítě půjde do pěstounské péče, kde ho může vídat, mít s ním nějaký moderní volný vztah a navštěvovat ho. Tedy samozřejmě jen když bude nálada.
No a za takové 3 roky, až ta malá věc bude trochu zábavnější, tak prý si ji vezme. A tak jak je tento stát nastaven, ho dostane. Stát se dokonce ještě bude bít do prsou, jak dokázal „navrátit dítě do biologické rodiny po úspěšné práci s ní“.
No, gratuluji vám, stvořitelé schématu s absolutní předností biologické rodiny a kašláním na zájem dítěte, tohle se vám opravdu povedlo.
Až se tahle sofistikovaná forma „mateřství“ rozšíří a ty inovátorky nadšené z tohoto řešení bude následovat nějaká část generace Z, budete muset začít pěstouny shánět ještě o dost intenzivněji než nyní. Seriál o tom, jak je skvělé být pěstounem, na tohle už stačit nebude.
Kdysi jsem nerozuměl tomu jak může náš živočišný druh pro svoje sobectví zabíjet vlastní planetu a zapříčinit utrpení miliard lidí v budoucnu. Vysvětloval jsem si to jistou abstraktností a velikostí tohoto příběhu.
Když ale nyní vidím že členové tohoto druhu dokáží ničit i jiné lidské bytosti, na které si mohou přímo sáhnout, u příběhů, které nejsou vůbec veliké a nás přesahující, ale naopak velmi osobní a lidské, příběhy malých dětí, u kterých máme dokonce chemicky a hormonálně naprogramované stát na jejich straně, tak vidím že s člověkem, kterého tato doba a všechny předchozí stvořili, je něco velmi fundamentálně v nepořádku.
Kdysi jsem měl i silnou potřebu přispět nějak k proměně a záchraně lidstva před jasnými důsledky jeho činnosti, ale postupem času jsem dospěl k poznání že nejspíš nemůžu prakticky vůbec nic, že vlastně nedokážu změnit a ochránit ani nejbližší okolí a dítě, které mi říká táto a plně mě za něj považuje. (Tedy ve zcela logické věci chráněné ústavou.)
Míra toho negativního v lidské společnosti totiž nejde často zmenšit ani nalezením a apelováním na etická a rozumná řešení problémů, protože lidská nepoučitelnost tkví zejména v neochotě napravovat evidentně nesprávné věci, pokud jsou sobecky výhodné. V takovémto případě řešení nastává až sklizní negativních důsledků ze zasetých bezohledností.
Planeta možná musí většinu z nás pohřbít aby jsme pochopili a zohlednili environmentální důsledky našich činů a možná musí identicky i pěstounská péče zkolabovat aby stát pochopil to, že se měl nespravedlivý a bezohledný systém kultivovat aby tento kolaps nenastal, protože kolapsem mu vzniklo ještě více problémů, než kolik úsilí by vyžadovala vědomá náprava stavu v časech, kdy k ní byla ještě příležitost.
V minulém textu jsem Vás požádal, abyste si představili situaci malého dítěte, o kterém je rozhodováno bez ohledu na něj. Nyní Vás poprosím, abyste se vžili do situace autora článku. Co byste v systému popírajícím ústavní práva nevinného dítěte, které máte potřebu chránit dělali (např. vaše vlastní dítě), pokud odmítáte středověké představy úřadů o krvi a rodu a tak vy, z důvodů svého morálního nastavení, nemůžete na stejné středověké úrovni odpovědět?
Mojí kamarádce zemřelo miminko na leukemii. Po víc jak roce v nemocnici bylo jasné, že je léčba neúspěšná, a tak ho vzala po té nekonečné době s ním v nemocnici na poslední dny domů. Nevím, jestli se jí někdy povedlo se s prožitým plně smířit, ale ptám se:
Jak se smířit se situací, kdy víte, že dítě trpí právě teď? Se situací, která naopak měla možnost volby? Kde vše mohlo proběhnout ohleduplně a zdravě směrem k dítěti? Co byste dělali? Kde by byla vaše hranice, kam byste zašli? V případě, že máte hranice, kde lež nebo násilí nejsou variantou? Jak by na vás působilo, kdybyste věděli, že podobných dětí jsou v této zemi zástupy a jejich situaci nikdo nechce systematicky řešit?
Spíše zamaskovat, aby se nepřišlo na to, jak do této doby dělali někteří „opatrovníci“ svoji práci? Co je v takové situaci správné a etické? Co byste pro svoje dítě udělali? Je to varianta, kde si řeknete “udělal jsem, co jsem mohl, půjdu dál a zkusím zapomenout”?
Nebo byste šli na samou hranici, sedli si do parčíku před onen soud (nebo OSPOD) a s transparentem „Tady se týrají děti!“ zahájili hladovku, dívaje se na vaši oblíbenou vietnamskou restauraci? Zašli byste tak daleko a (slovy jiného náchodského klasika Pavla Bělobrádka) „chcípli“ vyhublí v tom parku, protože nic jiného ten bezcitný moloch neprobudí? Ale probudil by něco takový čin dospělého člověka, když nikoho neprobudí ani tragičtější smrt a utrpení dětí?
Děsivé uvažování? Příliš vyhrocené, spasitelské a přitažené za vlasy? Co když ale tu druhou možnost, (na samou hranici nejít a žít s pocitem, že jste neudělali a nezkusili vše, co ve vašich morálních mantinelech leží) vzhledem ke svému vnitřnímu nastavení a neochotě se zlu podřídit prostě nemáte?
Obzvlášť když víte, že ani v tom úplně nejhorším případě alespoň nebudete sami jako ta holčička v léčebně, které její milovanou osobu zakázali, a tak v TEN čas byla sama. Osobně jsem o nic podobného nikdy nestál a jsem v podstatě také poměrně jednoduchý hedonista, kterému stačí rodina, zázemí, příroda kolem a sportovní i jiné pomíjivé požitky, hedonista, co se těší, až ty těžké časy s „jeho“ ještě stále traumatizovaným dítětem pominou a jeho zlepšený stav umožní jezdit víc lézt do Alp a užívat si.
Ale i když jsem si z buddhistického výcviku před mnoha lety příliš mentálních úspěchů a proměn negativních rysů své osobnosti neodnesl, tak díky němu alespoň věřím. Věřím, že máme dělat, co je pravdivé, správné a prospěšné, jen ještě poctivě řečeno nevím, co to v mém případě bude. Někdo by řekl, že lpím na dítěti, které ani není moje, ale je to chybný pohled, zajímá mě to, co je dobré pro něj, a nevím, jak donutit systém, aby to reflektoval a zabýval se tím také. A možnosti mi došly. Svědčit u soudu nemohu, to co napíšu se téměř k nikomu nedostane, většině těch lhostejných ani nestojí za to podepsat petici.
Update: Když jsem nedlouho po napsání předchozích řádků četl příběh člověka, státního úředníka, který nefunkčnost a neohleduplnost státního aparátu vyřešil odchodem z tohoto světa a překvapivě racionálně, logicky a s nadhledem svou situaci popsal, aby alespoň dosáhl nějaké změny pro druhé, tak jsem si říkal, jestli už tu skutečně je zase doba, kdy i pro změnu, na kterou máme z našich ústavních práv nárok, musíme podstupovat podobné oběti.
Zároveň je ale rovněž nutné sledovat, jestli tento tragický čin, kterého velmi lituji, bude mít nějakou skutečnou odezvu a něco v systému změní. Obávám se, že spíše opět uslyšíme jen řeči o psychické nemoci, zoufalém, iracionálním, zbytečném kroku, anomálii, co se občas někde stane atd. Všechny nereformovatelné systémy a v nich uvízlí lidé tohle bez znalosti člověka a navzdory stylu jeho odchodu píší, protože je to snadnější, než se proměnit a dělat to správné, co oběť chtěla. Přesně to totiž právě oběti dlužíme. Jinak její smrt byla skutečně zbytečná.
Na druhou stranu chci poděkovat za projevenou míru podpory, kterou jste nám zaslali, děkuji za sdílení vašich často největších životních traumat, občas jsem měl pocit, že jsme první, komu jste je sdělili, protože jste věděli, že jim budeme rozumět.
Zatímco když jste se snažili míru a hloubku vašeho utrpení sdělit většinové populaci, nechtěla to slyšet.
Děkuji za každého, kdo vyvážil svým vlastním příkladem a touhou pomoci bezohlednost na straně těch, co jsou placeni za hájení dětí a nedělají to.
Ptali jste se často, co můžete udělat. Jestli zaplatit na sítích reklamu textu nebo petici. Nebo komu máte napsat a koho kontaktovat.
Nechci být vlastně ten, kdo Vám bude říkat, co máte dělat, to páchám jen na kamarádovi, co musí moje dlouhé texty číst a opravovat chyby. Dělejte, co sami uznáte za vhodné. Jsme svobodní lidé, co jednou sklidí, jak věřím, to, co v životě zaseli. Možná, že jednou budou nejcennější ty semínka co jsme zaseli ne pro sebe, ale pro druhé, které ani neznáme. Možná, že to jsou semínka těch nejlepších plodin s největší sklizní našeho vlastního štěstí.
Pokud se úroveň společnosti pozná podle toho, jak se chová k těm nejzranitelnějším a nejslabším, je ta naše nemocná velmi. Omlouvám se těm, co jsem vytrhl z blažené nevědomosti, kde jim bylo lépe. Mě v ní před vstupem do pěstounského systému bylo lépe rovněž. Teď už ale i vy víte, součástí jaké společnosti jste. A víte i to, že právě mlčení a lhostejnost většiny je tím, proč tento stav ještě neskončil.
Původně jsem chtěl do článku zapracovat příběhy lidí pod peticí, z nichž některé jsem kontaktoval, aby popsaný příběh rozvedli, ale za a) jsem ženě slíbil, že tento článek bude kratší než ten minulý, a za b) si myslím, že je lepší si alespoň ty komentáře v petici přečíst sám a vyhodnotit. Zkušenosti i z tak malé skupiny lidí, co se k článku dostala, stojí za to.
Pro mě osobně bylo velmi těžké ty opakující se podrobněji rozepsané příběhy v mailech číst, těch, co začínaly spojením typu „souhlasím s vaším textem, protože jsem sám zažil…“ nebo „jsem pěstoun a ze strany OSPODu a soudu se nám stalo…“.
Bylo jich příliš mnoho. Možná nejtěžší byly ty z poškozených rodin, které instituce státu neochránily, a oni jsou dodnes nuceni se s traumaty vypořádávat: „Z našeho otce se stal po smrti naší maminky agresivní alkoholik, ale byl za dobře s ženami na OSPODu, a tak se nic nedělo. Bratr se nakonec díky zranění při týrání (zlomená žebra a modřiny po celém těle) dostal do nemocnice a následně i do péče plnoleté sestry. Dokázal se díky tomu i vyučit a je elektrikářem, jsme na něj hrdé, je velmi hodný a milý, ale dodnes nedůvěřivý a nesmělý, bojí se tmy, stáhne se a pláče, když slyší mužský řev“.
Těmto lidem se za státní nečinnost nebo krytí (na vlastních tělech a duších zažívaného zla) nikdo neomluví. Jen my díky nim víme, že musíme za dodržování všech práv dítěte bojovat právě TEĎ, protože hrůzy z jejího nedodržování budou přetrvávat celé životy. Velmi obtížné byly i příběhy těch, co jsou v podobné situaci jako my, jen jsou v ní sami, bez pomoci blízké osoby, bez zájmu médií, sami pohlcení černou dírou ukrytou někde v našem systému, která nic nevydá zpět na světlo. Snad už ví že sami nejsou.
Mimochodem stále hledáme advokáta na to zachránit ten „celý jeden svět“.
PS: Ještě než jsem dokončený text upravil, přišly další …… a další …….. a další příběhy.
…….. to be continued, bohužel
