Článek
Praktikující křesťan nejsem. Ale jak řekl kdysi můj kamarád - katolický farář - „základ tu je.“ A to proto, že v r. 1960 mě moji prarodiče nechali pokřtít, dokonce celebritou Církve římskokatolické (RKC) ThDr. Kajetánem Matouškem. Tehdy byl farářem u sv. Vojtěcha na Novém Městě, později i světícím biskupem pražským. Pro mě, milovníka dějin, je zajímavé, že pan Matoušek zaopatřil umírajícího československého a později státního prezidenta JUDr. Emila Háchu. S babičkou coby klučík jsem občas zašel do kostela na nedělní mši. K mým koníčkům patří historie a dějiny umění. Znám pořádek katolické mše a přelouskal jsem Nový Zákon. Chodil jsem 4 roky na latinu do jazykové školy. Odrecituji „Gloria“ a „Credo“. Mozartovo „Agnus Dei“ z Korunovační mše a jeho „Laudate Dominum“ pokládám za jedny z nejkrásnějších melodií, jaké kdy byly napsány. U hrobu rodičů a prarodičů vždy potichu odříkám Otčenáš a Zdrávas. Takže je logické, že dění v RKC zpovzdálí sleduji, byť by mně vlastně mohlo být ukradené.
Pana profesora Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty UK (KTF) jsem neznal. Ve své knihovně mám knížky od jeho kolegy doc. Marka Šmída. Když jsem si přečetl, že pan Petráček „byl odejit“ z KTF, vzpomněl jsem si na jeden svůj nedávný zážitek a na skutečnosti jiné, o kterých přemýšlím a o nichž jsem jednou chtěl napsat pár řádků. Nyní tak tedy činím.
Před měsícem jsem byl služebně v Lounech. Kousek od autobusového nádraží stojí pozdně gotický kostelík Matky Boží. U vchodu do svatyně je cedulka s informacemi, kdy a kde se slouží mše. Před jmény duchovních byla zkratka R.D. Což, nemýlím-li se, znamená „reverendus/reverendissimus dominus“ čili důstojný/nejdůstojnější pán. Na YouTube jsem kdysi klikl na rozhovor s hodnostářem RKC, tuším že z litoměřické diecéze. Byl oslovován „Vaše Milosti“ a bylo patrné, že mu to dělalo moc dobře. Biskupům a arcibiskupům říkáme „Vaše Eminence“, což přeloženo do češtiny znamená „Vaše Význačnosti/Výjimečnosti.“ Kajetán Matoušek, jenž mne křtil, je na „WIKI“ označen jako „Jeho Excelence Mons.“ Monsignore = můj pán. Tak se kdysi říkalo mladšímu bratrovi francouzského krále. K těžko uvěřitelné podobě dovedli titulaturu církevních hodnostářů v pravoslavné církvi, kde arcibiskup je „Jeho Přeosvícenost“ či dokonce „Vysokopřeosvícenost“. Což je nejen směšné, ale v dnešní době i velmi neskromné a hlavně lživé. Neboť pochybuji, že by např. episkopát pravoslavné církve v Rusku byl osvícený, a to minimálně ve smyslu osvícenství druhé půle 18. století a jeho racionální reakce na barokní religiozitu (Voltaire, Diderot, d´Alembert, Dobrovský, Josef II…)
Na internetu lze dohledat fotky Dominika Duky a dalších biskupů v kočáře zdobeném palmovými ratolestmi. Vezou se, oděni do vyšívaných ornátů a s mitrami. „Ty nemáš rád baroko!“, komentoval páně Halíkovu výtku Duka. Soudím, že šlo o křečovitou snahu převést trapnou a sebestřednou exhibici prelátů do ne příliš vtipného žertu. Zde je vhodné připomenout, že (vedle občasného užití lodě k plavbě po Galilejském jezeře) jediný dopravní prostředek, který kdy použil Ježíš, byl oslík. Když vjížděl na Květnou neděli do Jeruzaléma. Což pan Duka jistě ví lépe než já, amatér.
Dále se nemohu zbavit myšlenky, že celebrant katolické (i pravoslavné) mše bývá při obřadu vystaven pokušení, jemuž ne vždy odolá. Zemře-li státník či umělec, může rozloučení s ním proběhnout v katedrále, často i za účasti politiků a jiných celebrit. A ten, kdo mši slouží, se na chvíli stává „tím hlavním“. Na jeho pokyn povstane i prezident USA, nizozemská královna nebo Elton John, jsou-li přítomni. „K modlitbě, všichni za mnou, co já budu říkat.“ Ano, ve Švejkovi je skutečně vše (pro neználky: tuto větu pronesl polní kurát Katz při mši na garnizóně).
Pana profesora Petráčka propustili, neboť je třeba šetřit. Našel jsem si, jak KTF hospodaří (https://www.ktf.cuni.cz/KTF-2764.html). Od r. 2013 je trvale v zisku. Ten není velký, leč pro neziskové organizace jsou výsledky „kolem nuly“ typické a logické. Zisk zde není cílem a je-li dosažen, nelze jej rozdělit formou dividendy mezi členy výboru spolku, správní rady nadace či akademického senátu VŠ. Použije se na úhradu ztrát let minulých, na příděly do fondů nebo jako rezerva pro další období. V principu však jde o to, aby se rozpočtované prostředky, které jsou k dispozici, v daném roce utratily. Takže nemohu jinak, než souhlasit s podezřením, že ekonomické důvody pro páně Petráčkovu výpověď jsou zástupné.
Neodmítl Istanbulskou úmluvu a manželství pro všechny a právě toto mohlo být spouštěčem pro ukončení jeho pracovního poměru. Zde čtenáře poprosím, nechť si zadají do GOOGLE výraz „biskup“ či „arcibiskup“. Podívají-li se na fotky nezaujatě, musí si - stejně jako já - položit otázku, zda je normální, aby se takto počátkem třetího desetiletí 21. století předváděl muž většinou vyššího, ba stařeckého věku. V onom okázalém, barevném a bizarním kostýmu by klidně mohl do PRIDE průvodu kdekoli na světě. Zmiňuji to proto, že jsou to právě mnozí (ne však všichni) hodnostáři RKC, kteří tvrdí, že průvod je obscénní, nemravný. Mimochodem! V letošním pražském průvodu jsem nebyl. Nemám příliš rád masové akce s kraválem. Ale pomáhal jsem jedno odpoledne v PP stánku „Života 90“ na Střeleckém ostrově. Viděl jsem tisíce (ano, opravdu tisíce) lidí procházejících kol stánku a 99,5 % z nich bylo oblečeno standardně, tj. tak, jak lze očekávat v létě.
Poznámka k Istanbulské úmluvě: Souhlasím s p. Kalouskem, který napsal: „Budu hlasovat pro IÚ. Přesto budu tak, jak jsem vychován, dál nosit ženám květiny, pomáhat jim do kabátu, otevírat dveře a říkat, že jim to sluší. Nic z toho úmluva nezakazuje. Zakazuje vůči ženám jenom násilí a to se mi hnusí.“ Pokud jde o manželství pro všechny, netrval bych umanutě na pojmu „manželství“, je-li to pro mnohé jediný důvod, proč novelu občanského zákoníku odmítají. Ti dva/ty dvě se stejně oslovují křestními jmény a slova „manžel”/“manželka“ užíváme hlavně ve styku s úřady a při vyplňování formulářů. Těm, co sepsali „Prohlášení zástupců českých církví k manželství“, bych ovšem připomněl knihu Kazatel, verše 4.9. - 12. „Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ Jakého pohlaví jsou ti dva a jaké postelové tělocviky provádějí, král Šalamoun (?) nezkoumá.
Než zpět k RKC. Nezbývá, než si položit otázky, které si zcela jistě kladou a kladli mnozí, a to již od středověku: Chodil Ježíš Kristus po Judsku, Samařsku a Galilei v ornátu vyšívaném zlatem? Opíral se o berlu zdobenou drahými kameny? Měl na ruce prsten a na hlavě mitru? Oslovovali jej „Milosti“, „Eminence“ nebo dokonce “Přeosvícenosti”? Měl svůj heraldický znak? Přijel na večeři do Emauz v kočáře? Najdeme v evangeliích, ve „Skutcích“ či v dopisech apoštolů vyprávění o arcidiecézích, diecézích, eparchátech, děkanátech, kapitulách, patriarchátech, kongregacích, osobních prelaturách, vikariátech, kapitulních vikářích, prelátech, pomocných biskupech, sufragánech, ordinářích, kardinálech, ctihodných sestrách, velkopřevorech, arciopatech, kancléřích, titulárních biskupech, generálních vikářích… atd., atd.? Bydlel Ježíš v paláci nebo v prelatuře (sídlo opata)? Dle evangelií jediné paláce, které Kristus navštívil - a to až v den svého ukřižování - byly rezidence velekněze Kaifáše a sídlo judského prefekta Pontia Piláta.
Co s tím? Pro RKC a pro její pravoslavnou sestru skutečně platí, že je r. 2023 po narození Krista! Že 19., neřkuli 18. století či dokonce doba tridentská patří do historických knih a filmů. V žádném případě netvrdím, že by pan farář či biskup měli bydlet ve chlévě nebo dokonce spát pod širým nebem! Že by měli chodit pouze pěšky a nemít v kapse kleriky chytrý mobil a v kanceláři notebook! Církve - nálezek především lidský - jsou často velká společenství a plně chápu, že tato se bez institucionalizace, tj. orgánů, úřadů, formulářů, účtů, razítek, funkcionářů a majetku neobejdou. Koneckonců i malý farní úřad je povinen vést účetnictví a může být dokonce povinen podat přiznání k dani z příjmů. S restitucemi jsem souhlasil. Ukradené se vrátit má. A také platí, že lepší je konkrétní vlastník než žádný. Rovněž tradici je třeba ctít. Avšak nemohu se zbavit dojmu, že mnohdy jsou odkazy nikoli malého počtu činovníků RKC (a její pravoslavné příbuzné) na tradici (“ty nemáš rád baroko”) jen zástěrkou pro sebestřednost a uhranutí pompou. Zástěrkou, kdy Jeho Eminence a Jeho Přeosvícenost jsou bytostně přesvědčeny o své výjimečnosti a přeosvícenosti (“teď všichni za mnou, co já budu říkat”) a o nutnosti dávat tuto výjimečnost veřejně najevo. Třeba jízdou v kočáře, hodinkami Rolex za 30 tis. USD (kauza „patriarcha Krill“ v Rusku) či vznešenou titulaturou.
Přitom řešení složité není. Jsem již léta seniorským dobrovolníkem u jedné neziskovky mající blízko k RKC. Na dobročinné bazary chodili hraběnka Nostitzová a W. Lobkowicz. Pan ředitel MP jim neříkal „Milosti“ či „Jasnosti“. Hraběnku oslovoval „paní Nostitzová“ a jen tónem hlasu vyjádřil úctu, kterou si paní Mathilda jistě zasloužila. A pan Lobkowicz byl oblečen podobně jako já.
KTF má na svých stránkách (viz výše) dokument nazvaný „Strategický záměr KTF na roky 2021 - 2025.“ Dovolím si citaci: „Cílem Katolické teologické fakulty je usilovat o moudrost a rozvoj všech vědních oborů na fakultě studovaných, tedy zvláště teologie, etiky, dějin umění a obecných a církevních dějin. Ve svém rozvoji chce poskytovat spravedlivé a rovné možnosti pro všechny členy její akademické obce. … Současně fakulta může díky své velikosti stavět na osobních vztazích a vytvářet silné a pokojné komunitní prostředí přiměřené životu a aktivitám jejích pracovníků i studentů. … Strategický záměr Katolické teologické fakulty UK navazuje na Strategický záměr UK pro období let 2021 - 2025. Zachovává strukturu vytyčenou již tímto nadřazeným dokumentem a plánované aktivity tak řadí do pěti univerzitních klíčových okruhů: 1. Nejlepší lidé dělají nejlepší univerzitu 2. Výzkum schopný konkurence na mezinárodní úrovni 3. Vzdělávání pro budoucnost a vzdělávání k budoucnosti 4. Internacionalizace je kritickou podmínkou kvality a konkurenceschopnosti 5. Jednota v rozmanitosti.“
Ptám se, je-li tomu skutečně tak? A nebo jde jen o Hamletova „slova, slova, slova?“ Říká se přece, že papír snese všechno.
Znovu podotýkám, že jako nepraktikujícímu by mně to mohlo být šumafuk. Avšak občas přemýšlím o tom, co by se stalo, pokud by si Ježíš prohlédl např. www stránky Karmelitánského nakladatelství (http://www.kna.cz/). Předpokládejme, že by vzal doslova prosbu zde zveřejněnou: „Přijď, Pane Ježíši.“ A objevil se v Praze „u vocasu“. Nebo na Špilasu v Brně. Ostatně o tom psal daleko lépe než nyní já F. M. Dostojevskij v románu „Bratři Karamazovi“ v legendě o Velkém inkvizitorovi. Jeden z bratrů, Ivan, vypravuje, jak se v Seville, kde zrovna při velkém autodafé upálili k větší slávě boží skoro stovku kacířů, objeví Ježíš. Uzdravuje nemocné a vzkřísí mrtvou dívenku. Velký inkvizitor, devadesátiletý stařec, vše s ustrnutím pozoruje a je mu jasné, že je jeho povinností zakročit. „On“ je pro něj největší heretik, který musí být okamžitě zatčen, uvězněn a vydán očistnému ohni. Lidé přece nehledají svobodu, ale chleba.“”To jsi ty? Ty?,- nedostávaje však odpovědi, rychle dodává: - „Neodpovídej, mlč. A co také bys mohl říci? Příliš dobře vím, co řekneš. A ty ani nemáš práva, abys připojoval něco k tomu, co řečeno bylo tebou dříve. Proč jsi přišel nám překážet? Neboť jsi přišel nám překážet a sám to víš. Ale víš-li, co bude zítra? Já nevím, kdo jsi, a nechci vědět: jsi-li to ty či pouze podoba jeho, ale hned zítra tě odsoudím a upálím na hranici, jako nejhoršího z kacířů, a tentýž lid, který dnes líbal tvé nohy, již zítra na pouhý jeden můj pokyn vrhne se k tvé hranici a bude přihrabovati k tvé hranici uhlíky, zda to víš? Ano, ty to snad víš.“” (citace z https://www.orthodoxia.cz/srovn/velky-inkvizitor.htm).
Vrátím se zpět k mému příteli katolickému faráři. Dávno již tomu, šli jsme po Mostě legií. Mluvili jsme o křesťanství a o tom, že půjde studovat teologii a řekl mně: „Ale vždyť je to jednoduché. Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
