Broggio? Broggio!

„Podívej se na barokní výmalby, svatí a andělé se vznášejí, kostlivci tančí s královnami. Je tu vše - smrt, láska, výsměch, vše ve velice expresivní podobě.“ Toto řekl o baroku rakousko-irský fotograf a performer Gottfried Helnwein (*1948). Já zase četl kdesi, platí pro Česko: „Gotiku ozdobila renesance. A potom to vše mohutnou vlnou zaplavilo baroko.“ Zcela náhodu jsem koncem dubna objevil fotky jen občas přístupného interiéru jezuitského kostela Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích z mé návštěvy v r. 2022. A tak se zrodil námět pro další článek věnovaný baroku. Jen bylo třeba do „Liťáku“ zajet a fotoalbum doplnit. Zvolil jsem ikonické datum, a to 1. 5. 2025, neboť Litoměřice jsou také městem Karla Hynka Máchy. Když jsem dojmy ze čtvrteční návštěvy popisoval kamarádovi - litoměřickému rodákovi, shrnul jsem je do jednoduché rovnice: Litoměřice = Broggiové + Mácha + zaparkovaná auta doslova všude. Dokonce i v areálu „zelené“ instituce Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky.

Litoměřice patří mezi nestraší sídla v Čechách. Raně středověké přemyslovské hradiště bychom nalezli na dnešním dómském návrší. Od třetího desetiletí 13. století královské město. Po bělohorské bitvě přicházejí jezuité a v r. 1655 je zřízena litoměřická diecéze jako druhá v Čechách (litomyšlská zanikla). Takže nutné a postačující podmínky pro mohutnou tsunami barokního umění jak vyšité.

S barokem se to v zemích Koruny české mělo tak, že od druhé půle 17. stol. byla poptávka po kvalitních umělcích veliká. Ti nejbohatší objednavatelé z řad církve a šlechty si najímali tehdejší kumštýřskou elitu, ať již to byli Francouzi, Italové, Vídeňáci (architekti Mathey, Carrati, Martinelli, Hildebrandt, Fischer z Erlachu…) nebo umělci domácí a zdomácnělí (Dientzenhoferové, Santini, Kaňka, Alliprandi, sochaři Braun, Brokoff, malíři Reiner, Brandl…). A pak zde byli ti, u kterých mistrovství a věhlas byly jen o pár stupínků níž a jejichž tvorba byla vázána většinou (nikoli však výlučně) na určitý český či moravský region. V západních Čechách to byla, pokud jde o architekturu, rodina Augustonů. Barokní Morava zase vděčí za mnohé stavby Tencallům nebo F. M. Grimmovi. Čechy severní a obzvlášť město Litoměřice pak ovládl rod Broggiů.

Otec Giulio (Julius) Broggio (1628 - 1703/1718) se zřejmě narodil v městečku Albiolo u jezera Commo. Region severoitalských alpských jezer byl líhní barokních architektů a kameníků. Namátkou jmenujme rodiny Alliprandi, Borromini, Caratti, Lurago, Santini… Tovaryšská vandrovní cesta zavedla Giulia do Čech, a to právě na Litoměřicko. Protože byl činorodý a v Čížkovicích (ves jihozápadně od města) měl příbuzné, přijali jej do městského cechu kameníků a zedníků. Oženil se s Češkou a začal stavět. Čížkovický zámek a kostel sv. Jakuba jsou jeho první realizace. Všiml si ho druhý biskup nové diecéze Jaroslav Ignác ze Šternberka (1643 - 1709), který bývá označován jako tvůrce barokních Litoměřic. Pro něj Julius vybudoval biskupskou rezidenci, poutní kostel Navštívení Panny Marie v Horní Polici, jeho zákaznicemi se staly premonstrátky v Doksanech (budova konventu), vedl stavby zámků v Zákupech, v Ostrově nad Ohří a poutního areálu v Bohosudově. Některé ze staveb dokončil jeho slavnější syn Octavio.

Octavio (Oktavián) Broggio (1670 - 1742). Narodil se v Čížkovicích, vyučil se u tatíka Julia a jak bylo obvyklé a nezbytné, vydal se někdy na přelomu 80. a 90. let 17. století na vandr. Zřejmě musel cestovat po Itálii, neboť kunsthistorikové nacházejí v některých jeho stavbách italské ozvuky. Je ovšem pravdou, že Octaviovy první stavby byly spíše dokončením děl otce Julia, který v r. 1698 dovršil sedmdesátku a svému synovi stále více zanechával ve vedení stavební firmy volnou ruku.

Oktavián byl žádaný jak církví, tak šlechtou. V r. 1700 se stává mistrem (litoměřický cech) a jeho první velkou realizací je poutní kostel - bazilika Bolestné Panny Marie v Bohosudově. Zřejmě největší zakázkou mladšího z Broggiů byla přestavba starobylého kláštera cisterciáků v Oseku s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Dynamický barok, „Gesamtkunstverk“ se vším všudy. Zde - pro osvěžení a pobavení - drobná příhoda. Osecký klášter jsem navštívil v létě roku 2022. Slečna, která nás prováděla barokně opulentním Broggiovým chrámem, nám sdělila, že autorem freskové výzdoby byl - a teď se podržte - malíř Václav Řezáč. Potichu jsem zašeptal „A v klenebním poli nad námi můžete vidět scénu Nástup Panny Marie.“ (Pro mladší: Václav Řezáč, nikoli špatný spisovatel, který se po válce upsal socialistickému realismu a jeho zřejmě nejznámější román nese titul „Nástup“). Další významné stavby již jen výčtem: Úštěk - budova děkanství, Kalvárie u vsi Ostré (poutní místo), zámek Ploskovice, kostel sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem s dominikánským klášterem (dnes slouží řeckým katolíkům), poutní areál s kostelem Navštívení P. Marie v Horní Polici, kostel sv. Máří Magdalény v Mařeticích, zajímavá kaple sv. Viléma v Roudnici nad Labem, kostel sv. Patra a Pavla v Doksanech…

Nyní však k důležitým stavbám rodinného klanu v Litoměřicích. Otec Giulio. Biskupská rezidence, která není ničím jiným, než zámkem. Trojkřídlý „U“ půdorys s čestným dvorem, zajímavé interiéry se štuky a freskami. Některé práce na svatoštěpánské katedrále (katedrála je každý biskupský/arcibiskupský kostel bez ohledu na stavební sloh) a na děkanském kostele Všech svatých. Drobná pohřební kaple sv. Jana Křtitele. Nedochovaný most přes Labe s barokními sochami.

A syn Octavio? Teprve on učinil z Litoměřic svými stavbami s červenobílou fasádou barokní město. Vystavěl si zde dva domy - vždyť patřil k městské honoraci.

Na západní straně Mírového náměstí najdeme třípodlažní Dům U pěti panen (č.p. 42/2, 3. dekáda 18. stol.). Vystavěn je na úzké gotické parcele, a proto má jen dvě okenní osy, avšak štukové ozdoby fasády a štítová nástavba s oválným oknem jsou přebohaté.

Nárožní dům v Michalské ul. čp. 36/10 zvaný U zlaté kotvy je už spíše palácem, Broggio zde žil a také zemřel (1742). Opět jde o původně gotickou stavbu, kterou stavitel okolo roku 1710 oblékl do barokního hávu. Arkýř hledící do Krajské ulice je až z novobarokní doby.

Dům v Michalské ulici č.p. 29/7, dnes sídlo Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, je jednopatrový, avšak opět palácového typu. Průčelí má 8 okenních os s bohatým dekorem (nadokenní římsy v prvním patře, suprafenestry, 3 zdobené vikýře…). Broggio mladší jako pravděpodobný architekt citlivě do vrcholně barokní přestavby (20. léta 18. stol.) zakomponoval renesanční portál, neboť se jednalo o stavbu z druhé půle 16. století a z prapůvodních domů gotických se dochovaly sklepy.

Pro biskupství Broggio mladší navrhl budovu konzistoře‚ dnes č.p. 9/9, která jako jediná neskví se červenobílou fasádou. Nachází se na Dómském náměstí, je ze 40. let 18. století a původně sloužila kněžskému semináři. Druhé patro je však až z druhé půle 19. věku. Obdivovat lze zvláště krásný portál, nad jehož ostěním je velký kamenný znak pátého litoměřického biskupa Mořice Adolfa Karla.

Stavbou nevelkou, avšak opravdovým klenotem, je kostel sv. Václava na Václavském náměstí. Gotický kostelík byl za Třicetileté války poškozen a proto se obec rozhodla vybudovat chrám zcela nový, a to jako poděkování Bohu za ukončení morové epidemie. Stavba netrvala dlouho (1714 - 16). V dobách josefínských se stala skladištěm, v r. 1852 ji však opětovně vysvětil biskup Augustin Hille. Dnes kostel patří pravoslavné církvi. Čtvercový půdorys se zaoblenými roky zaklenutý kupolí s lucernou, presbytář je výjimečně na západní straně. Hlavně však divadelní hra pilastrů a říms na východním průčelí se sochou sv. Václava v nice. V katalogu, který byl vydán k broggiovské výstavě (červen - září 1992) je svatováclavský kostel označen „za jednu z nejkvalitnějších staveb 1. čtvrtiny 18. století na našem území.“

Kostel svatého Jakuba Staršího. Obdélný půdorys s východní apsidou a bez věže, šlo o svatostánek přináležející k minoritskému, později dominikánskému klášteru. Hlavní západní průčelí je koncipováno obdobně, jako u kostela sv. Václava a u děkanského kostela Všech svatých. Pilastry, zprohýbaná a bohatě odstupňovaná hlavní římsa, trojúhelníkovitě zakončený štít s nikou (výklenkem) pro apoštolovu sochu. Posledním převorem kláštera byl P. ThDr. Karel Prokop Švach (1907 - 1975), internován při akci „K“ v r. 1950, v r. 1960 zbaven státního souhlasu…

Děkanský kostel Všech svatých. Hlavní litoměřický městský chrám. Původně gotický se stanovou střechou z r. 1570 byl přestavěn, a to nejprve otcem Juliem (druhá půle 17. stol.) a poté radikálně synem Octaviem (1717 - 1731). Opět opulentní kulisové, zvlněné západní průčelí s hrou pilastrů, mohutných říms a štítových volut. K tomu okázalé boční kaple. V trojlodním interiéru vyniká přebohatá štukatura obdobná té, kterou můžeme obdivovat v osecké bazilice. Hlavní oltář navrhl s velkou pravděpodobností rovněž Broggio mladší.

Filiální kostel sv. Vojtěcha o jedné lodi je přestavbovou realizací Octavia, s to z let 1703 - 1708, avšak mladý stavitel zřejmě použil starší návrh svého otce Julia. Nachází se v místech staré osady Zásada v Křížové ulici (za parkem V. Havla).

Jezuitský kostel Zvěstování Panny Marie. Největší litoměřická realizace Broggia mladšího. Jezuité si ve městě zřídili kolej, chrám se dvěma věžemi je dobře viditelný, pokud do města přijíždíme od jihu po Tyršově mostě. Stavba probíhala v létech 1701 - 1731. Architekt byl povinen použít typ zvaný „Il Gesù“ (podle mateřského kostela v Římě, široká hlavní loď, postranní pásy kaplí). Zajímavé je užití empor v interiéru. S jezuitskou kolejí je chrám spojený nadzemní spojovací chodbou. Na západním (hlavním) průčelí určitě zaujme portál, krásný příklad dynamického baroku (sloupy s  jónskými hlavicemi, voluty, mohutná římsa, mariánský reliéf zakončený opět římsou a dekorativní vázou). V obdobném barokně radikálním duchu je řešen interiér. Štuková výzdoba, fresky (Jan Hiebel), iluzivní, tj. malovaný hlavní oltář (Josef Kramolín). Když byl jezuitský řád zrušen (1773), kostel sloužil jako pivovarský sklad. Od roku 1810 byla bývalá jezuitská kolej vybrána pro sídlo kněžského semináře a proto byl kostel opětovně vysvěcen. V 60. a 70. létech depozitář Severočeské galerie výtvarného umění, poté stavbu okresní národní výbor zamýšlel využít jako archiv. Varhany byly přeneseny ke sv. Mikuláši do Malenovic. Nyní chrám vlastní Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, příspěvková organizace Ústeckého kraje. Interiér běžně přístupný není, avšak občas bývá využíván k výstavám.

Jak uvádím v úvodu, vnitřek mariánského kostela jsem navštívil v r. 2022. Poslední důkladná oprava proběhla koncem 19. století a pro 40 let vládnoucí stranu bylo náboženství opiem lidstva, přežitkem dob minulých a církev byla nástrojem útlaku znevolněného lidu… Politik či manažer milující floskule by řekl, že „Interiér vypadal, jak vypadal!“

Plánuje se celková rekonstrukce. Přístup byl i na tribuny, kde bylo (v r. 2022) možné shlédnout výstavku děl umělců střední generace Michaely Černické a Jiřího Černického. Napadlo mne, že by nebylo od věci současný žalostný zároveň však romanticky děsivý, tajemný stav chrámu zakonzervovat. Tj. ponechat interiér ve zpustlém stavu jako otisk reálně socialistické doby a jako místo pro natáčení filmů ve stylu Juraje Herze. Dracula by zde mohl celebrovat černé mše a pořádat půlnoční plesy nemrtvých.

Závěrem již jen tolik, že jednu stavbu nám Octavio Broggio zanechal v Praze. Je jí trojlodní kostel Nejsvětější Trojice u bývalého kláštera trinitářů, čili Řádu Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců. Zakladateli řádu byli sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois, na Karlově mostě je můžeme vidět ve spolku se sv. Ivanem a dobře živeným Turkem, který hlídá křesťanské vězně v kobce. Karel Hašler pak napsal písničku začínající takto: „Novoměstští mladí páni znali ctnostnou pannu Kláru. Oči mohli nechat na ni, vždy, když dlela na kázání, u Trinitářů.“

Zdroje: