Článek
V neděli 24. 9. 2023 uplyne 100 let od narození Ladislava Fukse (24. 9. 1923 - 19. 8. 1994). Na ČR 3 tento týden v ranní Mozaice poslouchám medailonky k jeho výročí: https://vltava.rozhlas.cz/stvoreni-ladislava-fukse-z-jakych-motivu-slozit-obraz-dila-i-osobnosti-sto-let-9073886#dil=4.
Mezi knihami, které bych si s sebou vzal na pustý ostrov, by alespoň jedno z jeho děl určitě nechybělo. První knížku, kterou jsem od Fukse v první půli let 70. přečetl, byl „Obraz Martina Blaskowitze“. Už toto drobné dílko na mne silně zapůsobilo a k některým pasážím jsem se vracel. Je to logické: Fuks byl menšinově orientován a já jsem to z knížky šestým smyslem vycítil. Byť jsem byl ještě mlád a ne vše jsem uměl popsat, pojmenovat a sdělit. Své jinakosti, která v „Báječných létech pod psa“ byla spíš ku škodě, se pan spisovatel bál. Měl velký strach z prozrazení a z toho, co by mohlo následovat. „Růžové“ bezpečnostní seznamy skutečně existovaly včetně výslechů na Bartolomějské! Proto jeho konformita s tehdejším režimem („Křišťálový pantoflíček“ o mládí J. Fučíka), proto se ve svých knížkách často věnuje Protektorátu a zvláště pak perzekvované židovské menšině. Četl jsem dále: „Smrt morčete“, „Spalovač mrtvol“, „Příběh kriminálního rady“, „Variace pro temnou strunu“, „Pan Theodor Mundstock“, „Nebožtíci na bále“…
Za nejzdařilejší pokládám vedle notoricky známého „Spalovače mrtvol“ (nikdo jiný než Juraj Herz film dle Fuksovy novely zrežírovat nemohl) zvláště „Myši Natálie Mooshabrové“ a rozsáhlý román „Vévodkyně a kuchařka“. „Myši“, toť fantaskní, groteskní a pochmurný příběh odehrávající se v totalitním státě, kde jsou letiště pro hvězdolety. Už ta jména: paní Mooshabrová, dcera Nabule, kněžna Augusta Tálská, ministerský předseda Albín Rappleschlund…
Jeho životopis se školní děti učí nazpaměť včetně informace, že mu nikdy neztěžkala krev jako železo. Mně se okamžitě vybaví některý z korejských Kimů, neb ti zase údajně nevyměšují. A „Vévodkyně a kuchařka“? Přemýšlím, odkud pan Fuks čerpal detaily z císařské Vídně konce 19. století. Musel nastudovat jen těžko uvěřitelné množství dobových reálií a literatury faktu. Vévodkyně Sophia La Talliére d'Hayguéres (opět „fuksovské“ jméno), její komorná Justýna, mexický kovářík, dlouhá kapitola o zrcadlech a upírech, Demetrius Facius, výraz „hrůzák“, hraběnka Splüttenberg, hřbitovní záchranný přístroj, „manželka nezvonila, takže je zaplaťpánbůh mrtvá“, pan Wu-i-šeng, kuchařka Betty Barberl, tajemné zvuky v klekátku, vidiny hajného Kneffla, divadelní hra o předzvěstech zániku Říše římské…
Byl Ladislav Fuks normální? Asi zcela ne. Tuctový člověk přece nevymyslí „myší“ básničku „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne.“ Jenže já razím hleslo - a to jako jedna z kuchařek („razí heslo, pomyslela si vévodkyně…„) - já razím heslo, že každý jsme tak trochu blázen. U někoho se to pozná na první pohled, u jiného jedince třeba až po několika letech. Za mne proto Vivat, floreat, crescat Ladislav Fuks! Až půjdu do „Potrefené Husy“ na oběd, objednám si třeba „čejčí vejce na madeiře“.
