Omyly o tělesných trestech, které brání pokroku výchovy dětí

Upustit od tělesných trestů opravdu neznamená úplně rezignovat na jakoukoliv výchovu. To by samozřejmě byl nebezpečný extrém, zanedbávání dítěte, které je formou psychického týrání.

Jenže tělesné tresty a lhostejnost nejsou dva jediné způsoby, jak k výchově přistoupit. Mezi nimi existuje celá škála výchovných přístupů a metod, které mají na vývoj dítě pozitivní vliv. Většinou zahrnují komunikaci. Ta je ostatně jednou z nejdůležitějších dovedností, které můžeme své dítě naučit.

Na trhu je několik vynikajících knih o výchově a na internetu je k ní bezpočet článků. Rodič, který má zájem správně vychovávat a je ochoten na to vynaložit úsilí, si určitě vhodnou cestu najde.

Ano, přesně tak. Tělesné tresty naše společnost v dobré víře využívala opravdu dlouho. Teď jsme ale zjistili, že jsou škodlivé. Naši předkové v rámci pokroku běžně začali používat nové metody a přestali používat staré. A my také. Lidstvo se od svého počátku neustále posouvá. To je vlastnost civilizace a pokroku. Ve své době byly vrcholem poznání například pergamen, kuše nebo parní stroj. Dnes jsou součástí naší historie, až na nevýznamné výjimky už je ani nepoužíváme.

Žijeme v době vědeckotechnické revoluce, kdy k obměně technologií dochází mnohem rychleji než dřív. Tím pádem všichni víme, že svět se pohybuje kupředu. Co je dnes nejdokonalejší metodou nebo technologií, může být zítra zastaralé.

Je zvláštní, že jsme schopni vstřebat posun od vytáčecí pevné linky přes tlačítkový mobil až po dotykový smartfoun, ale nejsme schopni připustit, že bychom mohli mít rezervy v něčem tak důležitém, jako je výchova.

Tělesné tresty ovšem nejsou ekvivalentem klasického vytáčecího telefonu. Spíš připomínají eternitovou střechu, vynález, který zdánlivě skvěle funguje, ve skutečnosti ale má katastrofální dopady na lidské zdraví. Podobně jako eternitové střechy, i tělesné tresty budou brzy zakázány. (A podobně jako eternitových střech, i tělesných trestů se mnoho Čechů hned nevzdá. Budou s námi ještě dlouho.)

Když člověk obhajuje bití sebe sama, nemůže vědět, že to není právě vlivem tělesných trestů v dětství. Z pozice trestaného dítěte už nikdy nemůže posoudit, jak by se jeho výchova, osobnost a vztah k rodiči vyvíjely, kdyby trestané nebylo. Tělesně trestané dítě totiž z trestu viní samo sebe. A tělesné tresty u něj vedou ke zvýšení tolerance vůči násilí.

Způsob, jak to posoudit, ale existuje. Je jím dlouhodobý vědecký výzkum. Nebo ještě lépe shrnutí dlouhodobých výzkumů. Z dvacetiletého shrnutí výzkumu v oboru tělesných trestů jednoznačně vyplývá, že tělesné tresty mají na chování dítěte vliv negativní.

Účelem tělesného trestu je korigovat chování dítěte, zasáhnout do jeho svobodné vůle. Jemná rána na zadek je nepochybně psychice dítěte méně nebezpečná než bití nebo facka, ale o násilí jde.

Každý tělesný trest dítě učí jednat pod hrozbou násilí a vyvíjet násilí, vychovává je k tomu. A to určitě není cílem výchovy. Kdo jedná násilím nebo má z násilí strach, je zbabělec. Nevychovávejme z dětí zbabělce. Ať se učí jednat bez násilí, ať mantinelem jejich chování není obava z autority, ale meze zákona.

Jsme rozumnější než srny a jsme schopni si osvojit mnohem účinnější výchovné metody než ony. Hledat inspiraci pro výchovu v říši zvířat je ostatně naprosto absurdní. Některá zvířata svá mláďata zabíjejí. Dělají to například straky, myši, někteří primáti, opice, medvědi a mnozí další. Také to po nich neopakujeme.

Toto je obzvlášť nebezpečný argument lidí, kteří hledají důvod, proč najednou slyší, že bití je špatné. Neobhajuje pouze občasnou ránu, ale v podstatě jakékoli bití. Hranice špatné výchovy nemůže být shodná s hranicí trestného činu. Násilí na dítěti nemůže být výchovným prostředkem jenom proto, že ještě nesplňuje definici týrání.

Dříve skutečně k psychologovi chodilo méně dětí. Bylo to ovšem především tím, že dětská psychologie jako věda se teprve rozvíjela. Bylo méně psychologů a rozsah jejich znalostí byl zákonitě menší. Co všechno musely vytrpět „problémové“ děti, pro které dnes psychologové mají diagnostické metody a řešení?

Návštěva psychologa nebo výchovného poradce není něco negativního. Psycholog je odborník, který může například vysvětlit problémy, nabídnout řešení. Díky tomu třeba předejdeme rozvoji psychické poruchy, se kterou by se dítě bez včasného podchycení potýkalo do konce života.

Buďme rádi, že žijeme v době, kdy máme psychologii k dispozici. Nedělejme z ní stigma. A netvařme se, že k psychologovi děti chodí kvůli ústupu tělesných trestů.

Účelem tohoto argumentu je bagatelizovat skutečnost, že kritici tělesných trestů se opírají o vědecké výzkumy, zatímco jejich stoupenci pouze o dojmy.

Ve skutečnosti se správně prováděné a interpretované výzkumy nemýlí. Konkrétně víra v geocentrismus a víra v placatou Zemi nebyly nikdy potvrzeny žádným vědeckým výzkumem. Naopak je vědci vyvrátili jako bludy, které jsou výsledkem subjektivního vidění světa.

To platí i o tělesných trestech. Lidé je používali a používají na základě subjektivního dojmu a víry, že fungují. Výzkumy ale velice konzistentně ukazují, že šlo o omyl.

Je na čase zařadit tělesné tresty k placaté Zemi a dalším podobným nesmyslům.

Toto tvrzení se objevuje v různých obměnách. Jeho podstatou je tvrzení, že výchova bez tělesných trestů vede k „zvlčení“ dětí. Ve skutečnosti je jakýkoliv dojem z nahodilého setkání se zlobivými dětmi subjektivní.

Pozorovatel přece nemůže vědět, co konkrétně vzorce chování cizích dětí způsobuje. Jedním pohledem to není schopen určit ani zkušený odborník. Co když mají děti třeba vrozenou poruchu pozornosti? Co když je jejich chování následkem nějakého vlivu, o kterém nemůžete nic vědět?

A především: většina chování dětí, i když nás třeba obtěžuje, je úplně v pořádku. Normou pro posuzování chování není názor pozorovatele, ale zákon. Ničí děti cizí majetek, kradou, nadávají někomu nebo ho ohrožují? To určitě v pořádku není. Rodiče nebo jiné autority to musí řešit. Ale pokud se děti například honí, křičí a nikoho přitom neohrožují, jejich jednání je prostě v normě a nejde o negativní důsledek nějaké špatné výchovy.

Kdysi jsem byl s tříletým dítětem na hřišti, kde si hrálo ve velké prolézačce - vlaku. Pak přišla skupina dětí s vychovatelkou a začala mela. Nově příchozí děti, odhadem šestileté, křičely, strkaly do menších dětí a nebraly ohled na o hodně menší děti.

„No tak, dávejte pozor!“ okřikl jsem je. Nedbaly mne. Už jsem přemýšlel, jak situaci řešit s nimi nebo vychovatelkou. Ale pak jsem si všiml, že všechny ty děti mají v uších naslouchátka. Šlo o sluchově postižené děti, které se přirozeně vyvíjejí jinak, jsou zvyklé se domlouvat mezi sebou a na podněty okolí reagují jen velmi omezeně.

Rád jsem těm dětem vyklidil pole a přesunuli jsme se na jiné zajímavé atrakce. Kdybych si nevšiml naslouchátek, nejspíš bych je odsoudil jako nevychované a zanedbávané.

I s touto myšlenkou se můžeme setkat. Výchovu podle ní neohrožuje ten, kdo bije dítě, ale ten, kdo s bitím nesouhlasí. Jde vlastně o další projev zakořeněné víry, že tělesný trest je nutnou součástí výchovy. A současně o požadavek, aby si společnost bití přestala všímat, aby se trestalo poukazování na nesmyslnost násilí proti dětem.

Pokud někoho odsouzení tělesných trestů natolik rozrušuje, že v něm spatřuje trestný čin, je to spíše důvod k zamyšlení a sebereflexi než k zapojení do veřejné debaty.

Kritiků tělesných trestů je značné množství. Od příznivců tělesných trestů se nelišíme počtem dětí, ale přístupem k nim. Za sebe mohu říct, že výchova bez fyzického násilí funguje. Tam, kde někdo jiný používá k vynucení své vůle ránu přes zadek, mi stačí přísnější tón hlasu. Pokud se mnou dítě nesouhlasí, rád mu cokoliv vysvětlím. A pokud je k tomu prostor, rád s ním budu vyjednávat. Je to můj potomek a mám ho rád. Stojí mi za to.

Dítě je člověk, svobodný jedinec, který se potřebuje rozvíjet. Učit se, jak funguje svět a jak se v něm rozhodovat. Ne kvůli neustálé hrozbě násilí a podle vůle rodiče, ale podle své vůle. Je to běh na dlouhou trať, na které je třeba přesvědčit starosvětsky smýšlející rodiče, ale také úředníky, policisty, poslance a mnohé další. Tak, jako vychováváme své děti, je nutné vychovat i dospělé.

Úsilí a vytrvalost tohoto úsilí má svůj smysl. S každým dospělým, kterého se podaří přesvědčit o nesmyslnosti násilí na dětech, přibývá dětí, které mohou šťastněji žít a zdravěji se vyvíjet. A přesně o to v debatě o tělesných trestech jde.

Zdroje: Diskuzní příspěvky pod články 1, 2, 3. Ábíčko. Liga otevřených mužů. Tělesné tresty zhoršují chování dětí, stojí ve shrnutí 20 let výzkumu (Seznam zprávy). Physical punishment and child outcomes: a narrative review of prospective studies. Citaty.net.