Článek
Stojím na zastávce tramvaje. Okolo namakaného třicátníka s řetězem okolo krku a mobilem v ruce skotačí dvě malé blonďaté holčičky. Ne nějak moc. Hrají si. A u tatínka se drží na krok. Jsou roztomilé.
„Koukejte toho nechat!“ vyjede na ně zničehonic ten chlap a zvedá oči od mobilu. „Nebo vám dám na zadek!“ Holčičky ustrnou a trochu vyjeveně na něj koukají. Já vlastně taky. On už ale zase civí do mobilu.
Za chvilku na to holčičky radši zapomenou a už se zase smějí.
„Vy jste mi nerozuměly?“ zlobí se chlap. Popadne mladší holčičku. Mohou jí být tak čtyři roky. Dvakrát ji udeří přes zadek. Její o rok starší sestra se ustrašeně schovává za značkou. Když se otec přiblíží, sedne si na chodník. To jí nepomůže. Otec ji zvedá za paži a dá jí ránu přes zadek.
„Budete se chovat normálně, nebo vás zmlátím. Je mi to jedno!“ Vystrašené holčičky stojí u něj a mlčí.
Jediný, kdo se tu nechová normálně, je ten chlap. Bije malé děti, protože mají radost ze života. V jeho očích ovšem ty holčičky zlobí. A zaslouží si trest.
Jejich zlobení spočívá v tom, že jej vyrušují. A to tím, že se smějí. Že žijí. Mohl by se smát s nimi. Nebo jim vysvětlit, co po nich chce. Ale ani jedno neumí. A nemá na to čas.
Jeho rodiče nejspíš taky neměli čas se mu věnovat. Smát se s ním. A aby je nerušil, jeho chování korigovali násilím. Chtěl se jim zavděčit, vyhnout se trestu. A tak „zlobil“ pouze tehdy, když u toho rodiče nebyli.
Teď, když už je velký, očekává to samé od svých dcer. Štve jej, že ony to nějak nechápou, že nerespektují jeho hranice. Jsou opravdu zlobivé. A tak je bije ještě víc, aby je vychoval.
Jeho „výchova“ zatím „nepomáhá.“ Mám strach, že jednou zabere a ty holky se přestanou smát. A že pak třeba budou na smích reagovat stejně alergicky, jako teď jejich otec.
Teď se ovšem už zase smějí. Chlap jim znovu vyhrožuje zbitím a přitom je strká ke zdi domu. Tam u nich stojí, aby se konečně přestaly hýbat a byly zticha.
Jedna z nich si „drze“ sedá na parapet výlohy. Schytá další ránu na zadek. Chlap se k ní naklání, kouká jí z pár centimetrů do očí.
„Čemu jsi nerozuměla?“
Holčička neví, co má na to říct.
Moc bych si přál něco říct za ní, něco udělat, nějak těm dvěma děvčátkům pomoct. Ale nevím co. Mám dojem, že když zasáhnu, situaci jim zhorším.
Za chvíli přijíždí tramvaj. Všichni nastupujeme. Holky se usadí na dvousedačku a koukají z okna. To je zabaví a konečně „jsou hodné.“ Chlap zas čučí do mobilu a možná má pocit, že jeho „výchova“ zabrala.
