Ten týnecký zámek aneb zázraky se dějí

Seriál Dobrodružství kriminalistiky. Díl č. 2 nazvaný „Jed“. Marie Lafarge otráví manžela arzenikem. Sliboval jí život na šlechtickém sídle, což splnil, ale rozlehlý barokní zámek byl pobořený, studený, plný plísně a krys. Kdyby seriál natáčel pan Moskalyk v 90. letech, tak by si pro exteriéry druhého dílu musel vybrat zámek v Týnci u Klatov. Protože minimálně od konce 80. let to byla ponurá, zpustlá stavba (klidně by v ní mohl přebývat hrabě Dracula), která však bývala výstavným sídlem barokního magnáta.

Tím byl Maxmilián Norbert Kolowrat-Krakovský (1670 - 1721), císařský tajný rada, prezident apelačního soudu a později nejvyšší zemský komoří v Čechách. Jsa velký milovník baroka, osudy zámku jsem průběžně sledoval a jakmile médii proběhla zpráva, že hlavní budova je opravena a zpřístupněna, okamžitě jsem se do Týnce vypravil. Historik Mojmír Horyna (1945 - 2011) určil, že zámek vyprojektoval Giovanni Battista Alliprandi (1665 - 1720). Vrcholně barokní architekt, který navrhl např. špitální kostel v Kuksu, Lobkovický palác na Malé Straně nebo piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli. Na webu „Památkový katalog“ dokonce zmiňují, že původcem plánu mohl být Johann Bernhard Fischer z Erlachu (např. pražský Clam-Gallasův palác, zámek Vranov nad Dyjí). Mně se to ale nezdá, spíš bych zůstal u plzeňského Jakuba Augustona mladšího (1660? - 1735), který byl jako architekt donedávna uváděn (např. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Umělecké památky Čech). Kunsthistorik nejsem, pan Horyna je špičkový odborník, Alliprandi i Auguston navrhovali zámecké a palácové stavby s mohutnými oválnými rizality pro hlavní sál, takže bůhví. Zde malá poznámka. Radikální baroko křivky milovalo. V r. 1600 jezuité dokončili klementinskou kapli Nanebevzetí Panny Marie zvanou Vlašská, která je na již barokním půdorysu elipsy. V Karlově ulici, kde stojí, bydlel ve stejné době císařský matematik a astronom Johanes Kepler a tak musel kolem Vlašské kaple chodit. Milovníci záhad tvrdí, že elipsovitý tvar stavby jej „nakopl“ k formulování prvního Keplerova zákona, a to, že planety se pohybují kolem Slunce nikoli po kružnici (jak tvrdil Koperník), ale po elipse.

Hrabě Kolowrat se nákladnou stavbou zadlužil (zbudováno bylo jen jedno křídlo, druhé bylo kulisou) a splácet museli ještě jeho synové a vnuci. Rokokové úpravy a dostavby prováděl ve druhé půli 18. stol. Jan Josef Wirch (např. Pachtův palác v Praze, Laudonův zámek v Bečvárech…). Týnecký zámek je zdaleka viditelný, je to ukázkový příklad barokního citu pro zakomponování stavby do krajiny. Zároveň bylo třeba kolemjdoucím sdělit, že stavebník a majitel je přední osobou v království. Protože v sobotu autobus do Týnce nejezdí, vandroval jsem nádhernou příšumavskou jarní krajinou z Klatov.

Na cestě mě zaujala drobná loretánská kaple ve vsi Loreta zřízená v r. 1711 Barborou Krakovskou z Kolowrat. Zde opět noticka. Loreta není jen v Praze. S malým „l“ jde o stavební typ mariánského poutního místa. Když se za vlády byzantského císaře Herakleia I. (+641) Palestiny zmocnili islámští Arabové, legenda vypráví, že andělé přenesli domek Panny Marie stojící v Nazaretu nejprve do Ilýrie a později do městečka Loretto na italském pobřeží Jadranu. Kolem domku byla vystavěna velká bazilika, a protože ne každý si mohl dovolit putovat do Itálie, začaly se v barokní době budovat napodobeniny nazaretského domku. Jen v Čechách a na Moravě bylo loretánských kaplí několik desítek (Praha, Kosmonosy, Rumburk, Brno …). Domkům se říká „santa casa“ (svatá chýše) a jedna z nich stojí právě ve vsi Loreta u Týnce.

Než zpět k zámku. Dochoval se v intaktní barokně-rokokové podobě. V r. 1927 jej Kolowratové prodali dr. Ing. Jaroslavu Josefovi Polívkovi (1886 - 1960). Protože paní průvodkyně zmínila jen příjmení Polívka a uvedla, že byl architektem, napadl mne nejprve Osvald Polívka (1859 - 1931). Což byl významný secesní architekt (v Praze např. Topičův dům, Živnobanka…), ale šlo jen o shodu jmen. Jaroslava Josefa jsem neznal, takže jsem musel pátrat ve své knihovně a na internetu. Narodil se na pražských Vinohradech, studoval v Praze a v Zürrichu. Spíš než architektem byl stavebním inženýrem. V r. 1939 odchází, resp. emigruje, do USA a zde spolupracuje s Frankem Lloydem Wrightem, např. na stavbě slavného Guggenheimova muzea v New Yorku. Češi jsou zkrátka a dobře všude! Na zámek, který pan inženýr Polívka přebudoval na luxusní hotel s 35 pokoji, jezdily odpočívat prvorepublikové celebrity: Alfons Mucha, Adolf Loos, Karel Hašler, Jan Kubelík… A také malíř, grafik, rytec, umělecký knihař, básník a spisovatel Josef Váchal (1884 - 1969). Pan Polívka týnecký zámek neudržel. Jakmile propukla krize (1929), hotel začal být ztrátový, a tak jej nakonec v r. 1937 odkoupila Evangelická církev metodistická a Spolek pro péči o sirotky zde zřídil sirotčinec. Ten fungoval (s okupační přestávkou) až do roku 1951, kdy byl zámek zestátněn a do budovy se nastěhovali klatovští vojáci. Paní průvodkyně nám vyprávěla, jak někteří starší návštěvníci zase vyprávěli jí, že v sirotčinci vyrůstali. To, jak se armáda k zámku chovala, není třeba rozvádět. Stačí si připomenout třeba zámek Zelená Hora, klášter v Rajhradě nebo majora „čo bolo, to bolo“ z Černých baronů. Jeden plus však armádní správa zámku měla. Vojáci polepili stěny místností tapetami a tak se paradoxně uchovaly některé původní barokní a rokokové malby.

Po r. 1989 nastala privatizační šmodrchanice. Zde opět malý dodatek. Byť mnozí naši privatizaci označují za loupež století, je třeba připomenout, že když císař Josef II. rušil kláštery, založil Náboženský fond (nepřipomíná nám to něco?), do kterého měly vplynout movité i nemovité majetky ze zrušených klášterů. Dnes by se jednalo určitě o hodnoty za stovky miliard korun. Historikové spočítali, že z fondu se „ztratilo“ přibližně 50 %. Vzácné torzo antické sochy Ilionea pocházející ještě z rudolfínské sbírky koupil sochař Malínský za 30 (!) krejcarů a Dürerova Růžencová slavnost byla k mání za pár zlatých. Čili tunelové, odkloňovací a jiné kauzy našich 90. let - nic nového pod sluncem. Zámečtí privatizátoři uvažovali o hotelu a kasinu, zbourali (zřejmě bez povolení památkářů) krov, klenby a stropy, ale „skutek utek“. Určitě jim chyběly peníze a zřejmě i povědomí o jedinečné umělecké hodnotě celého objektu. Což o to, šlechta doby okázalého baroka a eroticky dráždivého rokoka hazardu rovněž holdovala, avšak zároveň většinou rozuměla umění a milovala je.

V r. 1999 týnecký zámek koupil od správkyně konkursní podstaty pan Jan Pelánek Lazarowitz (*1949), dle informací na internetu sběratel umění, designér, vydavatel, kurátor a milovník Josefa Váchala (jedinečná sbírka jeho děl). Ten se narodil v nedaleké Milavči u Domažlic, z obce Olšany (rovněž v klatovském okrese) pocházela jeho první žena Máša a Šumava, což mnozí jistě vědí, byla Váchalovou velikou láskou. Na zámku, jak jsem již uvedl, často pobýval. Když jsem si v minulých letech občas zadal do vyhledávače spojení „zámek Týnec u Klatov“, objevily se informace o tom, že zámek se opravuje, že majitel Pelánek zde plánuje vybudovat galerii a že chce objekt otevřít umělcům. Přiznám se, že jsem těmto zprávám nevěřil a že jsem očekával, kdy nový vlastník rozšíří řady těch, kteří měli možná dobré úmysly, avšak chyběly jim peníze. Protože pokud jsem se podíval na fotografie zámeckého objektu, bylo mně jasné, že desítky miliónů stačit nebudou. Najednou zpráva, která byla bleskem z čistého nebe: O Velikonocích 2024 začínají první prohlídky.

A tak jsem v sobotu 13. 4. před 11. hodinou stál v průjezdu oválného rizalitu. Po prohlídce nelze, než zvolat „Klobouk dolů!“ Titulky ze zpráv na internetu: „Stačilo čtvrt století a čtvrt miliardy. Z ruiny Týnce u Klatov udělali honosný zámek“, „Zámek v Týnci, který léta chátral, je nyní skvostem a otevře se návštěvníkům“, „Po 25 letech oprav otevřou soukromí majitelé poprvé barokní zámek Týnec u Klatov“. Je logické, že prostředky sebemajetnějšího jedince by na obnovu zámku, který je národní kulturní památkou, nestačily, vždyť např. jen zbořené stropy a klenby mnohých místností bylo třeba obnovit. K tomu určitě dohled památkářů. Zapojit se proto musel stát, kraj a fondy Evropské unie (na informační tabuli zmiňují Evropský fond pro regionální rozvoj). Takže ne každá unijní dotace si zaslouží vzteklý odsudek. Zároveň je třeba podotknout, že zrestaurována je pouze zámecká budova. Příslušenství, tj. hospodářské budovy, ohradní zeď, nádvoří, altán, pivovar, zámecká zahrada, to vše ještě na obnovu čeká. Jak řekl pan Pelánek v jednom z rozhovorů: „Hotova je přibližně jedna třetina.“

Nový majitel oslovil současné umělce a restaurátory, aby stěny, a zvláště stropy místností v tzv. piano nobile (vznešené patro, zde byly reprezentační komnaty a hlavní oválný sál) vyzdobili malbami. V českém současném umění se příliš neorientuji, zapamatoval a dohledal jsem si jména Luděk Rathouský, Pavel Žilák a Tomáš Císařovský. Krásná je stropní malba v podlouhlém modrém sále. Pan Císařovský se inspiroval dějinami týneckého zámku, a tak zde najdeme hraběte Maxmiliána Norberta v alonžové paruce s kolem od kočáru (Kolowrat) a závodní automobil řídí Joseph Kolowrat-Krakowský zvaný Saša (1886 - 1927). Ten byl československým automobilovým závodníkem (píše o něm Adolf Branald), spolumajitelem automobilky Laurin & Klement, filmovým producentem (objevil Marlene Dietrich), v Týnci chodil do místní obecné školy (1892 - 96) a hrál si s vesnickými kluky na četníky a zloděje. Bohužel v r. 1927 zemřel na rakovinu. Zde opět odbočím: Moje babička se narodila v r. 1909 v Byzhradci, což je vesnice na Rychnovsku. Do Černíkovic, kde je menší kolovratský zámek, je to asi 4 km. Babička mně vyprávěla, jak je pan Kolowrat občas svezl autem, když jako děti šly ze školy. Ovšem byl-li to Saša, nevím. Jenže kdo zase mohl jezdit ve druhém desetiletí 20. století autem? Na nástropní malbě samozřejmě nechybí Josef Váchal. Sedí u zřejmě šumavského pařezu a ten mu svým kořenem obmotává nohu.

V Týnci je rovněž hřbitov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a s rodinnou hrobkou Kolowratů-Krakovských. Ti byli původně pochováváni v kostelní kryptě, avšak v 19. století byly jejich ostatky přeneseny do nově zbudované hrobky. Odpočívají zde jak zakladatel zámku Maxmilián, tak závodník Saša. Na Wikipedii jsou všichni zesnulci pohřebení v kapli uvedeni, posledními by měli být Jindřich Kolowrat-Krakovský (1897 - 1996) a František Tomáš Kolowrat-Krakovský (1943 - 2004).

S uměleckými slohy v Čechách a na Moravě se to mělo tak, že románský sloh nahradila gotika, gotiku ozdobila renesance, a to vše po r. 1620 zalilo mohutnou vlnou baroko. Česká krajina je mnohdy stále barokní. Jsou menší regiony, které jsou tohoto slohu plné. Např. Manětínsko, Žďársko, Broumovsko… A také, jak jsem zjistil, pošumavské Týnecko. Drobných i větších barokních památek je zde bezpočet. Kapličky, boží muka, sochy, poutní kaple, kostely, zámky… Kousek od Týna, směrem severovýchodním lze navštívit zřícenou kapli sv. Jana Nepomuckého. Doktor Johánek, jak se mu také říkalo, byl ikonou barokních Čech a oslavy jeho svatořečení v Praze v r. 1729 byly vrcholem vrcholně barokní doby. Kaple je orientována na osu týneckého zámku a vystavěna byla Kolowraty v r. 1730. Kupolovitá klenba se zřítila, takže zbyl prázdný kruhový prostor obrostlý mechem a keříky, kterým lze hledět přímo do nebe. Je tedy zřejmé, odkud si vzal jeden z týneckých malířů inspiraci pro svoji novodobou stropní fresku. Paní průvodkyně říkala, že se uvažuje o rekonstrukci svatojánské kaple, ale možná by stálo za úvahu, zda by romantická ruina neměla být pouze zakonzervována.

Svůj článek jsem započal odkazem na TV seriál Dobrodružství kriminalistiky. U kinematografie tedy zůstanu, aby v textu byla zachována symetrie. Tu baroko milovalo. V r. 1974 režisér Giuseppe Maria Scotese uvedl film o dívce, která přežila pád letadla do amazonské džungle. Název filmu je příhodný i pro týnecký zámek: Zázraky se dějí!